22 Cdo 3512/2021-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně obec H., IČO: XY, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem v Krnově, Minoritů 89/13, proti žalovanému J. Š., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Martinem Sýkorou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, o vyklizení pozemku a stanovení povinnosti udělit souhlas se stavebním záměrem, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp. zn. 9 C 46/2019 (7 C 42/2020), o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2021, č. j. 71 Co 122/2021-149, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Ivo Hamy 3 872 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2021, č. j. 9 C 46/2019-119 (7 C 42/2020), uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. XY v katastrálním území a obci XY a vyklizený ho předat žalobkyni do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Zamítl vzájemnou žalobu o uložení povinnosti žalobkyni „udělit souhlas se stavebním záměrem nazvaným novostavba rodinného domu na parcele
číslo XY dle požadavku § 184a stavebního zákona“ (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. 7. 2021, č. j. 71 Co 122/2021-149, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 604/2013, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007 a sp. zn. 22 Cdo 1070/2016.
Konkrétně namítá, že na předmětném pozemku zřídil dřevostavbu rodinného domu na základě práva, které nebylo časově omezeno. Proto dřevostavba není neoprávněná a nejsou dány ani zákonné důvody k jejímu odstranění. Není správný závěr odvolacího soudu, že se jedná o „demontovatelnou a přemístitelnou stavbu“, nejde o mobilní konstrukci domu. Odvolací soud nepřihlédl k námitkám žalovaného, že stavba nezasahuje “závažným způsobem do veřejného práva“, nezasahuje ani „do práv jiných subjektů“. Těmito argumenty uvedenými v odvolání se odvolací soud nijak nezabýval, a řádně proto nevyhodnotil veškeré skutkové okolnosti věci.
Namítá, že žalobní petit, kterým se žalobkyně domáhá vyklizení pozemku, neodpovídá požadavku na odstranění stavby. Zřízená dřevostavba je součástí pozemku jako nemovité věci. Dále vytýká odvolacímu soudu, že byl zamítnut jeho návrh na uložení povinnosti žalobkyni udělit mu souhlas se stavebním záměrem. Tvrdí, že pokud by mu žalobkyně poskytla v této věci součinnost, disponoval by již kolaudačním rozhodnutím. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc aby vrátil tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a jeho rozhodnutí je správné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatel v dovolání vymezuje. Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání, uvedených v § 237 o. s. ř. V posuzované věci šlo o to, že žalobkyně uzavřela 28. 11. 2011 s žalovaným nájemní smlouvu, na jejímž základě pronajala žalovanému na dobu určitou do 30. 11. 2017 pozemek parc. č. XY za účelem výstavby rodinného domu určeného k trvalému bydlení. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že po vydání kolaudačního rozhodnutí prodá žalobkyně žalovanému pozemek za zvýhodněnou cenu; nebude-li stavba zkolaudována do 30. 11. 2017, žalovaný pozemek vyklidí a uvede do původního stavu. Ve stejný den uzavřeli žalobkyně a žalovaný rovněž smlouvu o smlouvě budoucí, ve které se žalobkyně zavázala, že bezodkladně po předložení kolaudačního rozhodnutí prodá žalovanému předmětný pozemek za zvýhodněnou cenu; nebude-li pozemek vrácen z důvodu na straně žalovaného a bude-li znehodnocen, zabezpečí žalovaný jeho rekultivaci. Záměrem žalobkyně byla pobídka k výstavbě rodinných domů do šesti let za zvýhodněných podmínek prodeje obecních pozemků. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nájemní smlouvu a smlouvu o smlouvě budoucí jako vzájemně provázané. Poukázal na to, že úmyslem stran vyjádřeným ve smlouvách bylo uzavřít na určitou dobu nájemní smlouvu, během které měl žalovaný na pronajatém pozemku zrealizovat stavbu rodinného domu a dům zkolaudovat. Pokud by tak učinil, zavázala se žalobkyně, že mu pozemek ze zvýhodněných podmínek odprodá. Pokud by ale postavit a zkolaudovat dům nestihl, byl by žalovaný povinen pozemek vyklidit a předat ho zpět žalobkyni. Sama nájemní smlouva neobsahuje žádnou podmínku, je v ní pouze dohodnuta doba trvání nájmu a možnost jejího prodloužení dohodou stran. Jinak je tomu u smlouvy o smlouvě budoucí, která obsahuje odkládací podmínku, podle níž bude kupní smlouva uzavřena pouze v případě, že žalovaný na pronajatém pozemku zrealizuje a zkolauduje stavbu rodinného domu. Na toto ujednání navazuje nájemní smlouva, podle které nebude-li stavba zkolaudována jako objekt k trvalému bydlení do 30. 11. 2017, bude pozemek vyklizen a uveden do původního stavu. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný nesplnil sjednané podmínky a v dohodnutém termínu rodinný dům „nezkolaudoval“. Nájemní poměr zanikl uplynutím sjednané doby (prodloužené dodatkem k nájemní smlouvě do 30. 11. 2018) a smlouva o smlouvě budoucí zanikla pro změnu poměrů podle § 50a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Žalovanému nadále nesvědčí právo pozemek užívat a je povinen jej vyklidit, a to včetně „demontovatelné a přemístitelné dřevěné konstrukce na dřevěných patkách“. Odvolací soud proto rozhodl o vyklizení pozemku podle § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dovolatel bez toho, aby dovoleně napadl skutkový závěr odvolacího soudu o obsahu nájemní smlouvy a smlouvy o smlouvě budoucí, namítá, že měl časově neomezené právo vystavět na pozemku žalobkyně stavbu domu. Dovolatel tedy na základě vlastních skutkových závěrů formuluje odlišné právní hodnocení, než ke kterému došel odvolací soud. Takovým způsobem však, jak je shora uvedeno, není možné přípustnost dovolání založit. Rovněž v rozporu se skutkovými závěry odvolacího soudu (že na pozemku žalobkyně umístil demontovatelnou a přemístitelnou dřevěnou konstrukci na dřevěných patkách) namítá, že dřevostavba postavená na předmětném pozemku je nemovitou věcí a tvoří součást tohoto pozemku. Opět tedy předkládá odlišné právní hodnocení založené na jiných skutkových závěrech, než které učinil odvolací soud. Jak však již bylo uvedeno výše, skutkové námitky zásadně nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. Vzhledem k tomu není možné přihlédnout ani k námitce nesprávné formulace žalobního petitu na vyklizení pozemku vzhledem k faktickému požadavku na odstranění stavby. Odvolací soud totiž nezaložil své hodnocení na závěru o existenci stavby spojené s předmětným pozemkem pevným základem, ale na vyklizení pozemku, na který žalovaný umístil dřevěnou konstrukci jako movitou věc. Ve vztahu k námitce, že odvolací soud nepřihlédl ke všem námitkám uplatněným v odvolacím řízení a že nebyla žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuta součinnost, a proto nedisponuje kolaudačním rozhodnutím, není dovolání přípustné proto, že žalovaný vůbec neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani nevymezuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, kterou by se měl dovolací soud v dovolacím řízení zabývat; taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolatel sice vznáší celou řadu námitek a výhrad, jimiž polemizuje s postupem odvolacího soudu i jeho právním posouzením, pokud však ve vztahu k jednotlivým námitkám řádně neformuluje ve smyslu § 237 o. s. ř. žádnou právní otázku, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemohou takové námitky přípustnost dovolání založit. Pouze nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobkyně poskytovala až do ukončení nájemního vztahu (30. 11. 2018) žalovanému veškerou součinnost. Prodloužila dobu trvání nájemní smlouvy o jeden rok, dvakrát mu udělila souhlas k napojení na vodovodní řad, jako vlastník sousední nemovitosti dala souhlas se záměrem žalovaného a nabídla mu možnost odkoupit pozemek za obvyklou cenu. Žalovaný naopak po dlouhou dobu nerealizoval žádnou činnost směřující k výstavbě rodinného domu, až koncem roku 2017 postavil na pozemku jednoduchou přemístitelnou dřevostavbu na patkách o velikosti 8 x 6 m. Nedoložil však žádnou projektovou dokumentaci a stavba nebyla zkolaudována. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 19. 4. 2022
Mgr. David Havlík předseda senátu