U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně HS AUTO s. r. o., identifikační číslo osoby 48244210, se sídlem
v Českých Budějovicích, Husova 1415, zastoupené JUDr. Františkem Vavrochem,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II.
123/36, proti žalované Hochstaffl Bohemia s. r. o., identifikační číslo osoby
60068035, se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 90/28,
zastoupenému Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Na Sadech 4/3, o přikázání pozemků za náhradu, eventuálně o
odkoupení stavby, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
30 C 367/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 3. 11. 2015, č. j. 22 Co 1744/2015-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 41 576 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalované Mgr. Michala Pavlase.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 30 C
367/2014-83, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala přikázání pozemků
parc. č. 1514/10 a par. č. 1514/11 v obci Č. B., katastrálním území Č. B. 2,
zapsaných na listu vlastnictví 6524 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj,
Katastrálního pracoviště České Budějovice, do vlastnictví s tím, že by jí byla
uložena povinnost zaplatit žalované náhradu za přikázané pozemky ve výši 6 437
836 Kč; eventuálně aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 25
808 571 Kč oproti převedení vlastnického práva žalobkyně ke stavbě č. p. na
pozemku žalované par. č. 1514/10, zapsané u stejného katastrálního úřadu a
katastrálního pracoviště na listu vlastnictví 1899 pro katastrální území Č. B.,
obec Č. B., na žalovanou (výrok I.). Výrokem pod bodem II. soud rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudkem ze
dne 3. 11. 2015, č. j. 22 Co 1744/2015-112, k odvolání žalobkyně potvrdil
zamítavý výrok I. napadeného rozsudku, zatímco k odvolání žalované změnil výrok
II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí krajského soudu podává žalobkyně (dále „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Obsah rozsudků
soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Protože podnájemní smlouva, stejně jako pozdější smlouva nájemní a kupní, byly
uzavřeny za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, Nejvyšší soud projednal
otázku platnosti ustanovení čl. V. nájemní smlouvy v souladu s § 3028 odst. 3
zákona č. 89/2012 Sb.- dále „o. z.“, podle dosavadních právních předpisů, tj.
podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Údajný rozpor napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí dovolacího soudu,
představovanou rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3190/2008, tu
není. V tomto rozhodnutí dovolací soud uvedl, že pokud vlastník pozemku s
uživatelem pozemku (nájemcem) sjednal, že mu při skončení nájmu nahradí cenu
dočasné stavby a stane se jejím vlastníkem, a k vybudování stavby dal nájemci
předem souhlas, nelze ve sporu o odstranění dočasné stavby takové ujednání
přehlížet. Nalézací soud se musí podobným ujednáním zabývat a zohlednit ho ve
sporu o odstranění stavby; další závěry k této otázce ze zmíněného rozhodnutí
nevyplývají.
V nyní projednávané věci se odvolací soud smluvním ujednáním důkladně zabýval a
dospěl k závěru, že smlouva o budoucí kupní smlouvě je absolutně neplatná,
přičemž tento závěr v dovolacím řízení dovolatelka výslovně nezpochybnila.
Napadené rozhodnutí je tak s odkazovaným rozsudkem dovolacího soudu v souladu.
Stejně tak není dovolání přípustné pro řešení otázky vázanosti žalované – jako
právní nástupkyně pronajímatelky – budoucí kupní smlouvou. Je-li smlouva
absolutně neplatná (a tento závěr dovolání výslovně nenapadá), je pro právní
posouzení věci nerozhodné, zda by účastnice byly smlouvou vázány v případě, že
by smlouva platná byla. Navíc smlouva o budoucí smlouvě podle konstantní
judikatury pro právní nástupce na základě singulární sukcese závazná není (viz
k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1505/97, Soudní judikatura č. 22/1998). Na tom nic nezmění ani to, že žalovaná
v nabývací smlouvě uvedla, že si je vědoma nájemní smlouvy a že do práv a
povinností z této smlouvy vstupuje. Jednak se tento projev vztahuje výslovně
jen k nájemní smlouvě, jednak žalobkyně nebyla účastnicí uvedené smlouvy a ani
netvrdí, že by k ní přistoupila; nemůže tak z ní dovozovat, že žalovaná
vstoupila do všech práv a povinností předchůdkyně, včetně práv ze smlouvy
(neplatné) o smlouvě budoucí.
Stěžejní námitkou dovolatelky je otázka, zda ujednání čl. V. nájemní smlouvy je
možné považovat za způsob vypořádání vztahů z nájemní smlouvy, aniž by se
muselo jednat o smlouvu o budoucí smlouvě. Z obsahu dovolání se podává, že tuto
otázku přitom považuje za otázku neřešenou, případně že se při jejím řešení
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (ani
dovolacímu soudu není zřejmé, ze kterých rozhodnutí by taková praxe měla
vycházet). Je nerozhodné, nazývá-li dovolatelka ujednání čl. V. nájemní smlouvy
způsobem vypořádání nájemního vztahu; jestliže projevená vůle odpovídá
základním náležitostem určitého institutu, je třeba ji posoudit podle norem jej
upravujících. Že se v obdobném případě jedná o smlouvu o budoucí smlouvě,
dovodila judikatura již za účinnosti obecného zákoníku občanského, když
Nejvyšší soud Československé republiky rozhodl, že bylo-li při pronájmu
umluveno, že nájemce může věc kdykoli za určitou úplatu koupit, jest to úmluva
o smlouvě budoucí (rozsudek Nejvyššího soud Československé republiky ze dne 27.
1. 1920, sp. zn. RV I 4/20, publikovaný ve Vážného sbírce pod č. 393/1920). Byť
se uvedené rozhodnutí týkalo věci movité, smysl je pro nyní projednávaný případ
stejný. Lze tak uzavřít, že ani v této otázce se odvolací soud neodchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navíc, jak uvedeno shora, by toto ujednání
právní nástupkyni původní účastnice nevázalo.
Dovolatelka předkládá právní otázku, zda je možné aplikovat § 1086 o. z. na
situace, kdy nejde o neoprávněnou stavbu zřízenou v dobré víře bez právního
důvodu, ale o stavbu zřízenou na základě právního důvodu, který později zanikl.
Ani tato otázka však nemůže přípustnost dovolání založit. Vypořádání práv a
povinnosti vzniklých z neoprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se i po tomto datu řídí
dosavadními právním předpisem, tj. § 135 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012). O
případ stavby zřízené před 1. 1. 2014 jde i v této věci. To, že situaci takto
vzniklou nelze řešit analogickou aplikací ustanovení o neoprávněné stavbě,
vyplývá z ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 992/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn.
22 Cdo 2525/2011 nebo rozsudek ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004).
Nejde tedy o otázku v judikatuře dosud neřešenou a rozhodnutí odvolacího soudu
není s judikaturou dovolacího soudu v rozporu.
Již jen na okraj se uvádí, že uvedené platí i nyní, neboť nosné důvody
dřívějších rozhodnutí (opírajících se o to, že přikázání pozemku za náhradu je
rozhodnutím konstitutivním, zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že
zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti, přičemž k takovému
zásahu je třeba výslovného ustanovení zákona) – se nezměnily. Dále: § 1086 o.
z. míří na případy, kdy vlastník pozemku věděl o tom, že stavebník zřizuje na
jeho pozemku stavbu bez právního důvodu, a bez zbytečného odkladu ji nezakázal;
pak by bylo v rozporu s dobrými mravy sankcionovat dobrověrného stavebníka.
Jestliže se však vlastník pozemku (zde nájemce oprávněný vlastníkem pozemek
tímto způsobem přenechat do podnájmu) se stavebníkem dohodl na tom, že
stavebník bude mít po určitou dobu na jeho pozemku vlastní stavbu, jde – i z
hlediska dobrých mravů - o zcela jinou situaci.
Dovolací soud nevidí důvod ani po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku
měnit právní názor, vyslovený v rozsudku ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon
240/97, publikovaném pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
případně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo
1997/2000, týkající se stavby postavené na základě nikoliv neomezeného práva
užívání pozemku; zanikne-li takové právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění
mít na cizím pozemku stavbu. Pokud někdo postaví stavbu na cizím pozemku, aniž
měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo mít na
cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva bude muset
stavbu odstranit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo
1828/2012). K možným rizikům nájemní smlouvy se Nejvyšší soud vyjádřil v
usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, kde uvedl, že „[v]e
shodě se zásadou autonomie vůle je uzavření smlouvy na dobrovolném rozhodnutí
smluvní strany, která musí zvážit všechna pozitiva či negativa, která s
uzavřením takové smlouvy mohou být spojena. V poměrech nájemní smlouvy je to
především zřejmá okolnost, že po skončení nájmu ztratí nájemce oprávnění
předmět nájmu užívat a pronajímatel se bude moci domáhat jeho vyklizení. Tato
skutečnost je pojmovým znakem nájemní smlouvy, a jestliže si nájemce tyto
skutečnosti dostatečně nezváží před uzavřením nájemní smlouvy, nemůže považovat
za nespravedlivý důsledek, který je svou povahou s nájemním vztahem spojen, a
to tím spíše, jestliže se jedná o nájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou.“
Ustanovení § 1086 o. z. slouží k vypořádání neoprávněné stavby postavené v
dobré víře, zatímco v projednávané věci účastníci uzavřeli smlouvu, kterou
sjednali dobu nájmu na určitý časový úsek. Dovolatelka si musela být vědoma
toho, že smlouva nemá věcněprávní účinky (navíc ji uzavírala s osobou, která v
té době ani nebyla vlastníkem pozemku), podstoupila riziko v podobě zhotovení
stavby na základě časově omezeného titulu dobrovolně; její neprozíravé jednání
nelze zhojit analogickou aplikací ustanovení § 1086 o. z. To ovšem neznamená,
že okolnost, že strany zjevně uvažovaly o tom, že po skončení nájemního vztahu
budou jednat o zmíněných variantách řešení, je zcela bez významu; jde o
skutečnost, k níž by za určitých okolností bylo možno přihlédnout v případném
soudním řízení o odstranění stavby, nemůže však vést k řešení požadovanému
dovolatelkou.
Námitku, že dovolatelce vzniklo právo na úhradu nákladů spojených s prováděním
změn na pronajaté věci (§ 667 odst. 1 obč. zák.), pak dovolatelka vznáší až
nyní v dovolacím řízení, přičemž v řízení před soudem prvního stupně ani v
řízení před odvolacím soudem takovou skutečnost netvrdila. Nové skutečnosti
jsou však v dovolacím řízení nepřípustné a dovolací soud se jimi nemůže zabývat
(§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud
je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů
dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se
žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2016
JUDr. Jiří
Spáčil, CSc.
předseda senátu