22 Cdo 3514/2024-493
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně H. V., zastoupené JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Poděbradova 54, proti žalovanému M. C., zastoupenému JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 213/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2024, č. j. 25 Co 280/2023-450, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 28 040 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Bláhy.
1. Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 7. 2023, č. j. 6 C 213/2020-391, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. 8. 2023, č. j. 6 C 213/2020-400, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále jen „SJM“) do výlučného vlastnictví žalobkyně pozemky parc. č. st. XY, parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY (výrok I) a práva a povinnosti „k zůstatku na účtu“ č. XY ve výši 1 087 110 Kč (výrok II), a do výlučného vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, a pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY, (výrok III), žalovanému uložil povinnost do 1 měsíce od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni vypořádací podíl 215 557 Kč (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 25 Co 280/2023-450, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení.
4. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „se jedná o rozsudek krajského soudu jako soudu odvolacího, kterým se odvolací řízení končí a v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla tato právní otázka vyřešena, respektive dovolací soud by ji měl posoudit jinak, než ji posoudil odvolací soud“. Dále uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a s tím související otázky práva procesního, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odchýlení spočívá v posouzení toho, zda judikatorní hlediska způsobu vypořádání zaniklého společného jmění manželů mají být aplikována vždy při soudním rozhodování a u obou účastníků, a pokud ano, jakým způsobem, zda taxativně či demonstrativně, tak aby byl eliminován prvek nahodilosti. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 925/2023 k použití způsobu vypořádání upraveného pro podílové spoluvlastnictví včetně nařízení prodeje ve veřejné dražbě.
5. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně posoudil otázku solventnosti žalovaného, nezohlednil procesní stanoviska účastníků, ani podnikání žalovaného, jehož součástí jsou nemovité věci, které jsou předmětem vypořádání, a tím zasáhl do jeho práv na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Nesouhlasí s přikázáním pozemků žalobkyni, neboť nebyla zohledněna další judikaturní hlediska kromě bytových potřeb účastníků a věcného břemene ve prospěch matky žalovaného. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ke kritériím pro přikázání věci do výlučného vlastnictví jednoho z manželů (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1717/2000 k užívání věci po zániku SJM, 22 Cdo 3110/2010 k příčinám rozvratu, 22 Cdo 1781/2004 k principu zásluhovosti, 22 Cdo 3000/2011 k péči o domácnost, 22 Cdo 3272/2010 k potřebě nezaopatřených dětí, 22 Cdo 3268/2010 k respektu k oprávněnému zájmu účastníků a 22 Cdo 1280/2011 k minimalizaci vypořádacího podílu) a uvádí, že uvedené zásady je třeba aplikovat konzistentně, nikoli nahodile s prvkem libovůle. Soudy zdůraznily zásadu minimalizace vypořádacího podílu, nikoli však další hlediska. Nemovitosti přikázané žalobkyni užívá žalovaný pro výkon svého podnikání v zemědělství a jsou nedílnou součástí dalších nemovitých věcí, kde naplňuje své bytové potřeby. Jde o majetek, který historicky patřil rodině žalovaného, žalovaný má k němu citový vztah, o tento majetek bylo SJM rozšířeno a podnikatelský záměr na těchto pozemcích není žalobkyně schopna nést. Zvolený způsob vypořádání společného jmění manželů bude znamenat faktický zánik podnikatelské činnosti žalovaného v oblasti zemědělství. Žalobkyně ani o tyto pozemky nestála a žalovaný byl připraven zaplatit odpovídající částku na vypořádání, jeho solventností se však soudy nezabývaly. Jejich úvahy jsou tak zjevně nepřiměřené. K úvaze odvolacího soudu, že oba účastníci vložili do SJM výlučné nemovité věci, dodal, že z části prostředků získaných prodejem nemovitostí, o které SJM rozšířila žalobkyně, byl uhrazen výlučný dluh žalobkyně. Pokud by se tak nestalo, k okamžiku zániku SJM by hodnota těchto nemovitostí byla nepochybně vyšší než získaná kupní cena.
7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný v dovolání neuvádí, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit a v jakém směru. Zdůraznila, že dovolatel nebyl schopen svou solventnost prokázat, a to ani při jednání odvolacího soudu, případné doložení solventnosti v dovolacím řízení nemůže mít právní význam. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
9. Dovolání je z části nepřípustné a z části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
13. V usnesení ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, Ústavní soud předeslal, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
14. Z dovolání není zřejmé, jako právní otázku považuje dovolatel za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, žádnou takovou otázku neformuluje, ani z obsahu dovolání pak neplyne, jakou právní otázku by měl dovolací soud posoudit podle názoru dovolatele jinak. Tyto vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku v této části.
15. S benevolentním přístupem dovolacího soudu k vymezení přípustnosti dovolání
– vzhledem k jeho následnému obsahu, kde žalovaný odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, lze usuzovat na přípustnost vymezenou rozporem závěrů odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu jedině v otázce kritérií pro způsob vypořádání společného jmění manželů. Ani pro tuto právní otázku však není dovolání přípustné.
16. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
17. Dovolatel neuvádí, v čem je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu týkajícími se jednotlivých kritérií pro způsob vypořádání SJM, na která odkazuje. Za zjevně nepřiměřenou považuje úvahu odvolacího soudu, který upřednostnil kritérium co nejnižšího vypořádacího podílu a nevzal v úvahu kritéria ostatní, zejména podnikání žalovaného na předmětných pozemcích, zásluhy o jejich nabytí, to, že žalobkyně sama navrhovala, aby byly všechny nemovitosti přikázány do vlastnictví žalovaného a zejména to, že žalovaný disponoval dostatečnou částkou na vypořádání pro případ přikázání všech nemovitostí do jeho vlastnictví.
18. Odvolací soud se však solventností žalovaného zabýval a dospěl naopak k závěru, že částkou potřebnou pro vypořádání v případě přikázání všech nemovitostí do jeho vlastnictví nedisponuje (bod 27 odůvodnění), zdůraznil také, že žalobkyně již nenavrhuje, aby všechny nemovitosti byly přikázány do vlastnictví žalovaného (bod 25 odůvodnění), rovněž srozumitelně vysvětlil, že k tvrzení, že žalovaný potřebuje nemovitosti k podnikání, nemohl přihlížet, neboť bylo uplatněno až po koncentraci řízení (závěr bodu 25 odůvodnění) a vypořádal se i s námitkou větší zásluhovosti žalovaného (bod 24 odůvodnění). Dovolatel tak zpochybňuje právní posouzení věci na základě jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a přehlíží, že odvolací soud se zabýval i dalšími kritérii rozhodnými pro vypořádání SJM v této věci.
19. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
20. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 18. 2. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu