22 Cdo 3519/2019-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Český rybářský svaz, z. s., místní organizace Česká Kamenice, se
sídlem v České Kamenici, Pražská 518, IČO 00482463, zastoupeného Mgr. Petrem
Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalovaným:
1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, IČO 01312774, 2) Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci
Králové, Přemyslova 1106/19, IČO 42196451, a 3) H. F., bytem XY, zastoupené
Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 28 C 26/2012,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14.
listopadu 2018, č. j. 12 Co 232/2017-327, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve
výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení
ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
IV. Žalobce a žalovaná 3) nemají vůči sobě nárok na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, č. j. 28 C 26/2012-295, určil, že žalobce je vlastníkem stavby hráze
rybníka ležící na stavebních pozemcích parc. č. XY, XY a XY v k. ú. XY, a parc. č. XY v k. ú. XY, všech zapsaných u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj,
Katastrálního pracoviště XY, a vyznačené v geometrickém plánu Ing. Josefa
Rančáka – Geodezie On Line, spol. s r. o., IČO 25416987, ze dne 22. 10. 2009,
č. 269-139/2009, 486-139/2009, který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). K odvolání žalované 1) Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č. j. 12 Co 232/2017-327, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu na určení výlučného vlastnického práva žalobce ke
stavbě hráze rybníka zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II–
IV). Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost
dovolání žalobce shledává v tom, že se odvolací soud při řešení otázky, zda
konkrétní stavba hráze posuzovaná v tomto případě splňuje parametry, které
hmotné právo vyžaduje, aby hráz rybníka mohla být posouzena jako samostatná věc
podle § 120 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., eventuálně podle § 25
občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., postupoval v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí, konkrétně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002. Přípustnost dovolání žalobce shledává také v
tom, že odvolací soud otázku, zda může sám provést podstatný, pro věc určující
a zásadní důkaz znaleckým posudkem pouhým přečtením tohoto posudku bez výslechu
znalce, vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
konkrétně v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33
Cdo 2236/2008 a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009. Přípustnost
dovolání žalobce shledává i v tom, že odvolací soud řešil otázku, zda je třeba,
aby kritéria k posouzení stavby jako samostatné věci podle § 119 a 120 odst. 2
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., eventuálně podle § 25 občanského zákoníku
č. 141/1950 Sb., musí být seznatelná laicky, či zda postačí, aby tato kritéria
byla zjistitelná např. znaleckým zkoumáním, přičemž tato otázka nebyla dosud
dovolacím soudem řešena. Přípustnost dovolání žalobce shledává dále v tom, že
odvolací soud otázku, zda musí vždy jasně určit, jakou právní úpravou se jeho
rozhodování řídí, vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, konkrétně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014.
Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 1) se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Hráz rybníka samostatnou
stavbu nepředstavuje, a to ani ze stavebního hlediska, ani z hlediska
hospodářské provázanosti s pozemky. Hráz s pozemky splývá a je jejich součástí. Navrhuje dovolání žalobce odmítnout. Žalovaný 2) se rovněž ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Především se
domnívá, že dovolání žalobce není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť
odvolací soud provedl právní hodnocení zcela v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí, která hráze tohoto typu nepovažuje za stavby v občanskoprávním smyslu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, a shledá-li jeho přípustnost, pak
aby napadený rozsudek jako správný potvrdil. Žalovaná 3) se k dovolání nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalobce v dovolání vymezil otázku právní povahy stavby hráze rybníka. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím
posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stavba jako výsledek stavební činnosti je v poměrech obč. zák. zpravidla též
stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech
však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je
zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním
jednu věc. V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko
pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy
třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a
to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí
v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem
právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu
provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde
začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást
pozemku. O tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí v právním smyslu, anebo zda jde o
součást pozemku, na kterém stojí, nelze učinit obecný závěr bez posouzení
konkrétní situace. Při posuzování je třeba vyjít kromě stavebního provedení
hráze též z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy
zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze [k
tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1221/2002 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, roč. 2003, č. 12, str. 414),
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004
(dostupné na www.nsoud.cz)]. Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím
řízení, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do
úvahy zákonná kritéria a zda se nejedná o úvahu zjevně nepřiměřenou [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99 (dostupný
na www.nsoud.cz)]. Přímo do poměrů posuzování hrází jako věcí v právním smyslu
tuto obecnou zásadu formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4169/2017 (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost,
kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1274/18,
dostupným na https://nalus.usoud.cz). Odvolací soud v řešené věci uzavřel, že předmětná hráz je tvořena navršenou
zeminou, která plynule přechází v pozemek pod ní ležící. Přestože z uvedeného
posudku vyplývá, že hráz byla nasypána ze střední hlinité půdy (zemina z
nižších půdních horizontů – hlušina), která je odlišná od půdy tvořící pravý
břeh a také odlišná od půdy tvořící levý břeh rybníka, tato skutečnost je
patrná až z výsledků laboratorních rozborů.
Běžný pozorovatel by nebyl schopen
určit, zda se liší půda tvořící hráz od půdy levého břehu či od půdy pravého
břehu, nebyl by schopen dle těchto materiálů určit, kde končí hráz a kde
začínají břehy, stejně tak, kde pod povrchem končí hráz a začíná pozemek, na
němž hráz stojí. Pokud by však převažujícím stavebním materiálem byl kámen nebo
beton, hranice mezi stavbou hráze a okolními půdními pozemky by byla zřetelná. Podle fotografií v posudku jsou hráz i okolní pozemky neudržované, zarostlé,
opticky splývají, přesnější kontury hráze se v trávě hledají obtížně. Samotná
skutečnost, že návodní líc je opevněn kamenným pohozem, není z hlediska
právního posouzení povahy hráze zásadní. Každá hráz, tedy i ta, kterou nelze
považovat za samostatnou věc, obsahuje zpevňující prvky a materiály. Se zvažovaným kritériem stavebního provedení hráze rybníka vzal odvolací soud
do úvahy i další kritéria, zejména zda stavba může být samostatným předmětem
práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, například k
tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná
věc byla předmětem právních vztahů. Pokud předmětná hráz rybníka, vzhledem ke
svému technickému provedení, splývá s okolními pozemky a s pozemky
nacházejícími se pod hrází, nelze ji dost dobře reálně vymezit horizontálně ani
vertikálně, je v podstatě vyloučené, aby měla samostatný právní režim. Její
fyzická a funkční spojitost s těmito pozemky (jako věcí hlavní) je zřejmá. Nemůže-li existovat rybník bez hráze ani bez rybničních pozemků, je účelné, aby
vlastníci pozemků, na nichž se rybník a hráz nachází (v daném případě je jich
několik a jsou odlišní od žalobce), měli i možnost regulovat vodní hladinu na
těchto pozemcích za pomoci hráze. Dovolací soud neshledal předestřenou úvahu odvolacího soudu zjevně
nepřiměřenou. Odvolací soud hodnotil právní povahu hráze rybníka z hlediska
vyžadovaného citovanou judikaturou a dospěl k závěru o tom, že hráz rybníka v
tomto případě samostatnou věc v právním smyslu nepředstavuje, přičemž se
vypořádal jak s otázkou stavebního provedení hráze rybníka, tak i se
seznatelností hranice hráze a okolních pozemků. Tato námitka proto nemůže
založit přípustnost dovolání. Stranou posouzení ponechává dovolací soud, zda v
daném případě splňuje předmět posouzení vůbec povahu stavby. Žalobce dále vymezil otázku, zda může provést důkaz znaleckým posudkem pouhým
přečtením bez výslechu znalce. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního
stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění
soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů
provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového
stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se
odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám
provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení
důkazu.
To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má
pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek [srovnej např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007, či ze dne 29. 6. 2010, 33
Cdo 2236/2008 (oba dostupné na www.nsoud.cz)]. Pro tuto věc je však nutno zdůraznit, že odvolací soud se od skutkových závěrů
soudu prvního stupně neodchýlil, naopak zdůraznil, že „skutková zjištění
týkající se povahy hráze, shodná se zjištěními soudu prvního stupně, pak
odvolací soud sám právně zhodnotil“. Dovolatel sice namítá, že v dané věci
nebyl znalec vyslechnut, sám však výslovně se závěry znaleckého posudku
souhlasí a neuplatňoval k němu v průběhu řízení žádné námitky a výhrady. Není
tedy zřejmé, jakým způsobem by měl výslech znalce přispět k objasnění
skutkového stavu věci. Odvolací soud považoval znalecký posudek ze dne 22. 11. 2013, č. 50/2013,
vyhotovený Vysokým učením technickým v Brně za důkaz s nejvyšší vypovídací
hodnotou k uvedeným rozhodným skutkovým otázkám. Tento důkaz při odvolacím
jednání zopakoval. Skutková zjištění týkající se povahy hráze, shodná se
zjištěními soudu prvního stupně, pak odvolací soud sám právně zhodnotil, a to
jinak než soud prvního stupně. Tím, že odvolací soud opakoval dokazování
znaleckým posudkem, mohlo a mělo být žalobci zřejmé, že odvolací soud může
uvažovat i o odlišném právním posouzení věci, což by ostatně mohl i tehdy,
pokud by dokazování neopakoval, pokud by vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně. Poté, co odvolací soud na jednání konaném dne 9. 11. 2018 provedl důkaz
znaleckým posudkem, žádný z účastníků jednání (tedy i žalobce se svým
zástupcem) neměl k provedenému důkazu žádné připomínky. Není proto zřejmé, z
jakého důvodu by byl nucen odvolací soud přistoupit k výslechu znalce, jestliže
šlo o opakování důkazu, provedeného již v řízení před soudem prvního stupně, ke
kterému žalobce žádné výhrady neměl, a to tím spíše, že se se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně podávajícími se z tohoto znaleckého posudku
zcela a výslovně ztotožnil a sám pochybnosti o správnosti znaleckého posudku
neměl. Jestliže v daném směru dovolatel spatřuje přípustnost dovolání pro rozpor s
judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou v jeho rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo
2458/2009, pak tento rozpor zjevně dán není. Uvedené rozhodnutí dovolacího
soudu vycházelo z toho, že teprve sám odvolací soud provedl dokazování
znaleckým posudkem, který byl vyhotoven až v rámci odvolacího řízení, činil z
něj zásadní skutková zjištění, která soud prvního stupně vůbec neučinil, a
proti tomuto posudku byly jedním z účastníků vznášeny zásadní námitky. Odvolací
soud se tedy neztotožňoval se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (ani
se od nich neodchyloval), ale sám činil zásadní skutková zjištění na základě
znaleckého dokazování, proti kterému jeden z účastníků uplatnil podstatné
námitky. O takový případ však v dané věci nejde. Dovolací soud nesdílí názor, že by odvolací soud ze znaleckého posudku
vyvozoval nové skutečnosti. Odvolací soud vyšel ze stejného skutkového stavu.
Jeho úvahy o tom, jak by na hráz rybníka pohlížel běžný pozorovatel, je nutné
považovat za určité hodnotící úsudky, jimiž dochází k právnímu zhodnocení
právní povahy hráze. Dovolací soud se proto nedomnívá, že by bylo napadené
rozhodnutí v rozporu s judikaturou citovanou žalobcem v jeho dovolání. Dále dovolatel pokládá otázku, zda je třeba, aby kritéria k posouzení stavby
jako samostatné věci byla seznatelná laicky, či zda tato kritéria mají být
zjistitelná např. znaleckým zkoumáním. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Při posuzování právní povahy hráze rybníka, je třeba – jak již bylo citováno
výše při řešení první námitky – hodnotit každý konkrétní případ zcela
individuálně. Tomuto požadavku odvolací soud dostál. Vzal za skutkový základ
rozhodnutí skutečnosti zjištěné ze znaleckého posudku a následně po právní
stránce zhodnotil, zda odůvodňují nahlížení na hráz rybníka jako na věc v
právním smyslu. Soud by měl mít při svém rozhodování prostor pro určitou úvahu,
která ovšem nesmí být zjevně nepřiměřená, přičemž přiměřené zohlednění kritéria
běžného pozorovatele formou hodnotícího soudu, který představuje jednu z
myšlenkových úvah odvolacího soudu, z její přiměřenosti zcela jistě nevybočuje. Přípustnost dovolání shledává žalobce také v tom, že odvolací soud neurčil,
jakou právní úpravou se jeho rozhodnutí řídí. Tato námitka rovněž nezakládá přípustnost dovolání. Odvolací soud uvedl, že podle tvrzení žalobce měla předmětná hráz rybníka
vzniknout jako samostatná věc oddělitelná od pozemků, na nichž se nachází, v
letech 1954 až 1958, tedy za platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. Tento právní předpis takovýto právní režim připouštěl, pokud v §
25 zakotvoval princip, že stavby nejsou součástí pozemku. Tento princip
přetrval i v následující právní úpravě zakotvené v ustanovení § 120 odst. 2
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. Tuto zásadu
opustil, ale přesto by v daném případě, s ohledem na přechodné ustanovení §
3055, oddělení věcí a odlišné vlastnictví stavby a pozemků zůstalo zachováno. Byť odvolací soud zcela explicitně neformuloval, podle jaké právní úpravy bude
věc posuzovat, dovolací soud nepovažuje tento nedostatek za vadu, která by
mohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Z judikatury je zcela zřejmé, že
požadavky na určení, zda je hráz rybníka součástí pozemku nebo samostatnou
věcí, jsou konstantní a aplikovatelné na stavby hrází vzniklé v průběhu
účinnosti jak zákona č. 141/1950 Sb., tak i zákona č. 40/1964 Sb. Dovolací soud navíc nemá pochybnost o tom, že odvolací soud zvažoval právní
režim z pohledu obou občanských zákoníků, jestliže oba shodně vycházely z toho,
že stavba součástí pozemku není. Dovolacímu soudu ostatně není ani zřejmé,
jakým konkrétním způsobem by se tato námitka měla promítnout do poměrů souzené
věci ve prospěch žalobce, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že se o věc v
právním smyslu nejedná. Navíc je nutno zdůraznit, že ani jeden z obou občanských zákoníků neobsahuje
definici stavby, z níž by bylo třeba při posouzení této věci vyjít.
Naopak je
obecně známou skutečností, že stavba podle právní úpravy účinné od doby
výstavby předmětné hráze rybníka nebyla součástí pozemku a v dané věci šlo
pouze o posouzení, zda hráz rybníka je stavbou, kterou by z občanskoprávního
hlediska bylo možné považovat za věc v právním smyslu či nikoliv. Superficiální
zásada byla znovuzavedena až současným občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. Dovolací soud proto v tomto konkrétním případě rozhodně nepovažuje neuvedení
explicitního označení jediného občanského zákoníku, podle nějž bude odvolací
soud věc posuzovat, za nedostatek v právním hodnocení. Dovolací soud nemá
pochybnost o tom, že odvolací soud poměřoval právní povahu hráze jak úpravou
obsaženou v zákoně č. 141/1950 Sb., tak i v zákoně č. 40/1964 Sb., když dospěl
k závěru, že v daném případě stavbu hráze za věc v právním smyslu považovat
nelze. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se
žalovaný 1) a 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2020
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu