22 Cdo 3545/2024-1767
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně A. E., zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí Václava Hanky 828, proti žalovanému M. E., zastoupenému JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 143/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 8. 2024, č. j. 15 Co 84/2024-1730,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Zdeňka Stránského do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Nejvyšší soud se v této věci zabýval přípustností dovolání žalovaného směřujícího do části rozhodnutí odvolacího soudu týkající se požadavku žalovaného na valorizaci vnosů (spočívajících ve vynaložení jeho výlučných prostředků na společné jmění účastníků řízení), které je založeno na dvou samostatných důvodech, avšak žalovaný v dovolání řádně napadá pouze jeden z těchto důvodů.
I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2024, č. j. 4 C 143/2018-1686, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci a zůstatek na příslušném účtu vedeném u České spořitelny, a. s., to vše blíže specifikováno ve výroku I. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci a zůstatek na příslušném účtu vedeném u Fio banky, a.s., to vše blíže popsáno ve výroku II. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal také nemovité věci uvedené ve výroku III. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů ze zaniklého společného jmění 1 623 471 Kč (výrok IV). Ve
3. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. 15 Co 84/2024-1730, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I–III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Změnil jej ve výroku IV tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání společného jmění manželů 1 498 221,25 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů účastníkům a ve výrocích IV a V o náhradě nákladů řízení vzniklých státu.
4. S ohledem na obsah a rozsah dovolání jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci významná níže uvedená skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu.
5. Odvolací soud vyšel z toho, že společné jmění účastníků řízení zaniklo 8. 10. 2015. Uvedl, že žalovaný vynaložil ze svého výlučného majetku na společné jmění manželů celkem 396 956 Kč. Za nedůvodnou považoval námitku žalovaného, že soud prvního stupně měl tyto vnosy žalovaného valorizovat podle § 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Uvedl, že soud prvního stupně nemohl k valorizaci vnosů přistoupit, jelikož žalovaný v řízení netvrdil a neprokazoval, že by se se žalobkyní na valorizaci vnosů dohodli (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 a sp. zn. 22 Cdo 1765/2022). Dále vyložil, že soud prvního stupně nebyl oprávněn k valorizaci vnosů přistoupit ani z toho důvodu, že žalovaný tento požadavek v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil. Doplnil, že požadavek na valorizaci vnosů představuje hmotněprávní nárok, o kterém soud nerozhoduje z úřední povinnosti, ale je nutno jej uplatnit s potřebnou specifikací skutkových tvrzení a konkretizací vnosu. II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to do výroku II, podává žalovaný dovolání. Z obsahu dovolání se podává, že žalovaný má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, a to při řešení právní otázky valorizace vnosu z výlučného majetku jednoho z manželů na společný majetek ve smyslu § 742 odst. 2 o. z. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24, ve kterém Ústavní soud zpochybnil ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které se má k tzv. valorizaci (či redukci) vnosu do společného jmění manželů přistoupit jen v případě předchozí dohody manželů. Namítá, že podle Ústavního soudu zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, žádnou předchozí dohodu manželů nepředpokládá, a proto k valorizaci vnosu má docházet automaticky.
7. Pokud tedy odvolací soud nepřistoupil k valorizaci vnosu žalovaného (a to minimálně vnosu ve výši 346 600 Kč), který žalovaný vynaložil ze svého výlučného majetku na nemovitosti tvořící společné jmění účastníků řízení, je jeho rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzením věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně.
8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání předně uvádí, že žalovaný nevymezuje v dovolání řádně, v souladu se zákonem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Má rovněž za to, že v posuzované věci nelze bez dalšího aplikovat závěry vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24. Je totiž nutné zohlednit všechny okolnosti projednávané věci. Podle žalobkyně je nezbytné přihlédnout k jednání žalovaného během řízení o vypořádání společného jmění manželů. Žalovaný užíval po celou dobu všechny statky tvořící společné jmění manželů a dosud nezaplatil žalobkyni ani soudem stanovený vypořádací podíl. Žalobkyně v průběhu řízení několikrát projevila vůli uzavřít soudní smír (s tím, že by jí byl žalovaný povinen zaplatit nižší částku, než mu byla uložena soudem). Avšak bezúspěšně. Uvádí, že „pokud má být alespoň částečně zachována zásada očekávání spravedlivého rozhodování, není na místě vnosy žalovaného do společného jmění manželů valorizovat.“ Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání
9. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Vzhledem k tomu, že společné jmění účastníků řízení zaniklo po 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání z hlediska vypořádání společného jmění manželů a rozhodl o něm podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
12. Odvolací soud založil rozhodnutí o požadavku žalovaného na valorizaci vnosů spočívajících ve vynaložení jeho výlučných prostředků na společný majetek na dvou samostatných důvodech: a) vnosy nebylo možné valorizovat, jelikož žalovaný v řízení netvrdil a neprokazoval, že by se žalobkyní na valorizaci vnosu dohodli (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), b) vnosy nebylo možné valorizovat, jelikož žalovaný v řízení před soudem prvního stupně řádně neuplatnil požadavek na jejich valorizaci.
13. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že je-li zamítnutí žaloby založeno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
14. Žalovaný v dovolání důvod ad b) žádným způsobem nezpochybňuje. Pokud uvádí, že „valorizace majetku je automatická a musí být promítnuta do vypořádání, aniž by k tomu byla nutná předchozí dohoda mezi manželi“, je z obsahu dovolání zřejmé, že zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že soud vnosy nevalorizoval, protože žalovaný v řízení netvrdil a neprokazoval, že by se se žalobkyní na valorizaci vnosu dohodli (v této souvislosti žalovaný rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24). Tímto však žádným způsobem nenapadá závěr odvolacího soudu, že vnos nemohl být valorizován, jelikož žalovaný neuplatnil tento požadavek řádně v řízení před soudem prvního stupně. Žalovaný tak dovoláním nenapadl řešení právní otázky, které samo o sobě představuje důvod pro zamítnutí jeho požadavku na valorizaci vnosu. Již jen z tohoto důvodu není dovolání žalovaného podle § 237 o. s. ř. přípustné.
15. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že v rozsudku ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3323/2022, přijal a odůvodnil závěr, že soud nemá v řízení o vypořádání společného jmění manželů povinnost bez příslušného návrhu o vnosu rozhodovat a že tvrzení o valorizaci vnosu musí být součástí tvrzení o tom, jak je požadovaná částka vnosu vyčíslována.
16. Uvedl, že již v poměrech bezpodílového spoluvlastnictví manželů Nejvyšší soud konstatoval, že i v řízení o jeho vypořádání, jakož i v řízení o vypořádání společného jmění manželů, se uplatní zásady dispoziční i projednací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, a další judikaturu tam uvedenou). Z toho vyšel i v řadě dalších rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1447/2019. Uvedený závěr se týká majetku navrženého k vypořádání včetně uplatnění vnosu (jak se podává např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 172/2012), pokud však jde o způsob vypořádání společného majetku, soudu není navrženým způsobem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).
17. Z uplatnění zásady dispoziční je zřejmé, že je jen na tom, kdo se domáhá vypořádání tzv. vnosu anebo i jeho valorizace, aby tento nárok v řízení odpovídajícím způsobem uplatnil; bez návrhu na vypořádání vnosu ve výši, která tvrzenou valorizaci zohledňuje, nelze o vnosu ve valorizované výši rozhodnout.
18. Tyto závěry Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, nezpochybnil. IV. Závěr a náklady řízení
19. V posuzované věci přípustnost dovolání nezakládá námitka žalovaného, že soudy nižších stupňů měly valorizovat vnosy spočívající ve vynaložení výlučných prostředků žalovaného na společné jmění účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části založeno na dvou samostatných důvodech. Žalovaný však v dovolání jeden z nich řádným způsobem nenapadá.
20. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25.02.2025
Mgr. David Havlík předseda senátu