22 Cdo 36/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se
sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113, proti žalované L. S., o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod
sp. zn. 2 C 65/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2015, č. j. 7 Co 404/2015-382, ve znění
opravného usnesení ze dne 9. 12. 2015, č. j. 7 Co 404/2015-421 takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 7. 2015, č. j. 7 Co
404/2015-382, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2015, č. j. 7 Co
404/2015-421, se ve výroku pod bodem III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 21. 11. 2014, č. j. 2 C
65/2011-270, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2015, č. j. 2 C
65/2011-289, zrušil a vypořádal spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v
rozsudku uvedeným; rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, a uložil jim, aby nahradili náklady řízení státu (odstavec
sedmý až devátý výroku).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba účastníci odvolání; žalobce
napadl jen výroku o náhradě nákladů účastníků.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 7.
2015, č. j. 7 Co 404/2015-382, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2015,
č. j. 7 Co 404/2015-421, mimo jiné uložil žalované, aby zaplatila žalobci na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 39 343 Kč (výrok III.) a
rozhodl o náhradě nákladů státu (výroky IV. a V.) a o znalečném (výrok VI.).
Odvolání žalobce považoval odvolací soud za důvodné. Žalobci náleží náhrada
nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť byl úspěšný se žalobou na
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k domu č. p. 428, a to včetně
navrhovaného způsobu vypořádání. Ohledně návrhu žalované na zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví k lesním pozemkům shledal úspěch obou účastníků v
zásadě stejný. Odvolací soud přihlédl také podle § 146 odst. 2 o. s. ř. k tomu,
že žalovaná částečným zpětvzetím odvolání zavinila částečné zastavení
odvolacího řízení. Náklady řízení vznikly žalobci za zastoupení advokátem,
představující odměnu a náhrady hotových výdajů podle § 6 a § 13 vyhl. č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Před soudem prvního
stupně šlo o odměnu za 13 úkonů právní služby, přičemž odměnu za jeden úkon
právní služby ve výši 1 500 Kč stanovil odvolací soud sazbou podle § 7 bodu 4
advokátního tarifu z tarifní hodnoty 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního
tarifu, která se považuje za tarifní hodnotu, nelze-li hodnotu práva nebo věci
vyjádřit v penězích nebo lze-li zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Uvedl, že
při určení tarifní hodnoty nevycházel z § 8 odst. 5 advokátního tarifu, podle
kterého se ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vychází z
ceny celé věci po odečtení ceny podle podílu klienta, směřuje-li návrh na podej
věci. Zjištění hodnoty věci (uvedeného domu) je spojeno se značnými obtížemi,
neboť jeho cena byla v průběhu řízení mezi účastníky sporná a také by se mohla
vzhledem k pohybu cen na trhu s nemovitostmi měnit (podle § 8 odst. 1
advokátního tarifu se hodnota stanoví podle ceny v době započetí úkonu).
Přihlédl také k tomu, že při prodeji věci ve veřejné dražbě není tržní cena
rozhodující skutečností. Celkem odvolací soud žalobci přiznal náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně ve výši 27 400 Kč a za řízení před odvolacím
soudem ve výši 11 943 Kč (dohromady 39 343 Kč).
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podává žalobce dovolání,
a to výslovně pouze do výroku pod bodem III. Jeho přípustnost opírá o
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Důvodem podání dovolání je dovolatelem tvrzené nesprávné právní posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud nesprávně stanovil náhradu nákladů
řízení – představovaných odměnou advokáta zastupujícího žalobce – když vyšel z
tarifní hodnoty věci podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, tedy z právního
posouzení, že hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Závěr o
nepoměrných obtížích se zjištěním ceny věci je popřením praxe dovolacího soudu,
neboť běžné obtíže, které představuje zjištění ceny nemovitosti nelze považovat
za obtíže nepoměrné. Kromě toho soud prvního stupně nařídil důkaz znaleckým
posudkem, ze kterého cena nemovité věci jednoznačně vyplývá. Dovolatel
argumentuje i nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 53/10
[správně zřejmě II. ÚS 538/10], který uvedl, že tarifní hodnotu je třeba
zjišťovat ze skutečné ceny nemovitostí i v řízení o určení vlastnického práva k
nemovité věci. Jestliže Ústavní soud dovodil, že ze skutečné hodnoty věci je
třeba vyjít i v řízeních, ve kterých se hodnota věci běžně nezjišťuje, tím
spíše platí, že musí soud vyjít z ceny nemovitosti v řízení o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví. Úvaha odvolacího soudu o značných obtížích se
zjišťováním ceny je podle dovolatele projevem přepjatého formalismu, který je
podle Ústavního soudu nepřípustný (k tomu odkazuje např. na nález ze dne 4. 11.
1999, sp. zn. III. ÚS 61/97). Při takto důsledném pojetí § 8 odst. 1
advokátního tarifu, kdy by podle odvolacího soudu bylo nutné zkoumat tarifní
hodnotu k okamžiku započetí každého úkonu, by nebylo možné nikdy vyjít ze
skutečné ceny nemovitosti a ustanovení § 8 odst. 5 advokátního tarifu by mohlo
být zrušeno jako nadbytečné. Dovolatel navrhl zrušení výroku III. rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud, po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že
je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny
i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst.
1, § 241 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe,
jde-li o stanovení tarifní hodnoty věci podle advokátního tarifu. Dovolání je
přípustné i s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., byť částka přiznaná
napadeným výrokem nepřevyšuje 50 000 Kč. Dovolatel již v průběhu řízení před
soudem prvního stupně uplatnil nárok na náhradu nákladů řízení ve výši výrazně
převyšující 50 000 Kč. Ačkoli dovolatel přímo nevyčíslil svůj nárok, ze spisu
se podává, že požadoval odměnu za úkon právní služby podle sazby stanovené § 8
odst. 5 advokátního tarifu. Napadeným výrokem odvolacího soudu tak nebylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, nýbrž o peněžitém
plnění ve výši uplatněné dovolatelem, tedy ve výši vycházející z ceny
vypořádávané věci po odečtení ceny podílu dovolatele (§ 8 odst. 5 advokátního
tarifu). V této souvislosti je třeba připomenout judikaturu Ústavního soudu,
podle které přiznání náhrady nákladů řízení podle nesprávného ustanovení
advokátního tarifu je způsobilé zasáhnout do základního práva na legitimní
očekávání nabytí majetku (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 16. 3.
2010, sp. zn. II. ÚS 2886/07).
Ústavní soud považuje právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem
stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, za součást
práva na spravedlivý proces (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 3.
2006, sp. zn. II. ÚS 259/05, nebo nález ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS
598/2000). Právo na přiznání náhrady nákladů řízení také souvisí, pokud jde
konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl.
37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tím, že obecný soud náhradu
nákladů ve výši stanovené v příslušné právní normě účastníku nepřizná, odepře
mu tím právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(srovnej nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 2811/08).
Odvolací soud správně neposuzoval úspěch žalobce ve věci žaloby na zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví k domu č. p. 428 pouze podle formálního výsledku
sporu, nýbrž úvahu opřel zejména o skutečnost, že žalobci bylo zcela vyhověno v
návrhu na způsob vypořádání spoluvlastnictví (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, publikované v
časopise Soudní rozhledy 4/2016, str. 119). Samotné přiznání náhrady nákladů
řízení dovolateli navíc není sporné.
Pro samotné posouzení dovolání je rozhodné, zda odvolací soud správně aplikoval
§ 9 odst. 1 advokátního tarifu, který stanoví, že nelze-li hodnotu věci nebo
práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a
není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.
Dovolací soud se k projednávané problematice již opakovaně vyjadřoval, byť
zejména pro poměry sporů o určení vlastnického práva. Dospěl k závěru, že
primárně je nutné vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-
li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu cena věci v době započetí
úkonu právní služby. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích,
nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je nezbytné za tarifní
hodnotu věci považovat fixní tarifní hodnotu podle § 9 advokátního tarifu
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1021/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo
2648/2015, publikované v časopise Soudní rozhledy 4/2016, str. 118).
Použití § 9 odst. 1 advokátního tarifu je tak možné pouze tehdy, pokud nelze
zjistit hodnotu věci, která je předmětem sporu, nebo ji lze zjistit jen s
nepoměrnými obtížemi. Je-li předmětem řízení nemovitá věc, je již z povahy také
ocenitelná (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011, sp.
zn. IV. ÚS 1332/07), proto u nemovité věci nelze v zásadě hovořit o její
neocenitelnosti. Aplikaci § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve sporech o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci proto mohou odůvodnit výhradně
nepoměrné obtíže spojené se zjišťováním ceny.
Hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi tehdy, jestliže např. z
obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty
nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě
na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným
posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, publikované v časopise
Soudní rozhledy 4/2016, str. 118, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015).
V nyní projednávané věci soud prvního stupně nechal vypracovat znalecký posudek
ke zjištění obvyklé ceny domu č. p. 428; posudek je součástí spisu. Dovolateli
je tedy třeba přisvědčit, že spis obsahuje potenciálně relevantní podklad,
týkající se hodnoty nemovité věci. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že
by zjištění hodnoty nemovité věci bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi – a
zároveň se nijak nevypořádal s existencí znaleckého posudku – je jeho závěr
ohledně tarifní hodnoty sporu předčasný, a tudíž nesprávný. Otázkou správnosti
posudku se dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, nemůže zabývat.
V novém rozhodnutí ve věci se odvolací soud musí vypořádat s existencí
znaleckého posudku, přičemž vezme v úvahu jak skutečnost, že předmětná nemovitá
věc (rodinný dům) je zatížena zástavním právem, tak fakt, že pokud se na
pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů nachází stavba ve společném
jmění manželů, je obecná cena takové stavby dotčena tím, že se nachází na
pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1557/2013).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že nepoměrné obtíže nemohou být spojeny s
požadavkem § 8 odst. 1 advokátního tarifu, který stanoví, že za tarifní hodnotu
se považuje cena věci v době započetí úkonu právní služby. Výklad, podle
kterého by bylo nutné pro všech 13 úkonů právní služby opakovaně zjišťovat
hodnotu věci k době započetí úkonu, nelze přijmout. Má-li být naplněn smysl § 8
advokátního tarifu (odměna se zásadně odvíjí od hodnoty předmětu sporu), avšak
zároveň má být brán ohled na zásadu hospodárnosti řízení, pak hodnotu nemovité
věci je třeba znovu zpravidla posoudit, vyplývají-li z obsahu spisu či tvrzení
účastníků skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na podstatnou změnu v
její ceně. Jinak soud není povinen zjišťovat cenu nemovitosti pro každý úkon
právní služby zvlášť.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu