22 Cdo 387/2025-711
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) D. P., zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 488/20, a b) O. P., proti žalovanému Sportovnímu klubu XY, z.s., IČO XY, se sídlem ve XY, zastoupenému Mgr. Ladislavem Drhou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, o zdržení se rušení žalobců hlukem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 4/2020, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2024, č. j. 19 Co 232/2022-657, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2024, č. j. 19 Co 232/2022 -657, se v části výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vztahu k žalobkyni a), a dále v části výroků II a III, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně a) k náhradě nákladů řízení, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
1. Žalobci se domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se rušení žalobců neúměrným hlukem z pozemků parc. č. XY a parc. č. st. XY v katastrálním území XY na pozemky parc. č. XY a parc. č. st. XY ve stejném katastrálním území, jejichž jsou žalobci spoluvlastníky a na kterých se nachází jejich rodinný dům se zahradou. Rušení pocházelo z fotbalového hřiště a s ním souvisejících zařízení a šlo zejména o hluk způsobený tlučením do bubnů a užíváním trubek, hlučným komentováním fotbalových zápasů, hlasitou reprodukovanou hudbou a hospodskou zábavou.
2. Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2022, č. j. 6 C 4/2020–288, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 9. 2022, č. j. 6 C 4/2020-332, uložil žalovanému povinnost zdržet se rušení žalobců neúměrným hlukem v podobě bubnování a užívání obdobných nástrojů pronikajícím z pozemků žalovaného parc. č. XY, parc. č. st. XY a jim přilehlých pozemků na pozemky žalobců parc. č. XY a parc. č. st. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I). V části, v níž se žalobci domáhali uložení povinnosti zdržet se rušení žalobců neúměrným hlukem souvisejícím s provozem stravovacího zařízení, občasných diskoték a hlukem v podobě hlasitého fandění, hlučného komentování a reprodukované hudby při fotbalových zápasech pronikajícím ze shora uvedených pozemků žalovaného na shora uvedené pozemky žalobců, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. Tvrzení, že jde o nadměrný hluk, který překračuje limity hluku dané veřejným právem, opírali žalobci o protokol o měření úrovně hladiny hluku provedené akreditovanou zkušební laboratoří – společností Kvinting spol. s r. o. Soud prvního stupně však uvedl, že s ohledem na výklad § 30 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, nelze na danou situaci aplikovat ustanovení tohoto zákona o limitech hluku. To však podle soudu nevylučuje, aby hodnoty měření byly využity ke srovnání míry hluku na předmětném pozemku žalobců a na ostatních srovnatelných hřištích bez veřejnoprávního rozměru zjištěné hlučnosti. Proto zvažoval, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Konstatoval, že při fotbalovém zápasu lze dovodit zvýšenou míru hluku imanentně spjatou se samotným provozem fotbalu v podobě slovního povzbuzování, hluku provázejícího kopnutí do míče, pískání rozhodčího, ale i fandění diváků, které k fotbalu jako obecně prospěšné společenské a sportovní akci patří. Žalobci se však omezení těchto imisí nedomáhali, brojili zejména proti užívání bubnů a podobných nástrojů. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně konstatoval, že nelze dovodit, že bubnování a používání trubek či obdobných nástrojů je obvyklé a odpovídá poměrům na obdobných hřištích. Uvedl, že ačkoliv soud neupírá fanouškům jejich právo projevit svou podporu domácímu týmu, je třeba na druhou stranu poskytnout ochranu vlastnickému právu žalobců zahrnujícímu mimo jiné právo na nerušené užívání jejich nemovitosti. Zaznamenané bubnování je skutečně pro nezúčastněnou osobu vysoce nepříjemné a významně a nepřiměřeně zasahuje do výkonu vlastnického práva k sousedním pozemkům i do psychické pohody žalobců, a omezuje obvyklé užívání zejména zahrady žalobců. Dodal, že i když v době soudního řízení došlo k utlumení imisí hluku, hrozí jejich opakování v budoucnosti. Proto žalobě vyhověl v části týkající se povinnosti zdržet se rušení žalobců neúměrným hlukem v podobě bubnování a užívání obdobných nástrojů.
4. Naproti tomu soud neshledal, že by reprodukovaná hudba pouštěná před fotbalovými zápasy byla relevantní imisí; jde o činnost obvyklou i na jiných fotbalových hřištích „pro navození atmosféry“.
5. Pokud jde o hluk spojený s provozem „stravovacího zařízení“ (bufetu) a diskoték v areálu žalovaného, žalobu zamítl s tím, že sami žalobci připustili svou důkazní nouzi.
6. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 19 Co 232/2022-657, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
7. Odvolací soud po rozsáhlém doplnění dokazování včetně ohledání provedeného při fotbalovém zápase v neděli 19. 5. 2024 konstatoval, že při fotbalových zápasech na hřišti žalovaného nepřesahuje hlučnost vyvolaná povzbuzováním soupeřících mužstev včetně užití bubnů míru přiměřenou poměrům. To dovodil jednak z výslechu svědků – obyvatel obce, z výpovědi statutárního zástupce žalovaného, výpovědí činovníků fotbalových oddílů v okolí a z dalších zpráv organizací zabývajících se fotbalem. Podle odvolacího soudu je hluk při fotbalových zápasech srovnatelný s hlukem při zápasech dalších klubů v okolí, a nejde tedy o míru přesahující míru přiměřenou místním poměrům. Při některých zápasech, které žalobci zdokumentovali, nepochybně docházelo k překročení hladiny hlukových limitů, a to v okamžiku vstřelení branky, případně kdy se bubnovalo, a to (zcela výjimečně) až na 77 dB. Rozhodně se ale nebubnovalo nikdy celý zápas; ze záznamů je slyšet občasné bubnování a občasné fandění, a také komentář, který buď hlásí sestavu mužstev, nebo udílení trestných karet, či v některých okamžicích povzbuzování obecenstva. Až na jedinou výjimku (26. 6. 2022) odvolací soud neshledal, že by se jednalo o hluk nadmíru obtěžující či nesnesitelný, pro který by nebylo možné v domě či na zahradě žalobců (odkud i také byly záznamy z valné většiny zachyceny) v té době pobývat. Ani při místním ohledání odvolací soud neshledal, že by se jednalo o hluk vybočující z mezí „běžného vesnického fotbalu“.
8. Odvolací soud se (implicitně) zabýval i tím, zda hluk podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku žalobců. Uvedl, že v době místního šetření byli i v průběhu fotbalového zápasu všichni členové rodiny včetně dětí přítomni na zahradě a „bylo evidentní, že mají nedělní siestu“. Na zahradu žalobců zároveň doléhaly výrazné zvuky z projíždějících (i nákladních) aut, což byl hluk srovnatelný s tím, který se linul z fotbalového hřiště. Z toho se podává (nevyslovený) závěr, že nebylo zjištěno, že by hluk omezoval obvyklé užívání nemovitosti žalobců. Dodal, že žalobkyně a) žije trvale v Rakousku, do místa dojíždí se svým manželem jen jednou za 14 dnů. Oba jsou důchodci, nabízí se tedy otázka, zda by Studenec nemohli navštěvovat v jiné době než v době konání zápasů A mužstva. Žalobce b) užívá dům až od roku 2015.
9. Ohledně hluku ze stravovacího zařízení (resp. klubovny) bylo zjištěno, že je v průběhu akcí na hřišti podáváno zájemcům občerstvení. Bufet má od žalovaného pronajata jiná osoba. Nebylo prokázáno, že při jeho provozu – až na občasné výjimky – dochází k nadměrnému hluku při jiných příležitostech a akcích, k nimž je klubovna či bufet pronajímána či zapůjčována. K videonahrávkám pořízeným žalobci v nočních hodinách soud poznamenal, že „to však bylo pouze 3krát v letech 2017 až 2021, tedy v době, kdy ještě nebylo vybudováno zmíněné nové zázemí hřiště, které pronikání hluku snižuje“. Zároveň však odvolací soud uvedl, že „pokud občas během nočního klidu bylo možné z videonahrávek 2 až 3krát zjistit nadměrnou hlučnost (např. dne 11. 6. 2023), řešili to žalobci prostřednictvím Obvodního oddělení policie XY. Jedná se o výjimečné události, k nimž občas v létě, v místech, kde jsou provozovány restaurační zahrádky, dochází (dle svědka J. jsou zmíněné akce asi tři za sezónu)“. V takových případech je namístě řešit zmíněná vybočení v přestupkovém řízení; nejde o takovou četnost, kterou by bylo třeba korigovat rozhodnutím soudu v rámci tzv. sousedských žalob.
10. Odvolací soud vyslovil též pochybnost, zda žalovaný je ohledně hlučnosti ze zázemí, které je pronajato třetí osobě, vůbec pasivně věcně legitimován, neboť nemá příliš právních nástrojů, jak hlučnost z bufetu ovlivnit. Odkázal na „rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 374/2015“.
11. K imisi způsobené provozem letního kina žalobci uváděli, že jim vadí produkce 3 až 4krát za sezónu, jelikož v domě spí děti a kino je tam slyšet. Odvolací soud uvedl, že „ani to však nemůže být považováno za nepřiměřené poměrům. Odvolací soud má za to, že naopak lze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby tuto veřejně prospěšnou a výjimečnou činnost tolerovali“. II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) (dále i jen „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení následujících otázek: 1) Může odvolací soud dospět k jiným skutkovým a právním závěrům, aniž by zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně nebo uvedl, proč je nepovažuje za relevantní? Odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru o tom, že hluk z hřiště proniká na nemovitost žalobců, pouze na základě důkazů provedených v odvolacím řízení, zachycujících situaci po vydání rozsudku okresního soudu.
Důkazy provedené soudem prvního stupně, na jejichž základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že minimálně hluk z bubnů a jiných obdobných nástrojů je neúměrný místním poměrům, nezopakoval, a postupoval tak v rozporu s § 213 odst. 2. o. s. ř. (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1197/2023). 2) Má soud rozhodující o žalobě na ochranu proti hlukovým imisím vycházet ze stavu v době jeho rozhodování? Je žalobě na ochranu před neúměrným hlukem třeba vyhovět, i pokud sice v průběhu řízení před soudy dojde k snížení úrovně hluku, existuje ovšem reálné riziko navrácení na původní hlukovou hladinu? Namítá, že z okolností a provedených důkazů bylo zřejmé, že přes dočasný útlum imise hluku hrozí její opakování do budoucna, a zákaz neoprávněného rušení tak přichází v úvahu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1626/96, 22 Cdo 1147/2010 a 22 Cdo 4167/2019).
3) Je pro posouzení míry hluku a jeho působení na okolní nemovitosti třeba posuzovat jednotlivé dílčí zdroje zvlášť či je třeba posuzovat celkovou hlukovou zátěž, jak ji působí v souhrnu a zabývat se četností, ve které jsou pozemky vystaveny neúměrnému hluku, a to jak s ohledem na posuzované pozemky, tak s ohledem na srovnatelné pozemky? Dovolatelka uvádí, že odvolací soud dal sice žalobcům za pravdu, že „není důvodné štěpit jednotlivé dílčí zdroje hluku různých projevů jedné činnosti (tj. pořádání fotbalových zápasů)“, sám se však tohoto názoru držel jen potud, že o dílčích zdrojích hluku rozhodl jediným zamítavým výrokem.
V odůvodnění rozsudku však posuzuje jednotlivé dílčí zdroje hluku zcela izolovaně a nezabývá se tím, jakou celkovou hlukovou zátěž působí na okolní nemovitosti ve svém souhrnu. Tento postup je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1578/2010, podle kterého je třeba vzít v úvahu místní poměry, intenzitu hluku a to, zda jde o rušení jednorázové či opakované (četnost). 4) Lze obvyklou úroveň hluku odvozovat z jednoho příkladu zvýšené úrovně hluku v jiné srovnatelné lokalitě? Namítá, že důkazy byly provedeny k celkem 42 hřištím, u 37 z nich žalobci doložili klidný průběh zápasu a relativně nízkou úroveň hluku, 4 hřiště byly zmíněny svědky a pouze u hřiště v XY byl hluk při zápasech srovnatelný s hlukem při zápasech na hřišti žalovaného.
Závěr o obvyklé míře hluku tak odvolací soud učinil na základě excesu, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 223/2005, ve kterém dovolací soud rovněž uvedl, že nelze vzít do úvahy jen reálně existující poměry na více místech, ale je třeba vzít do úvahy i poměry žádoucí. 5) Je užívání bubnů, trubek a dalších nástrojů při fandění, neregulované komentování zápasu či doprovodná reprodukovaná hudba imanentně spjato se samotnou fotbalovou činností, a má být předmětem samostatného posouzení důvodnosti překročení veřejnoprávních limitů? Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 636/2014, podle kterého je důležitým vodítkem pro posouzení, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou poměrům, zjištění, že rušení přesahuje limity uvedené ve veřejnoprávních předpisech.
Soud však dovodily, že tvrzené dílčí zdroje hluku nespadají pod hluk, který má na mysli § 30 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Názor soudu prvního stupně, který odvolací soud mlčky přijal a podle kterého lze bubnování a troubení obsahující tónovou složku považovat za hudbu, označila dovolatelka za zcela absurdní. V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2270/2012 sice dovolací soud dospěl k závěru, že překročení veřejnoprávních limitů není neúměrné, pokud je spojeno s hlukem, který k určitému druhu sportu imanentně patří, neúměrné způsoby fandění (používání bubnu a trubek, neúměrný komentář skrz zesilovací aparaturu, hlasitá reprodukovaná hudba a celkově neregulovaný způsob provozu fotbalového areálu) však podle názoru dovolatelky nejsou s fotbalem imanentně spjaty, a tudíž by neměly být zvýšeně tolerovány.
6) Je možné po vlastníkovi pozemku požadovat, aby reguloval způsob provozování fotbalových zápasů a občerstvovacího zařízení na jeho pozemcích a jejich doprovodné jevy? K pochybnosti odvolacího soudu o věcně legitimaci žalovaného odkázala dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5667/2017. Má za to, že je povinností žalovaného zajistit, aby jevy doprovázející pořádaní fotbalových zápasů a drobné občerstvení nerušily ostatní vlastníky nad míru přiměřenou místním poměrům. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nezabýval tím, zda tu nejsou jiné varianty k provozu letního kina (opakovaně připomínaná možnost letní kino provozovat v amfiteátru, který je k tomu přímo určen), a zda je možné po žalobcích, jejichž nemovitost je zatížena již provozem fotbalového hřiště, spravedlivě požadovat, aby dále trpěli i provoz letního kina a další akce, které si žalovaný ve svém areálu usmyslí.
7) Za nesprávně právně posouzenou považuje dovolatelka rovněž otázku opomenutých důkazů. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl výslech znalce, který by se k výsledkům měření a jejich použitelnosti pro účely tohoto řízení vyjádřil, a ani neuvedl, proč důkaz nepovažuje za potřebný, stejně jako navrhované důkazy výslechem žalobce a výslechem svědků P. N. a L. N., a výslechem předsedy fotbalového oddílu XY, kde mělo dojít k uzavření dohody o limitaci hluku z fotbalového hřiště z důvodu blízkosti obytné zástavby.
Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu (např sp. zn.
24 Cdo 3901/2023) i
Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 113/02), ze kterých se podává, že takový postup porušuje právo na spravedlivý proces a je protiústavní. Dodává, že odvolací soud nereagoval na řadu významných námitek žalobců.
13. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
14. Ve vyjádření k dovolání žalovaný s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2406/2015 zpochybňuje, že bylo třeba opakovat důkazy, o které soud prvního stupně opřel částečné vyhovění žaloby. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1147/2010 plyne, že odvolací soud je oprávněn, a dokonce povinen přihlížet k aktuálnímu skutkovému stavu v době svého rozhodování (a tedy nepřihlížet k imisím, které tu byly dříve). Dovolání považuje za nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu nekoliduje. III. Přípustnost dovolání
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
17. Na řešení otázky, jakým způsobem by v praxi mělo být případné nadměrné fandění, bubnování či komentování omezeno tak, aby šlo o vykonatelné rozhodnutí a aby plnění takového rozhodnutí bylo pro pořadatele sportovní akce vůbec fakticky možné, není zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu založeno, odvolací soud si tuto otázku pouze klade nad rámec svého závěru o tom, že k rušení nad míru přiměřenou poměrům nedochází. K vykonatelnosti rozsudku, kterým bylo vyhověno žalobě na ochranu proti imisím, Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že v rozsudku je třeba vyložit míru obtěžování, která je ještě v dané věci přiměřená poměrům (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, nebo jeho usnesení ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1275/2021). Přiměřenou míru lze u imise hluku stanovit zejména pomocí určení přípustné hladiny intenzity zvuku, denní doby, kdy může k rušení při určité intenzitě zvuku docházet, či maximální četnosti rušení v určitém časovém období.
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka pasivní věcné legitimace žalovaného ve vztahu k rušení hlukem ze zázemí pronajatého třetí osobě. Otázku „zda žalovaný je ohledně hlučnosti ze zázemí, které je pronajato třetí osobě, vůbec pasivně věcně legitimován“ rovněž odvolací soud neřešil, pouze ke svému již učiněnému závěru o nedůvodnosti žaloby zmínil, že by i tuto otázku bylo třeba řešit (pokud by hluk byl nadměrný). V této souvislosti však dovolací soud připomíná, že žaloba proti obtěžování nad míru přiměřenou poměrům imisemi může být úspěšně podána jak proti tomu, kdo svou činností druhého obtěžuje, tak i proti vlastníkovi nemovitosti, ze které rušení pochází, i když sám vlastník rušivou činnost nevykonává, jestliže má právní možnost rušení zabránit; je pak věcí tohoto vlastníka, aby přímému rušiteli v dalším rušení zabránil (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5667/2017). Vlastník pozemku má zpravidla možnost upravit podmínky užívání provozovny využívané nájemcem (zde stánku s občerstvením) a v krajním případě i nájem vypovědět.
19. Dovolání je přesto přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud se při posouzení několika právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání
20. Podle § 1013 odst. 1 o. z. věta první vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. K nutnosti komplexního posouzení hluku vycházejícího z nemovitosti žalovaného
21. Žalobci se domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se rušení žalobců neúměrným hlukem z pozemků ve vlastnictví žalovaného na pozemky, jejichž jsou žalobci spoluvlastníky a na kterých se nachází jejich rodinný dům se zahradou. Odvolací soud se zabýval zvlášť jednotlivými zdroji hluku a dospěl k závěru, že žádná z imisí, kterou jednotlivé zdroje produkují, nesplňuje podmínky pro zákaz imisí podle § 1013 odst. 1 o. z. Tento postup není správný.
22. Při posuzování žaloby na ochranu proti rušení hlukem je třeba vzít v úvahu místní poměry, intenzitu hluku a to, zda jde o rušení jednorázové, opakované nebo úmyslné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1578/2010). Vychází-li rušení hlukem z jednoho místa a je-li mezi jednotlivými rušebními skutky i časová souvislost (tedy nejde-li o opakování hluku až po létech či mnoha měsících), pak je třeba je považovat z hlediska obrany proti imisím za jediný skutek. Nelze tedy izolovaně posoudit každý ze zdrojů hluku z hlediska, zda sám naplňuje definici relevantní imise podle § 1013 odst. 1 o. z., ale je třeba hluk hodnotit jako celek, tedy zvážit, nakolik je žalobkyně rušena celkovým hlukem pocházejícím z nemovitosti žalovaného. Takže i kdyby bylo možné některé dílčí imise hodnotit tak, že nejsou natolik intenzívní a žalobkyně je musí snášet, v celkovém kontextu všech imisí se mohou jevit jako nepřiměřené. Tak např. provoz letního kina čtyřikrát „za sezonu“ (zjevně v letních měsících) by jistě v závislosti na konkrétních podmínkách bylo možno hodnotit jako – z hlediska obtěžování hlukem – přijatelný, v kontextu s večerním a nočním hlukem vyvolávaným hosty provozovny tamtéž a hlukem způsobeným používáním hudebních nástrojů a zesilovací aparatury při fotbalových zápasech by již mohl vést k závěru o podstatném omezení obvyklého užívání pozemků žalobců.
23. Protože v této věci odvolací soud posuzoval jednotlivé rušební činy – imise hluku zvlášť, a nepřihlédl k tomu, že jde o rušení podle žaloby kontinuální a přicházející z jediného zdroje – hřiště žalovaného a jeho zázemí, je jeho rozhodnutí předčasné a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení bude třeba zjistit, jak často k jednotlivým případům vyhodnotitelným jako imise dochází a při hodnocení jejich přípustnosti vzít do úvahy i jejich četnost.
24. Statutární zástupce žalovaného před odvolacím soudem uvedl, že ve „Stánku na hřišti“ (název bufetu) bývají „akce“ „tak dvě až tři za sezónu, dělají se tam i další akce, školení, semináře, schůzky různých spolků, nedávno si klubovnu pronajal prodejce vína“. Žalobci volali v souvislosti s provozem stánku i policii, pak byla hlasitá hudba ukončena až v pozdní večerní hodině. Přidají-li se k tomu 4 představení letního kina, pak v „sezoně“ (blíže nevymezené, patrně v letní) by mohlo jít o takový počet případů nočního rušení, který už by mohl vést k nikoli nepřiměřené úvaze o rušení nad obvyklou míru. K tomu je třeba přičíst i fotbalová utkání, při kterých k rušení dochází. Bude ovšem záležet i na tom, zda v dalším řízení bude počet incidentů blíže určen, důkazní břemeno leží na žalobkyni. K rušení nad míru přiměřenou poměrům
25. Poměry ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. jsou jak místní, tak druhové (např. při obtěžování provozem restaurace se přihlíží jak k poměrům v místě, tak i k poměrům obecně daným při provozu určitého druhu restaurací). Bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014). Tedy to, že se určité obtěžující jednání narušující výkon vlastnického práva jiných osob stává „normou“, neznamená ještě, že je chráněno jako přípustná imise.
26. V této věci odvolací soud shledal, že poměry nejbližší těm v obci XY jsou XY; nicméně uvedl, že i v dalších v rozsudku vyjmenovaných obcích se při zápasech používají i bubny (v XY, v XY, XY, v XY, XY a XY, na Liberecku je to pak v XY, XY, XY, XY), někde i jiné nástroje (vuvuzely, trubky atd. – v XY, XY) a někde hraje před zápasem nebo v jeho průběhu hudba (XY, XY). Nejde tedy u žalovaného o překročení míry přiměřené místním poměrům. Nicméně „druhovými“ poměry jsou v tomto případě poměry v obytných lokalitách obecně. Jinak řečeno, bylo třeba zvážit, zda z hlediska normální, obvyklé pohody bydlení lze po žalobcích (resp. nadále po žalobkyni) spravedlivě požadovat, aby hluk z hřiště včetně provozu „občerstvení“ a letního kina v celém komplexu těchto činností snášeli. Protože tak odvolací soud neučinil, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
27. V dalším řízení bude třeba přihlédnout i k míře imisí před podáním žaloby a zvážit, zda v případě, že v průběhu řízení imise poklesly tak, že již nejsou relevantní ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., nehrozí jejich opakování v budoucnu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3639/2017). K hluku a veřejnému zájmu na provozování sportu
28. Veřejný zájem na provozování sportu a sportoviště, který je při posuzování míry přiměřené poměrům potřeba zohlednit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2270/2012) ještě neznamená, že je s odkazem na tento zájem hájeno i nadměrné povzbuzování za pomoci bubnů a hudebních nástrojů a používání zesilovačů zvuku při hudební produkci spojené s fotbalem, resp. i nepřiměřeně hlasité a intenzívní komentování zápasů. Takové zdroje hluku lze tolerovat, neomezují-li podstatně obvyklé užívání sousedního pozemku. Společenský zájem na provozování sportu lze zohlednit, především pokud jde o přirozené jevy spojené s fotbalem, za takové jevy se přitom považuje hluk způsobený míčem, komunikace hráčů mezi sebou a s trenérem, píšťalka rozhodčího, povzbuzování týmů diváky apod. (k tomu viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2270/2012).
29. V dané věci sice odvolací soud poukázal na veřejný zájem na provozování sportu a sportoviště, nicméně nebylo by správné tento veřejný zájem vztahovat i na hlučné produkce, které nejsou pro fotbal nezbytné. Odvolací soud poté, co veřejný zájem zmínil (bod 47 rozsudku), uvedl, že nebylo prokázáno, že by při zápasech byl zásadně produkován hluk nad míru přiměřenou obvyklým poměrům (bod 50); patrně tedy při hodnocení míry imise pocházející z bubnování, komentování a reprodukované hudby k veřejnému zájmu implicitně přihlédl.
30. Rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku, proto se dalšími dovolacími důvody pro nadbytečnost nezabýval a podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek ve vztahu k žalobkyni a) zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
31. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu