22 Cdo 3886/2022-712
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně S T A Z co., s.r.o., se sídlem v Berouně, Pražská 108/10, IČO 61680907, zastoupené Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce 1242/27, proti žalované CHRYSBERON a. s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, IČO 28442971, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o určení vlastnického práva ke stavbě vodovodu a kanalizace, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 46/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 21 Co 304/2021-676,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Ve věci jde o spor o vlastnictví staveb vodovodu a kanalizace. Žalobkyně opírá své vlastnické právo o kupní smlouvu, kterou uzavřela s původním vlastníkem staveb Alešem Štolcbartem. Ten byl objednatelem staveb, které pro něj na základě smlouvy o dílo zhotovovala společnost AUTODOPRAVA CHALOUPECKÝ, s. r. o. Žalovaná považovala žalobu za nedůvodnou a navrhla, aby ji soud zamítl. Uvedla, že je výlučnou vlastnicí stavby kanalizace a vzájemným návrhem se domáhala určení svého vlastnického práva k této stavbě.
2. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 15. 9. 2021, č. j. 4 C 46/2016-603, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 10. 2021, č. j. 4 C 46/2016-624, a opravného usnesení ze dne 1. 4. 2022, č. j. 4 C 46/2016-666, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí (eventuálně podílovou spoluvlastnicí) ve výroku blíže specifikovaných staveb vodovodu a splaškové kanalizace (výrok I). Určil, že žalovaná je podílovou spoluvlastnicí „v rozsahu jedné ideální poloviny vodovodního díla – jednotné kanalizace – vedené pod názvem ,Beroun – Závodí – Na Cibulce- technická a dopravní infrastruktura – vodovod a kanalizace – 2. etapa‘, pro kterou bylo dne 28. 5. 2012 vydáno Městským úřadem Beroun, odborem životního prostředí, pod č. j. MBE/222964/2012/ŽP-LiB, sp. zn. 4855/2012/ŽP, stavební povolení a kolaudační souhlas Městského úřadu Beroun, odboru životního prostředí, č. j. MBE/57015/2013/ŽP-LiB, sp. zn. 11598/2013/ŽP, ze dne 20. 11. 2013, a která obsahuje jednotnou kanalizaci o celkové délce 256,6 m označenou - Kanalizační stoka A, materiál PP, profil 400 mm, délka 256,6 m, začátek - souřadnice XY - 1053234.524 a – 768350,414 a konec – souřadnice XY – 1053049,50 a – 768282.303, vymezenou ve stavebním povolení Městského úřadu Beroun, odboru životního prostředí ze dne 28. 5. 2012 a kolaudačním souhlasem Městského úřadu Beroun, odboru životního prostředí ze dne 20. 11. 2013, které jsou nedílnou součástí tohoto rozsudku“ (výrok II). Zamítl žalobu na určení, že žalovaná je vlastnicí shora označeného vodovodního díla – splaškové kanalizace „co do zbývajícího rozsahu jedné ideální poloviny“ (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV, V a VI).
3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 21 Co 304/2021-676, zastavil odvolací řízení v rozsahu odvolání žalované proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV, V a VI potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Oba nalézací soudy ve věci rozhodovaly poté, co Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. 10. 2020, č. j. 22 Cdo 1238/2020-411, dřívější rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 21 Co 333/2018-373, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2020, č. j. 21 Co 333/2018-389, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 8. 2018, č. j. 4 C 46/2016-263, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud nalézací soudy zavázal názorem, že stavby vodovodu a kanalizace se stávají předmětem vlastnického práva bez ohledu na to, zda již byly zcela dokončeny a jsou funkční. Musí však splňovat kritéria platná pro stavby obecně. Musí být především vymezitelné vůči okolnímu pozemku.
5. Odvolací soud (stejně jako i soud prvního stupně) své nové rozhodnutí založil na závěru, že se žalovaná stala vlastnicí (tehdy rozestavěných) staveb kanalizace i vodovodu na základě dohody uzavřené dne 23. 8. 2012 s Alešem Štolcbartem o převodu práv a povinností ze smlouvy o dílo ze dne 27. 10. 2011. Následně, a to ještě stejného dne 23. 8. 2012, převedla žalovaná na Aleše Štolcbarta spoluvlastnický podíl na stavbách kanalizace a vodovodu „v rozsahu jedné poloviny vzhledem k celku“. Ke dni těchto převodů, tedy k 23. 8. 2012, již byly stavby kanalizace a vodovodu vzhledem k jejich „dokončenosti“ samostatnými věcmi v právním slova smyslu, a byly proto „způsobilými předměty převodu“. Vlastnické právo ke stavbě vodovodu převedli poté žalovaná a Aleš Štolcbart na společnost Vodovody a kanalizace Beroun, a. s. dohodou o změně stavebníka ze dne 9. 4. 2013. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že obsahem dohody byla vůle stran převést vlastnické právo ke stavbě vodovodu „k okamžiku vydání kolaudačního souhlasu“. Společnost VAK Beroun a. s. se proto stala vlastnicí stavby vodovodu ke dni 16. 7. 2013, kdy byla stavba vodovodu kolaudována. Aleš Štolcbart proto nemohl kupní smlouvou ze dne 15. 2. 2016 převést vlastnické právo ke stavbě vodovodu na žalobkyni. Na žalobkyni nemohl k tomuto dni převést ani svůj spoluvlastnický podíl na stavbě kanalizace, protože kupní smlouvu shledal odvolací soud neplatnou pro neurčité ujednání o kupní ceně.
6. Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, „že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, která
je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.“ Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že je na základě dohody o převodu práv a povinností ze dne 23. 8. 2012 výlučnou vlastnicí stavby kanalizace. Následně uzavřená kupní smlouva (rovněž ze dne 23. 8. 2012), kterou měla žalovaná jako prodávající převést na kupujícího Aleše Štolcbarta spoluvlastnické podíly na stavbách vodovodu a kanalizace, je neplatná. Žalovaná totiž nebyla vlastnicí převáděné stavby vodovodu (v části její 2. etapy), kterou na své náklady a se souhlasem žalované a právního předchůdce žalobkyně svou činností až následně zhotovila společnost Vodovody a kanalizace Beroun, a. s. (dále jen „VaK Beroun“), a stala se tak její originární vlastnicí. V důsledku toho zpochybňuje i závěr odvolacího soudu, podle kterého se vlastnicí stavby vodovodu stala VaK Beroun pouze v důsledku dohody o změně stavebníka ze dne 23. 4. 2013.
7. Tvrdí, že závěry soudů obou stupňů ohledně vlastnictví vodovodu mají „přímý dopad do práv žalované“, i když se určení vlastnického práva k vodovodu nedomáhala.
8. Podle žalované je také dovolání přípustné proto, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu; přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. je zde proto dána v souladu s bodem III stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, které bylo uveřejněno pod č. 460/2017 Sb. Namítá, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně tvrdila, že se Aleš Štolcbart ani žalovaná nikdy nestali vlastníky stavby vodovodu (v části její 2. etapy), neboť tato stavba byla vždy vlastnictvím VaK Beroun. Odvolací soud však uzavřel, že žalovaná toto tvrzení uvedla až v odvolání poté, co byla poučena podle § 119a odst. 1 o. s. ř. a tudíž se podle § 205a o.s.ř. jedná o „nepřípustné novoty“, k nimž nelze přihlížet. Ve skutečnosti však příslušnou argumentaci uváděla žalovaná konzistentně v celém průběhu řízení před soudem prvního stupně, avšak soudy se jejím tvrzením nezabývaly. Z tohoto důvodu není rozsudek odvolacího soudu přezkoumatelný.
9. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ve věci buď sám rozhodl tak, že změní výrok III rozsudku odvolacího soudu, že žalovaná je ve zbývajícím rozsahu jedné ideální poloviny podílovou spoluvlastnicí vodního díla – jednotné kanalizace, nebo zruší výrok II rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícím výrok III rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
11. Dovolání není přípustné.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
14. K námitce neplatnosti kupní smlouvy ze dne 23. 8. 2012 a posléze i dohody o změně stavebníka ze dne 23. 4. 2013:
15. Nejvyšší soud předesílá, že ke skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení přihlížet. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
16. V posuzované věci však odvolací soud vyšel ze zjištění, že Aleš Štolcbart uzavřel dne 27. 10. 2011 jako objednatel se společností AUTODOPRAVA CHALUPECKÝ s.r.o. smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla výstavba infrastruktury, a to mimo jiné staveb vodovodu a splaškové kanalizace v Berouně – Závodí v lokalitě Na Cibulce. Stavby vodovodu a kanalizace měly podle smlouvy o dílo vzniknout postupně v 1. a 2. etapě, přičemž předmětem tohoto řízení jsou stavby vzniklé v 2. etapě. Dne 23. 8. 2012 uzavřela žalovaná s Alešem Štolcbartem dohodu o převodu práv a povinností, na jejímž základě převedl Aleš Štolcbart na žalovanou veškerá práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo a žalovaná se stala novým objednatelem zhotovovaného díla. Téhož dne (23. 8. 2012) uzavřel Aleš Štolcbart se žalovanou kupní smlouvu, kterou prodal žalované pozemky, na nichž se v dané chvíli nacházely obě etapy staveb vodovodu a kanalizace. Žalovaná následně dne 23. 8. 2012 uzavřela s Alešem Štolcbartem další kupní smlouvu, kterou na něj převedla spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny vzhledem k celku obou etap stavby vodovodu a kanalizace.
17. Dovolatelka spatřuje neplatnost kupní smlouvy ze dne 23. 8. 2012, kterou na Aleše Štolcbarta převedla spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné poloviny vzhledem k celku obou etap stavby vodovodu a kanalizace, v tom, že smlouvou měl být převeden i spoluvlastnický podíl na stavbě části vodovodu označené jako 2. etapa v délce 192,6 m, která ale v dané době ještě neexistovala. Žalovaná tedy stavbu vodovodu v celém rozsahu specifikovaném v kupní smlouvě nevlastnila; vlastnicí části stavby vodovodu označené jako 2. etapa v délce 192,6 m byla (podle dovolatelky) společnost VaK Beroun, která vodovod svou činností sama zhotovila, a stala se tak jeho originární vlastnicí.
18. Soud prvního stupně - vázán názorem dovolacího soudu - zjišťoval, v jakém rozsahu byly stavby vodovodu a kanalizace ke dni 23. 8. 2012 zhotoveny, respektive zda byly tak dokončeny, že je bylo možné oddělit od sebe navzájem, ale i od pozemku, na kterém byly zhotovovány, „aniž by bylo třeba vyvinout mimořádné úsilí či aniž by došlo k jejich poškození“. Z provedeného dokazování (stavebních deníků, pracovních výkazů, fotek, faktur a jiných listinných podkladů) v řízení před soudem prvního stupně vyplynulo, že podstatná část staveb vodovodu a jednotné kanalizace „2. etapa“ byla již před 23. 8. 2012 „téměř dokončena“. Konkrétně soud prvního stupně zjistil, že práce na stavbě byly „v zásadě ukončeny“ již 15. 8. 2012, když před tímto datem „došlo k položení potrubí, které bylo v některých případech propojeno, avšak vždy zasypáno“. Následně prováděné práce „proběhly až devět měsíců po ukončení prací na stavbě vodovodu a probíhaly jen dva dny“ a podle zjištění soudu prvního stupně „se jednalo o práce v menším rozsahu, které nenavazovaly na předchozí stavební činnost a souvisely s budováním přípojky, a nikoliv pokládkou podstatné části potrubí“. Pokud žalovaná namítá, že stavbu vodovodu v části označené jako 2. etapa o celkové délce 192,6 m zhotovila až následně VaK Beroun, a nabyla tak k této stavbě vlastnické právo, jsou její tvrzení v rozporu s provedeným dokazováním, ze kterého vyplynulo, že stavba vodovodu byla i v 2. etapě kde dni 23. 8. 2012 rozestavěna do té míry, že už byla způsobilým předmětem právních vztahů. Dovolací soud opakuje, že skutkovými zjištěními, na základě kterých dospěl soud prvního stupně (a dále i soud odvolací) k právnímu závěru o existenci stavby vodovodu jako věci v právním slova smyslu, je přitom dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat.
19. Dovolatelka tedy svůj právní závěr o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 23. 8. 2012 a posléze i dohody o změně stavebníka ze dne 23. 4. 2013 činí na základě odlišného skutkového posouzení věci. Jak bylo uvedeno výše, v dovolání v zásadě nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). K námitkám skutkového charakteru dovolací soud nemohl přihlížet.
20. K námitce procesního charakteru, že rozsudek odvolacího soudu není přezkoumatelný, a že bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces:
21. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, uvedl, že „požadavku na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá požadavek, aby se nalézací soud vypořádal se všemi právně relevantními námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a jejich posouzení přesvědčivým způsobem vyjádřit v odůvodnění rozhodnutí.“
22. Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1412/11 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu – nalus.usoud.cz), k otázce odůvodnění rozsudku obecných soudů vyložil, že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Rovněž v nálezu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, Ústavní soud uvedl, že „ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument.“ S těmito závěry Ústavního soudu se Nejvyšší soud ztotožnil například v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014.
23. Dovolatelka poukázala na stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k přezkoumávání skutkových otázek Nejvyšším soudem a připustil, že mohou zcela výjimečně nastat případy, kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž uvedl, že podstatou přezkumu nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování.
24. V nyní posuzované věci dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelkou předestřená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť k tvrzenému zásahu do základních práv dovolatelky nedošlo. Dovolatelka v rámci procesních námitek odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval její námitkou, že Aleš Štolcbart ani žalovaná nikdy nebyli vlastníky části stavby vodovodu 2. etapa o celkové délce 192,6 m, neboť vlastnictví k ní nabyla originárně společnost VaK Beroun jejím zhotovením po datu 23. 8. 2012. Odvolací soud ale k námitce dovolatelky vysvětlil, že v řízení před soudem prvního stupně z žádného důkazu tato skutečnost nevyplynula, naopak provedeným dokazováním byl prokázán opak tvrzení žalované, tedy, že část staveb vodovodu a jednotné kanalizace označená jako 2. etapa byla dokončena před 23. 8. 2012. Není tedy pravdou, že by se odvolací soud opomněl námitkou dovolatelky zabývat.
25. Rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelný, neboť i kdyby nevyhovoval všem požadavkům na jeho odůvodnění, případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatelky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). V poměrech projednávané věci se odvolací soud řádně vypořádal se všemi námitkami žalované a zohlednil veškeré okolnosti nyní projednávané věci. Závěry odvolacího soudu jsou řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodněny. Z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné. Proto tato námitka žalované přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
26. Z tohoto důvodu neshledal Nejvyšší soud dovolání žalované přípustným, a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
28. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 5. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu