USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L.
M., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem
se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, proti žalovaným: 1) L. B., narozené XY,
bytem v XY, 2) I. Š., narozené XY, bytem v XY a 3) A. Š., narozenému XY, bytem
v XY, všem zastoupeným Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Maiselova 15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce A. M.,
narozeného XY, bytem v XY, o povolení nezbytné stezky a cesty, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 146/2010, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. 17 Co
462/2015-1545, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení 7 260 Kč k rukám zástupce žalovaných Mgr.
Ivana Chytila, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalovanými a vedlejším účastníkem na straně žalobce nemají
žalovaní ani vedlejší účastník právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5.
8. 2015, č. j. 13 C 146/2010-607, pod bodem I. výroku zamítl žalobní návrh,
jímž se žalobce domáhal zřízení věcného břemene průjezdu motorovými vozidly po
cestě přes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú.
a obci XY, okres XY, ve prospěch vlastníka budovy č. p. XY, postavené na
stavebním pozemku parc. č. XY v k. ú. a obci XY, okres XY, v rozsahu uvedeném v
geometrickém plánu č. 343-25/2011, za náhradu 5 000 Kč. Pod bodem II. výroku
uložil žalobci povinnost uhradit žalovaným náklady řízení ve výši 162 636 Kč a
pod bodem III. výroku rozhodl o povinnosti žalobce uhradit státu na nákladech
řízení částku 14 254 Kč. Dospěl k závěru, že věcné břemeno nelze zřídit proto,
že žalobce má přístup ke své nemovitosti ve ztíženém rozsahu, ten si však může
se souhlasem obce a prostřednictvím vložených investic vylepšit.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 17
Co 462/2015-905, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé
potvrdil ve znění, že se „zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal zřízení
nezbytné cesty jako služebnosti stezky a cesty tak, jak je vyznačena na
geometrickém plánu č. 343-25/2011 přes pozemky p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY,
zapsané na LV č. XY a pozemek p. č. XY zapsaný na LV č. XY, oba LV vedené
Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště XY pro
katastrální území a obec XY, které jsou ve vlastnictví žalovaných ve prospěch
pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaného na LV č.
XY vedeného Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj, Katastrální
pracoviště XY pro katastrální území a obec XY, jehož vlastníkem je žalobce, za
náhradu ve výši 6 000 Kč“. Ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi
účastníky navzájem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výši nákladů
řízení stanovil částkou 204 865 Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Rovněž potvrdil výrok III. o náhradě nákladů řízení vůči státu
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že nemovitost žalobce
nepostrádá spojení s veřejnou cestou tak, jak je v místě obvyklé a pro pouhé
zlepšení spojení, které je sice nepohodlné, vyžadující určité úsilí, nicméně
postačující obvyklé potřebě nemovitosti, nelze právo nezbytné cesty přes
sousední pozemky povolit. Za významné hledisko pro povolení služebnosti
nezbytné stezky a cesty nepovažoval ani aktuální zdravotní stav manželky
žalobce. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, č. j. 22 Cdo
1976/2017-1060, tento rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení s tím, že se odvolací soud dostatečně nezabýval námitkou žalobce
týkající se zdravotního stavu jeho manželky, jenž jí za stávajícího spojení
nedovoluje nemovitost užívat. Uzavřel, že v případě úvahy o zřízení věcného
břemene může být výrazně zhoršená pohyblivost manželky žalobce (v případě, že
nebude jen krátkodobá), která s ním nemovitost řadu let užívá, relevantním
hlediskem pro to, aby soud za předpokladu, že by to vlastníky dotčených pozemků
objektivně významně nezatížilo, věcné břemeno v určitém rozsahu zřídil. K tomu
navíc poznamenal, že nezbytnou cestu lze povolit i s rozvazovací podmínkou
vázanou na dobu života člověka, jehož zdravotní stav je důvodem k povolení
nezbytné cesty v rozsahu převyšujícím průměrné, obvyklé potřeby spojení. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 17 Co
462/2015-1545, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil
ve znění, že se „zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal zřízení nezbytné cesty
jako služebnosti stezky a cesty tak, jak je vyznačena na geometrickém plánu č. 343-25/2011 přes pozemky p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY, zapsané na LV č. XY a
pozemek p. č. XY zapsaný na LV č. XY, oba LV vedené Katastrálním úřadem pro
Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště XY pro katastrální území a obec
XY, které jsou ve vlastnictví žalovaných ve prospěch pozemku parc. č. st. XY,
jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaného na LV č. XY vedeného Katastrálním
úřadem pro Královehradecký kraj, Katastrální pracoviště XY pro katastrální
území a obec XY, jehož vlastníkem je žalobce, za náhradu ve výši 6 000 Kč“. Ve
výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem změnil rozsudek
soudu prvního stupně tak, že výše nákladů řízení činí 204 865 Kč, jinak v tomto
výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Potvrdil i výrok III. rozsudku
soudu prvního stupně o nákladech státu a dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Žalobci a vedlejšímu účastníku na jeho straně uložil
povinnost zaplatit žalovaným na nákladech odvolacího řízení částku 132 812 Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce JUDr.
Ivana Chytila
(výrok IV.), a dále žalobci a vedlejšímu účastníku na jeho straně uložil
povinnost zaplatit náklady státu ve výši 19 250 Kč na účet Městského soudu v
Praze do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). Setrval na závěru, že
žalobce se domáhá zřízení nezbytné cesty za účelem pohodlnějšího spojení, ve
vztahu k namítanému zdravotnímu stavu manželky žalobce uzavřel, že zřízení
služebnosti by manželce žalobce nijak významně neulehčilo užívání nemovitosti,
naopak žalované jako vlastníky dotčených pozemků by objektivně zatížilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle jeho názoru závisí rozhodnutí odvolacího
soudu na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014) a to „jak má soud
postupovat v případě rozporu mezi závěry 5 (pěti) dopravně znaleckých posudků
předložených účastníky řízení a znaleckého posudku vyžádaného soudem.“
Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž závisí na vyřešení dvou otázek hmotného
práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a to zda
„lze odhlédnout od citové vazby člověka k určitému místu a vlivu přinejmenším
na duševní, fyziologický (pohyblivý), respirační stav člověka z ní
vyplývajícího a přihlížet pouze k jeho fyzické způsobilosti při posouzení jeho
práva na umožnění přístupu k danému místu,“ a dále „ zda má být na rozhodování
soudu o povolení nezbytné cesty dle ust. § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník vliv skutečnost, že zde v minulosti již cesta zřízena, udržována a
oběma stranami uznávána byla.“ Dovolatel má rovněž za to, že se odvolací soud
dostatečně nevypořádal se závěry Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho rozsudku
ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017, a současně tvrdí, že v důsledku
nedostatků a vad řízení bylo porušeno jeho ústavou garantované právo na
spravedlivý proces. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu,
případně i soudu prvního stupně, zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení. Žalovaní k dovolání žalobce namítají, že odvolací soud zcela správně posuzoval,
zda by zřízení věcného břemene v určitém rozsahu manželce žalobce s ohledem na
její zdravotní stav významně ulehčilo a vlastníkům dotčených pozemků by
objektivně nijak nepřitížilo. Domnívají se, že bylo v tomto směru provedeno
dokazování v náležitém rozsahu potřebném pro správné posouzení věci. Odvolací
soud řádně zjistil skutkový stav věci, a rozhodl zcela v souladu s judikaturou
dovolacího soudu. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl,
případně odmítl. Dovolání není přípustné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání především nemůže založit dovolatelem uplatněná námitka
týkající se znaleckého dokazování, kterou vyjádřil prostřednictvím právní
otázky „jak má soud postupovat v případě rozporu mezi závěry 5 (pěti) dopravně
znaleckých posudků předložených účastníky řízení a znaleckého posudku
vyžádaného soudem,“ při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 10. 11. 2015,
sp. zn. 21 Cdo 4543/2014. Dovolatel prostřednictvím této námitky brojí proti
tomu, že se odvolací soud blíže nezabýval závěry vyplývajícími z jím nově
předloženého znaleckého posudku Ing. Škvora ohledně možnosti přístupu k jeho
nemovitostem. Již v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010 (dostupném na
www.nsoud.cz), Nejvyšší soud uzavřel, že důkaz znaleckým posudkem podléhá
volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí
nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku
je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení
či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však
v daném případě učinit nelze. K otázce hodnocení více znaleckých posudků soudem a závěrů z nich vyplývajících
se Nejvyšší soud vyjadřoval již ve svém původním rozhodnutí ze dne 23. 8. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 1976/2017. I tehdy dovolatel poukázal v dovolání na rozpor se
závěry vyplývajícími z rozsudku ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014,
Nejvyšší soud však jeho námitky neuznal a uzavřel, že nalézací soudy
postupovaly při provádění důkazu znaleckým posudkem v souladu s ustálenou
judikaturou. Tyto závěry platí i nadále. Nalézací soudy při hodnocení možného přístupu k
nemovitostem žalobce vycházely stejně jako v předchozím řízení ze znaleckého
posudku Ing. Miloslava Řeháka a ze znaleckého posudku Doc. Ing. Františka
Luxemburka, CSc. K oběma posudkům přihlédly a oba znalce též vyslechly. Ve
spojení s dalšími provedenými důkazy, zejména pak s místním šetřením, učinily
závěr, že přístup žalobce k domu je možný, byť je s ohledem na místní poměry a
klimatické podmínky ztížený. Na tomto závěru pak setrval odvolací soud i v
novém odvolacím řízení poté, co žalobce doplnil dokazování dalším znaleckým
posudkem Ing. Škvora. Uvedl, že se ani po doplnění dokazování tímto znaleckým
posudkem na skutkovém stavu zjištěném soudem prvního stupně a poté také soudem
odvolacím v předcházejícím odvolacím řízení, nic nezměnilo. Stále je
nepochybné, že se jedná o pozemek svažitý, nezpevněný, zarostlý trávou,
náletovou vegetací a stojí na něm bříza, k jejímuž pokácení byl dán souhlas. I
nadále platí, že pozemek ve stávajícím stavu není sjízdný pro běžné osobní
automobily, je však sjízdný pro automobily s náhonem na čtyři kola nebo
traktor. Namítl, že k závěru Ing. Škvora o neschůdnosti pozemku p. č. XY pro
osobu zdravotně pohybově postiženou lze dospět i bez tohoto znaleckého posudku
a zdůraznil, že na základě dosavadních zjištění se manželka žalobce nachází v
takovém zdravotním stavu, kdy není schopna překonávat jakékoli nerovnosti.
Poukázal rovněž na to, že Ing. Škvor ve svém posudku vyslovuje souhlas se
znaleckým posudkem Ing. Řeháka a nesouhlas se znaleckým posudkem Ing. Luxemburka a uzavřel, že jeho další závěry, poplatné účelovému zadání ze strany
žalobce (o historickém přístupu k domu, o vybudování místní komunikace na
pozemku parc. č. XY z prostředků EU) jsou pro rozhodnutí nevýznamné a na
závěrech dříve přijatých nemohou nic změnit. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud hodnotil skutečnosti vyplývající ze
znaleckého posudku Ing. Škvora a dospěl k závěru, že odpovídají dosavadním
zjištěním o charakteru pozemku, přes který může žalobce přistupovat ke své
nemovitosti. Nešlo tu tedy o případ, jak se domnívá dovolatel, znaleckých
posudků s rozdílnými závěry o stejné otázce, kdyby soud musel posuzovat, který
z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí. Dovolatel dále vymezil otázku hmotného práva, která podle jeho názoru nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, a to „zda lze odhlédnout od
citové vazby člověka k určitému místu a vlivu přinejmenším na duševní,
fyziologický (pohyblivý), respirační stav člověka z ní vyplývajícího a
přihlížet pouze k jeho fyzické způsobilosti při posouzení jeho práva na
umožnění přístupu k danému místu.“
K tomu je potřeba uvést, že Nejvyšší soud svoji úvahu o tom, že zdravotní stav
může být za určitých podmínek významným hlediskem pro povolení nezbytné cesty,
a to i v rozsahu převyšujícím obvyklé potřeby spojení, vyjádřenou v rušícím
rozhodnutí ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017, ve své další
rozhodovací praxi doplnil a uvedl, že otázku, zda jde o pohodlnější spojení, je
třeba hodnotit se zřetelem k objektivně existujícím okolnostem. Při hledání
objektivního kritéria je totiž třeba zvážit, že společnost netvoří jen
„průměrní lidé“, za které by snad mohli být považováni lidé ve středním věku a
fyzicky zachovalí, ale i senioři se zdravotními problémy, které stáří přináší,
lidé zdravotně postižení a na druhé straně také rodiny s malými dětmi včetně
kojenců v kočárku. Hledání toho, co je to „pohodlnější spojení“, tak musí i k
uvedeným skutečnostem přihlížet tak, aby rozhodnutí soudu nebylo v rozporu s
dobrými mravy. I ze slov zákona („dostatečně spojena“) vyplývá, že odpověď na
otázku, zda dosavadní spojení je „dostatečné“ a žaloba na povolení nezbytné
cesty tak míří jen k dosažení pohodlnějšího spojení, je na úvaze soudu; není
tomu tak, že by existence jakéhokoliv přístupu na pozemek vylučovala zřízení
práva cesty. Je třeba vyjít z okolnosti dané věci; úvahu soudů v nalézacím
řízení pak může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, je-li zjevně nepřiměřená
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018,
publikovaný na www.nsoud.cz).
V posuzované věci se odvolací soud v intencích rušícího rozhodnutí Nejvyššího
soudu podrobně zabýval především zdravotním stavem manželky žalobce a otázkou,
zda by zřízení služebnosti žalobci potažmo jeho manželce významně ulehčilo a
vlastníkům dotčených nemovitostí by objektivně nepřitížilo, poměřením výhody,
které by se povolením nezbytné cesty dostalo žalobci (i jeho manželce) s újmou,
která by nastala ve sféře žalovaných, jako vlastníků dotčených pozemků. Ohledně zdravotního stavu manželky žalobce poukázal odvolací soud na závěry
znaleckých posudků, z nichž vyplynulo, že jediný přínos pro manželku žalobce v
případě pobytu v předmětné nemovitosti by mohl spočívat ve zlepšení kvality
jejího života ve smyslu zlepšení jejího psychického stavu. Je nutno vidět, že
kvalita života resp. psychický stav je dán nejen místem, kde se osoba nachází,
ale také dalšími okolnosti. Je nepochybné, že manželka žalobce by stále byla
odkázána na pomoc třetích osob, že není schopna samostatného pohybu, že není
schopna překonávat jakékoli terénní nerovnosti (ani schody či práh), a že její
pobyt v předmětné nemovitosti je srovnatelný s pobytem v jakémkoliv bytě. Na
druhé straně se odvolací soud podrobně zabýval i případnou újmou, která by
zřízením služebnosti nastala ve sféře žalovaných. Uvedl, že zásah do
vlastnického práva žalovaných by povolením nezbytné cesty, jak je navrhována,
nebyl minimální. Došlo by jím k znehodnocení pozemku parc. č. XY s tím, že
navrhovaná cesta zasahuje, zcela nadbytečně, také do pozemku parc. č. XY, navíc
tímto způsobem žalobce míní využít cestu (pozemek parc. č. XY), kterou si
žalovaní zřídili na své náklady v situaci, kdy žalobce odmítl se na rozumném
uspořádání cestou vzájemných věcných břemen podílet. Užíváním cesty, jak je
navrhována, by žalobce významně zasahoval do odpočinkové zóny žalovaných v
blízkosti jejich domu. Navíc by cesta, která má být zřízena na pozemcích
žalovaných, byla cestou novou, neboť v průběhu doby zejména na pozemku parc. č. XY vyrostla vegetace, včetně vzrostlých stromů. Rovněž poukázal na to, že mezi
účastníky panují napjaté, konfliktní vztahy, které by zřízení služebnosti na
dobu života I. M. nijak neomezilo, naopak lze předpokládat, že by vyvolalo
konflikty další. Ze všech uvedených důvodů pak odvolací soud uzavřel, že
zřízení služebnosti by manželce žalobce výrazně neulehčilo, ale žalovaným jako
vlastníkům dotčených pozemků by objektivně přitížilo. Odvolací soud se tedy dovolatelem vymezenou právní otázkou - jakým přínosem by
pro nemocnou manželku žalobce mohlo být zřízení nezbytné cesty až k budově č. p. XY zabýval, svou úvahu řádně odůvodnil a dovolací soud ji neshledává jako
zjevně nepřiměřenou. Dovolání tak není přípustné ani pro řešení této právní
otázky. Přípustnost dovolání rovněž nezakládá ani dovolatelem vymezená další právní
otázka, „zda má mít na rozhodování soudu o povolení nezbytné cesty dle ust. §
1029 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, vliv skutečnost, že zde v
minulosti již cesta zřízena, udržována a oběma stranami uznávána byla.“
Dovolatel v této souvislosti především namítá, že v případě zřízení služebnosti
přes pozemky žalovaných by nešlo o zřízení cesty nové, ale o obnovení původního
stavu. Současně touto námitkou vyjadřuje odlišný názor na odvolacím soudem
posouzenou míru zásahu do vlastnického práva žalovaných. Dovolatel však touto otázkou a jí doplňujícími námitkami ve své podstatě pouze
polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že by otázka povolení nezbytné
cesty přes pozemky žalovaných měla být odvolacím soudem posouzena jinak a
podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy
při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu;
dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím
řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Rovněž Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení
důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen
tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně
s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více
způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004). Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že se nalézací soudy otázkou
možného přístupu k nemovitostem žalobce a mírou zatížení nemovitostí žalovaných
dostatečnou měrou vypořádaly již v předchozím řízení a své závěry i dostatečně
odůvodnily. Odvolací soud pak v novém řízení na základě prokázaného skutkového
stavu ve shodě s ostatními provedenými důkazy uzavřel, že přístup na pozemky
žalobce přes navrhované pozemky žalovaných možný není již proto, že by se
jednalo v podstatě o zřízení cesty nové, neboť v průběhu doby zejména na
pozemku parc. č. XY vyrostla vegetace včetně stromů a je zde instalována
závora. Užíváním cesty, jak je navrhována, by přitom žalobce významně zasahoval
do odpočinkové zóny žalovaných v blízkosti jejich domu. Skutečnost, že má
dovolatel na věc jiný názor, ještě neznamená, že postup odvolacího soudu nebyl
správný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo
2376/2004, Soubor č. C 3685, uveřejněné na www.nsoud.cz, podle kterého samotná
skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené
hodnocení je nesprávné). Protože se odvolací soud dostatečně vypořádal se všemi argumenty, které žalobce
uplatnil ve prospěch žaloby na povolení nezbytné cesty (v dovolání jsou tyto
argumenty pouze opakovány), že zohlednil i závěry vyjádřené dovolacím soudem v
rozhodnutí ze dne 23. 8. 2017, sp. zn.
22 Cdo 1976/2017, a úvahy, jež nalézací
soudy vedly k zamítnutí žaloby, nejsou zjevně nepřiměřené, dovolací soud
uzavírá, že se odvolací soud ve svých závěrech neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a nebylo ani porušeno žalobcovo ústavou
garantované právo na spravedlivý proces. Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy i
výroky, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; v této části však není
dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. S ohledem na výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.