22 Cdo 5232/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) R. H., b) T. H. a c) MUDr. S. K., všech zastoupených JUDr.
Vlastou Bártovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Smetanovo náměstí
3290, proti žalovaným: 1) J. K. a 2) A. K. a zastoupeným JUDr. Lubomírem
Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o zdržení se
neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců, vedené u Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 6 C 16/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2014, č. j. 24 Co 100/2014-204,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2014, č. j. 24 Co
100/2014-204, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. prosince
2013, č. j. 6 C 16/2012-173, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince
2013, č. j. 6 C 16/2012-177, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v
Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 6. 12. 2013, č. j. 6 C 16/2012-173, ve znění opravného usnesení ze dne 6.
12. 2013, č. j. 6 C 16/2012-177, uložil žalovaným povinnost zdržet se
neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců, spočívajícího v upevnění 11
kusů krokví o průměru 12 x 12 až 14 cm na pozednici nosné zdi hospodářské
budovy a garáže žalobců postavených na pozemku st. parc. č. 9, zapsaných na LV
č. 702, vedeného Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště
Havlíčkův Brod, pro katastrální území H. u V., obec H. (výrok I.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku
parc. č. st. 9, zapsaného na LV č. 702, a žalovaní mají ve společném jmění
manželů pozemek parc. č. st. 10, zapsaný na LV č. 12, oba vedené Katastrálním
úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod, pro katastrální
území H. u V. Žalovaní v prosinci 2009 v době nepřítomnosti žalobců zasáhli
stavebními úpravami do střešní konstrukce hospodářské budovy a garáže ve
vlastnictví žalobců, které se nachází na pozemku parc. č. st. 9, a to tak, že z
ní odstranili a rozebrali tři řady pálených tašek a provedli i demontáž latí. Následně upevnili obvodovou zeď a pozednici hospodářské budovy 11 ks krokví, na
tyto položili latě a betonovou krytinu, a to na dřevník a chlévky žalovaných,
když tímto zasáhli do střešní konstrukce stavby žalobců. Střešní krytinu
žalobců následně usadili zpět, včetně původních latí. Neoprávněný zásah stále
trvá. Soud se nezabýval otázkou způsobené škody, ale otázkou, zda došlo
provedením stavebních prací žalovanými k neoprávněnému zásahu do vlastnického
práva žalobců. To, zda provedení těchto prací podléhá nebo nepodléhá stavebnímu
povolení, nespadá do kompetence soudu. Žalovaní neprokázali, že jsou vlastníky
zdi hospodářské budovy a garáže žalobců a ani nevydrželi právo odpovídající
věcnému břemeni, opravňující je k tomu, aby opětovně zatížili zeď žalobců. Nedoložili, že by toto věcné břemeno vykonávali v dobré víře, když svou držbu
nepodložili žádným právním důvodem. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 24 Co 100/2014-204, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem
prvního stupně, jakož i s jeho právními závěry. Rozsudek soudu prvního stupně
je přezkoumatelný, neboť soud prvního stupně uvedl, čeho se žalobci domáhají a
z jakých důvodů. Vysvětlil, které skutečnosti má za prokázané a z jakých
právních norem vycházel. Žalobci mají právo na ochranu svého vlastnického práva
proti žalovaným, kteří ostatně ani nepopírají, že se rušení z jejich strany
uskutečnilo a stále trvá. Negatorní žalobou se lze domáhat i toho, aby žalovaný
odstranil následky již vykonaných rušivých zásahů. Není podstatné, že se
zatížení zdi žalobců oproti době před zásahem snížilo. Negatorní žalobou se lze
domáhat zákazu zásahů, které již byly vykonány. Odvolací soud vyšel z toho, že
§ 127 odst. 1 obč. zák., na který soud prvního stupně odkázal, poskytuje
ochranu represivní, nikoliv preventivní. Preventivní ochrana je poskytnuta
ohroženému podle § 417 obč. zák. Ze znaleckého posudku vypracovaného v řízení
vyplynulo, že zatížení zdi trámy a střechou žalovaných nevedlo zatím ke vzniku
škody. Zásah, kterého se dopustili žalovaní, proto spadá pod § 126 odst. 1 obč. zák.
Žalovaní neprokázali, že by jim právo opřít o zeď žalobců svou střechu
vzniklo na základě nějakého právního důvodu. Nemohli ho ani nabýt vydržením,
protože nemohli být vzhledem ke všem okolnostem přesvědčeni, že jim takové
právo náleží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Odvolací soud dospěl
k nesprávnému závěru, že do vlastnického práva žalobců bylo zasaženo. Popřeli,
že by došlo k umístění krokví – střechy, pouze provedli rekonstrukci té
stávající. Střecha je pak součástí jejich stavby. Otázkou neřešenou má být
posouzení, že neoprávněnost zásahu je nutné posuzovat ve vztahu ke stavu před
rekonstrukcí. Poukázali na to, že se tímto zásahem snížilo zatížení střechy. Je
třeba přihlédnout k tomu, že stavební předpisy ukládají vlastníku stavby
povinnost zabezpečovat dobrý stavební stav, aby nedocházelo ke znehodnocení
stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost. Pokud byl špatný stav
střechy prokázán, je otázkou, zda měli možnost rekonstrukci neprovést. Žalobci
v žalobě tvrdili, že žalovaní neoprávněně zasáhli do jejich vlastnického práva
provedenou rekonstrukcí. Domáhají se tedy odstranění zásahu, uvedení do
předešlého stavu, o což lze žádat pouze v režimu § 442 odst. 2 obč. zák. Jde o
právo o náhradu škody, jehož promlčení bylo v řízení žalovanými namítnuto. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v řešené věci není toto ustanovení
aplikovatelné, odchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované v
rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 735/2001. Rovněž nesprávně posoudil odvolací soud
námitku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, ačkoliv vše potřebné v
této souvislosti bylo v řízení prokázáno, včetně oprávněnosti držby. Tím se
odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v
rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3209/2009. Za situace, kdy se zásahem žalovaných
zatížení zdi snížilo a zeď z tohoto důvodu nevykazuje vady, by bylo navíc
vyhovění požadavku žalobců podle § 126 odst. 1 obč. zák. v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák. a § 1 o. s. ř., jakož i s judikaturou Ústavního soudu. Navrhli, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Žalobci dovolání nepovažují za přípustné. V řešené věci jde o žalobu podle §
126 odst. 1 obč. zák. Žalovaní ohrožují práva žalobců nad míru přiměřenou
poměrům. Neoprávněný zásah ze strany žalovaných byl žalobci jednoznačně
prokázán. Dvěma znaleckými posudky bylo dále v řízení prokázáno, že k zatížení
jejich pozednice došlo protiprávním záměrným jednáním žalovaných v době
nepřítomnosti žalobců. Současná situace nevyhovuje bezpečnostním ani požárním
předpisům. Svou žalobou neuplatňovali žalobci právo na náhradu škody, ale
jednoznačně se domáhali ochrany svého vlastnického práva. Ztotožnili se tedy se
závěry odvolacího soudu, včetně posouzení námitky vydržení práva odpovídajícího
věcnému břemeni ze strany žalovaných. Navrhli, aby dovolací soud dovolání jako
nepřípustné odmítl. Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), se věc posuzuje podle
dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k neoprávněnému
zásahu do vlastnického práva žalobců zakládajícímu nárok na uvedení v předešlý
stav došlo před 1. 1. 2014.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013,
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej
článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že
postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle
které bylo třeba žalobní požadavek žalobců posoudit v souladu s § 442 odst. 2
obč. zák. jako nárok na náhradu škody, nikoliv jako ochranu vlastnického práva
žalobců. Dovolání je pro řešení této otázky přípustné a zároveň důvodné, protože se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že negatorní žalobou „se žádá, aby soud
zakázal žalovanému neoprávněné rušení vlastníka ve výkonu jeho vlastnického
práva, což je totéž jako uložení povinnosti žalovanému, aby se zdržel
neoprávněného rušení. V širším smyslu je třeba za zápůrčí žalobu považovat i
žalobu, kterou se žalobce domáhá i toho, aby žalovaný odstranil následky už
vykonaných rušivých zásahů. I taková žaloba se opírá o ustanovení § 126 obč. zák.“ [stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, Cpj 59/71
(publikované pod č. 65/72 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1972, sešit 9, strana 496)]. V rozsudku ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001 (uveřejněném pod C 1076 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“) dovolací soud uvedl, že „vznikla-li v důsledku neoprávněného
zásahu do vlastnického práva taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle
ustanovení ObčZ o náhradě škody, nelze požadovat uvedení do předešlého stavu
podle § 126 odst. 1 ObčZ, případně požadovat negatorní žalobou takové
odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého
stavu. Tento závěr vychází z úvahy, že o možnosti domáhat se odstranění
následků neoprávněných zásahů není v § 126 ObčZ, ze kterého vlastnické žaloby
vycházejí, nic uvedeno. Původně sloužila negatorní žaloba jen k popření
tvrzeného práva služebnosti; tak také byla koncipována v § 523 OZO z roku 1811,
ve kterém nebylo zmínky o povinnosti žalovaného odstranit následky
neoprávněného zásahu. Právní věda i judikatura chápaly žalobu negatorní šířeji,
jako prostředek ochrany proti jakémukoliv neoprávněnému zásahu, tedy i proti
takovému, který nespočíval v osobování si služebnosti nebo výkonu jeho obsahu. Povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu nebyla opírána o § 523 OZO,
ale o ustanovení o náhradě škody, někdy též o possesorní žalobu z rušené držby
podle § 346 OZO.
I dnes je třeba postupovat tam, kde jiné normy umožňují
uvedení věci v předešlý stav, resp. odčinění újmy, podle těchto speciálních
norem a jen tam, kde by takového předpisu nebylo a vzniklou újmu by nebylo
možno odčinit jinak, by bylo možno za pomoci extenzivního výkladu § 126 ObčZ
přiznat vlastníkovi právo domáhat se odčinění následku zásahu. Možnost uvedení
poškozené věci do předešlého stavu právo upravuje, a proto není důvod v tomto
ohledu extenzívním výkladem připouštět tuto možnost i u vlastnické žaloby…
Domáhá-li se vlastník proti bývalému držiteli (případně i proti jiné osobě)
uvedení věci do stavu, v jakém byla před neoprávněným zásahem této osoby do
věci, lze jeho nárok posoudit jen podle ustanovení ObčZ o náhradě škody, pokud
odstranění následků neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do
předešlého stavu podle§ 442 odst. 2 ObčZ. Vzhledem k tomu, že žalobcům vznikla
škoda, jejíž náhradu mohli požadovat, nelze jimi uplatněný nárok, směřující k
odčinění následků zásahu, o § 126 odst. 1 ObčZ opřít“ [obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3202/2008 (uveřejněný pod
č. C 6539 v Souboru); k této rozhodovací praxi se dovolací soud následně
opakovaně přihlásil např. v usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo
870/2014, nebo v usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 634/2013
(dostupných na www.nsoud.cz)]. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 735/2001 byla podána
ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 292/02 (dostupným na http://nalus.usoud.cz), odmítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí pak poukázal na skutečnost, že pokud Nejvyšší soud dospěl – mimo
jiné – k závěru, že vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického
práva stěžovatele taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení
občanského zákoníku o náhradě škody, a nelze proto požadovat uvedení
nemovitosti do předešlého stavu (§ 126 odst. 1 obč. zák.), případně požadovat
negatorní žalobou takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je
uvedením do předešlého stavu, jde o závěr, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti
nelze nic vytknout. S výslovným odkazem na závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 735/2001 pak následně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2168/2013 (dostupném na www.nsoud.cz), formuloval závěr, že
skutečnou škodou v této souvislosti je třeba rozumět majetkové hodnoty, které
by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení do předešlého stavu. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že z ustanovení § 442 odst. 2 obč. zák. vyplývá priorita náhrady škody v penězích; pouze tehdy, požádá-li o to
poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do původního
stavu. Tomuto postupu však v poměrech souzené věci brání již samotné opakované
tvrzení žalobců (opakovaně obsažené také ve vyjádření k dovolání), že se
náhrady škody nedomáhají, jakož i priorita peněžité náhrady vyloučené pouze
žádostí poškozeného o náhradu škodu uvedením do původního stavu, o které
žalobci neusilují a naopak ji kategoricky vylučují.
Na východiska formulovaná v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 735/2001 dovolání výslovně
odkazuje, když se vymezuje vůči negatorní žalobě a podmínkám jejího uplatnění. V dané věci žalobci požadovali „zdržení se neoprávněného zásahu do vlastnického
práva žalobců spočívajícího v upevnění 11 ks krokví o průměru 12 x 12 až 14 cm
na pozednici obvodové nosné zdi hospodářské budovy a garáže žalobců“. Tento
nárok je obsahově shodný s uvedením nemovitosti žalobců do původního stavu, a
proto nelze na skutková tvrzení uplatněná v žalobě použít negatorní žalobu
podle § 126 obč. zák., ale je třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku o
náhradě škody ve smyslu § 420 a násl. obč. zák. Je přitom nerozhodné, že
žalobci pojem „škoda“ ve svém žalobním požadavku výslovně neuvedli. Ostatně i
sám odvolací soud výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na
skutečnost, že „povinností žalovaných (narušitelů) je upustit od neoprávněných
zásahů do vlastnického práva žalobců a odstranit jeho následky“. Ze skutkových tvrzení je zřejmé, že uplatněný nárok je obsahově nárokem na
náhradu škody uvedením do původního stavu (naturální restituce) a lze jej
podřadit jen pod § 420 a násl. obč. zák. Je totiž zjevné, že žalovaní měli
neoprávněně zasáhnout do vlastnického práva žalobců tak, že se jejich věc v
důsledku tohoto zásahu zhoršila, což potvrzují opakovanou námitkou o tom, že
došlo k „zatížení jejich pozednice“. Ostatně již v rámci žalobních tvrzení
zdůraznili, že nepovolenou činností žalovaní „přetížili nosnou zeď jejich
stavby. Nosná zeď je z kamene a cihel a může nastat její sesutí. Na pozednici a
zeď tak působí váha dvou staveb, což ohrožuje stabilitu“. Nalézací soudy pak
vyšly ze skutkových zjištění, že činnost žalovaných ohrozila stabilitu zdi
žalobců a stavebním zásahem byla snížena nosnost střechy na domě žalobců. Nárok na zdržení se v žalobě konkrétně specifikovaného, již vykonaného jednání,
jehož následky trvají, směřuje k naturální restituci, a nelze jej tak opřít v
dané věci o žádné jiné ustanovení občanského zákoníku. Dovolací soud doplňuje, že v dalším řízení se nalézací soudy budou věcí
zabývat z pohledu naznačeného ve výše citované judikatuře dovolacího soudu, od
které se odchýlily, včetně otázky možného promlčení žalobci uplatněného nároku. Jestliže žalobci budou trvat za této situace (jak naznačovali ve svých
podáních) na tom, že neuplatňují nárok na náhradu škody a že jejich požadavku
má být vyhověno výlučně postupem podle § 126 odst. 1 obč. zák. (nyní § 1042 o. z., který by byl po 1. 1. 2014 aplikovatelný), bylo na místě jejich žalobu
zamítnout, protože k nápravě měli speciální postup podle ustanovení o náhradě
škody ([srovnej názor vyjádřený v rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ze dne
22. 3. 1950, sp. zn. 1 Ob 271/49, a na něj navazující judikatuře, ke kterému se
rakouský Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozhodnutí ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Ob 87/12p (obě rozhodnutí uveřejněná na www.ris.bka.gv.at)]. Další námitky uplatněné v dovolání již přípustnost dovolání nezakládají.
Jestliže dovolatelé namítli, že do vlastnického práva žalobců nebylo jejich
jednáním zasaženo a že neumístili krokve, nýbrž provedli pouze rekonstrukci
stávající střechy, přehlíží, že tímto rozporují nalézacími soudy zjištěný
skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán a nemůže jej přezkoumávat [k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz)]. Pokud dovolatelé dovolacímu soudu jako neřešenou otázku předkládají „posouzení,
že neoprávněnost zásahu je nutné posuzovat ve vztahu ke stavu před
rekonstrukcí“, není dovolacímu soudu pro obecnost této námitky zřejmé, jak by
se měla promítnout do poměrů řešené věci. Mají-li snad na mysli, že se jejich
(byť protiprávním) jednáním stav nemovitosti ve vlastnictví žalobců zlepšil,
když zatížení zdi pokleslo, dovolací soud podotýká, že na řešení této otázky
odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Nad rámec dovolací soud uvádí, že v
soukromém právu obecně platí, že ten, kdo se vmísí do záležitostí jiného, nese
v zásadě následky z toho vzniklé, a je nerozhodné, zda tak učinil zaviněně,
případně na prospěch dotčeného (výjimku v tomto směru tvoří zejména institut
nepřikázaného jednatelství, jehož podmínky však v řešené věci zjevně naplněny
nebyly a žalovaní se o ně ani ve své argumentaci neopírají). Jestliže dovolatelé uvádí, že neměli možnost stavební zásahy neprovést, protože
by tím porušili stavební předpisy, lze poznamenat, že stavební povolení
neopravňuje k provedení prací z hlediska občanského práva, a v tomto směru jím
soud není vázán tak, že by nutně musel považovat provedení stavby za souladné
se soukromoprávními vztahy účastníků jen proto, že je oprávněné z hlediska
stavebního práva [srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010,
sp. zn. 22 Cdo 3929/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 2,
str. 72)]. Tento závěr ostatně vyplývá i v poměrech nové občanskoprávní úpravy
z výslovného odděleného uplatňování soukromého a veřejného práva obsaženého § 1
odst. 1 větě druhé o. z. Jestliže konečně dovolatelé dovozují své oprávnění zasáhnout do vlastnického
práva žalobců z existence práva odpovídajícího věcnému břemeni s odkazem na
rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 3209/2009, dovolací soud v této
souvislosti odkazuje na správné a podrobně rozvedené závěry odvolacího soudu
opírající se o neexistenci (byť i jej putativního) právního titulu, na kterém
by se mohla zakládat oprávněná držba práva odpovídajícího věcnému břemeni
vedoucí k vydržení, přičemž dovolatelé s tímto určujícím závěrem nepolemizují. V řízení ostatně existenci takového právního titulu ani netvrdili. Rozhodnutí
odvolacího soudu je tak v tomto ohledu nikoliv v rozporu, nýbrž naopak v
souladu s dovolateli citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu. S ohledem na shora uvedené spočívá rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto dovolací soud
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil.
Jelikož důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu
vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s
§ 226 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení soudem
prvního stupně (§ 243d odst. 1 in fine o. s. ř.).