22 Cdo 5353/2015

22 Cdo 5353/2015

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve

věci žalobce M. D., proti žalovaným 1) J. D., zastoupenému Dagmar Vozňákovou,

narozenou 13. 11. 1966, bytem v Ostravě-Přívoze, Na Liškovci 331/7, 2) R. M.,

3) N. K., zastoupená Ing. Hanou Korduliakovou, narozenou 19. 4. 1989, bytem v

Kaňovicích 2, 4) I. R., zastoupené Mgr. Žanetou Burkotovou, advokátkou se

sídlem v Karviné, Masarykovo náměstí 38/21, 5) D. V., o zrušení a vypořádání

podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve

Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 234/2009, o dovolání žalované 4) proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2015, č. j. 56 Co 523/2014-776, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2015, č. j. 56 Co

523/2014-776, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 23. 4. 2014, č. j. 12 C

234/2009-565, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 6. 2014, č. j. 12 C

234/2009-612, výrokem I. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaných

k pozemku parcelní číslo st. 20/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 393 m2,

jehož součástí je stavba rodinného domu číslo popisné 14, pozemku par. č. 155/2

– zahrada o výměře 215 m2, pozemku par. č. 156 – zahrada o výměře 886 m2,

pozemku par. č. 160/1 – orná půda o výměře 6642 m2, pozemku par. č. 160/2 –

orná půda o výměře 4058 m2, jehož součástí je stavba studny, pozemku par. č. 160/3 – orná půda o výměře 2210 m2, jehož součástí je stavba hospodářské

budovy, a pozemku par. č. 160/4 – trvalý travní porost o výměře 708 m2, vše

zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj,

katastrální pracoviště Frýdek-Místek, na listu vlastnictví číslo 30 pro

katastrální území K. (dále také „nemovité věci“). Výrokem II. přikázal soud do

podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované 2) každému ideální polovinu

pozemků par. č. 20/1, 155/2, 156 a nově vzniklých pozemků par. č. 160/1 a

160/2, vytvořených geometrickým plánem z původních pozemků parcelních čísel

160/1, 160/2 a 160/3 (dále také společně jako „díl 1“). Výrokem III. přikázal

soud do podílového spoluvlastnictví žalované 3) a žalované 4) každé ideální

polovinu pozemku par. č. 160/4 a nově vzniklých pozemků parcelních čísel 160/3,

160/8, 160/9 a 160/10, vytvořených geometrickým plánem z původních pozemků

parcelních čísel 160/1, 160/2 a 160/3 (dále také společně jako „díl 2“). Výroky

IV. až XI. rozhodl soud o vzájemném vypořádání podílů a výroky XII. a XIII. o

nákladech řízení, jejichž výši stanovil samostatným usnesením ze dne 4. 8. 2014, č. j. 12 C 234/2009-621. K odvolání žalobce, žalované 2) a žalované 5) rozhodl Krajský soud v Ostravě,

jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 15. 5. 2015, č. j. 56 Co 523/2014-776,

tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až XI. tak, že

podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k předmětným nemovitým věcem zrušil

a nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě. Výtěžek dražby nařídil rozdělit

účastníkům v poměru – 1/8 žalobci, 1/8 žalovanému 1), 1/8 žalované 2), 2/8

žalované 3), 2/8 žalované 4) a 1/8 žalované 5) [výrok I.]. Výrokem II. a III. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že není možné reálné rozdělení věcí na

šest dílů tak, aby přibližně odpovídaly velikosti podílů a byly účelně

využitelné; to se týká i domu číslo popisné 14, jehož rozdělení na šest dílů

bylo shledáno technicky nemožné. Nejvhodnější rozdělení nemovitých věcí bylo

znalcem určeno na dva díly (s rozdělením pozemků 160/1, 160/2 a 160/3). Soud

přikázal žalovaným 3) a 4) část věcí označených jako „díl 1.“, „díl 2.“

přikázal žalobci a žalované 2). Přitom přihlédl k požadavkům účastníků a k

tomu, že o část věcí se již dříve starala matka žalovaných 3), 4) a o část věcí

pečoval žalobce. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná,

avšak nedostatečná.

Soudu prvního stupně vytkl především to, že se nezabýval

solventností žalobce a žalované 2) a neučinil skutková zjištění, zda vůbec mají

o přikázané věci zájem. Po doplnění skutkových zjištění dospěl odvolací soud k

závěru, že žádný z účastníků nemá o nemovité věci zájem. Vzhledem k nemožnosti

rozdělení nemovitých věcí a nezájmu účastníků řízení o přikázání věcí nezbylo,

než rozhodnout o prodeji předmětných nemovitých věcí v dražbě.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podává žalovaná 4) dovolání, jehož

přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v

rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.

Důvodem podání dovolání je dovolatelkou tvrzené nesprávné právní posouzení věci

(§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud popřel princip neúplné apelace. Žalobce v nalézacím řízení tvrdil, že je schopen vyplatit podíly žalovaných 3)

a 4). Schopnost vyplatit podíly uvedly i žalované 5) a 2). Žalobce žádal o

přikázání všech nemovitých věcí do jeho výlučného vlastnictví a byl připraven

ostatní spoluvlastníky vyplatit. Pokud soud v odvolacím řízení přihlédl k

námitkám žalobce a žalované 2), že nejsou schopni vyrovnat podíly

spoluvlastníků, popřel tím princip neúplné apelace, neboť tvrzení žalobce a

žalované 2) představovala v odvolacím řízení nové skutečnosti, neuplatněné v

řízení před soudem prvního stupně. Solventnost žalobce i žalované 2) byla v

řízení dostatečně prokázána a závěr odvolacího soudu o tom, že soud prvního

stupně schopnost účastníků vyrovnat podíly zjistil nedostatečně, je chybný. Odvolací soud nesprávně posoudil rovněž nemožnost rozdělení pozemků. Dovolatelka měla o část nemovitých věcí zájem a ze znaleckého posudku Ing. Stračánka plyne, že rozdělení je možné. Jestliže měly dovolatelka a žalovaná 3)

zájem o část nemovitostí jako jediné, nebylo třeba, aby se soud zabýval

rozdělením mezi ostatní spoluvlastníky. K dělení pozemků pak dovolatelka

odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého samotná skutečnost, že

určitý způsob dělení není optimální, neznamená, že by šlo o dělení nemožné

(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008). Správně měly být předmětné nemovité věci rozděleny na dva díly tak, jak rozhodl

soud prvního stupně. Díl, o který stála dovolatelka a žalovaná 3), měl být

přikázán do jejich spoluvlastnictví. Díl, o který nikdo nestál, mohl být prodán

ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek dražby by si mezi sebou rozdělili pouze

žalobce a žalovaní 1), 2), a 5). Jako náhrada za věci přikázané dovolatelce a

žalované 3) by byla stanovena pouze částka tvořící rozdíl v hodnotě dílu 1. a

dílu 2. Dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu

soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání podal žalovaný 1), který sdělil, že o věci nemá zájem, a

dále žalobce, žalovaná 2) a žalovaná 5), kteří vyjádřili souhlas s napadeným

rozhodnutím odvolacího soudu. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále také „o. z.“), neboť podle přechodného ustanovení § 3028

odst. 2 o. z. se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví řídí

od nabytí účinnosti občanského zákoníku tímto zákonem (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014). Protože řízení ve věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud dovolání

projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012

Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je

uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

a že jsou splněny i

další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,

§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je

důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu je částečně v rozporu s rozsudky

Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2711/2012, a ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013, a zčásti nepřihlíží k dalším rozhodnutím

dovolacího soudu uvedeným níže; proto je dovolání přípustné. Především je třeba uvést, že – jak konstatoval i soud prvního stupně (viz i

popis na str. 4 a 14 rozsudku nahoře) – žalobce i žalovaní 1), 2) a 5) v

průběhu řízení stále měnili svá procesní stanoviska (a zčásti i tvrzení –

nakonec i v odvolacím řízení přišli s novými tvrzeními, které zdůvodnili tím,

že neměli o průběhu řízení dostatečné informace), naproti tomu dovolatelka

zastávala stále stejnou pozici. Odvolací soud odůvodnil změnu rozsudku soudu prvního stupně těmito

skutečnostmi:

„Okresní soud po opatření znaleckého posudku o ceně nemovitostí nezjistil

dotazem na žalobce a 2) žalovanou, zda mají tito účastníci zájem, aby ‚díl 1‘

nemovitostí připadl do jejich podílového spoluvlastnictví, a zda jsou ochotni a

schopni zaplatit za něj přiměřenou finanční náhradu“. K tomu dovolací soud

uvádí:

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zcela ustálena v názoru, podle kterého v

řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není soud vázán

návrhem účastníka na způsob vypořádání a může rozhodnout, že zrušené

spoluvlastnictví bude vypořádáno i jiným způsobem než navrhovaným (k tomu

srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 1965, sp. zn. 5 Cz

22/65, uveřejněné pod č. 4/1966 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek;

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004,

uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 21, str. 803, nebo usnesení

Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 174/2005, uveřejněné v

časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 131). Souhlas všech spoluvlastníků

tak není podmínkou pro přijetí určitého způsobu vypořádání; ostatně kdyby byli

schopni se na způsobu dohodnout, nevedli by o něj soudní spor. I nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. stanoví nejen možné způsoby zrušení a

vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být

tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity. Při rozhodování o zrušení a

vypořádání podílového spoluvlastnictví podle občanského zákoníku tak soud

nejprve zkoumá, zda je rozdělení společné věci možné (§ 1144 a násl. o. z.);

není-li rozdělení dobře možné, přikáže ji za přiměřenou náhradu jednomu nebo

více spoluvlastníkům. Nechce-li však věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud

prodej společné věci ve veřejné dražbě (§ 1147 o. z.); takto postupuje i v

případě, že ten spoluvlastník, který má o věc zájem, nemá finanční prostředky k

zaplacení vypořádacího podílu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015,

sp. zn. 22 Cdo 1618/2015). Znalecký posudek o ceně věci byl vypracován 15. 12. 2012, jeho dodatek 27. 3. 2014, ten však konstatoval další chátrání nemovitostí a snížení ceny.

Přitom

žalobce a žalované 2) a 5) při jednání dne 29. 8. 2013 uvedli, že o nemovitosti

nemají zájem, následně však v podání ze dne 11. 9. 2013 žalobce a žalovaná 2)

navrhli přikázání jejich části do svého vlastnictví. Tento postoj do konce

řízení v prvním stupni nezměnili. Ke schopnosti zaplatit náhradu za vypořádání: Odvolací řízení je ovládáno

principem neúplné apelace; rozhodné skutečnosti mohou strany uvést a důkazní

prostředky k jejich prokázání označit do doby, než soud prvního stupně vyhlásí

rozhodnutí. V odvolacím řízení jsou nové skutečnosti a důkazy přípustné jenom

výjimečně (viz § 211a ve spojení s § 205a o. s. ř.). Soud prvního stupně na

základě jak tvrzení žalobce a žalované 2) o tom, že mají každý na vyplacení

vypořádacího podílu k dispozici částku 200 000 Kč, tak i na základě toho, že

požadovali určité nemovitosti do vlastnictví, učinil skutkové zjištění, že

prostředky na vyrovnání výše podílu mají. K tomu dovolací soud poukazuje na to,

že sám žalobce v řízení zmiňoval „sponzora“, který by prostředky poskytl, a

dále že tvrdil, stejně jako žalovaná 2), že chce dům na pozemcích rekonstruovat

a bydlet v něm (ostatně v roce 1998 žalobce začal dům opravovat, pro nesouhlas

spoluvlastníka však opravy nedokončil). Naproti tomu netvrdili, že by na

vypořádání podílů prostředky neměli. Odvolací soud konstatoval, že „nelze ignorovat“ odvolací námitku, že odvolatelé

nemají na vyrovnání podílů prostředky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, a judikaturu tam

uvedenou). S tím dovolací soud souhlasí, nicméně jen potud, že touto námitkou

bylo třeba se zabývat. Jestliže odvolatelé tvrdili, že navzdory skutkovému

zjištění soudu prvního stupně peníze na vypořádání podílu nemají, uplatnili tak

odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že soud prvního

stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávnému skutkovému zjištění,

resp. podle § 205 odst. 2 písm. f) – že dosud zjištěný skutkový stav neobstojí,

neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny

(§ 205a). Odvolací soud se měl zabývat námitkou nesolventnosti odvolatelů z

těchto hledisek a rozhodnutí o případném odchýlení se od skutkového zjištění

soudu prvního stupně řádně odůvodnit; pokud tak neučinil, je jeho rozhodnutí je

tak v rozporu s níže uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního

stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění

soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů

provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového

stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je – zejména s ohledem na

zásady ústnosti a přímosti – nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů

provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak

rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu.

V rozporu se zákonem

by byl takový postup odvolacího soudu, který by učinil na základě důkazů

provedených před soudem prvního stupně jiná skutková zjištění, aniž by je

zopakoval. Řízení před odvolacím soudem by z tohoto důvodu bylo postiženo

vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej

Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, rozsudek Nejvyššího soudu dne 25. října 2012,

sp. zn. 33 Cdo 2711/2012, a judikatura tam uvedená). Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je

instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné

k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku

povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době

existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné

důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen

v průběhu celého řízení, zejména pak podle § 119a o. s. ř. před rozhodnutím o

věci samé. Nastane-li koncentrace řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy

jen za podmínek uvedených v § 118b odst. 1, větě třetí, o. s. ř. a po

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a

pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v § 205a odst. 1 o. s. ř. Nastane-li

některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v § 205a

odst. 1 pod písmeny a/ až f/ o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také

nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek

vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v

odvolání účinně uplatněny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013). Jinak řečeno: Odvolací řízení je řízením přezkumným a nové skutečnosti v něm

mohou být tvrzeny a důkazy k nim navrženy jen za splnění zákonných podmínek. Jestliže soud prvního stupně při rozhodování o zrušení a vypořádání

spoluvlastnictví učiní skutkové zjištění, že účastník má na vyplacení

vypořádacího podílu prostředky a tento účastník má podle jeho posledního

vyjádření v řízení (navíc podporovaného i řadou dřívějších vyjádření, byť i

později různě měněných) o vypořádávané nemovitosti nebo jejich část zájem, pak

odvolací soud musí z těchto skutečností vycházet přesto, že je v odvolacím

řízení tento účastník popírá, příp. mění, nejsou-li dány skutečnosti umožňující

přihlédnout k tzv. novotám, tedy k novým tvrzením a k důkazům k jejich

prokázání, resp. nejsou-li splněny podmínky, za kterých se odvolací soud může

odchýlit od skutkových zjištění soudu prvního stupně. I kdyby bylo možno vzít

tato nová tvrzení do úvahy, při jejich hodnocení by jistě nebylo možno pominout

opakované změny skutečností uváděných žalobcem.

K postupu odvolacího soudu vycházejícího z toho, že odvolatelé neměli o reálné

rozdělení nemovitosti zájem, a to kvůli nedostatku peněz na vyrovnání podílů:

Jestliže se v dalším řízení ukáže, že s přihlédnutím k zásadě koncentrace

řízení je třeba vyjít z toho, že žalobce i žalovaná 2) mají na vyrovnání

spoluvlastnického podílu prostředky, pak již z tohoto důvodu neobstojí názor

odvolacího soudu, že řešení přijaté soudem prvního stupně je nesprávné proto,

že zmínění účastníci pro nedostatek prostředků na vyrovnání nemají o

nemovitosti zájem. V průběhu řízení totiž zájem o část nemovitostí projevovali

s tím, že hodlají dům rekonstruovat (viz č. l. 386 a násl.). Je též třeba

přisvědčit dovolatelce, že soud rozhodující o zrušení a vypořádání podílového

spoluvlastnictví není vázán návrhy účastníků (§ 153 odst. 2 o. s. ř.; viz též

např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, a

judikaturu tam uvedenou). To, že snad o konkrétní část nemovitosti (resp. souboru dělených nemovitostí) neprojeví žádný ze spoluvlastníků zájem, nemůže

být samo o sobě důvodem k tomu, aby celý soubor nemovitostí byl vypořádán

prodejem ve veřejné dražbě. Soud musí hledat cestu, aby – pokud je to možné –

byly věci ve spoluvlastnictví účastníků rozděleny reálně, byť i takové řešení

nevyhoví všem účastníkům. Nicméně řešení sporu je na úvaze soudů v nalézacím

řízení, která musí vycházet z konkrétních okolností dané věci, a kterou

dovolací soud může zpochybnit jen je-li zjevně nepřiměřená. K dalším dovolacím námitkám se uvádí: Pokud jde o zmínku odvolacího soudu o

tom, že pozemky nejsou dělitelné na 6 samostatných pozemků, kterou dovolatelky

odvolacímu soudu vytýkají, poznamenává se, že zjevně byla reakcí na zjištění

(jiná věc je, zda správné), že žalobce a žalovaná 2) nemají prostředky na

vyrovnání výše vypořádacího podílu; odvolací soud chtěl za této situace patrně

vyjádřit, že rovnoměrné rozdělení pozemků mezi všechny účastníky není možné. Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22

Cdo 3685/2008, podle kterého samotná skutečnost, že určitý způsob dělení není

nejlepší, neznamená, že by šlo o dělení nemožné, je třeba poměřovat novou

právní úpravou. Zemědělský pozemek může být rozdělen jen tak, aby dělením

vznikly pozemky účelně obdělávatelné jak vzhledem k rozloze, tak i k možnosti

stálého přístupu. To neplatí, pokud má být pozemek rozdělen za účelem zřízení

stavby nebo za takovým účelem, pro který lze pozemek vyvlastnit (§ 1144 odst. 2

o. z.). Tím ovšem není vyloučeno to dělení souboru nemovitostí, ke kterému na

základě znaleckého posudku přikročil soud prvního stupně. Dovolatelka má za to, že správně měly být předmětné nemovité věci rozděleny na

dva díly tak, jak rozhodl soud prvního stupně. Díl, o který nikdo nestojí, mohl

být prodán ve veřejné dražbě a výtěžek z dražby by si ponechali ostatní

spoluvlastníci. Díl, o který stála dovolatelka a žalovaná 3), měl být přikázán

do jejich spoluvlastnictví. Jako náhrada za věci přikázané dovolatelce a

žalované 3) by pak byla stanovena pouze částka tvořící rozdíl v hodnotě 1. dílu

a 2. dílu.

K tomu dovolací soud poznamenává, že takové řešení by přicházelo do

úvahy, kdyby dovolatelka a žalovaná 4) prokázaly schopnost vyplatit

spoluvlastnické podíly ostatních na 1. dílu; takovou schopnost však ani

netvrdily. Soud v zásadě může vypořádat spoluvlastnictví ke dvěma souborům

nemovitostí (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015) tak, že jeden přikáže části spoluvlastníků a ohledně druhého

nařídí prodej ve veřejné dražbě. V takovém případě však soud musí vypořádat

samostatně spoluvlastnictví ke každému z těchto souborů, nezávisle na

vypořádání druhého z nich, a musí tedy současně rozhodnout i o peněžním

vypořádání spoluvlastnictví za každý soubor zvlášť; jde tu totiž o objektivní

kumulaci a kompenzovat nároky vzniklé z vypořádání jednoho souboru nároky ze

souboru druhého není v tomto konkrétním případě dobře možné. To, zda vůbec,

kdy a za jakou částku, se podaří druhou část v dražbě prodat, je totiž

objektivně nejisté a na výsledek dražby proto nelze vázat uspokojení nároků

spoluvlastníků vyloučených ze spoluvlastnictví 1. dílu. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto dovolací soud napadené

rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o

věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. května 2016

JUDr. Jiří Spáčil,

CSc.

předseda senátu