22 Cdo 649/2025

22 Cdo 649/2025-329

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) M. H., b) V. K., obou zastoupených Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Pionýrská 495, proti žalovaným 1) P. V., zastoupenému JUDr. Patrikem Novosadem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Králova 1283, 2) JAKO REAL s. r. o., se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1861/7, IČO 27815790, zastoupené JUDr. Liborem Holemým, LL.M., advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o zřízení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 1/2021, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2024, č. j. 11 Co 49/2024-308, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný 1) je povinen nahradit žalobkyním oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 8 603,10 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Stanislava Kutnara, advokáta se sídlem v Rožnově nad Radhoštěm, Pionýrská 495, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Okresní soud ve Vsetíně (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2023, č. j. 7 C 1/2021-240, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 2. 2024, č. j. 7 C 1/2021-283, zřídil ve prospěch stavby č. p. XY a pozemků parc. č. st. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech katastrální území a obci XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, služebnost – nezbytnou cestu – spočívající v právu stezky a cesty, jízdy motorovými vozidly, jejichž nejvyšší povolená hmotnost činí 3,5 tuny, bez časového omezení ve prospěch žalobkyň a každého dalšího vlastníka výše uvedených pozemků, přes pozemky žalovaných (a všech dalších vlastníků pozemků), a sice pozemku parc.

č. XY, nacházejícím se v katastrálním území a obci XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY [pozemek ve vlastnictví žalovaného 1)], a k pozemku parc. č. XY, nacházejícím se v katastrálním území a obci XY, zapsaném na listu č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY – pozemek ve vlastnictví žalované 2) (výrok I). Dále žalobkyním a) a b) uložil povinnost platit úplatu za zřízení práva nezbytné cesty žalovanému 1) a 2) v rozsudku blíže specifikované výši a splatnosti (výroky II a III).

Zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně jako vlastnice stavby č. p. XY, a pozemků parc. č. st. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, nacházejících se v katastrální území XY a zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, jakož i jejich právní nástupci, jsou oprávněnými z věcného břemene (služebnosti) práva cesty a stezky přes služebné pozemky, a sice pozemek parc. č. XY, nacházející se v katastrálním území a obci XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, a pozemek parc.

č. XY, nacházející se v katastrálním území a obci XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (výrok IV). Rovněž rozhodl o nákladech řízení (výrok V).

2. Žalobkyně se v projednávané věci domáhaly určení existence věcného břemene (služebnosti) cesty a stezky, in eventum zřízení nezbytné cesty k nemovitostem, jejichž jsou podílovými spoluvlastnicemi. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, dle nějž právní předchůdci žalobkyň užívali přístupovou cestu přes dotčené pozemky žalovaných po několik desetiletí se souhlasem vlastníků (právních předchůdců žalovaných), avšak bez jakéhokoliv právního titulu. Soud prvního stupně postavil provedeným dokazováním najisto, že nedošlo ke splnění zákonných podmínek pro vydržení tohoto věcného břemene, neboť okolnosti faktického přístupu na pozemky právních předchůdců žalovaných nebyly spojeny s existencí dobré víry v to, že právní předchůdci žalobkyň by vykonávali právo, které jim náleží.

Shledal však důvodným návrh na vydání konstitutivního rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty, neboť měl za prokázané, že žalobkyně nemají k nemovitostem jiný reálný a bezpečný přístup pro osobní vozidla z veřejné komunikace a že zřízení nezbytné cesty v přiměřeném rozsahu nepředstavuje pro žalované nepřiměřenou újmu. Uzavřel, že byly splněny podmínky § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“) pro zřízení nezbytné cesty jako služebnosti. Přístup z veřejné komunikace k nemovitostem žalobkyň po jiných cestách nebyl reálně možný a ani proveditelný bez vynaložení zjevně nepřiměřených nákladů, přičemž pozemky žalovaných historicky sloužily jako jediná přirozená přístupová cesta k domu žalobkyň, který je v současnosti využíván k trvalému bydlení žalobkyně a).

Soud prvního stupně se vypořádal i s námitkami žalovaných, zejména pokud šlo o tvrzenou možnost uzavřít nájemní smlouvu či o existenci alternativního přístupu, jež však byly vyvráceny výsledky dokazování. Námitku, že žalobkyně si stav absence přístupu způsobily vlastní vinou, soud označil za nedůvodnou a poukázal na dobrou víru žalobkyň, které nemovitosti nabyly darem a oprávněně se domnívaly, že přístup je právně zajištěn. V návaznosti na to zřídil nezbytnou cestu v rozsahu odpovídajícím chůzi a jízdě motorovými vozidly do 3,5 tuny bez časového omezení a stanovil žalobkyním povinnost hradit žalovaným roční úplatu.

3. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ostravě (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 8. 2024, č. j. 11 Co 49/2024-308, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, v níž bylo rozhodnuto o zřízení služebnosti nezbytné cesty, spočívající v právu stezky a cesty – jízdy motorovými vozidly, jejichž nejvyšší povolená hmotnost činí 3,5 tuny, bez časového omezení ve prospěch pozemků parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba čp. XY, a dále pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY obou v katastrálním území XY, potvrdil (výrok I). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, v níž jím byla zřízena služebnost nezbytné cesty ve prospěch pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY obou v katastrálním území XY změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II). Dále změnil výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně o výši úplaty za zřízení nezbytné cesty (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky IV a V).

4. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, se kterým se ztotožnil. Na základě provedeného dokazování vzal stejně jako soud prvního stupně za prokázané, že nemovitosti ve vlastnictví žalobkyň nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou a že jedinou reálně sjízdnou trasu k nim představuje cesta vedená přes pozemky ve vlastnictví žalovaných. Stejně tak přisvědčil závěru, že tzv. spodní obecní cesta vedená po pozemku parc. č. XY je ve svém horním úseku fakticky nesjízdná a její zprovoznění by si vyžádalo značné náklady, které nelze spravedlivě po žalobkyních požadovat. Odvolací soud rovněž přijal skutkový závěr, že žalobkyně a ani jejich právní předchůdci se nedopustili hrubé nedbalosti či úmyslného jednání, které by zapříčinilo absenci přístupu k nemovitosti. Konstatoval, že v projednávané věci byly splněny zákonné předpoklady pro zřízení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z., přičemž současně neshledal důvody pro její odepření ve smyslu § 1032 o. z. Ve dvou směrech však rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. Jednak zúžil okruh pozemků, v jejichž prospěch byla služebnost zřízena, neboť ve vztahu k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY dospěl k závěru, že tyto jsou přístupné z jiných pozemků žalobkyň, a tudíž zde podmínka absence přístupu dána není. Dále pak přehodnotil i způsob stanovení úplaty za zřízení práva nezbytné cesty. Odvolací soud nepovažoval za přiměřené roční opakující se plnění, nýbrž s ohledem na charakter věci, dlouhodobé pokojné užívání a povahu zatížených pozemků, jakož i na podklady předložené ve znaleckém posudku Ing. Cvejna, určil jednorázovou úplatu, která podle jeho závěru lépe odpovídá spravedlivému vyvážení práv a povinností účastníků.

5. Proti výroku I a III [v rozsahu týkajícím se pozemku žalovaného 1)]

rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř.“) pro řešení právní otázky výkladu a aplikace § 1029 a § 1032 o. z., tedy podmínek, za nichž lze nezbytnou cestu povolit, a důvodů, pro které ji soud naopak povolit nesmí. Má za to, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné

právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel namítá, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro povolení nezbytné cesty, neboť (i) k žalobkyním vede jiná, veřejně přístupná, komunikace (tzv. obecní cesta na pozemku parc. č. XY), která je evidována v pasportu místních komunikací a kterou lze – byť s provedením úpravy – využít pro příjezd k nemovitostem, (ii) žalobkyně si nedostatek právního přístupu způsobily hrubou nedbalostí, když - jakožto obdarované - věděly o absenci přístupu a přesto po dlouhou dobu neučinily žádné kroky k jeho zřízení a (iii) nebyl prokázán reálný zásah do jejich užívacích práv, neboť ani dovolatel a ani jeho právní předchůdci jim v přístupu k nemovitostem nikdy nebránili.

Dále dovozuje, že jediným důvodem pro podání žaloby byla snaha žalobkyň vyhovět tehdejším požadavkům úvěrující banky, která však následně od úvěrové smlouvy odstoupila, čímž dle dovolatele odpadl hlavní důvod žaloby. Závěrem poukazuje na to, že odvolací soud nedostatečně zhodnotil možnost adekvátního řešení přístupu po trase, která by znamenala menší zásah do vlastnického práva, a současně nezohlednil výjimečnou povahu institutu nezbytné cesty. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadených výrocích II a III zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítají, že dovolatel v něm nevymezuje řádně, tj. v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť dle jejich mínění dovolání ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, a nikoliv proti jejich právnímu posouzení. Zdůrazňují, že v řízení bylo prokázáno, že jiný reálný přístup k jejich nemovitostem neexistuje a že absence přístupu k nim nebyla způsobena jejich úmyslným jednáním či hrubou nedbalostí. Namítají rovněž, že dovolatel účelově bagatelizuje jejich potřebu přístupu, zejména s ohledem na plánovanou rekonstrukci domu, a nesprávně vykládá citovanou judikaturu dovolacího soudu.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného 1) přípustné (§ 237 o. s. ř.).

8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolání není přípustné; dovoláním vymezená otázka - jakkoliv je formulována velmi obecně – již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení nijak neodchýlil. K námitce, že k nemovitostem žalobkyň vede jiná, veřejně přístupná, komunikace

11. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

12. Podle § 1029 odst. 2 o. z. může soud nezbytnou cestu povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

13. Podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. jsou vymezeny - až na některé odlišnosti - zásadně obdobně s úpravou obsaženou v § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), a proto lze přiměřeně použít i judikaturu reflektující právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015; toto usnesení, jakož i dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Jelikož současná právní úprava institutu nezbytné cesty vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, lze přiměřeně přihlédnout i k dobové judikatuře, jež tehdejší úpravu promítala do rozhodovací praxe.

14. Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty (§ 1276 o. z.), avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát na to, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo cesty zřídit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod číslem 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, a ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). Služebnost nezbytné cesty nelze zřídit také tehdy, pokud by byl přístup pro žalobce pouze pohodlnější (resp. výhodnější) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněný pod číslem 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.; § 1032 odst. 1 písm. c) o. z.].

15. V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, jenž byl publikován pod číslem 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku přilehlého pozemku“ (srovnej také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, jenž byl publikován pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015).

16. Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1774/2019). Dovolací soud pak při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů může zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019).

17. Podle článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Zřízení věcného břemene nezbytné cesty je zásahem do vlastnického práva, které je jedním ze základních práv; ustanovení umožňující takový zásah nelze vykládat extenzivně. K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, vyložil, že „při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno, co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit.“ Lze odkázat také na rozsudek Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 5. 4. 1921, sp. zn. R I 209/21 (Vážný 997), podle kterého „nezbytnou cestu lze požadovat jen pro pozemek, jenž nadobro postrádá nutného spojení“ (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005). Pokud je tedy možné zajistit přístup či příjezd z veřejné komunikace na pozemek žalujícího jinak než povolením nezbytné cesty (přičemž náklady na zajištění tohoto přístupu nejsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by žalovanému vznikla povolením nezbytné cesty), pak nelze pro lepší spojení (a další okolnosti uváděné žalujícím) omezovat základní právo vlastníka sousední nemovitosti.

18. V posuzované věci odvolací soud správně dovodil, že podmínky pro zřízení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. byly splněny, neboť i v případě, že by se žalobkyně rozhodly vybudovat nový přístup ke své nemovitosti, musela by taková cesta vést přes pozemek ve vlastnictví dovolatele. Navíc bylo zjištěno, že žádná reálně sjízdná veřejná komunikace v daném území neexistuje. Komunikace formálně vedená v pasportu obce (na pozemku parc. č. XY) je podle skutkových zjištění v podstatné části nesjízdná, podmáčená a bez reálného užívání. Vybudování tohoto přístupu tedy je sice technicky možné, ale zároveň byly prokázány skutečnosti odůvodňující uzavřít, že náklady na zřízení takového přístupu k nemovitosti žalobkyň by byly nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena žalovaným jako vlastníkům dotčených pozemků. Odvolací soud při poměřování v úvahu přicházejících oprávněných zájmů žalobkyň a žalovaného 1) správně dospěl k závěru, že náklady na úpravu této trasy (cesty) by byly natolik vysoké, že by byly zcela nepřiměřené ve vztahu k újmě, která zřízením nezbytné cesty vznikne žalovaným jako vlastníkům povinných pozemků. Úvaha odvolacího soudu, že újma nepřevyšuje zřejmou výhodu nezbytné cesty, tak odpovídá ustálené judikatuře i smyslu institutu nezbytné cesty jako prostředku výjimečného omezení vlastnického práva ve prospěch umožnění výkonu jiného vlastnického práva.

19. Pro zřízení práva nezbytné cesty by naopak nemohla být relevantní okolnost, že právní předchůdci žalovaných umožňovali právním předchůdcům žalobkyň a žalobkyním samotným užívání dotčených pozemků, či skutečnost, že tyto pozemky v minulosti sloužily jako cesta, mohly-li by si žalobkyně zajistit přístup na svůj pozemek z veřejné cesty jinak bez zatížení pozemků žalovaných. Sám o sobě by nemohl být pro povolení nezbytné cesty opodstatněný ani argument, že vybudování cesty ke komunikaci na pozemku parc. č. XY bude technicky problematické a nákladné vzhledem ke svahovitosti pozemku žalobkyň, pokud by povrch na označeném pozemku svými vlastnostmi komunikační potřeby naplňoval.

20. Nejvyšší soud se s touto úvahou odvolacího soudu, která je řádně odůvodněná, ztotožňuje a nepovažuje ji současně za zjevně nepřiměřenou; proto v dovolacím přezkumu obstojí. K námitce, že si žalobkyně způsobily nedostatek přístupu k nabytým nemovitostem z veřejné cesty z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. a že žádají zřízení nezbytné cesty jen za účelem pohodlnějšího spojení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) o. z.

21. Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.

22. Podle § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

23. Nejvyšší soud i se zřetelem na názor komentářové literatury opakovaně zdůraznil, že nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty [srovnej SPÁČIL, Jiří. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 206]. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti. Je nutno mít na paměti, že podmínkou obsaženou v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, nýbrž sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, uveřejněný pod číslem 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

24. Tyto závěry byly doplněny a částečně revidovány ve prospěch „mírnějšího“ posouzení zavinění nabyvatele na nedostatku spojení nemovitosti s veřejnou cestou nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20 (nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). V tomto nálezu Ústavní soud dovodil, že je nutno při výkladu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovitosti úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovitosti přístup. Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty. Na straně druhé však jsou případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovitosti do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zpravidla namístě k aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Ústavní soud v označeném rozhodnutí kritizoval extenzivní výklad pojmu „hrubá nedbalost“ s tím, že samotné nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti (k tomu rovněž srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3606/2020, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 557/2022, nebo ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3363/2023).

25. Optikou uvedených judikatorních závěrů je třeba zohlednit, že žalobkyně nabyly předmětné nemovitosti darem, tedy nikoliv za okolností, jež by předpokládaly detailní zvážení případných rizik spojených s tím, zda absence přímého přístupu k veřejné komunikaci může v budoucnu představovat problém. Zásadní je rovněž skutečnost, že v době nabytí vlastnického práva byly obě žalobkyně nezletilé, a nelze proto důvodně předpokládat, že by byly schopny posoudit právní souvislosti týkající se absence přístupu k darovaným nemovitostem. Tato okolnost je o to podstatnější, že žalobkyně byly v té době zvyklé nemovitost navštěvovat a přístup k ní byl dlouhodobě fakticky zajišťován cestou vedoucí přes pozemky žalovaných, resp. jejich právních předchůdců. Podle dovolacího soudu proto také nelze klást k tíži žalobkyň, že s vlastníky pozemků, přes které požadují nezbytnou cestu povolit, před nabytím nemovitostí nejednaly.

26. Z uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud za správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně si nezpůsobily nedostatek přístupu z veřejné cesty k nemovitostem ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. z hrubé nedbalosti. V této souvislosti dovolací soud konstatuje, že z výše předestřených důvodů není dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1936/2022, na projednávanou věc přiléhavý. V odkazované věci soudy řešily otázku, zda nedostatek přístupu nebyl způsoben hrubou nedbalostí žadatele tím, že se před uzavřením kupní smlouvy, na jejímž základě nabyl vlastnické právo k nemovitostem určeným k podnikání, dostatečně nezajímal o právní zajištění přístupu k nabytým nemovitostem a spoléhal se pouze na informaci od právního předchůdce o faktické možnosti přístupu, a zda případné obligační zajištění přístupu poskytovalo žadateli dostatečnou právní jistotu. V projednávané věci však žalobkyně nabyly vlastnické právo k nemovitostem nikoli kupní smlouvou, ale darováním, a to ještě jako nezletilé. Nelze po nich spravedlivě požadovat, aby v takovém postavení samy posoudily právní důsledky absence spojení jejich nemovitosti s veřejnou cestou. Jakékoliv aktivita dovolatele, která by - jako v odkazované věci v případě žalované - směřovala k obligačnímu způsobu zajištění přístupu žalobkyň k nemovitostem přes jeho pozemky, pak nebyla ani tvrzena, čímž se rovněž nyní posuzovaná věc odlišuje od věci dovolatelem odkazované.

27. Z hlediska založení přípustnosti dovolání neobstojí ani námitka žalovaného, že žalobkyně požadují zřízení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. Z dokazování provedeného v řízení před soudy nižších stupňů vyplynulo, že jiný reálně použitelný a bezpečný přístup k nemovitostem žalobkyň než přes pozemky žalovaných objektivně neexistuje, případně by jeho zřízení vyžadovalo náklady zjevně nepřiměřené ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nejedná se tedy o případ, kdy by žalobkyně usilovaly o zřízení nezbytné cesty pouze proto, aby jim poskytovala komfortnější, kratší nebo jinak výhodnější spojení, ale o situaci, kdy absence právně zajištěného přístupu vážně ohrožuje možnost faktického užívání jejich nemovitostí, [zejména s ohledem na trvalé bydlení žalobkyně a) a plánovanou rekonstrukci]. Odvolací soud správně vyhodnotil, že požadavek na zřízení nezbytné cesty v projednávané věci sleduje legitimní a podložený účel a není veden toliko snahou o zajištění pohodlnějšího spojení.

28. Pokud dovolatel namítá, že žalobkyním nebyl nikdy reálně znemožněn přístup k nemovitostem, a tudíž nedošlo k zásahu do jejich užívacích práv, nelze přehlédnout, že institut nezbytné cesty neslouží pouze k odstranění faktické překážky v přístupu, ale má za cíl zajistit právní jistotu a stabilitu přístupu vlastníka nemovitosti k veřejné komunikaci. I faktický a dlouhodobě trpěný přístup, který není opřen o odpovídající právní titul, představuje z hlediska vlastníka nemovitosti bez zajištěného přístupu situaci právní nejistoty. Požadavek na právní zakotvení přístupu tak vychází ze zásad prevence sporů a ochrany pokojného výkonu vlastnického práva. Okolnost, že žalobkyně o zřízení nezbytné cesty usilují zejména proto, aby vyhověly dřívějším požadavkům banky v souvislosti s úvěrovým financováním, nijak nesnižuje oprávněnost jejich zájmu na zajištění právní stability a jistoty přístupu. Tento zájem je v souladu s účelem právní úpravy a nelze jej zpochybňovat podle pohnutek, které k uplatnění práva vedly. Jestliže v řízení byly naplněny zákonné podmínky pro zřízení nezbytné cesty a nebyly dány důvody pro její odepření, je okolnost související s motivací žalobkyň pro podání žaloby právně bez významu.

29. Lze tedy uzavřít, že na podkladě uplatněné dovolací argumentace se žalovanému 1) přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepodařilo založit; Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

30. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný 1) povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. 5. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu