22 Cdo 557/2022-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovanému O. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 245/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, č. j. 22 Co 108/2021-218, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha-východ (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2021, č. j. 35 C 245/2019-165, zřídil ve prospěch budovy č. p. XY, která se nachází na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, právo nezbytné cesty spočívající v právu chůze, jízdy, provádění nezbytné údržby a obsluhy, a to k tíži pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v rozsahu specifikovaném v geometrickém plánu č. 2742-36/2019 vyhotoveném M.
V. Dále zřídil ve prospěch budovy bez č. p./č. e., která se nachází na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, právo nezbytné cesty spočívající v právu chůze, jízdy, provádění nezbytné údržby a obsluhy, a to k tíži pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v rozsahu specifikovaném v geometrickém plánu č. 2742-36/2019 vyhotoveném M.
V. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit
žalovanému 131 770 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům i státu. Krajský soud v Praze (dále jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 22 Co 108/2021-218, změnil rozsudek soudu prvního stupně následovně: Zřídil služebnost nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve prospěch každého vlastníka budovy č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, spočívající v právu chůze, provádění nezbytné údržby a obsluhy, a to v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 2742-36/2019 vyhotoveném M.
V. s tím, že každý vlastník pozemku parc. č. XY je povinen výkon tohoto práva strpět. Dále zřídil služebnost nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve prospěch každého vlastníka budovy bez č. p./č. e., postavené na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, spočívající v právu chůze, jízdy motorovými vozidly do 3,5 t, provádění nezbytné údržby a obsluhy, a to v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 2742-36/2019 vyhotoveném M. V. s tím, že každý vlastník pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je povinen tento výkon práva strpět.
Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému jednorázovou úplatu za zřízení služebnosti nezbytné cesty ve výši 131 770 Kč. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům i státu před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Předně namítá, že soudy nižších stupňů neměly nezbytnou cestu povolit, neboť si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu z veřejné cesty ke svým nemovitostem z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalobkyně při nabývání stavby č. p. XY nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY a stavby bez č. p./č. e. nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (dále jen jako „předmětné stavby“) věděla, že stavby jsou situovány na pozemku ve vlastnictví třetí osoby a nejsou spojeny s veřejnou cestou.
Žalobkyně se však při nabývání předmětných staveb (a ani v dalších letech) nepokusila přístup k nim z veřejné cesty zajistit. Povolil-li odvolací soud za těchto okolností nezbytnou cestu, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015. V této souvislosti nesouhlasí žalovaný ani se závěrem odvolacího soudu, že na žalobkyni je nutno pohlížet stejně jako na osobu oprávněnou ve smyslu restitučních předpisů, protože jí byl postoupen restituční nárok jejího otce.
Poukazuje na to, že otci žalobkyně vznikl nárok na vypořádání části náhrad za zdevastované stavby ve smyslu § 14 a násl. zákona č. 195/1993 Sb. v podobě pohledávky za povinnou osobou, kterou částečně postoupil žalobkyni. Tato pohledávka byla následně vypořádána na základě dohody žalobkyně s povinnou osobou převodem vlastnického práva k předmětným stavbám. Má za to, že za těchto okolností nelze považovat žalobkyni za restituentku, přičemž tuto právní otázku považuje v ustálené rozhodovací praxi za nevyřešenou.
Dále poukazuje na skutečnost, že žalobkyně vůbec nestála o zajištění přístupu z veřejné cesty k předmětným stavbám na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, a i proto neměla být nezbytná cesta povolena (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014). V této souvislosti tvrdí, že skutkové závěry odvolacího soudu vztahující se k řešení této právní otázky nemají oporu v provedeném dokazování, a proto nemohou v dovolacím přezkumu obstát ani příslušné právní závěry odvolacího soudu.
Rovněž namítá, že nezbytná cesta neměla být povolena, neboť se žalobkyně domáhá zřízení nezbytné cesty k neoprávněným stavbám (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4920/2007). Za nepřezkoumatelný považuje závěr odvolacího soudu, že se jedná o stavby oprávněné, protože měly být zřízeny na základě tzv.
práva družstevního užívání pozemků. Poukazuje na to, že právo zřizovat stavby na pozemcích v družstevním užívání bylo založeno až zákony č. 122/1975 Sb. a č. 123/1975 Sb. účinnými od 1. 1. 1976. V té době však už mohly být předmětné stavby vybudovány. Namítá také, že v řízení nebylo postaveno na jisto, zda stavebníkovi svědčilo právo družstevního užívání pozemků. Proto závěr odvolacího soudu, že se jedná o stavby oprávněné, nemá oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí také s tím, že mu byla přiznána náhrada za zřizovanou služebnost ve formě jednorázového plnění, a nikoliv v opakujících se dávkách.
Poukazuje na skutečnost, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě za zřízení služebnosti nezbytné cesty částku přesahující 100 000 Kč, a bylo by „spravedlivější“, aby mu tato náhrada byla poskytnuta v opakujících se dávkách (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu na povolení nezbytné cesty zamítl, případně zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K námitce, že nezbytná cesta neměla být povolena, neboť si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu k předmětným stavbám z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.:
Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty [srovnej rovněž SPÁČIL, Jiří. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 206]. K zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty lze proto přistoupit až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti.
Při posuzování je nutno mít na paměti, že podmínkou obsaženou v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, publikovaný pod č. 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Tyto závěry byly doplněny a částečně revidovány ve prospěch „mírnějšího“ posouzení zavinění nabyvatele na nedostatku spojení nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, ve kterém Ústavní soud dovodil, že je nutno při výkladu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Na straně jedné stojí případy, v nichž vlastník nemovitosti úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovitosti přístup.
Typickými příklady mohou být prodej, zastavění či přehrazení cesty. Na straně druhé však jsou případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel nemovitosti do ní toliko vstoupí. Zatímco v prvním případě je zásadně na místě k aplikaci § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Ústavní soud v označeném rozhodnutí kritizoval extenzivní výklad pojmu „hrubá nedbalost“ s tím, že samotné nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3606/2020).
Rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím ve věci, ve které právní úprava upravuje podmínky pro vznik práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy odvolacího soudu mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 912/2019). V posuzované věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobkyně si nezpůsobila nedostatek přístupu z veřejné cesty k předmětným stavbám z hrubé nedbalosti, či dokonce úmyslně, ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Je nutné především zohlednit, že žalobkyně svým jednáním nezapříčinila situaci (ve smyslu shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu), ve které nemá k předmětným stavbám přístup z veřejné cesty (např. prodejem části pozemku, jeho zastavěním či přehrazením).
Absence přístupu k nabývaným nemovitostem byla objektivní skutečností způsobenou historickým vývojem právní úpravy pozemkového vlastnictví před rokem 1989 a žalobkyně jako nabyvatelka předmětných staveb do této situace pouze vstoupila jako jejich nový vlastník. V poměrech projednávané věci lze především zohlednit skutečnost, že žalobkyně nabyla předmětné stavby, k nimž se domáhá povolení nezbytné cesty, na základě vypořádání pohledávky vůči povinné osobě představující původně restituční nárok jejího otce, který tuto pohledávku žalobkyni jakožto své dceři postoupil.
Opodstatněná není námitka žalovaného, že žalobkyni nelze považovat za osobu oprávněnou ve smyslu restitučních předpisů. Je nutno podotknou, že v posuzované věci nabyla žalobkyně předmětné stavby za okolností, které nejsou důvodem pro zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. - lhostejno, zda lze žalobkyni považovat za samotného restituenta, resp. osobu na roveň postavenou restituentovi či nikoliv ve smyslu restituční předpisů (řešení této právní otázky by bylo čistě akademické, a nemohlo by tak ovlivnit rozhodnutí v této věci, a proto na základě takto formulované právní otázky nemůže být přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. založena). Uzavřel-li odvolací soud, že žalobkyně si nezpůsobila nedostatek přístupu k předmětným stavbám z veřejné cesty z hrubé nedbalosti, či dokonce úmyslně, ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
K námitce, že nezbytná cesta neměla být povolena, neboť žalobkyně nestála o zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, jejíž uzavření by v konkrétním případě objektivně postačovalo k zajištění přístupu k předmětným stavbám z veřejné cesty:
Žalovaný v této části dovolání namítá, že skutkové závěry odvolacího soudu vztahující se k dovolatelem formulované právní otázce, zda může být v poměrech projednávané věci nezbytná cesta povolena za předpokladu, že žalobkyně podle tvrzení dovolatele vůbec nestála o mimosoudní zajištění přístupu na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, nemají oporu v provedeném dokazování. Žalovaný tedy v souvislosti se shora formulovanou právní otázkou předně napadá skutková zjištění odvolacího soudu a polemizuje s nimi, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15.
3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I.
ÚS 2135/16). Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (na základě kterých odvolací soud uzavřel, že nebyly prokázány skutečnosti opodstatňující uzavřít, že přístup k nemovitostem žalobkyně mohl být zajištěn i jinak, například prostřednictvím nájemním či jiné obligační smlouvy), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Z těchto důvodů nemůže v posuzované věci založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. námitka žalovaného, že nezbytná cesta neměla být povolena, jelikož žalobkyně mohla zajistit přístup k nemovitostem z veřejné cesty jinak než prostřednictvím soudního řízení o povolení nezbytné cesty.
K námitce, že nezbytná cesta neměla být povolena, jelikož se žalobkyně domáhá zřízení přístupu z veřejné cesty k neoprávněným stavbám: V této souvislosti žalovaný také namítá, že právní závěry odvolacího soudu o družstevním užívání pozemků a z toho plynoucí údajné oprávněnosti předmětných staveb jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, jelikož k těmto skutečnostem žádné dokazování ani nebylo provedeno. Má za to, že v řízení nebylo postaveno na jisto, zda právnímu předchůdci žalobkyně svědčilo právo družstevního užívání k předmětnému pozemku, a rovněž nebylo dostatečně zjištěno, zda stavby byly postaveny v době, kdy bylo možno na základě práva družstevního užívání takové stavby na sdružených pozemcích zřídit.
V této souvislosti uzavírá, že pokud by tomu tak ovšem nebylo, jednalo by se o stavby neoprávněné, ke kterým by nebylo možné nezbytnou cestu povolit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4920/2007). Rovněž v této části dovolání žalovaný formuluje shora uvedenou právní otázku na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Odvolací soud vzal za prokázané skutečnosti odůvodňující uzavřít, že stavby ve vlastnictví žalobkyně je nutno považovat za stavby oprávněné, protože vznikly na základě tzv. práva družstevního užívání (tedy například v době existence tohoto právního institutu).
Žalovaný však namítá, že skutečnosti opodstatňující závěr, že stavby ve vlastnictví žalobkyně vznikly na základě tzv. práva družstevního užívání, nebyly v řízení prokázány (polemizuje např. s okamžikem vzniku staveb atd.). Dovolatel tak i v souvislosti se shora uvedenou právní otázkou předně polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný. V takovém případě je ovšem dovolací soud i těmito skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3.
2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16). Je-li v poměrech projednávané věci dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (na základě kterých odvolací soud uzavřel, že stavby ve vlastnictví žalobkyně nelze považovat za neoprávněné), není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Z těchto důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
námitka žalovaného, že nezbytná cesta neměla být povolena, jelikož žalobkyně žádá o zřízení přístupu z veřejné cesty k neoprávněným stavbám. K námitce, že žalovanému neměla být přiznána jednorázová náhrada za zřízené právo nezbytné cesty, avšak náhrada v opakujících se dávkách: Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1842/2019). V projednávané věci neuplatnil žalovaný v rámci odvolacího řízení námitku, že by mu měla být úplata za zřízení práva nezbytné cesty přiznána v opakujících se dávkách (žalovaný tuto námitku nevznesl v odvolání ze dne 23. 3. 2021, č. l. 180, v doplnění odvolání ze dne 9.
4. 2021, č. l. 192 a násl., ani při jednání odvolacího soudu konaném dne 7. 9. 2021, č. l. 208 a násl.), a to za situace, ve které i soud prvního stupně přiznal žalovanému úplatu za zřízení práva nezbytné cesty ve formě jednorázového plnění. Pokud se proto odvolací soud touto právní otázkou (tedy přiznání úplaty za zřízení práva nezbytné cesty v opakující se dávkách) nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází žalovaný až v dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). Proto ani na základě této námitky žalovaného nelze přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.