USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
S. B., narozeného XY, b) J. B., narozené XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr.
Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalovaným 1)
P. T., narozenému XY, 2) R. T., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr.
Janou Flégrovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo náměstí 14, o
obnovení a zajištění služebnosti, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp.
zn. 9 C 9/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 21. 11. 2018, č. j. 25 Co 254/2018-225, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným oprávněným
společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 5 203
Kč k rukám zástupkyně žalovaných JUDr. Jany Flégrové do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 9 C 9/2016-197,
zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby byla žalovaným uložena povinnost
„společně a nerozdílně za účelem obnovení a zajištění funkce svádění vody z
oprávněného pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY na pozemek
zatížený parc. č. XY v katastrálním území a obci XY provést stavební práce a
terénní úpravy, spočívající ve vyhloubení strouhy o hloubce 50 – 100 cm a šířce
100 cm nebo instalaci trativodního potrubí v celé délce zatíženého pozemku
parc. č. XY v katastrálním území a obci XY a ve spádu tak, aby byla srážková
voda ze zatíženého pozemku účinně odváděna a zde se neregulovaně hromadila, vše
ve lhůtě 60 dnů od nabytí právní moci rozsudku“ (výrok III.). Ve výrocích I. a
II. soud prvního stupně nepřipustil změnu žaloby blíže specifikovanou v těchto
výrocích. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 21.
11. 2018, č. j. 25 Co 254/2018-225, rozsudek soudu prvního stupně v napadených
výrocích III. a IV. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvádí,
že strouha na pozemku žalovaných je drobným vodním tokem ve smyslu zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“),
a proto je zákonnou povinností žalovaných coby vlastníků tohoto pozemku strouhu
udržovat tak, aby byl zajištěn odtok vody (v této souvislosti odkazují na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1696/2016). Proto
považují za nesprávný závěr odvolacího soudu, že povinnost udržovat strouhu na
pozemku žalovaných měli výhradně žalobci a žalovaní jsou pouze povinni tuto
údržbu strpět. Dále namítají místní nepříslušnost Okresního soudu v Kutné Hoře,
který rozhodoval v prvním stupni. V poměrech projednávané věci byla podle
žalobců dána výlučná místní příslušnost soudu podle polohy nemovitosti ve
smyslu § 88 o. s. ř. (tedy Okresního soudu Praha – východ), a nikoliv
příslušnost soudu podle § 85 o. s. ř. (v této souvislosti odkazují rovněž na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015). Rovněž
nesouhlasí s tím, že by nedostatek místní příslušnosti Okresního soudu v Kutné
Hoře namítli opožděně. Námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Kutné
Hoře vznesli již na počátku řízení, avšak soud prvního stupně nařídil mediaci a
dále se otázkou místní příslušnosti nezabýval. V dovolání také poznamenávají,
že „o. z. o., kterým se podle názoru soudu prvního stupně i odvolacího soudu
věc řídí, pozbyl účinnosti již 1. 1. 1966.“ Navrhují, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu i
soudu prvního stupně a poznamenávají, že soudy obou stupňů věc pečlivě
posoudily. Mají za to, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1696/2016, není pro projednávanou věc přiléhavý, protože v této věci
byla řešena otázka práv a povinností vlastníků sousedních pozemků, na nichž se
nachází vodní tok (strouha) ve smyslu vodního zákona. V posuzované věci ovšem
nelze hodnotit strouhu na pozemku žalovaných, kterou má být odváděna dešťová
voda, jako vodní tok ve smyslu vodního zákona. Nelze ztotožňovat trvalé
odvádění vody vyvěrající z pramene (jako tomu bylo ve věci vedené u Nejvyššího
soudu pod sp. zn. 22 Cdo 1696/2016) s povinností strpět svádění dešťové vody
přes pozemek žalovaných (jako tomu je v projednávané věci). Ostatně žalobci ani
doposud netvrdili, že by svůj žalobní nárok opírali o vodní zákon. Navrhují,
aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce žalobců, že strouha na pozemku žalovaných je drobným vodním tokem, a
proto je zákonnou povinností žalovaných jakožto vlastníků tohoto pozemku
udržovat strouhu tak, aby byl zajištěn odtok vody:
Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v
občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na
odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v
odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které
nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v
odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v
nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, tato a další níže uvedená rozhodnutí jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
V projednávané věci neuplatnili žalobci námitku, že strouha na pozemku
žalovaných je vodním tokem ve smyslu zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění
pozdějších předpisů, (a proto je povinností žalovaných udržovat strouhu tak,
aby byl zajištěn odtok vody), před nalézacím ani odvolacím soudem. Pokud se
proto odvolací soud touto právní otázkou nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí
spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s
touto námitkou přichází žalobci až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
Z uvedeného vyplývá, že žalobci v dovolání řádně nevymezili dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř.,
neboť odvolací soud právní otázku, již vznesli žalobci až v rámci dovolacího
řízení, vůbec neposuzova,l a jeho rozhodnutí tak nemůže z tohoto důvodu
spočívat na nesprávném právním posouzení věci. Proto dovolání trpí v této části
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K námitce místní nepříslušnosti soudu prvního stupně:
Žalobci v dovolání dále namítají, že v rámci nalézacího řízení rozhodoval
místně nepříslušný soud (Okresní soud v Kutné Hoře). Mají za to, že v poměrech
projednávané věci byla dána výlučná místní příslušnost soudu podle polohy
nemovitosti ve smyslu § 88 o. s. ř. (Okresní soud Praha – východ), a nikoliv
příslušnost soudu podle § 85 o. s. ř. (v této souvislosti odkazují rovněž na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5502/2015).
Rozhodnutí odvolacího soudu je však vzhledem k otázce místní příslušnosti soudu
prvního stupně založeno na závěru, že žalobci uplatnili námitku místní
nepříslušnosti Okresního soudu v Kutné Hoře opožděně. K tomuto nosnému důvodu
rozhodnutí odvolacího soudu (k této otázce procesního práva) žalobci pouze
poznamenávají, že namítali nedostatek místní příslušnosti Okresního soudu v
Kutné Hoře již od samého počátku řízení, „avšak soud I. stupně nařídil mediaci
a dále se k otázce místní příslušnosti již nevrátil.“
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2488/2013).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního
práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní
otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o.
s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého
svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatele) dovolací soud odchýlit. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o.
s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní
otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl
odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12.
2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
V posuzované věci žalobci pouze polemizují se závěry odvolacího soudu o
včasnosti uplatnění námitky místní nepříslušnosti Okresního soudu v Kutné Hoře
s tím, že právní posouzení této otázky má být jiné (a to takové, že žalobci
uplatnili tuto námitku včas). Neuvádí však žádné konkrétní rozhodnutí
dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl dovolací soud odchýlit, příp.
rozhodnutí, od jehož závěrů se měl odchýlit soud odvolací (dovolateli uvedené
rozhodnutí není přiléhavé, protože není na této otázce založeno). Nevymezují
tedy, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu s §
241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Z těchto důvodů trpí dovolání i v této části vadami, pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že místní příslušnost
soudu patří mezi podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (§ 103 o.
s. ř.). Nemá však povahu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, zkoumat
ji lze pouze na samém začátku řízení (§ 105 odst. 1 o. s. ř.), a to buď z
iniciativy soudu, nebo z iniciativy účastníka řízení. Ustanovení § 105 odst. 1
o. s. ř. je jednoznačným projevem zásady hospodárnosti řízení, kterou zde zákon
staví na první místo. Nezkoumal-li totiž soud svou místní příslušnost z pohledu
§ 105 odst. 1věty první a druhé o. s. ř. včas, může ji zkoumat pouze tehdy,
jestliže nedostatek místní příslušnosti namítne účastník řízení, učiní-li tak
ovšem rovněž včas (z pohledu věty třetí téhož ustanovení). Nebyla-li tato
možnost využita, je případný nedostatek místní příslušnost nadále zhojen (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3347/2016, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007).
Z obsahu spisu se podává, že žalobci podali žalobu ze dne 17. 11. 2015 u
Okresního soudu Praha – východ, který usnesením ze dne 8. 12. 2015, č. j. 5 C
471/2015-11, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu
v Kutné Hoře. Proti tomuto rozhodnutí nepodali žalobci odvolání. Žalobci
nevznesli námitku místní nepříslušnosti v prvním podání adresovaném Okresnímu
soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 6. 2016 a neučinili tak ani při prvním jednání
konaném před Okresním soudem v Kutné Hoře dne 17. 8. 2016. Nedostatek místní
příslušnosti Okresního soudu v Kutné Hoře žalobci poprvé namítli až v odvolání
ze dne 20. 6. 2018, které podali proti rozsudku soudu prvního stupně. Z
uvedeného je zřejmé, že žalobci nevznesli námitku místní nepříslušnosti
Okresního soudu v Kutné Hoře včas a případný nedostatek místní příslušnosti
Okresního soudu v Kutné Hoře byl zhojen.
K námitce, že „o. z. o., kterým se dle názoru soudu I. stupně i odvolacího
soudu věc řídi, pozbyl účinnosti již 1. 1. 1966.“
V souvislosti s touto námitkou žalobci neformulují žádnou právní otázkou ani
neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
považují za splněný. Proto dovolání i v této části trpí vadami, pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu