ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně J. N., zemřelé 17. 2. 2017, proti žalovaným: 1) D. J., a 2) I.
G., oběma zastoupeným Mgr. Annou Jirotkovou, advokátkou se sídlem v Praze,
Moravská 924/6, o zdržení se vstupu na pozemek a zásahů do něj, vedené u
Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 92/2014, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2015, č. j. 21 Co
309/2015-88,
I. V řízení bude namísto žalobkyně J. N., zemřelé 17. 2. 2017, pokračováno
se Z. K.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2015, č. j. 21 Co
309/2015-88, se v části výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku
Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 2. 2015, č. j. 3 C 92/2014-43, v části,
ve které bylo uloženo žalovaným zdržet se vstupu na pozemek – trvalý travní
porost v obci a katastrálním území P., a ve výrocích II. a III. ruší a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
III. Dovolání proti zbývající části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 12. 10. 2015, č. j. 21 Co 309/2015-88, se zamítá.
Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2.
2015, č. j. 3 C 92/2014-43, uložil žalovaným povinnost „zdržet se vstupu na
pozemek žalobkyně – trvalý travní porost v obci a k. ú. P. a zásahů do struh
svádějících vodu po tomto pozemku“ (výrok I.), dále uložil žalovaným povinnost
„zdržet se zásahu do struh svádějících vodu po pozemku žalobkyně – lesní
pozemek v k. ú. a obci P.“ (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III.).
Žalobkyně se domáhala ochrany vlastnického práva k pozemkům s tím, že žalovaní,
kteří vlastní (žalovaná 1.) a užívají sousední nemovitosti, vstupují na její
pozemky a „neodbornými zásahy prohlubují strouhy pro svádění vyvěrající
užitkové vody, aniž by uklidili vyhrabaný materiál a této činnosti nezanechali,
přestože je k tomu vyzývala“.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že strouha protékající přes pozemky
žalobkyně je ve smyslu zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých
zákonů (dále jen „vodní zákon“ nebo „zákon o vodách“), drobným vodním tokem, a
je zákonnou povinností žalobkyně jako vlastnice pozemků strouhu udržovat tak,
aby byl zajištěn neškodný odtok vody, tedy odstraňovat z ní překážky a cizorodé
předměty s výjimkou přirozených nánosů, a to za předpokladu, že si to
nevyžaduje vynaložení zvláštních nákladů nebo speciálních znalostí.
Jestliže žalovaní měli za to, že žalobkyně tuto činnost jako vlastnice pozemků
nevykonává a neplní tak svou zákonnou povinnost, bylo na nich, aby ji na tuto
skutečnost upozornili, případně se obrátili na příslušný orgán, který by ji
uložil povinnost splnit. Zákon o vodách je však neopravňuje k tomu, aby úpravou
toku protékajícího po cizím pozemku prováděli svépomocí sami.
Žalovaní nejsou ani oprávněni vstupovat na pozemek žalobkyně, který je travním
porostem; právo průchodu po něm má pouze správce toku.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 12. 10. 2015, č. j. 21 Co 309/2015-88 potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I. a II. (výrok I.), změnil výrok III. rozsudku
soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III.).
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Obecné nakládání s povrchovými vodami podle vodního zákona neopravňuje
žalovaným provádět zásahy do vodního toku (strouhy) svádějící vodu po pozemcích
žalobkyně, které by směřovaly k ovlivnění průtoku, jakosti a množství vody, a
neopravňuje je ani ke vstupu na pozemky, které jsou v zastavěném území nebo
jsou oploceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a formulují otázky,
které dosud (podle jejich mínění) v dovolací praxi nebyly řešeny. Konkrétně,
zda „rozhodovací praxe dovozuje nemožnost úspěchu vlastnické žaloby proti tomu,
kdo do práva vlastníka zasahuje na základě svého práva, například práva
obecného užívání (odkazují např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
4777/2007 a sp. zn. 22 Cdo 3152/2012)“, dále že „rozhodovací praxe nikde
nepokládá účastníky právního vztahu mezi povinným a oprávněným v poměru k
tomuto vztahu za třetí osoby, i v tomto smyslu je tedy možné uzavřít, že se
dovolací soud od rozhodovací praxe odchýlil, když jak oprávněné, tak i povinné
ze vztahu upraveného ustanovením § 50 písm. a) vodního zákona za třetí osoby
považuje“. Podle dovolatelů „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebylo
řešeno, zda způsoby ovlivňování množství, průtoku, výskytu či jakosti
povrchových vod pro vlastní potřebu a bez použití zvláštního technického
zařízení jsou obecným nakládáním povrchovými vodami“, a že „rovněž nebylo dosud
řešeno, zda povinnost vlastníka pozemku, na němž se nachází koryto vodního
toku, omezují rozsah druhů činností, které by jinak splnili definiční znaky
obecného nakládání s povrchovými vodami“. Odkazují na § 50 písm. g) vodního
zákona, tedy, že vlastník pozemku je povinen strpět vstup na pozemek a současně
strpět nakládání s vodami, to jest udržování jejího množství, průtoku či
jakosti. Kritizují nedostatečný výklad odvolacího soudu k tomu, z jakých důvodů
nemůže být pod „jiné nakládání“ s vodami ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1
vodního zákona, považováno ovlivňování množství vody ve vodním toku, průtoku,
jakosti a jiných činností. Žalované soud nesprávně „zařadil mezi třetí osoby,
když podle ust. § 50 písm. a) nemůže být nikdo třetí osobou, jelikož toto
oprávnění svědčí všem“. Pokud si chtějí vodu v korytě udržovat v takové
kvalitě, aby byla pitná, musí koryto udržovat sami (což jim zákon umožňuje
- odkazují opět na ustanovení § 2 odst. 9 vodního zákona a na naplnění
definičních znaků obecného nakládání s vodami, tedy nakládání bez použití
technických zařízení a pro vlastní potřebu), jelikož zákon žalobkyni povinnost
udržovat vodu ve kvalitě pitné neukládá. Namítají, že v dané věci jde o legální
věcné břemeno.
V doplnění dovolání kritizují potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně soudem
odvolacím v té části, kde je žalovaným uložena povinnost zdržet se vstupu na
pozemek – trvalý travní porost, jelikož je vlastník pozemku povinen strpět
průchod osob (všech) podél vodního toku.
Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, popřípadě
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně považovala dovolání za přípustné, ne však za důvodné, a z tohoto
důvodu navrhla jeho zamítnutí.
Jelikož žalobkyně J. N. v průběhu dovolacího řízení zemřela dne 17. 2. 2017 a
dědičkou pozemků, obec a k. ú. P., o něž v řízení jde, se na základě usnesení
Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 7. 2017, č. j. 25 D 84/2017-52, stala Z.
K., rozhodl dovolací soud, že s ní bude v řízení nadále pokračováno ve smyslu §
107 odst. 1 a 2 o. s. ř.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal
Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II
odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též
„o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co
423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1.
1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §
1042 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů
pro vyhovění negatorní žalobě, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o
zamítnutí této žaloby [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12.
2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem
do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc
zadržuje.
Podle § 126 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji
neprávem zadržuje.
Ve vztahu k negatorní žalobě Nejvyšší soud zdůraznil, že uvedené normy nejsou
obsahově odlišné, a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4065/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4755/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].
Negatorní žalobou se lze domáhat ochrany proti zásahům do práva vlastníka
spočívajícím v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci. Může jít
zejména o neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek vlastníka, o přechod
nebo přejezd přes jeho pozemek, o čerpání vody ze studny vlastníka, o terénní
úpravy, o ukládání různých předmětů na pozemek vlastníka, o započetí stavby na
cizím pozemku apod. [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III.
Věcná práva (§ 976 – 1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str.
244, marg. č. 1.]. Negatorní žalobou se tak lze domáhat ochrany proti zásahům,
které se přímo projevují na pozemku vlastníka a zasahují tím do jeho
vlastnického práva [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 1960/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Negatorní žalobou se však nelze domáhat ochrany vůči tomu, kdo do práva
vlastníka zasahuje tím způsobem, že realizuje právo jemu náležející (typicky
výkon služebnosti, obligačněprávní oprávnění či souhlas vlastníka) či užívá
pozemek na základě obecného užívání (typicky užívání pozemních komunikací).
Žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků – trvalý travní porost a lesní pozemek
(pozemek určený k plnění funkcí lesa), v katastrálním území i obci P. Po těchto
pozemcích protéká strouha až k pozemku, jehož součástí je stavba ve vlastnictví
žalované 1). Žalovaná 1) stavbu obývá s druhem [žalovaný 2)] a oba namítají, že
voda ze strouhy zásobuje stavbu žalované 1) pitnou vodou, a proto jsou na
kvalitě a průtoku vody ve strouze závislí. Z tohoto důvodu vstupují na pozemek
žalobkyně a koryto strouhy svými zásahy upravují. Žalobkyně oba žalované
několikrát vyzývala k ukončení této činnosti, avšak zejména žalovaný 2) v
činnostech nadále pokračuje.
Městský úřad v J. (příslušný vodoprávní úřad) podal ve věci vyjádření ze dne
17. 10. 2014, ve kterém uvedl, že „předmětná strouha na pozemku v k. ú. P.,
obec P., kraj L. je bezpochyby vodním tokem ve smyslu vodního zákona“.
V projednávané věci jde o posouzení třech různých nároků, které soud prvního
stupně vyvodil z požadavků žalobkyně, a to konkrétně, aby se žalovaní zdrželi
vstupu na pozemek žalobkyně – trvalý travní porost, aby se zdrželi zásahů do
strouhy svádějící vodu po tomto pozemku, a aby se zdrželi zásahu do strouhy
svádějící vodu po pozemku žalobkyně – lesní pozemek.
Z obsahu dovolateli formulovaných otázek, lze dovodit, že oprávnění k zásahům
do vodního toku, protékajícího po shora označených pozemcích, a ke vstupu na
pozemek, odvozují z ustanovení § 6 odst. 1, § 2 odst. 9 a § 50 písm. a) a g)
vodního zákona.
Dovolatelé namítají, že rozhodovací praxe dovolacího soudu dovozuje nemožnost
úspěchu vlastnické žaloby proti tomu, kdo do práva vlastníka zasahuje na
základě svého práva, například práva obecného nakládání s vodami, a že odvolací
soud se od tohoto názoru v napadeném rozhodnutí odchyluje.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4777/2007:
„Vlastnická žaloba podle § 126 odst. 1 obč. zák. však nemůže být úspěšná proti
tomu, kdo do práva vlastníka zasahuje na základě svého práva, které může být
právem věcným (věcné břemeno, právo zástavní a zadržovací), právem obligačním
(například právo nájemní) anebo může vyplývat ze zákona (například právo
obecného užívání, tzv. legální věcná břemena) nebo úředního rozhodnutí. V této
souvislosti se hovoří o tzv. námitkách proti vlastnickým žalobám. Jde-li o
námitku proti vlastnické žalobě vyplývající z veřejnoprávních vztahů, posoudí
ji soud jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).“
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu s tímto právním závěrem v rozporu není.
Odvolací soud totiž postavil své rozhodnutí na závěru, že žalovaným nesvědčí
žádné právo, které by jim umožňovalo zasahovat do vodního toku (strouhy) na
pozemcích žalobkyně. Výslovně uvedl, že „stanoví-li ust. § 50 písm. a) vodního
zákona vlastníku pozemku, na němž se nachází koryto vodního toku, povinnost
strpět obecné nakládání s vodami, neopravňuje to třetí osoby (v tomto případě
žalované) k provádění zásahů do struh svádějících vodu po pozemcích ve
vlastnictví žalobkyně, a to ani k provádění takových zásahů, které by bez
použití technického zařízení směřovaly k ovlivnění průtoku, jakosti a množství
vody ve vodním toku“.
V rozhodování dovolacího soudu však dosud nebylo řešeno, zda žalovanými
prováděné úpravy vodního toku na pozemcích žalobkyně jsou obecným nakládáním s
vodami a představují dovolený způsob zásahu do vlastnického práva žalobkyně. V
této otázce je proto dovolání žalovaných přípustné, není však důvodné.
Podle § 2 odst. 9 vodního zákona, nakládáním s povrchovými nebo podzemními
vodami je jejich vzdouvání pomocí vodních děl, využívání jejich energetického
potenciálu, jejich využívání k plavbě nebo k plavení dřeva, k chovu ryb nebo
vodní drůbeže, jejich odběr, vypouštění odpadních vod do nich a další způsoby,
jimiž lze využívat jejich vlastnosti nebo ovlivňovat jejich množství, průtok,
výskyt nebo jakost.
Podle § 6 odst. 1 – 4 vodního zákona se obecným nakládáním s vodami rozumí, že
každý může na vlastní nebezpečí bez povolení nebo souhlasu vodoprávního úřadu
odebírat povrchové vody nebo s nimi jinak nakládat pro vlastní potřebu, není-li
k tomu třeba zvláštního technického zařízení. Povolení nebo souhlasu
vodoprávního úřadu rovněž není třeba k zachycování povrchových vod jednoduchými
zařízeními na jednotlivých pozemcích a stavbách nebo ke změně přirozeného
odtoku vod za účelem jejich ochrany před škodlivými účinky těchto vod. Při
obecném nakládání s povrchovými vodami se nesmí ohrožovat jakost nebo zdravotní
nezávadnost vod, narušovat přírodní prostředí, zhoršovat odtokové poměry,
poškozovat břehy, vodní díla a zařízení, zařízení pro chov ryb a porušovat
práva a právem chráněné zájmy jiných. Vodoprávní úřad může obecné nakládání s
povrchovými vodami rozhodnutím nebo opatřením obecné povahy bez náhrady
upravit, omezit, popřípadě zakázat, vyžaduje-li to veřejný zájem, zejména
dochází-li při něm k porušování povinností podle odstavce 3 nebo z důvodu
bezpečnosti osob. Působnost jiných správních úřadů ke stanovení podmínek k
užívání těchto vod ke koupání není tímto zákonem dotčena.
Podle § 46 odst. 1 vodního zákona je zakázáno měnit směr, podélný sklon a
příčný profil koryta vodního toku, poškozovat břehy, těžit z koryt vodních toků
zeminu, písek nebo nerosty a ukládat do vodních toků předměty, kterými by mohlo
dojít k ohrožení plynulosti odtoku vod, zdraví nebo bezpečnosti, jakož i
ukládat takové předměty na místech, z nichž by mohly být splaveny do vod.
Podle § 50 písm. a) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se
nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku břehové porosty,
jakož i obecné nakládání s vodami ve vodním toku.
Podle § 50 písm. b) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se
nacházejí koryta vodních toků, povinni udržovat břehy koryta vodního toku ve
stavu potřebném k zajištění neškodného odtoku vody, odstraňovat překážky a
cizorodé předměty ve vodním toku, s výjimkou nánosů, pokud tyto činnosti
neznamenají vynaložení zvláštních nákladů, zvláštní odbornou způsobilost nebo
použití speciální techniky.
Vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou podle § 50
písm. a) vodního zákona povinni strpět na svém pozemku obecné nakládání s
vodami ve vodním toku. Obecné nakládání s vodami, jak je definováno v § 6 odst.
1 – 4 vodního zákona, však nepovoluje každému bez omezení takové činnosti,
jakými je zasahování do přirozeného koryta toku. Takové zásahy jsou přímo
ustanovením § 6 odst. 3 vodního zákona zakázány. Prohlubují-li žalovaní koryto
vodního toku na pozemcích žalobkyně bez jejího svolení a zanechávají-li takto
získaný materiál na jeho břehu, nedovoleně porušují její vlastnické právo k
pozemkům. Takovou činností totiž přímo zasahují do samotné podstaty pozemku
jako předmětu vlastnického práva. Rovněž tím nedovoleně poškozují (mění) břehy
vodního toku a narušují tím i stávající přírodní prostředí. Konečně mechanické
zásahy do koryta vodního toku vůbec nesplňují zákonnou definici obecného
nakládání s vodami. Tím se rozumí pouze odebírání povrchových vod nebo
nakládání s vodami pro vlastní potřebu, případně jejich zachycování
jednoduchými zařízeními. Změna přirozeného odtoku vod je v rámci obecného
nakládání povolena pouze za účelem ochrany pozemku či stavby před škodlivými
účinky těchto vod. Výslovný zákaz měnit směr, podélný sklon a příčný profil
koryta vodního toku, poškozovat břehy a těžit z koryt vodních toků zeminu,
písek nebo nerosty je obsažen v citovaném ust. § 46 odst. 1 vodního zákona.
Uvedený výklad obecného nakládání s vodami odpovídá i tradičnímu chápání
obecného veřejného užívání cizí věcí, které je definováno jako „užívání
odpovídající určení veřejné věci a nebránící stejnému užívání všech
ostatních“ (srov. JANOVSKÝ, J. Teorie veřejného vlastnictví. Praha: Knihovna
sborníků věd právních a státních, 1927, s. 79., nebo HENDRYCH, D. a kol.
Správní právo. Obecná část. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 307).
Lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že nakládání s povrchovými nebo
podzemními vodami podle § 2 odst. 9 zákona o vodách je širší pojem než obecné
nakládání s vodami a zahrnuje i činnosti, ke kterým je třeba povolení
vodoprávního úřadu (např. jejich vzdouvání pomocí vodních děl). Jde tu o tzv.
zvláštní užívání, které nespadá pod užívání obecné (srov. JANOVSKÝ, J. Teorie
veřejného vlastnictví. Praha: Knihovna sborníků věd právních a státních, 1927,
s. 88.), a je k němu vždy třeba správního rozhodnutí, resp. povolení ke
zvláštnímu užívání materiálního statku (viz např. § 8 zákona o vodách). Že by
snad žalovaní měli povolení činit na pozemcích žalobkyně úpravy koryta vodního
toku v řízení, nebylo ani tvrzeno ani prokazováno.
Z výše uvedených ustanovení, jejich systematiky a jazykového výkladu vodního
zákona nelze dovodit, že by žalovaným svědčilo právo zásahu do koryta vodního
toku protékajícího po pozemcích žalobkyně, jelikož takové zásahy, jimiž
žalovaní koryto rozšiřují, prohlubují a následně zanáší pozemek žalobkyně
naplaveninami ze strouhy, nelze podřadit pod obecné nakládání s povrchovými
vodami ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 – 4 vodního zákona, jak bylo vysvětleno
výše. Žalovaným ze zákona nesvědčí žádné právo, na základě kterého by mohli do
vodního toku zasahovat. Z obsahu spisu neplyne, že by žalovaní prokázali
existenci jakéhokoliv rozhodnutí vodoprávního úřadu, které by je k takovým
činnostem opravňovalo. V této části tedy dovolání není důvodné.
Dovolání je však důvodné v té části, ve které dovolatelé namítají, že podle §
50 písm. g) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta
vodních toků, povinni strpět po nich průchod osob podél vodních toků; výjimku z
této povinnosti může povolit vodoprávní úřad po projednání s příslušným
správcem vodního toku; to neplatí na pozemcích v zastavěném území a na
oplocených pozemcích. Žalovaní zároveň napadají závěr odvolacího soudu, že by
předmětný pozemek žalobkyně
– trvalý travní porost, byl oplocený, či že se jedná o pozemek v zastavěném
území.
Odvolací soud svoji úvahu založil na tom, že průchod podél vodních toků není
povolen na pozemcích v zastavěném území a na oplocených pozemcích.
Podle § 50 písm. g) vodního zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se
nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět průchod osob podél vodních toků;
výjimku z této povinnosti může povolit vodoprávní úřad po projednání s
příslušným správcem vodního toku; to neplatí na pozemcích v zastavěném území a
na oplocených pozemcích.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ani z obsahu spisu však není patrno,
že by se těmito podmínkami, na základě kterých lze zakázat i jen průchod přes
pozemek žalobkyně – trvalý travní porost, odvolací soud zabýval. Ten pouze
konstatoval, že na takových pozemcích není umožněn průchod a na základě této
úvahy také žalovaným uložil povinnost zdržet se vstupu na pozemek žalobkyně.
Pro takové rozhodnutí však nebyly dostatečně zjištěny veškeré relevantní
okolnosti případu a proto dovolací soud v této části (a v závislých výrocích o
nákladech řízení) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, a věc mu v uvedeném
rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, 3 o. s. ř.).
Dovolání proti části výroku I., pokud jím byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně v části, ve které bylo žalovaným uloženo zdržet se zásahů do
struh svádějících vodu po pozemku a výrok II. rozsudku soudu prvního stupně,
dovolací soud shledal přípustným, ne však důvodným a proto je v této části
zamítl (§ 243d písm. a) o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího
soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.