22 Cdo 664/2018-235
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně A. Ch. N., zastoupené Mgr. Ladislavem Beránkem, advokátem se
sídlem v Trutnově, Palackého 508, proti žalovanému J. J. Ch., o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C
309/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 7. 6. 2017, č. j. 24 Co 110/2017-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Trutnově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2016,
č. j. 7 C 309/2013-151, rozhodl o vypořádání zaniklého společného jmění manželů
(SJM) účastníků řízení tak, že žalobkyni přikázal dluh z titulu smlouvy o úvěru
ve výši 111 143,23 Kč a žalovanému přikázal aktivum na bankovním účtu ve výši 2
316,14 Kč (výrok I.); právo na zaplacení vypořádacího podílu žalobkyni
nepřiznal (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Doplňujícím rozsudkem ze dne 21. 10. 2016, č. j. 7 C 309/2013-155, zastavil
řízení o návrhu na vypořádání věcí movitých pod položkou 1) - 18) žaloby (výrok
I.) a zamítl žalobu o projednání aktiv a pasiv uvedených ve vyjádření
žalovaného ze dne 24. 4. 2014 (výrok II.). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů
řízení spojených s vydáním doplňujícího rozsudku (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 7. 6. 2017, č. j. 24 Co 110/2017-206, rozsudek soudu prvního stupně ve
znění doplňujícího rozsudku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, proto na ně dovolací soud v podrobnostech odkazuje. Dovolací
soud přezkoumal dovolání jen z důvodů v něm vymezených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Manželství žalobkyně a žalovaného bylo ke dni 4. 12.
2010 rozvedeno a žalobkyně podala dne 3. 12. 2013 návrh na vypořádání
společného jmění manželů (nyní projednávaná věc). Protože žalobkyně byla
dlouhodobě závislá na alkoholu a žalovaný za ni přebral starost o její
nezletilou dceru M. N., o kterou se staral, ze svých výlučných prostředků ji
živil, a v roce 2011 byla rozhodnutím soudu svěřena do jeho péče (žalovaný není
jejím biologickým otcem), soudy obou stupňů dospěly k závěru, že je namístě
tyto skutečnosti zohlednit při vypořádání společného jmění manželů nestejnými
podíly žalobkyně a žalovaného (tzv. disparita podílů). S tím žalobkyně
nesouhlasí.
K vypořádání pohledávek za I. F. a V. Č.
Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že do vypořádání nezahrnul pohledávky za I.
F. a V. Č., ačkoli je navrhla k vypořádání v zákonné lhůtě. Odkazuje na četnou
judikaturu dovolacího soudu, podle které je-li určitá položka náležející do SJM
navržena k vypořádání v zákonné tříleté lhůtě podle § 149 odst. 3 zákona č.
40/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč.
zák.“), je povinností soudu o vypořádání rozhodnout.
Z napadeného rozhodnutí je však zřejmé (ostatně dovolatelka to sama uvádí), že
soud odmítl zahrnout tvrzené pohledávky do vypořádání nikoli proto, že by snad
byly navrženy po uplynutí zákonné tříleté lhůty podle § 149 odst. 3 obč. zák.,
nýbrž proto, že existence takových dluhů nebyla v řízení prokázána; tento závěr
však není dovoláním napaden, a tak se jím dovolací soud nemohl zabývat.
K disparitě podílů
Dovolatelka namítá, že odklon od rovnosti podílů může být odůvodněn pouze
okolnostmi uvedenými v § 149 odst. 3 obč. zák., které se udály za trvání
manželství (odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 3843/2016). Jestliže manželství bylo rozvedeno v roce 2010, nemůže
být důvodem nerovnosti podílů skutečnost, že soud v roce 2011 svěřil nezletilou
dceru dovolatelky do péče žalovaného, neboť tato skutečnost se nestala za
trvání manželství.
Odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) v řízení o
vypořádání společného jmění manželů je postupem, jenž musí být opodstatněn
konkrétními okolnostmi případu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5.
2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004); těmi mohou být negativní okolnosti v
manželství, jakož i princip zásluhovosti, případně další okolnosti [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004
(uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
Protože však určení výše disparity vypořádacích podílů je – na základě
zohlednění všech těchto okolností – na úvaze soudu, dovolací soud zpochybní
úvahu soudů rozhodujících v nalézacím řízení o splnění podmínek pro odklon od
principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě,
pokud by tato úvaha byla zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008).
V nyní souzené věci nespočíval důvod pro odklon od rovnosti podílů ve svěření
tehdy ještě nezletilé M. N. do péče žalovaného, důvodem byly především
negativních okolnosti manželství (alkoholismus dovolatelky) a z toho
vycházející zvýšená zásluha žalovaného na péči o dceru dovolatelky za trvání
manželství. Přestože totiž alkoholismus jednoho manželů není sám o sobě důvodem
k disparitě podílů, promítl-li se do péče o rodinu, pak takovým důvodem být
může (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010).
Žalovaný již za trvání manželství pečoval o dceru dovolatelky, ačkoli není
jejím otcem, materiálně ji zajišťoval, chránil ji před fyzickými a slovními
útoky dovolatelky a poskytl jí útočiště v nově pořízeném bytě, kam se společně
přestěhovali; po odstěhování navíc nadále ze svých výlučných prostředků hradil
náklady spojené s bydlením žalované v původním bytě. Pokud odvolací soud v
takových okolnostech shledal důvod pro odklon od rovnosti podílů účastníků
řízení, není taková úvaha zjevně nepřiměřená a právní hodnocení není v rozporu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Protože je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst.
1 věty první o. s. ř.).
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může žalovaný podat
návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu