22 Cdo 3843/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Tomešem Fibichem,
advokátem se sídlem v Kardašově Řečici, Náměstí Hrubého 72, proti žalované A.
K., zastoupené JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 27 C 109/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 58 Co 435/2015-258, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 10.
2015, č. j. 27 C 109/2012-212, rozhodl tak, že z věcí patřících do společného
jmění manželů (dále „SJM“) žalobce a žalované připadá do výlučného vlastnictví
žalované nemovitý majetek ozn. č. 676/6 a podíl na společných částech domu to
vše na adrese N. P. – N. M., a veškerý movitý majetek – vybavení bytové
jednotky ozn. č. 676/6 na adrese N. P. – N. M. Žalované byla uložena povinnost
zaplatit žalobci na jeho vypořádací podíl částku 2 500 000 Kč do tří měsíců od
právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobci byla dále uložena povinnost zaplatit
České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na nákladech řízení částku 8 375
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Žalované byla uložena
povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na nákladech
řízení částku 8 375 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). O
nákladech řízení ve vztahu mezi jeho účastníky bylo rozhodnuto tak, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 11. 2. 2016, č. j. 58 Co 435/2012-258, rozhodl tak, že z věcí patřících
do SJM žalobce a žalované připadá do výlučného vlastnictví žalované nemovitý
majetek ozn. č. 676/6 a podíl na společných částech domu, to vše na adrese N.,
P. – N. M., a veškerý movitý majetek – vybavení bytové jednotky ozn. č. 676/6
na adrese N., P. – N. M., a žalovaná je povinna zaplatit žalobci na jeho
vypořádací podíl částku 2 905 500 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku
(výrok I.). Výrokem II. byla každému z účastníků uložena povinnost zaplatit
České republice na nákladech řízení částku 8 375 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 1. Výrokem III. bylo rozhodnuto o
nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu těchto nákladů.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – vypořádal SJM žalobce a
žalované užitím tzv. disparity podílů. Uvedl, že jediným vypořádávaným majetkem
je společná bytová jednotka a její vybavení. V situaci, kdy žalobce s
vypořádáním SJM určením nestejných majetkových podílů souhlasí, a nemá námitek
proti tomu, aby bytová jednotka a její vybavení připadla do výlučného
vlastnictví žalované, posuzoval při uplatnění principu disparity otázku, jaký
procentuální podíl, jenž by se projevil ve výši částky k vypořádání, má
připadnout žalobci. Se soudem prvního stupně se ztotožnil, pokud šlo o zjištěné
skutečnosti, které při užití disparity podílů vyznívají ve prospěch žalované a
současně v neprospěch žalobce (žalovaná se podstatnou měrou podílela na
pořízení a udržení společného majetku, za vynaložení zvýšeného úsilí výlučně
platila dluhy žalobce, jež spadají do SJM, a dlouhodobě bez přispění žalobce
vychovávala děti a pečovala o domácnost, kterou žalobce v průběhu manželství
opustil). Soud prvního stupně při určení výše vypořádacího podílu žalobce v
částce 2 500 000 Kč (21% na společném majetku) vzal v úvahu, že „žalobce se o
nabytí majetku do společného jmění zasloužil tak, že byl synem rodičů, kteří
byt získali a oni mu jej přenechali pro jeho novou rodinu.“ Na rozdíl od soudu
prvního stupně, odvolací soud zohlednil při úvaze o výši podílu žalobce v
částce 2 905 500 Kč (25% na společném majetku) tu skutečnost, že „na zvětšení
bytu o původně nebytové prostory a na rekonstrukci bytu se podíleli oba
účastníci, v bytě bydleli ve společné domácnosti a narodily se jim zde čtyři
děti.“ Dále ve prospěch žalobce vyzníval fakt, že „po odchodu ze společné
domácnosti hradil až do roku 2008 inkaso podle toho, jak se navyšovalo, tj.
nejprve 3 000 Kč a posléze 10 000 Kč a výživné na nezletilou B.“ Uzavřel, že
zásluhy účastníků na získání bytu lze hodnotit jako rovnocenné a že žalovaná,
pokud setrvala navzdory svému přesvědčení v nefunkčním manželství řadu let,
musela si být vědoma důsledků s tím spojených a sama k nim takto přispěla.
Proti tomuto rozsudku podala v zákonné lhůtě žalovaná dovolání, které považuje
za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť „napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení má být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Současně uvádí, že důvodem dovolání je
nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., „když
odvolací soud důsledně neaplikoval níže uvedená hlediska“ (okolnosti vymezené
jednotlivými dále označenými rozhodnutími dovolacího soudu, jež užití tzv.
disparity podílů odůvodňují).
Žalovaná namítala, že odvolací soud judikatorně ukotvená kritéria svědčící pro
vypořádání SJM užitím tzv. disparity podílů aplikoval nesprávně, neboť při
určení výše vypořádacího podílu žalobce v rozsahu 25% hodnoty společného
majetku nevzal v úvahu, že se žalobce o nabytí vlastnictví k bytu nezasloužil,
neudržoval jej a ani nijak nezhodnocoval. Žalobce před mnoha léty opustil
společnou domácnost a celou rodinu, včetně čtyř dětí, a neplatil žádné úhrady
na domácnost. Naopak po celou dobu odděleného soužití lehkovážným jednáním SJM
zatěžoval dluhy, jež splácela výlučně žalovaná. Pokud by tak nečinila, hrozila
by rodině žalované exekuce, jež by postihla jediný společný majetek, tj.
vypořádávanou bytovou jednotku. Prostředky k úhradě dluhů získávala souběžným
vykonáváním více pracovních poměrů. Podíl žalobce by tak neměl přesahovat 5%
hodnoty společného majetku. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, a z něj vyzdvihla
obecný závěr, že „v krajním případě ten z účastníků, kterému nesvědčí žádné ze
zákonných kritérií, nemusí dostat nic, je-li takový postup v konkrétní věci v
souladu s dobrými mravy.“ Citací závěrů z jednotlivých rozhodnutí dovolacího
soudu, jež se zabývají problematikou disparity podílů při vypořádání SJM
(konkrétně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo
3174/2007, z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo
1096/2011, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4011/2014), žalovaná připomněla
hlediska, jež dovolací soud považuje za právně významná při úvaze o vypořádání
SJM užitím disparity podílů. Poukázala rovněž na skutečnost, že argument
žalobce o zásluze o získání bytové jednotky, jež měla spočívat v tom, že v bytě
bydlela původně příbuzná žalobce a díky ní získali účastníci řízení právo k
bytu, který následně odkoupili do vlastnictví, nelze zohlednit, neboť nemá
oporu v judikatuře dovolacího soudu. Povinnost k zaplacení vypořádacího podílu
žalobci ve výši stanovené odvolacím soudem označila za likvidační. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobci přiznal částku 581 100
Kč představující 5% z obvyklé ceny bytové jednotky.
Žalobce ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s tím, že by měl být dále snížen
jeho vypořádací podíl. Odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který
se spravedlivě a věcně vypořádal s vnosy a přístupem tehdejších manželů k
udržení majetku a i postojem žalované, která v manželství, jež zpětně označila
za nefunkční, setrvala řadu let.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací
soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 13. 6. 2012 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a
část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s.
ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li
být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění
dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, jež jsou přístupná na www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu).
Dovolání není přípustné.
Žalovaná vymezila důvod přípustnosti dovolání odkazem na § 237 o. s. ř. a
konstatováním, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního
práva, při jejímž řešení má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“ Tím však přípustnost dovolání řádně nevymezila, neboť uvedla
pouze tolik, že právní otázka řešená odvolacím soudem má být dovolacím soudem
posouzena jinak. Jak ale plyne z výše uvedených rozhodnutí dovolacího soudu,
řešenou právní otázkou je ve smyslu § 237 o. s. ř. taková otázka, která byla už
dříve vyřešena dovolacím soudem samotným a ten má své závěry napříště
přehodnotit. Uvedené ustanovení nemůže být vykládáno tak, jak ho chápe
dovolatelka, tedy, že otázka řešená v napadeném rozhodnutí odvolacím soudem, je
posouzena nesprávně, a dovolací soud by ji měl proto v dovolacím řízení
posoudit odlišně. Pokud by tato skutečnost zakládala přípustnost dovolání,
vedlo by to k přípustnosti všech dovolání (neboť přesvědčení dovolatele, že
odvolací soud rozhodl nesprávně, je základní pohnutka k podání každého
dovolání), což však zákonodárce, i vzhledem k ostatním kritériím přípustnosti,
zjevně nezamýšlel.
Z obsahu samotného dovolání se dále nepodává žádná otázka procesního práva,
kterou by se měl dovolací soud zabývat, přičemž dovolací soud není oprávněn sám
vytvářet otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým
postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to
především zásadu projednací a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně i
judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze
dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007). Rozhodovací praxe Ústavního soudu
na podporu těchto závěrů připomíná, že „náležitosti dovolání a následky
plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela
jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování
minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání
uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem,
nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej
usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, jež je
dostupné na internetových stánkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz).
Přípustnost dovolání nemůže konečně založit ani konstatování spojené s
uplatněním dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a
odst. 1 o. s. ř., totiž že „odvolací soud důsledně neaplikoval níže uvedená
kritéria.“ Zde žalovaná, kromě toho, že zaměnila institut přípustnosti dovolání
na straně jedné a důvodu dovolání na straně druhé, zakládá logický rozpor mezi
jejím požadavkem na vyřešení otázky procesního práva, na němž rozhodnutí
odvolacího soudu podle dovolatelky závisí, a odkazem na kritéria, kterými se
řídí vypořádání SJM užitím tzv. disparity podílů, tedy otázky práva hmotného.
Bez ohledu na skutečnost, že žalovaná řádně nevymezila některé z hledisek
přípustnosti dovolání, považuje dovolací soud za potřebné uvést, že dovolání by
nemohlo obstát ani z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního
posouzení věci. Žalovanou namítané nesprávné posouzení intenzity naplnění
kritérií, jež jsou rozhodná při rozhodování o vypořádání SJM užitím tzv.
disparity podílů, se z rozsudku odvolacího soudu nepodává.
K zániku společného jmění žalobce a žalované došlo před 1. 1. 2014. Právní
posouzení věci se tak s ohledem na § 3028 odst. 2 část věty za středníkem
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku řídí příslušnými ustanoveními zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále
„obč. zák.“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Podle § 149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám
nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak
se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je
třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti
podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání
společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být
modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného
jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní
rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo
2433/99 (uveřejněný pod C 45 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v
Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je
však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Určení
výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění
všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005,
sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4,
str. 152)]. Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu
vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na
některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2002, č. 2, str.
99)]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od
principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě
zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008
(uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Důvodem k disparitě vypořádacích podílů mohou podle judikatury být negativní
okolnosti v manželství, jakož i princip zásluhovosti, případně další okolnosti.
Základní tezí při uplatnění principu zásluhovosti je, že odklon od rovnosti
podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů
zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. V rozsudku ze dne 28. 11.
2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2014,
č. 3, str. 109), Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně
o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě
mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže
druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho
možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a
musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem
v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného
majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je
namístě rozhodnout o disparitě podílů“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný v časopise Právní
rozhledy, 2013, č. 5, str. 186), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1.
2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2013, č.
6, str. 220)].
V posuzované věci učinil žalobce předmětem vypořádání společnou bytovou
jednotku, včetně jejího vybavení, přesahující hodnotu 11 000 000 Kč. Jedná se o
majetek značné hodnoty, o jehož nabytí do SJM se zasloužila žalovaná tím, že
sama zajistila finanční prostředky na odkoupení bytové jednotky do SJM formou
půjček a úvěrů a finanční závazky z toho vyplývající výlučně plnila nejen za
dobu trvání manželství a SJM, ale činí tak i po jeho zániku. Pozice žalované
při udržení společného majetku byla znesnadněna tím, že za žalobce hradila a i
v současné době hradí dluhy vzniklé za trvání manželství v souhrnné výši
výrazně přesahující částku 300 000 Kč. Pro vypořádání SJM užitím disparity
podílů ve prospěch žalované svědčí i to, že žalobce opustil rodinu s dětmi po
narození dcery B. v roce, z domácnosti se odstěhoval a rodinu navštěvoval pouze
sporadicky. Posledních deset let již rodinu nenavštěvuje vůbec, nejeví o ni
žádný zájem a nijak ji finančně nepodporuje. Veškerá péče o děti, o domácnost a
její finanční zajištění tak musely být obstarávány žalovanou z příjmů, kterých
dosahovala v souběžně vykonávaných pracovních poměrech. Tyto skutečnosti
správně odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, vedly k vypořádání SJM
užitím výrazného, nikoliv však neopodstatněného, disparitního rozdělení
vypořádávaného společného majetku.
Žalovaná namítala, že hlediska rozhodná pro užití disparity podílů odvolací
soud neuplatnil s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem případů zcela důsledně,
přičemž s odkazem na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, dovozovala, že podíl žalobce na
vypořádávaném SJM by neměl překročit 5% hodnoty majetku. V citovaném rozsudku
dovolací soud uvedl, že „obecně lze konstatovat, že v krajním případě ten z
účastníků, kterému nesvědčí žádné ze zákonných kritérií, nemusí dostat nic,
je-li takový postup v konkrétní věci v souladu s dobrými mravy.“ Možnost
rozhodnout o nulovém podílu jednoho z manželů na vypořádávaném společném
majetku však dovolací soud v citovaném rozhodnutí připustil jako nejzazší
opatření v případě, že budou naplněny skutečnosti, které nalézací soudy
zjistily v konkrétní posuzované věci. Nebude se tak jednat o rigidní pravidlo
ani při významném naplnění kritérií svědčících v neprospěch jednoho z manželů,
neboť samotné užití disparity podílů je výjimkou z pravidla, že „podíly obou
manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné“ (§ 149
odst. 2 věta první obč. zák.).
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nelze upřít
určité zásluhy na zlepšení stavu společného majetku, neboť se i on podílel na
zvětšení bytu o původní nebytové prostory a na jeho rekonstrukci. Dále vyšel
odvolací soud ze zjištění, že žalobce po odchodu ze společné domácnosti až do
roku 2008 platil inkaso a přispíval na výživu dcery B. Protože skutková
zjištění učiněná odvolacím soudem nemohou být v dovolacím řízení zpochybněna (s
účinností od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení
věci - § 241a odst. 1 o. s. ř.), musí z nich dovolací soud vycházet. Uzavřel-li
proto odvolací soud, že ve prospěch žalobce bylo naplněno některé z kritérií
významných při úvaze o vypořádání SJM užitím disparity podílů, pak nepřipadá v
úvahu vypořádat SJM disparitním způsobem tak, že jednomu z manželů připadne
majetek v nulové hodnotě či v hodnotě této veličině se blížící. Pokud proto
odvolací soud v konkrétních, individuálně určených, poměrech projednávané věci
rozhodl tak, že žalobci připadne podíl 25% hodnoty vypořádávaného společného
majetku, tento závěr promítl do povinnosti žalované zaplatit žalobci na
vypořádání podílu částku 2 905 500 Kč a vzal v potaz všechny relevantní
skutečnosti, pak postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího
soudu a jeho úvaha o disparitním způsobu vypořádání SJM a výši podílů každého z
manželů není zjevně nepřiměřená.
Jelikož žalovaná napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku
III., zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výroku, jímž
bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle § 237 o. s. ř.
je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013,
uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro
tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání
vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě
meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto
požadavku však žalovaná v dovolání nedostála.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 o. s. ř. za
současného použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Žalobci je v dovolacím řízení ku prospěchu pravidlo obsažené v § 146 odst. 3 o.
s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobce by tak měl právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení, neboť tyto náklady mu podle obsahu spisu vznikly v
souvislosti se zastoupením advokátem. Právo účastníka řízení na náhradu nákladů
řízení, jež je založeno na naplnění kritéria procesního úspěchu ve věci,
popřípadě jiného kritéria stanoveného procesním předpisem, je však svázáno i s
požadavkem účelnosti vynaložených nákladů. Účelnost nákladů vynaložených
účastníkem řízení byla opakovaně posuzována v nálezové judikatuře Ústavního
soudu, a to zejména v případech, kdy takovým účastníkem byl stát, respektive
organizační složka (nález ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 161/11, jenž je
dostupný, stejně jako dále citované nálezy na internetových stránkách Ústavního
soudu nalus.usoud.cz), statutární město (nález ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II.
ÚS 376/12), vyšší územní celek (nález ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4229/12)
i další subjekty hospodařící s majetkem státu (nález ze dne 15. 12. 2011, sp.
zn. I. ÚS 195/11, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, a ze dne 19. 9.
2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12).
Kritérium účelnosti vynaložených nákladů lze ovšem posuzovat i z hlediska
obsahu úkonu právní služby, s nímž je vynaložení nákladů účastníkem řízení
spojené. Dovolací soud přihlédl k závěrům, které byly v souvislosti s touto
problematikou formulovány rozhodovací praxí. V nálezu ze dne 4. 8. 2011, sp.
zn. I. ÚS 799/11, Ústavní soud uvedl, že „ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.
obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) účelné uplatňování
nebo bránění práva; při jeho výkladu je třeba zohlednit okolnosti, které mohou
být z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení významné. Judikatura
dovolacího soudu vychází z toho, že při rozhodování o nákladech dovolacího
řízení, vynaložených na vyjádření k dovolání, je třeba zvažovat účelnost jejich
vynaložení, a to s ohledem na obsah vyjádření (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2554/2008, a usnesení ze dne 17. 2.
2011, sp. zn. 22 Cdo 1346/2010). Ve světle těchto názorů bylo třeba se zabývat
otázkou, nakolik (zda a do jaké míry) vyjádření žalobce k dovolání žalované
objektivně směřovalo k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Žalobce ve vyjádření reaguje na obsah dovolání žalované tím, že odkazuje na svá
podání učiněná v řízeních před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím.
Dále se vyjadřuje k motivům, pro něž žalovaná dovolání podává, zpochybňuje
tvrzení žalované, že povinnost jí uložená je pro ni likvidační, a v obecné
rovině se ztotožňuje se závěry, k nimž dospěl odvolací soud. Aby bylo možné
náklad vynaložený na sepis vyjádření k dovolání považovat za účelně vynaložený,
pak by z něj měla být zřejmá zejména reakce procesní protistrany dovolatele na
to, zda dovolatel řádně vymezil některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237
o. s. ř.), zda vymezený důvod je skutečně dán, a zda dovolatel uplatnil zákonný
důvod dovolání způsobem vyplývajícím z procesního předpisu (§ 241a odst. 1 a 3
o. s. ř.). Podle konkrétního obsahu dovolání by pak měl účastník řízení
podávající vyjádření k dovolání alespoň rámcovým způsobem reagovat na
jednotlivé dovolací námitky, vyjádřit se k jejich opodstatněnosti a navrhnout,
jak má dovolací soud rozhodnout.
Protože v poměrech projednávané věci vyjádření žalobce k dovolání žalované
obsahové atributy úkonu právní služby, za nějž by náklady mohly být považovány
za účelně vynaložené, nesplňuje, dovolací soud náhradu nákladů dovolacího
řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. října 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu