22 Cdo 4011/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně M. P., zastoupené Mgr. Vojtěchem Fořtem, advokátem se sídlem v
Domažlicích, Dolejší Předměstí, Vodní 90, proti žalovanému J. B., zastoupenému
JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod
sp. zn. 3 C 2/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 29. května 2014, č. j. 56 Co 585/2013-426, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
18 827,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce
Mgr. Vojtěcha Fořta, advokáta se sídlem v Domažlicích, Dolejší Předměstí, Vodní
90.
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
17. října 2013, č. j. 3 C 2/2010-392, přikázal do výlučného vlastnictví
žalovaného ideální ? obytného domu, postaveného na pozemku parc. č. st. 242 a
zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj,
Katastrální pracoviště Domažlice, na LV č. 395 pro katastrální území D. a obec
Č. (výrok I.). Z věcí a hodnot tvořících zaniklé společné jmění manželů (dále
též „SJM“) účastníků do vlastnictví žalovaného přikázal pozemky parc. č.
2690/7, parc. č. 2690/8, parc. č. 2926/9 a parc. č. 2926/10, zapsané v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště
Domažlice na LV č. 6440 pro k. ú. a obec D. (výrok II.). Uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání 1 500 000 Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 29. května 2014, č. j. 56 Co 585/2013-426, rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku III. změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na
vyrovnání podílů částku 1 735 672,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky
III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Uvedl, že žalobkyně podala
žalobu jen dva dny před uplynutím tříleté lhůty pro vypořádání, v níž neuvedla
dluh z úvěru ve výši 1 234 530,70 Kč a na niž nemohl žalovaný reagovat, a
nemohl tak uplatnit dluhy a vnosy. Chování žalobkyně je proto v rozporu s
dobrými mravy, na což by měl soud reagovat tak, že by do vypořádání společného
jmění manželů účastníků měl zařadit i nesplacený zůstatek z úvěru ze stavebního
spoření, pokud byl hrazen žalovaným po 8. 1. 2010. Současný výsledek sporu je
hrubě nespravedlivý, když žalovaný obdržel jen polovinu aktiv SJM a naopak mu
připadla veškerá pasiva SJM. Pro úplnost žalovaný dodává, že odvolací soud k
nemravnému chování žalobkyně přihlédl, když jí nepřiznal náhradu nákladů
řízení, ve věci samé však žádné důsledky nevyvodil. V této souvislosti klade
dovolatel otázku, zda zásadu obsaženou v § 3 odst. 1 občanského zákoníku lze
vztáhnout i na vypořádání pasiv, která se váží k aktivům SJM, jež byla žalobou
podanou ve lhůtě podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku uplatněna. Pokud jde o nemovitosti v k. ú. D., je z provedených důkazů zřejmé, že tyto
jsou postaveny na pozemcích, které žalovanému a jeho bratrovi daroval jejich
otec. Nelze-li tedy s ohledem na znění § 150 odst. 4 občanského zákoníku
zohlednit majetkové vnosy spočívající v darech od otce žalovaného a od jeho
příbuzných, je třeba přistoupit k tzv. disparitě vypořádacích podílů, přičemž
podíl žalovaného by měl být oproti žalobkyni alespoň ve dvojnásobné výši. Ve
prospěch žalobkyně přitom nesvědčí péče o děti a obstarávání společné
domácnosti, neboť dceru účastníků po rozvodu manželství až do její zletilosti
vychovával žalovaný. Žalovaný tak klade otázku, zda za určité situace mohou být
majetkové vnosy účastníka, který je z důvodu § 150 odst. 4 občanského zákoníku
nemůže uplatnit, důvodem k aplikaci § 149 odst. 3 občanského zákoníku a
stanovení odlišné výše podílů účastníků, neboť je třeba je považovat za zásluhy
o nabytí a udržení SJM. Žalovaný dále nesouhlasí s tím, že samotná skutečnost, že za trvání manželství
byla uzavřena a zčásti je hrazena úvěrová smlouva, nezbavuje soud zabývat se
námitkami účastníka, že úhrada těchto prostředků nebyla ze SJM, ale z jiných
finančních zdrojů. Veškeré finanční prostředky, které účastníci opatřili a
získali, byly buď spotřebovány v domácnosti, nebo byly investovány do
společnosti Automoplex ATM spol. s r. o., úvěr pak byl hrazen tím způsobem, že
žalovaný zřídil účet u Komerční banky a. s., a na tento účet pak vkládal
finanční prostředky od svého otce či od svých příbuzných, což provedené důkazy
potvrzují. Právní otázkou proto je, zdali v případě, že k hrazení nákladů na
nemovitost je používán úvěr z úvěrové smlouvy uzavřené oběma účastníky, je či
není povinností soudu se zabývat se i otázkou, z jakých prostředků byl tento
úvěr hrazen, tj. zda byl hrazen z prostředků náležejících do SJM nebo z
finančních prostředků mimo rámec SJM. Odvolací soud věc nesprávně posoudil,
když měl rozhodnout, že dům č. p.
81 do SJM účastníků nepatří. S ohledem na
uvedené navrhuje dovolatel, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, když
protistrana v dovolání s ničím novým nepřichází a toliko stále uvádí, co již
dříve konstatovala ve svých předchozích podáních. Navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalovaného odmítl. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a
společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože společné jmění manželů zaniklo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací
soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, dostupný na
www.nsoud.cz). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. května 2014,
projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání není přípustné. Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř.
dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V první řadě dovolatel namítá, že odvolací soud měl žalobu na vypořádání
společného jmění zamítnout jako rozpornou s dobrými mravy. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Řízení o vypořádání společného jmění manželů je řízením, které končí vydáním
konstitutivního rozhodnutí, u nichž podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
nepřichází použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku v úvahu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000
(uveřejněný pod č. C 1415 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“) nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1326/2006 (dostupný na www.nsoud.cz
)]. K uvedenému Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo
3916/2014 (dostupném na www.nsoud.cz), dodal, že „zamítnutí žaloby by ostatně
nutně muselo vést k tomu, že by se uplatnila tzv. domněnka vypořádání
společného jmění manželů, a není tedy zřejmé, jak by se taková okolnost mohla
promítnout příznivě do poměrů dovolatele oproti poměrům ustaveným rozhodnutím
odvolacího soudu“. Dovolatel spatřuje výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy v tom, že v
žalobě na vypořádání společného jmění žalobkyně neuvedla žalovaným tvrzené
vnosy z jeho výlučného majetku do majetku společného. Tato výhrada však rozpor výkonu práva s dobrými mravy nezakládá. Vypořádání tzv. vnosů (z výlučného majetku na majetek společný nebo ze
společného majetku na majetek výlučný) je založeno na principu návrhovosti,
přičemž předmětem vypořádání majetkového společenství manželů mohou být jen ty
pohledávky každého z nich z titulu úhrady toho, co ze svého vynaložil na
společný majetek, a jejich společné pohledávky vůči některému z nich z titulu
náhrady toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho oddělený
majetek, které učinili předmětem řízení [k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006 (uveřejněný
pod č. C 4 621 v Souboru)]. Vypořádání investice (vnosu) z výlučného majetku do
majetku společného předpokládá v obecné rovině tvrzení, že výlučné finanční
prostředky (či majetek) jednoho z nich byly použity ve prospěch zákonného
majetkového společenství a současně požadavek investujícího manžela, aby mu
bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek [k tomu srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012
(uveřejněný pod č.
C 12 235 v Souboru)]. V řízení o vypořádání společného jmění manželů je zcela běžné, že účastník,
který podává žalobu o vypořádání společného jmění manželů, neučiní předmětem
řízení všechny hodnoty, věci, závazky či pohledávky tvořící součást společného
jmění manželů; soud se pak zabývá pouze těmi, které byly učiněny předmětem
řízení. Z takového postupu však nelze bez dalšího dovozovat jakoukoliv
nemravnost a tím spíše, jestliže by se mělo jednat o vypořádání vnosu, který má
spočívat v investici druhého manžela z jeho výlučného majetku do majetku
společného. Ve fázi soudního řízení o vypořádání společného jmění manželů jsou
obvykle vztahy mezi manžely natolik rozvráceny, že jeden z manželů nemůže
objektivně očekávat, že druhý manžel bude při podávání žaloby zvažovat zájmy
druhého manžela spočívající v možném uplatnění jeho vnosu z výlučného majetku
do společného. Zde se plně uplatní odpovědnost účastníka za průběh a výsledek
řízení. Postup žalobkyně tak z důvodu tvrzeného dovolatelem nelze v žádném
ohledu považovat za rozporný s dobrými mravy jen proto, že předmětem řízení
neučinila dovolatelem tvrzený vnos z jeho výlučného majetku do majetku
společného. Dovolatel dále namítá, že soud s ohledem na dobré mravy měl při vypořádání
aktiv automaticky vypořádat i pasiva. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1112/2006
(uveřejněném pod č. C 5 061 v Souboru) uvedl, že „s prohloubením dispozitivního
charakteru norem upravujících společné jmění (stejně jako bezpodílové
spoluvlastnictví, a to již po novele občanského zákoníku č. 131/1982 Sb.), se
prosadil názor, že manželé nemusí pro vypořádání společného majetku zvolit
jediný způsob, ale mohou různé způsoby kumulovat; ohledně části majetku uzavřou
dohodu, část učiní předmětem řízení o vypořádání a zbytek bude vypořádán na
základě zákonné domněnky. Nelze jim proto vnucovat určitý způsob vypořádání;
proto podají-li návrh na vypořádání jen části společného jmění, je soud tímto
rozsahem vázán (vázán ovšem není navrženým způsobem vypořádání). Soud tak může
do vypořádání zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili
předmětem vypořádání; to platí i pro zápočty toho, co bylo vynaloženo ze
společného majetku na výlučné majetky manželů a naopak“. Dovolací soud vycházeje z uvedeného právního názoru pak dovodil, že soud může
vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného
majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve
lhůtě tří let od zániku majetkového společenství [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012 (uveřejněný
pod č. C 12 235 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007,
sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (uveřejněný pod č. C 5055 v Souboru) nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007
(uveřejněný pod č. C 8045 v Souboru)], neboť po uplynutí této lhůty nastává
zákonná domněnka vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák.
V posuzovaném případě žaloba o vypořádání společného jmění manželů byla u soudu
prvního stupně podána dne 6. ledna 2010, přičemž podle zjištění nalézacích
soudů došlo k zániku společného jmění manželů (v návaznosti na rozvod
manželství účastníků) dne 8. ledna 2007. Předmětem řízení se tak mohly stát
pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učinili
předmětem sporu do 8. ledna 2010. Jelikož však účastníci nevznesli v tříleté
lhůtě požadavek na vypořádání dalších aktiv, dluhů a vnosů než těch, které byly
uvedeny v žalobě, nemohly je soudy s ohledem na domněnku vypořádání vypořádat. To ovšem neznamená, jak nesprávně dovozuje dovolatel, že by dluhy společné
oběma manželům do 8. ledna 2010, byl nadále povinen platit toliko žalovaný. I
nadále se totiž podle § 150 odst. 4 obč. zák. bude jednat o dluhy společné
oběma účastníkům, přičemž podíly obou účastníků na těchto dluzích budou stejné. Namítá-li tedy dovolatel, že jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy,
nelze tomu přisvědčit. Oba účastníci měli tříletou lhůtu na to, aby si své
společné jmění manželů vypořádali dohodou, případně aby podali návrh na
vypořádání SJM k soudu. To, že tohoto práva využila jen žalobkyně, jde k tíži
žalovaného, který se spokojil s faktickým stavem a zřejmě spoléhal na
nastoupení účinků zákonné domněnky vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák. Je
sice skutečností, že žalobkyně podala žalobu jen dva dny před uplynutím tří let
od zániku společného jmění manželů, jen z tohoto důvodu se však nejedná o výkon
práva v rozporu s dobrými mravy (tuto okolnost odvolací soud ostatně zohlednil,
když žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně),
neboť v soudní praxi není takový způsob podávání žalob o vypořádání společného
jmění manželů nijak výjimečný. Dovolatel zde zjevně zaměňuje výkon práva
žalobkyně se svou procesní odpovědností za průběh a výsledek řízení. Jestliže
totiž mezi účastníky nebyla uzavřena žádná dohoda o vypořádání společného jmění
za celou dobu po zániku společného jmění manželů, tj. za dobu tří let, a
dovolatel měl za to, že může uplatnit vnos z jeho výlučného majetku do majetku
společného, bylo na jeho rozhodnutí, zda tak žalobou učiní či nikoliv. Tuto
možnost musel zvažovat i z toho hlediska, že žalobu o vypořádání společného
jmění manželů mohla podat (a také podala) žalobkyně. Kdyby ostatně žalobkyně
žalobu o vypořádání společného jmění manželů nepodala, právo na vypořádání
vnosu by dovolateli uplynutím tří let od zániku společného jmění manželů
zaniklo, ačkoliv ve vztahu k ostatnímu majetku tvořícímu společné jmění manželů
by nastoupily účinky zákonné domněnky vypořádání. I z tohoto pohledu pak výkon
práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy není. Žalovaný dále klade otázku, zda v případě nemožnosti soudního vypořádání vnosů
je možné ke vnosům přihlédnout jako k důvodu pro uplatnění tzv. disparity
vypořádacích podílů. Také tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu může soud při vypořádání zákonného
majetkového společenství manželů stanovit jiné podíly manželů na společném
majetku než stejné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna
2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v Souboru)]. Odklon
od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí
být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Pro úvahu soudu o (ne)rovnosti podílů účastníků v řízení o vypořádání zákonného
majetkového společenství pak není významné, čím vším některý z manželů přispěl
na pořízení společného majetku ze svého odděleného majetku [rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2004 (uveřejněný pod č. C 3
396 v Souboru)]. Při aplikaci na posuzovaný případ je tak zjevné, že soudy postupovaly zcela v
souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, když nevypořádaly vnosy z důvodu
jejich včasného neuplatnění a když tvrzené vnosy nezohlednily ani v rámci
(ne)rovnosti vypořádacích podílů [obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)]. V neposlední řadě žalovaný pokládá otázku, zdali v případě, že k hrazení
nákladů na nemovitost je používán úvěr z úvěrové smlouvy uzavřené oběma
účastníky, je či není povinností soudu se zabývat se i otázkou, z jakých
prostředků byl tento úvěr hrazen. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Pomine-li dovolací soud, že dovolatel svou právní otázku formuluje na jiném
skutkovém stavu, než k jakému dospěly soudy obou stupňů, nebylo by možné
dovolateli přisvědčit ani tehdy, kdyby skutečně hradil společný dluh ze svých
výlučných prostředků či prostředků, které dostal darem od svých příbuzných. Nejvyšší soud ČSSR v rozsudku ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz 36/69
(uveřejněném pod č. 57/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zaujal
právní názor, že „vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán
jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a
bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně
získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních
podmínek uvedených v § 143 občanského zákoníku a bez ohledu na to, zda byla
smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví. K závazku
manžela, který takto opatřil peníze a je povinen je vrátit (ať již jako plnění
ze smlouvy o půjčce či jako neoprávněný majetkový prospěch v případě, že
smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena) a který je vynaložil ve skutečnosti na
společný majetek ze svého, se přihlédne při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví“. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu jsou tyto závěry
přitom použitelné i v institutu společného jmění manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005
(uveřejněný pod č. C 4 256 v Souboru), nebo usnesení ze dne 25. března 2015,
sp. zn.
22 Cdo 1506/2013 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Byly-li na zakoupení věcí
v SJM použity peníze opatřené závazkem jen jednoho manželů, který není součástí
SJM a který je povinen splnit jen zavázaný manžel po zániku manželství, zakládá
tato skutečnost při zániku SJM nárok na vypořádání jeho vnosu z odděleného
majetku na společný majetek [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004,
sp. zn. 22 Cdo 1037/2004 (uveřejněné pod č. C 2 707 v Souboru)]. Je-li předmětem společného jmění manželů věc, která byla pořízena za peníze
opatřené závazkem jen jednoho manželů, tím spíše je potom předmětem společného
jmění manželů věc, která byla pořízena za peníze opatřené závazkem obou
manželů. Skutečnost, že následně byl tento dluh uhrazen z prostředků ve
výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů, se potom projeví v tom, že tento
manžel může při soudním vypořádání společného jmění manželů uplatnit za splnění
dalších předpokladů tzv. vnos. Jelikož nebylo možné žalovanému přisvědčit v jím vymezené přípustnosti
dovolání, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda
senátu