22 Cdo 722/2023-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň a) P. V., narozené XY, bytem v XY, b) N. Š., narozené XY, bytem ve XY, obou zastoupených Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem ve Frýdku- Místku, Josefa Václava Sládka 35, proti žalované J. D., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 166/14, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 114/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2022, č. j. 71 Co 55/2022-279, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. listopadu 2022, č. j. 71 Co 55/2022-279, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 13 C 114/2017-242, zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, a to k pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, se všemi součástmi a příslušenstvím (dále také „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Nařídil prodej předmětných nemovitostí s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi účastnice takto: žalobkyni 1) jedna čtvrtina, žalobkyni 2) jedna
čtvrtina a žalované jedna polovina (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III) a v usnesení ze dne 2. 8. 2022, č. j. 13 C 114/2017-261, o nákladech státu.
K odvolání všech účastnic Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 11. 2022, č. j. 71 Co 55/2022-279, výrok I potvrdil a ve výroku II upravil znění tak, že se nařizuje prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastnice těmito podíly: žalobkyni a) jednou čtvrtinou, žalobkyni b) jednou čtvrtinou a žalované jednou polovinou, a potvrdil rovněž výrok o nákladech státu, výrok III změnil tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Podle jejího názoru nalézací soudy nevzaly v kontextu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 do úvahy všechny okolnosti aplikace § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dál jen „o. z.“), které se v daném případě promítají do práv žalované. Ačkoliv žalobkyně mají s žalovanou ve spoluvlastnictví i další nemovitosti kromě vypořádávaných, rozhodly se vypořádat zrovna tyto, tj. nemovitosti včetně domu, ve kterém žalovaná bydlí.
Účelem žaloby podle ní není neochota žalobkyň setrvávat s žalovanou ve spoluvlastnictví, nýbrž zájem způsobit žalované újmu. Tomu odpovídá i navržený nejméně výhodný způsob vypořádání, a to nařízení soudního prodeje předmětných nemovitostí v dražbě. Žalovaná nemá ve svém věku se svými příjmy možnost jiného bydlení a nedokáže si představit, že by měla dožít jinde, než v předmětných nemovitostech. Po úmrtí žalované navíc připadne její spoluvlastnický podíl žalobkyním coby jejím zákonným dědičkám. Žalovaná chápe jednání žalobkyň jako pomstu za to, že chtěla, aby o nemovitosti pečovaly a podílely se na nezbytných nákladech.
Žalovaná se domnívá, že jsou zde s ohledem na její sociální, zdravotní a ekonomickou situaci okolnosti k zamítnutí žaloby na základě § 8 o. z. Zdravotní stav žalované se může ještě zhoršit v souvislosti se stresem z nutnosti stěhování a zajišťování náhradního bydlení. Dcery, kterým žádná újma nehrozí, by naopak měly matce pomoci v nemoci a ve stáří a nechat ji dožít v domě, v němž strávila většinu života. Zdůraznila, že rodina a rodičovství požívají zvláštní ochrany podle § 3 odst. 2 písm. b), § 855 a § 883 o.
z. Odkázala dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4755/2015 a 22 Cdo 48/2022. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobu zamítne, případně aby ho zrušil. Současně navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudků nalézacích soudů.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalovaná namítala, že by žaloba na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví měla být s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci zamítnuta. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe namítané žalovanou v dovolání. Podle § 1140 odst. 1 o. z., jakož i podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srov. např. odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, či ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4755/2015 (dostupné stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)], nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat. Odvolací soud v řešené věci dospěl k závěru, že není dána ani výjimka v § 1140 odst. 2 o. z. v podobě újmy žalované, ani nedošlo ke zjevnému zneužití práva podle § 8 o. z. Podle § 1140 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví.
Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2773/16, dostupným stejně jako níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že pro posouzení, zda by některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla zrušením spoluvlastnictví újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy.
Uvedl, že námitky některého ze spoluvlastníků proti oddělení ze spoluvlastnictví či proti jeho zrušení pro vznik újmy „se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví ‚pro tentokrát‘ namístě nevyhovět oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví. Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby (například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit novému projednání věci. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní předpoklad jejich možné změny, v důsledku které by nastalá změna poměrů umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví“.
Dovodil, že okolnosti jako vyšší věk, s tím související zdravotní stav či úzké citové vazby na dům nejsou obecně okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Tudíž se nejedná o okolnosti, za kterých by bylo možné zamítnout žalobu z důvodu § 1140 odst. 2 o. z. (srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 851/2017). Vedle důvodů pro zamítnutí žaloby podle § 1140 odst. 2 o. z. vysvětlila judikatura (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014), že lze žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví výjimečně zamítnout podle § 8 o. z.
pro zjevné zneužití práva, neboť aplikace § 8 o. z. není vyloučena v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jen pro existenci speciálních důvodů pro zamítnutí podle § 1140 odst. 2 o. z., protože § 8 o. z. je obecným ustanovením pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku. V uvedeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud dále zdůraznil, že otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o.
z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou. Jeho uplatnění se v poměrech podílového spoluvlastnictví může prosadit například tam, kde by šlo o důvody, které by neopodstatňovaly zamítnutí žaloby podle § 1140 odst. 2 o. z., ale šlo by ze strany spoluvlastníka domáhajícího se zrušení spoluvlastnictví o zjevné zneužití práva [srov. Králík, M.
§ 1140. In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 678]. Takovými okolnostmi zpravidla nebudou důvody trvalé povahy, jako je vyšší věk, zdravotní stav spoluvlastníka, nutnost řešit potřebu bydlení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 324/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/16), skutečnost, že v předmětných nemovitostech dlouhodobě i se svou rodinou bydlí či jeho nízký příjem zakládající neschopnost zaplatit přiměřenou náhradu žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Ustanovení § 1140 odst. 2 i § 8 o. z. představují právní normy s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normy, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.
Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zamítnutí žaloby na zrušení nebo oddělení ze spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 2 o. z.) by tak dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl zpochybnit jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 324/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 787/2020). Odvolací soud v řešené věci uvedl, že okolnosti uváděné žalovanou v rámci obrany proti zrušení spoluvlastnictví podle § 1140 odst. 2 o.
z.
v podobě vyššího věku, nepříznivého zdravotního stavu a citové vazby na předmětné nemovitosti nejsou přechodného, nýbrž naopak trvalého charakteru a nelze u nich z objektivních důvodů očekávat žádné změny. Neshledal ani výjimečné důvody pro zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva podle § 8 o. z. Žalobkyně předmětné nemovitosti neužívaly k bydlení ani jiným způsobem a nemají zájem o jejich využití z jejich strany ani do budoucna. Ostatně toto využití není objektivně možné s ohledem na charakter předmětných nemovitostí a dlouhodobé neshody mezi účastnicemi.
Nezájem žalobkyň podílet se na údržbě a opravách proto odvolací soud shledal pochopitelným. Zjevné zneužití práva odvolací soud nespatřoval ani v tom, že žalobkyně chtějí zrušit spoluvlastnictví pouze k předmětným nemovitostem a nikoliv k dalším spoluvlastněným nemovitostem. Neshledal jej ani ve vypořádání v podobě dražebního prodeje, neboť žalovaná nemá finanční prostředky, aby uhradila žalobkyním vypořádací podíl. Dále zdůraznil, že žalovaná je spoluvlastnicí již od roku 2003 a musela si být vědoma základního práva jakéhokoliv spoluvlastníka žádat o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a to obzvlášť za situace, kdy jsou zjevné negativní vztahy mezi spoluvlastníky.
Svou bytovou situaci však žádným způsobem neřešila a nemůže se nyní dovolávat skutečnosti, že mezi účastnicemi je vztah matky a dcer, když je zjevné, že jejich vztahy jsou silně a výrazně narušeny. Přes vysoký věk a zdravotní problémy je žalovaná stále schopna se o sebe postarat a není odkázána na péči třetí osoby. Dovolací soud posouzení odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že není zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím řízení obstojí. V daném případě nebyly zjištěny okolnosti dočasného charakteru, které by vedly k újmě žalované.
Odvolací soud proto správně uzavřel, že zde nejsou překážky zrušení spoluvlastnictví podle § 1140 odst. 2 o. z. Zbylé tvrzené okolnosti pak nezakládají důvod pro zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva podle § 8 o. z. Namítaná sociální, zdravotní ani ekonomická situace takovým výjimečným důvodem není. To plyne i z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; vyšší věk, dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav, nutnost řešit potřebu bydlení ani vazba na užívanou nemovitost takové okolnosti samy o sobě nepředstavují.
O zjevné zneužití práva nejde ani proto, že se žalobkyně domáhají zrušení spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a nikoliv k dalším nemovitostem, co mají s žalovanou ve spoluvlastnictví. Jestliže žalobkyně nemají ochotu předmětné nemovitosti spravovat a podílet se na jejich opravě, mají jistě na zrušení spoluvlastnictví reálný zájem. Pokud jde o navrhovaný způsob vypořádání spoluvlastnictví, tím není soud podle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán. Ostatně žalobkyně navrhovaly také přikázání nemovitostí žalované s vyplacením přiměřené náhrady žalobkyním.
Návrh na prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě proto nemůže zjevné zneužití práva založit.
Soud navíc vyložil, že jiné způsoby vypořádání v úvahy nepřicházejí, neboť předmětné nemovitosti nejsou reálně dělitelné a v případě jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalované by žalovaná neměla prostředky na vyplacení vypořádacího podílu žalobkyním. Vzhledem k tomu, že zde nejsou ani žádné výjimečné důvody svědčící pro zjevné zneužití práva, dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí v dovolacím přezkumu obstojí. Jiné řešení by žalobkyním bezdůvodně a fakticky trvale znemožnilo domoci se svého práva na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle § 1140 odst. 1 o.
z. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.