U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) J. K., a b) L. K., obou zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou,
advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovanému Hlavnímu městu
Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou
Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, o
určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18
C 316/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. listopadu 2014, č. j. 15 Co 324/2014-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2014, č. j. 18 C 316/2013-78, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali
určení, že v jejich společném jmění manželů je „část pozemkové parcely číslo
1562/10 v katastrálním území S. a část pozemkové parcely číslo 2235/2 v
katastrálním území S. v rozsahu tak, jak jsou vyznačeny v přiloženém plánku,
jenž tvoří nedílnou součást žaloby a rozsudku“ (výrok I.). Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 15 Co 324/2014-120, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
spatřují v § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod
uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhují, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání žalobců nevyjádřil. Obsah rozsudků soudů obou stupňů je účastníkům znám, spolu s dovoláním tvoří
součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího
soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v
nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo
1539/2013). Podstatná část dovolání obsahuje polemiku s hodnocením důkazů a se skutkovými
zjištěními učiněnými v nalézacím řízení; podle dovolatelů jsou nesprávné právní
závěry důsledkem nesprávných skutkových zjištění.
Těmito skutkovými zjištěními
je však dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Zejména musí vyjít ze
zjištění, že „nedošlo k faktickému sloučení původního pozemku č. kat. 307/99 v
kat. úz. S. s částmi pozemků odpovídajícím nyní částem pozemků parc. č. 1562/10
a parc. č. 2253/2 v kat. úz. S.“ s tím, že „žalobci nedoložili, že by k
nějakému faktickému sloučení došlo“. V této souvislosti dovolatelé předkládají
vlastní skutková zjištění a dovozují z nich rozdílné právní hodnocení věci. Zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu však nepředstavuje způsobilý
dovolací důvod. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobci
nedoložili, že by došlo ke sloučení předmětných částí pozemků se stavební
parcelou č. kat. 307/99, která jim byla přidělena do osobního užívání, jsou pro
posouzení správnosti napadeného závěru odvolacího soudu nerozhodné námitky,
kterými dovolatelé řeší otázku nabytí vlastnického práva v rámci sloučení
sousedních pozemkových parcel. Tato otázka není pro napadené rozhodnutí
určující. Dovolatelé dále napadají závěr odvolacího soudu o tom, že nedrželi předmětné
části pozemků v dobré víře, že jim patří, a nemohli proto vlastnické právo k
nim vydržet. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130
odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud zaujal právní názor v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo
1843/2000 (uveřejněném pod č. C 1176 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), podle něhož „při
hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo
náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke
všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že
mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel
vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně,
nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto
kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců
[usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III.
ÚS 50/04
(dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní
rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)]. V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C
1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu
držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem
vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu
držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit,
že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo
přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl
přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel,
který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak
nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem
oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl
spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních
předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků
právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského
zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani
nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o
omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí,
mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude ‚se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře‘ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z
právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona)“. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí
vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k
právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické
právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997 sp. zn. 2
Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby
tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo
1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. října 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněném pod č. C 1068 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že přezkoumá otázku existence dobré
víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že se žalobci „nemohli
odůvodněně domnívat, že části pozemku užívají oprávněně, když dohodu o osobním
užívání pozemku uzavřeli ohledně pozemku o výměře 672 m2 a ohledně předmětných
částí pozemků žádnou dohodu o osobním užívání neuzavřeli a neuzavřeli ani
dohodu o změně původní dohody o osobním užívání pozemků“, a dále, že
„nepochybně neměli žádný právní důvod (titul) k užívání předmětných částí
pozemků“, a že „věděli, jaká je plocha pozemku, k němuž měli právo osobního
užívání na základě uvedené dohody a že tato plocha neodpovídá ploše pozemku
skutečně drženého“. Tyto závěry nejsou zřejmě nepřiměřené a jsou v souladu s uvedenou judikaturou
dovolacího soudu, ze které vyplývá, že dobrá víra držitele se musí vztahovat ke
všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které
je předmětem držby, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo
držiteli vzniknout vlastnické právo. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací
soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.