22 Cdo 892/2022-307
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) F. M., narozeného XY, a b) M. M., narozeného XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Martinou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Poděbradská 88/55, proti žalované I. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované J. B., narozeného XY, bytem v XY, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 28/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 35 Co 286/2021-257, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 35 Co 286/2021-257, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. dubna 2021, č. j. 16 C 28/2020-221, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 16 C 28/2020-221, zamítl žalobu na určení, že žalobce a) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 203/11285 na jednotce č. XY, na jednotce č. XY, na jednotce č. XY a na jednotce č. XY, všechny vymezeny podle občanského zákoníku v pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaném na LV č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm XY, pro obec XY, k.
ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Stejně tak zamítl žalobu na určení, že žalobce b) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 126/11285 na předmětných nemovitostech (výrok II). Dále zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobci kupní smlouvu blíže specifikovanou ve výroku III tohoto rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI). Soud prvního stupně v první řadě neshledal naléhavý právní zájem na určení spoluvlastnického práva žalobců, což odůvodnil tím, že „více spoluvlastníků splnilo zákonné podmínky předkupního práva.“ Dále po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav.
Na nabídku žalované ze dne 31. 5. 2019 na uplatnění předkupního práva na odkup spoluvlastnických podílů reagovali a zároveň zaplatili včas určitou částku oba žalobci a dalších 5 spoluvlastníků. Předkupní právo uplatnili: 1) dne 25. 7. 2019 žalobce a), který dne 5. 9. 2019 zaplatil žalované 50 000 Kč; 2) dne 19. 7. 2019 žalobce b), jenž dne 5. 9. 2019 zaplatil žalované 50 000 Kč; 3) dne 8. 7. 2019 vedlejší účastník, který dne 8. 7. 2019 a dne 2. 9. 2019 uhradil žalované v součtu 10 948 Kč; 4) dne 9.
7. 2019 M. H., která uhradila dne 9. 7. 2019 a dne 3. 9. 2019 v součtu 7 374 Kč; 5) dne 9. 7. 2019 J. K., jenž uhradil žalované stejného dne částku 2 632 Kč; 6) dne 8. 7. 2019 P. N., který uhradil žalované téhož dne částku 2 196 Kč; 7) dne 8. 7. 2019 K. K., která také toho dne žalované zaplatila částku 4 141 Kč. Poté soud prvního stupně učinil závěr, že „z provedeného dokazování vyplývá, že na nabídku žalované reagovalo více spoluvlastníků a uplatnilo své předkupní právo zavčas včetně složení příslušné finanční částky odpovídající jejich podílům, tj. dle ust.
§ 1124 odst. 1 o. z. jim svědčí právo vykoupit spoluvlastnický podíl poměrně dle velikosti podílu.“ Uvedl, že zde není namístě uplatnění § 2141 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a že je zapotřebí „splnění podmínky podle § 561 odst. 2 o. z., tj. aby vyjádření projevu vůle bylo na jedné listině.“ Konstatoval, že žalobci obchází ostatní spoluvlastníky, kterým svědčí stejná práva jako žalobcům, neboť žalobci sice splnili zákonné požadavky předkupního práva, avšak připadl „by“ jim nárok pouze na jejich odpovídající poměrnou část podle podílů a nikoliv v podílu žalovaném.
Vzhledem k tomu, že v rozhodné době splnilo více spoluvlastníků podmínky zákonného předkupního práva, soud prvního stupně uzavřel, že právo ostatních spoluvlastníků na poměrný díl nemohlo „přirůst“ k podílům žalobců.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 35 Co 286/2021-257, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III, V a VI potvrdil a v nákladovém výroku IV změnil (výrok I).
Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Odvolací soud se plně ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí jeho závěry zopakoval. Ve vztahu k § 2141 o. z. doplnil, že ustanovení upravuje případy, kdy na straně oprávněné, tedy v postavení předkupníka, stojí více osob společně oprávněných, přičemž jeho účelem je zabránit vzniku nechtěného spoluvlastnického vztahu mezi oprávněnými osobami a třetí osobou nebo dosavadním vlastníkem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost shledávají v tom, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají nesprávné právní posouzení aplikace § 561 o. z. Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3066/2017, podle něhož je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabývá účinnosti. Dovolatelé uvádí, že nalézací soudy ve svých rozhodnutích vůbec neuvedly, jaké částky měly být ze strany ostatních spoluvlastníků uhrazeny. Domnívají se proto, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, pokud vycházel z toho, že ze strany spoluvlastníků má být uhrazena kupní cena podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů ke dni učinění nabídky na využití předkupního práva.
Odvolací soud vůbec nereflektoval, že ze strany ostatních spoluvlastníků nebyla v zákonné lhůtě uhrazena celá kupní cena. Tím se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 603/2008. Odvolací soud se měl odchýlit také od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3493/2015, pokud uvedl, že zaplacení ceny v hotovosti či na účet je na dohodě stran. Žalobci také mají za to, že jim naléhavý právní zájem svědčí, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1848/2000 je naléhavý právní zájem dán již existencí rozporů ve vlastnických vztazích.
Dále namítají nesprávné právní posouzení nemožnosti aplikace § 2141 o. z. v projednávané věci. Nakonec předkládají dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou otázku, zda v případě plurality subjektů na straně předkupníků a projevení zájmu o využití předkupního práva více oprávněnými předkupníky, jsou tito v zákonné lhůtě tří měsíců podle § 2148 o. z. povinni uhradit dlužníku kupní cenu za nabývané podíly ve výši podílů, která je ve vlastnictví konkrétního předkupníka ke dni učinění nabídky nebo kupní cenu za nabývané podíly ve výši, která bude odpovídat podílu nabytému.
Navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci dovolacímu soudu předložili k přezkoumání zejména otázku naléhavého právního zájmu na určení jejich spoluvlastnického práva na předmětných nemovitostech. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Podle ustálené soudní praxe je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). V rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2930/2006 (toto i další rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má ve vztahu k této osobě nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť s přihlédnutím k významu vlastnického práva v katastru nemovitostí je odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a že bez uvažovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo.
Protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitostem je podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, je žaloba na určení vlastnického práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1150/2010). Shora uvedené závěry přijaté za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013, a zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se plně uplatní rovněž za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, a zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2014, a to i s ohledem na princip materiální publicity a právní úpravu s tím spojenou (§ 980 až 986 o. z.) – (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3787/2019). V poměrech nyní souzené věci se žalobci domáhají určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech za situace, kdy v katastru nemovitostí je jako vlastnice daných podílů zapsána žalovaná.
Je tedy zřejmé, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť právě žaloba na určení vlastnického práva je v daném případě podle ustálené praxe dovolacího soudu způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky.
Skutečnost zjištěná nalézacími soudy, že „více spoluvlastníků splnilo zákonné podmínky předkupního práva,“ je pro řešení otázky naléhavého právního zájmu žalobců zcela bez významu. Relevantní může být až pro samotné věcné posouzení uplatněného nároku. Dovolací soud proto uzavírá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v daném případě v dovolacím přezkumu neobstojí, dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto právem uplatněn. Podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 299 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ve vztahu k výroku o zamítnutí žaloby na nahrazení projevu vůle dovolatelé v dovolání především namítají, že odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů nesplňuje zákonné náležitosti stanovené § 157 odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci je rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, nepřezkoumatelné.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy.
Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí.
K těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015, a dále uvedl, že zákonem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury.
Soud se v odůvodnění rozsudku musí vypořádat rovněž s právní argumentací stran. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96 (toto i další níže uvedené rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ), vyložil, že pokud soud žalobcem předestřenou argumentaci odmítá, tak zejména tehdy se s ní musí dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace, nastávají – mutatis mutandis – obdobné následky jako u tzv. opomenutých důkazů, vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) – (ke stejnému závěru se pak přihlásil Ústavní soud např. i v nálezu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 703/06). Odvolací soud se v nyní souzené věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož v rozhodné době splnilo více spoluvlastníků podmínky zákonného předkupního práva, tj. že více spoluvlastníků uplatnilo své předkupní právo zavčas včetně složení příslušné finanční částky odpovídající jejich podílům. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je patrné, kdy ten který spoluvlastník předkupní právo u žalované uplatnil a kdy zaplatil určitou částku, resp. kupní cenu (viz výše narační část tohoto rozhodnutí).
Dovolatelé však správně upozorňují na skutečnost, že nalézací soudy vůbec neuvedly, jaké částky měly být ze strany toho kterého spoluvlastníka uhrazeny. Jinými slovy, z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, na základě jaké úvahy dospěl odvolací soud k závěru, že částky uhrazené ostatními spoluvlastníky odpovídají kupní ceně podílu, který mají na základě kupní smlouvy s žalovanou nabýt. V tomto směru je nutné zejména zdůraznit, že nalézací soudy neučinily žádné skutkové zjištění ohledně kupní ceny, která byla za převod podílů na předmětných nemovitostech mezi žalovanou jako dlužnicí a koupěchtivým ujednána.
Takové zjištění je však zcela nezbytné pro závěr o řádném uplatnění předkupního práva, neboť stejná částka musí být uhrazena předkupníky ve lhůtě podle § 2148 odst. 1 o. z. Nalézací soudy dále učinily závěr, podle něhož v této věci „není namístě uplatnění § 2141 o. z., kterého se žalobci domáhali.“ V odůvodnění napadeného rozhodnutí stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně nicméně absentují kvalifikační úvahy, které nalézací soudy k takovému závěru vedly, i jaké následky s ním spojily. Za řádnou kvalifikační úvahu v konkrétním případě nelze považovat obecný výklad konkrétní právní normy (zde § 2141 o.
z.), tak jak jej provedl odvolací soud, když uvedl, že ustanovení upravuje případy, kdy na straně oprávněné, tedy v postavení předkupníka, stojí více osob společně oprávněných, přičemž jeho účelem je zabránit vzniku nechtěného spoluvlastnického vztahu mezi oprávněnými osobami a třetí osobou nebo dosavadním vlastníkem.
Takový obecný výklad právní normy nevypovídá nic o tom, z jakého důvodu předmětné ustanovení odvolací soud považoval v poměrech této konkrétní věci za neaplikovatelný. Odvolací soud tedy nedostál své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit. Své rozhodnutí zatížil vadou spočívající v nedostatku odůvodnění, neboť se dostatečným způsobem nevypořádal s tvrzenou právně relevantní námitkou žalobců, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konečně dovolacímu soudu není zřejmé a z odůvodnění obou rozhodnutí nalézacích soudů se to opět nepodává, na základě jakých úvah odvolací soud dospěl k závěru o tom, že je „zapotřebí i splnění podmínky § 561 odst. 2 o.
z.“ Je-li žalováno na nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu, nedává žádný smysl po žalobcích vyžadovat již uzavřenou kupní smlouvu, která by požadavkům uvedeným v § 561 odst. 2 o. z. vyhovovala. Lze uzavřít, že odůvodnění napadeného rozhodnutí v rozsahu návrhu na nahrazení projevu vůle neobsahuje náležitosti požadované § 157 odst. 2 o. s. ř., a proto ani v tomto rozsahu napadené rozhodnutí v dovolacím přezkumu nemůže obstát. Totéž platí i pro rozsudek soudu prvního stupně. Jelikož rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 ve spojení s § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že dovolání je důvodné, pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení a v rozsahu alternativního žalobního požadavku na nahrazení projevu vůle je nepřezkoumatelné, dalšími v dovolání vymezenými otázkami a námitkami se dovolací soud, s ohledem na zrušení napadeného rozsudku, pro jejich předčasnost nezabýval.
Bude úkolem nalézacích soudů v dalším řízení, aby se s nimi vypořádaly při novém rozhodování ve věci. Soudy jsou vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.