23 Cdo 1190/2024

23 Cdo 1190/2024-311

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně STAVOKLIMA s. r. o., se sídlem v Homoli, Budějovická 450, identifikační číslo osoby 60827980, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované MBQ s. r. o., se sídlem v Praze, Pobřežní 249/46, identifikační číslo osoby 24247677, zastoupené Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze, Kukelská 919/2, o zaplacení částky 1.549.015,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 77/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 20 Co 302/2023- 290, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 20 Co 302/2023-290, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 30 C 77/2019-255, zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 0,15 % denně z částky 1.054.640,69 Kč od 24. 3. 2019 do zaplacení (výrok I) a uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 72.577 Kč (výrok II). 2. Soud prvního stupně tak rozhodoval o zbylé části nároku poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. 20 Co 116/2021-193, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 8. 2020, č. j. 30 C 77/2019-157, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2021, č. j. 30 C 77/2019-187, oba v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o povinnosti žalované hradit úroky z prodlení ve výši 0,15 % jdoucí z částky 1.054.640,69 Kč denně od

3. Předmětem dalšího řízení tak zůstal toliko nárok žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,15 % denně z částky 1.054.640,69 Kč od 24. 3. 2019 do zaplacení. Ten vycházel z ujednání smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem dne 17. 10. 2018. Pro případ prodlení objednatele s oprávněně uplatněnou platbou bylo ve smlouvě ujednáno právo zhotovitele na úrok z prodlení v sazbě 0,15 % z ceny díla za každý den prodlení.

4. V dalším jednání nebylo sporné, že úrok z prodlení 0,15 % denně z přiznané částky 1.054.640,69 Kč od 24. 3. 2019 byl žalovanou zaplacen dne 9. 7. 2021.

5. Vzhledem k tomu, že nelze přiznat žalobkyni to, co již bylo žalovanou zaplaceno, soud prvního stupně žalobu v tomto rozsahu zamítl.

6. K samotné důvodnosti nároku soud prvního stupně uvedl, že splnění povinnosti na zaplacení ceny díla bylo zajištěno smluvním úrokem z prodlení, který byl sjednán ve výši 0,15 % z ceny díla za každý den prodlení (srov. čl. 6.4 smlouvy o dílo). Výkladem vůle stran došel k závěru, že strany měly na mysli úročit tu část ceny díla, se kterou je objednatel v prodlení.

7. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení z celé sjednané ceny díla, ačkoliv se prodlení týkalo pouze části zaplacené ceny. Vyložila si tedy ujednání o úrocích z prodlení obsažené v článku 6.4 smlouvy o dílo tak, že v případě prodlení se zaplacením jakékoliv částky se může domáhat zaplacení úroků z prodlení z celé ceny díla. Sporný je už samotný výklad citovaného článku. Závěr předestřený žalobkyní by z něho plynout s ohledem na zvolený text písemného ujednání mohl. Při použití obecných výkladových metod pro právní jednání zakotvených v ustanoveních § 555 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jako „o. z.“), soud prvního stupně shledal, že k naznačenému výkladovému závěru smluvní ujednání nesměřuje.

8. Výkladový závěr přijatý žalobkyní soud prvního stupně neakceptoval se závěrem, že úroky z prodlení nelze požadovat z částky, se kterou se dlužník v prodlení vůbec neocitl, byť by smluvní ujednání stran takový výklad připouštělo. V podobě, v jaké byla smluvní sazba úroků z prodlení ve smlouvě o dílo sjednána, lze úroky z prodlení účtovat pouze z aktuálně dlužné částky, v daném případě tedy z částky jistiny důvodně uplatněné. V takovém případě sazba úroků z prodlení 0,15 % denně není nepřiměřeně vysoká.

9. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 20 Co 302/2023-290, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku 249.562,24 Kč (druhý výrok).

10. S odkazem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, (N 138/100 SbNU 512; 327/2020 Sb.), se odvolací soud dále věcně zabýval mezi účastníky spornou otázku platnosti smluvního ujednání o úroku z prodlení.

soudu, který označil za nesprávné právní posouzení odvolacího soudu závěr, podle něhož lze vázat úrok z prodlení pouze na částku, s jejíž úhradou je dlužník v prodlení (na jehož základě tyto soudy dovodily, že dohoda o úroku z prodlení ve vazbě na celkovou sjednanou cenu díla je v tomto rozsahu neplatná). Současně soudy nižších stupňů zavázal k posouzení souladu smluvního ujednání úroku z prodlení s dobrými mravy. 12. Testu souladu s dobrými mravy je pak nutno podrobit ujednání ve smlouvě o dílo, které váže úrok z prodlení ve výši 0,15 % k celkové ceně díla a úvahy soudu prvního stupně nemohou obstát. Sazba úroku z prodlení ve výši 0,15 % denně při nezaplacení celkové ceny díla ve výši 8.322.303 Kč činila 54,75 % ročně, jak správně uvedl soud prvního stupně. Fakticky se však výše úroku z prodlení lišila v závislosti na výši nezaplacené částky a žalované lze přisvědčit v tom, že při prodlení s částkou ve výši cca 1/8 ceny díla by úrok z prodlení přesáhl 1 % denně a 200 % ročně, což je za hranicí, kterou lze ve smyslu judikatury Ústavního soudu považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. V době uzavření smlouvy nebylo zřejmé, zda a v jakém rozsahu dojde ze strany žalované k porušení povinnosti uhradit cenu díla, proto nebylo možné ani odhadnout, jaká bude faktická výše úroku z prodlení, a samotná tato nejistota činí ujednání o povinnosti hradit úroky z prodlení vyčíslené z celkové ceny díla ujednáním rozporným s dobrými mravy. 13. Z tohoto důvodu shledal odvolací soud oproti soudu prvního stupně smluvní ujednání o úroku z prodlení ve výši ve výši 0,15 % z celkové ceny díla nemravným, a proto ve smyslu § 547 o. z. neplatným. Za této situace nebyla žalovaná povinna platit při prodlení s úhradou ceny díla úrok z prodlení nad zákonnou výši, která v rozhodné době činila 9,75 % ročně z dlužné částky, a nad tento rámec není nárok žalobkyně na úrok z prodlení důvodný.

II. Dovolání a vyjádření k němu

14. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že jej považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

15. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v nesprávném posouzení platnosti ujednání smluveného úroku z prodlení, který byl dohodnut v sazbě 0,15 % denně z ceny díla, přičemž odvolací soud takto sjednaný úrok z prodlení posoudil jako neplatné ujednání ve smyslu § 547 o. z. pro rozpor s dobrými mravy.

16. Dovolatelka namítá, že se odvolací odchýlil do závěrů předcházejícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021, v otázce posouzení platnosti ujednání o úroku z prodlení stanoveného z celkové částky ceny díla.

17. Odvolacímu soudu dále vytýká, že vztahuje nemravnost posuzovaného ujednání k hodnotovému vyjádření výše úroku. Uvádí, že sjednaná výše úroku z prodlení představovala při prodlení s celou cenou díla roční úrok ve výši 54,75 %. Pokud pak odvolací soud uvádí, že již při dlužné 1/8 ceny díla by takto sjednaný úrok představoval 200 % ročně, pak je zjevné, že konečnou částku úroku z prodlení tvoří charakter prodlení dlužníka, a ne sama o sobě výše jeho smluvené sazby. V žádném způsobu určení úroku z prodlení není dopředu jasné, jakou podobu dlužníkovo prodlení bude mít.

18. Dovolatelka odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, s tím, že odvolací soud nepřihlédl ke všem (dalším) okolnostem věci. Zejména odkazuje na sjednané právo žalované na smluvní pokutu za prodlení s plněním díla ve výši 0,4 % z jeho ceny, a na důvody, které vedly k neplnění úrokem zajištěného závazku.

19. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

20. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že jej nepovažuje za přípustné, a proto navrhuje, aby jej dovolací soud odmítl.

III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, zkoumal, zda za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. bylo podáno osobou k tomu oprávněnou.

22. Podle § 96 odst. 6 o. s. ř. platí, že byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí.

23. Toto ustanovení nedává soudu možnost zvážit, zda rozhodne, že zpětvzetí žaloby je neúčinné či zda řízení zastaví, ale v situaci, kdy jsou splněny předpoklady v něm uvedené, mu ukládá rozhodnout o neúčinnosti zpětvzetí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3958/2018, ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1063/2019, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1104/2019, či ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1956/2019).

24. Soud je tudíž povinen v řízení pokračovat a ve věci meritorně rozhodnout. Zjistí-li, že splněná povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, tedy že žalobci uplatněný nárok náležel (měl právní titul pro přijetí plnění), pak žalobu zamítne, neboť zaplacením splnil žalovaný svou povinnost a nárok žalobce již uspokojil; žaloba byla v takovém případě podána důvodně a žalobce se přijetím plnění bezdůvodně neobohatil. Zjistí-li soud, že uplatněný nárok žalobci nenáležel, žalobu zamítne, neboť nebyla podána důvodně; v takovém případě se (v rozsahu poskytnutého plnění) žalobce bezdůvodně obohatil. Výrok rozhodnutí bude tedy po formální stránce vždy zamítavý a pouze důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, umožní rozlišit, zda jde o rozhodnutí ve prospěch žalobce či žalovaného, a to i při posuzování úspěchu či neúspěchu ve věci v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení (srov. obdobně např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 804/08) i případného nároku na vrácení plnění poskytnutého žalovaným (k otázce závaznosti zamítavého výroku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

25. Pokud tedy žalovaný plní žalobci na základě pravomocného a později zrušeného rozsudku odvolacího soudu a v následném meritorním rozhodnutí soud dospěje k závěru, že požadované plnění žalobci náleží a že nebýt poskytnutého plnění muselo by být žalobě vyhověno, je třeba žalovaného považovat za účastníka, v jehož poměrech rozhodnutím soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší; ustanovení § 236 odst. 2 o. s. ř. se neuplatní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1252/20).

26. V projednávané věci soud prvního stupně konstatoval, že žalobou uplatněný úrok z prodlení 0,15 % denně z přiznané částky 1.054.640,69 Kč od 24. 3. 2019 byl uhrazen žalovanou dne 9. 7. 2021 po vydání předchozího rozsudku soudu prvního stupně, respektive po vydání rozsudku odvolacího soudu ze dne 24. 6. 2021, č. j. 20 Co 116/2021-193, jenž byl v tomto výroku zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021. Na základě opětovného meritorního projednání věci odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že právo na úrok z prodlení v tomto rozsahu není důvodné nad úrokovou míru stanovenou zákonnou výší úroku z prodlení. Potvrdil-li odvolací soud poté zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, bylo to tak pouze z důvodu, že žalovaná již v mezidobí poskytla žalobkyni požadované plnění.

27. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

28. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

29. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

30. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

31. Za dané procesní situace je třeba rozhodnutí odvolacího soudu (výjimečně) posuzovat z hlediska správnosti samotných důvodů, které vedly odvolací soud k (jinak nevyhnutelnému) závěru o zamítnutí žaloby. Proto rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci závisí (výjimečně) na vyřešení otázky, jež samo o sobě nemá (nemůže mít) vliv na správnost výroku jeho rozhodnutí (srov. v této souvislosti důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019 a ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2872/2021).

32. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky platnosti sjednání úroku z prodlení, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

33. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

34. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

35. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají- li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

36. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2).

37. Soudy nižších stupňů v řízení posuzovaly obsah čl. 6.4 smlouvy, ve kterém strany sjednaly pro případ prodlení objednatele s oprávněně uplatněnou platbou úrok z prodlení v sazbě 0,15 % z ceny díla dle čl. 3 smlouvy za každý den prodlení.

38. Odvolací soud dovodil, že dohoda o úroku z prodlení odporuje dobrým mravům, a ujednání je proto neplatné. To za situace, kdy se fakticky výše úroku z prodlení lišila v závislosti na výši prodlení dlužníka. Při prodlení s částkou ve výši cca 1/8 ceny díla by úrok z prodlení přesáhl 1 % denně a 200 % ročně, což je za hranicí, kterou lze ve smyslu judikatury Ústavního soudu považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní.

39. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi uvádí (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, uveřejněného pod číslem 88/2018 Sb. rozh. obč.), že právní úprava neplatnosti právních jednání vychází ze zásady (formulované v § 574 o. z.), že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost (potius valeat actus quam pereat nebo také in favorem negotii), která – jak se uvádí v důvodové zprávě k § 574 až 579 o. z. – odpovídá povaze soukromého práva a rozumné potřebě běžných soukromých občanských styků. O (absolutní) neplatnost právního jednání, k níž soud přihlédne i bez návrhu (tj. aniž by oprávněná osoba musela neplatnost právního jednání namítnout), půjde podle této právní úpravy jen výjimečně (pravidlem je neplatnost relativní, kterou musí namítnout oprávněná osoba), a to v případě neplatného právního jednání, které – jak vyplývá z § 588 o. z. – se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, anebo které zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

40. Důvody, pro které odvolací soud shledal ujednání stran o úroku z prodlení neplatné pro rozpor s dobrými mravy, výše uvedeným požadavkům neodpovídají. Úvahy o rozporu ujednání o úroku z prodlení s dobrými mravy ve věci zde vedené vychází z jejich nepřiměřenosti vzhledem k rozsahu prodlení.

41. Přezkum platnosti ujednání pro případný rozpor s dobrými mravy je nástrojem obsahové kontroly smluvních ujednání, která se vztahuje na smlouvu a posuzuje okolnosti, které zde byly v době, kdy byla smlouva uzavřena (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takovou okolností z podstaty věci nemůže být míra (rozsah) prodlení dlužníka. Není proto opodstatněný takový závěr, dle kterého by dané ujednání o úroku z prodlení bylo či nebylo neplatné pro rozpor s dobrými mravy v závislosti na tom, jak dlužník plní.

42. Současně Ústavní soud ve své judikatuře vymezil jeden ze základních principů výkladu smluv, kterým je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím (srov. např. nález Ústavního soudu ze 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05, či ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18).

43. Takovému postupu odpovídá právní posouzení učiněné soudem prvního stupně. Soud prvního stupně poukázal na obsah čl. 6. 4 smlouvy o dílo a užití výkladových metod uvedených v § 555 a násl. o. z. s tím závěrem, že strany si ujednaly úrok z prodlení ve smluvené sazbě z dlužné částky, ohledně které je dlužník v prodlení.

44. K uvedenému lze doplnit, že samotné jazykové vyjádření čl. 6. 4 smlouvy o dílo skutečně připouští dva různé interpretační pohledy. Závěr soudu prvního stupně o tom, že oproti jazykovému vyjádření čl. 6. 4 smlouvy o dílo je úrok z prodlení určen sazbou 0,15 % denně nikoliv z celkové ceny díla, nýbrž z části ceny díla, ohledně níž se žalovaná v prodlení ocitla, odpovídá objektivnímu výkladovému cíli, který je dán významem, který by takovému ujednání přisuzoval racionální adresát (§ 556 odst. 1 věta druhá o. z.). Ujednání stran o úroku z prodlení směřuje k ocenění časové hodnoty peněžních prostředků, které dlužník věřiteli neoprávněně zadržuje, a proto se i konkrétní výše úroku z prodlení bude odvíjet od výše částky, ohledně které je dlužník v prodlení. Takový výkladový cíl vede k závěru, že žalobkyni náleželo právo na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,15 % denně z částky 1.054.640,69 Kč od 24. 3. 2019 do zaplacení.

45. Jiný závěr by mohl být dán při zvážení subjektivního výkladového cíle, který směřuje ke skutečné vůli jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, a který je obecně prioritizován před objektivním významem užitých slov (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

46. Úsudek soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá vůli (úmyslu) jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela vědět, nutně předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech právního jednání, z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. Není-li v řízení takovýto (společný) úmysl jednajících, jež je odlišný od jeho jazykového vyjádření, tvrzen či prokázán, pak je namístě dle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přisoudit právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (objektivní metoda výkladu). (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1213/2023).

47. Z obsahu spisu a výsledku dokazování provedených soudy nižších stupňů se však nepodávají žádné skutečnosti, které by prokazovaly takovýto úmysl stran, a které by odůvodňovaly nutnost ustoupit od objektivizovaného výkladového cíle ve prospěch subjektivního výkladu.

48. Z výše uvedeného pak vyplývá, že ujednání o smluvním úroku z prodlení dle čl. 6.4 smlouvy při využití výkladových metod není stiženo neplatností. Na odvolacím soudu dále je, aby v dalším řízení provedl výklad tohoto ujednání s ohledem na pravidla výše popsaná.

V. Závěr

49. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

50. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 10. 2024

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu