USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Solar CD, s.
r. o., se sídlem v Brně, Příkop 843/4, identifikační číslo osoby 29188628,
zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech,
Dvořákova 1624, za účasti OTE, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79,
identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené JUDr. Martinem Klimplem,
advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, o nahrazení rozhodnutí
správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C
153/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 11. 2020, č. j. 29 Co 305/2020-378, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit další účastnici OTE, a. s. na náhradu
nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám jejího zástupce.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. 4. 2020, č. j. 25 C 153/2019-325,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. SLS-09302/2017-ERU, č. j.
09302-22/2017-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního
úřadu ze dne 25. 9. 2018, č. j. 09302-33/2017-ERU (výrok I.), a uložil
žalobkyni povinnost zaplatit další účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2020, č. j. 29 Co 305/2020-378,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost
zaplatit další účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání. Navrhla, aby
dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Další účastnice má dovolání za nepřípustné, eventuálně nedůvodné, a navrhla
jeho odmítnutí, eventuálně zamítnutí. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019
(srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009
Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony),
dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se
rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu
trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání přitom
nepostačuje pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od
jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud
odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím
soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve
přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou
dostupná – stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na
www.nsoud.cz).
Povinnost řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání v
intencích § 237 o. s. ř. předpokládá, že se advokát dovolatele seznámí s
rozhodovací praxí dovolacího soudu, posoudí, zda daná konkrétní právní otázka
již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a
zváží, zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet
(srov. Například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo též stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné
pod číslem 460/2017 Sb.). Shora vyloženým požadavkům dovolatelka v nyní posuzované věci nedostála tou
částí dovolací argumentace, jež se omezila pouze na rekapitulaci dosavadního
průběhu řízení, prostou (byť podrobnou) kritiku postupu a závěrů odvolacího
soudu (především dovozujíc, že odvolací soud opřel své odůvodnění o chybný
výklad a aplikaci příslušných ustanovení energetického zákona a o nepřiléhavou
judikaturu, a namítajíc chybné posouzení účinků rozsudku Krajského soudu v Brně
sp. zn. 31 A 32/2012, absenci nedostatku dobré víry dovolatelky ve splnění
podmínek pro udělení licence a v této souvislosti nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku odvolacího soudu a aplikaci na nyní posuzovanou věc údajně
nedopadajících závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 946/16) a návrh na
položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie (byť podrobně
zdůvodněný, doplněný kritikou soudů nižších stupňů pro jejich nepoložení). Touto částí dovolací argumentace dovolatelka nevymezila, pro řešení jakých
právních otázek a v čem konkrétně spatřuje naplnění některého z předpokladů
přípustnosti dovolání stanovených v ustanovení § 237 o. s. ř., pouze obecně
uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Jak zdůraznil Ústavní
soud v již citovaném plenárním nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený
požadavek na obsah podaného dovolání. Požadavek na vymezení přípustnosti
dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, které je
obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže
zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní
judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu
usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. V této části tedy dovolání trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §
241b odst. 3 o. s. ř. (ta uplynula dne 1. 4. 2021) odstraněny a pro které v
uvedené části nelze v dovolacím řízení pokračovat a přezkoumat přípustnost
dovolání. Původně odstranitelné vady dovolání se marným uplynutím propadné
(prekluzivní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř.
stávají
neodstranitelnými; dovolací soud proto k případnému opožděně podanému doplnění
dovolání nepřihlíží (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 476/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1163/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29
Odo 108/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
21/2004). Nejvyšší soud již proto nemohl přihlížet k doplnění dovolání podanému
dne 2. 7. 2021. Předpoklad přípustnosti byl v dovolání vymezen toliko v té jeho části, v níž
dovolatelka klade – coby dovolacím soudem dosud neřešenou – otázku existence
licence jako předpokladu uvedení výrobny do provozu, resp. práva na podporu
(třetí odstavec bodu V. dovolání). Tato otázka však není dovolacím soudem dosud neřešenou. Judikatura Nejvyššího
soudu již v minulosti dovodila, že účelem zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů není, aby se výrobny pouze stavěly, nýbrž jeho účelem je
zvýšení podílu využívané elektřiny, která pochází z obnovitelných zdrojů; v
případě výrobny určené k připojení do elektrizační soustavy je tak k naplnění
účelu zákona logicky nezbytné, aby k připojení do elektrizační soustavy
skutečně došlo. V případě výroben určených k připojení do elektrizační soustavy
je předpokladem vzniku nároku provozovatele takové výrobny na výkupní ceny
elektřiny (ve vztahu k příslušnému období) skutečnost, že výrobce začal do
konce příslušného období v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence
vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy; tento předpoklad není
splněn, jestliže dodávky byly prováděny bezesmluvně a bez připojení k přenosové
nebo distribuční soustavě provedeného provozovatelem příslušné soustavy. Splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy totiž
není možno chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu. Musí jít o
dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoli bez právního titulu
či dokonce protiprávně; povinnost uskutečňovat výrobu elektřiny (stejně jako
další činnosti v energetických odvětvích) výhradně na základě pravomocně
udělené licence patří k elementárním povinnostem podnikání v energetice (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, a ze dne
27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019, dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 104/2018, ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo
1264/2019, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2670/2019). Dovodil-li tedy odvolací soud, že podmínkou pro (legální) výrobu elektřiny je
získání licence, přičemž před jejím (legálním) získáním výrobci elektřiny
podpora nepřísluší, pak se od shora uvedených závěrů neodchýlil. Ze shora uvedeného tedy plyne, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř. v té jeho části, která netrpí vadami, naplněny nejsou. Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) zčásti jako vadné a zčásti jako
nepřípustné.
Za tohoto stavu se Nejvyšší soud již nezabýval návrhem dovolatelky na položení
předběžné otázky (předběžných otázek) Soudnímu dvoru Evropské unie; smyslem a
účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad
ustanovení unijního práva, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem
členského státu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005,
sp. zn. 28 Cdo 1347/2005); bylo-li dovolání shledáno zčásti vadným a zčásti
nepřípustným, pak potřeba zajištění správného a jednotného výkladu unijního
práva pro výchozí řízení před soudem členského státu ve věci samé bez dalšího
dána není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné
rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 7. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu