USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci oprávněného města Lomnice nad Popelkou, se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Husovo náměstí 6, identifikační číslo osoby 00275905, proti povinným 1) J. H., a 2) J. H., o provedení exekuce, o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č. j. 3 Co 38/2021-480, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 34/2023, o dovolání povinných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 5 Co 10/2024-15, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 2021, č. j. 3 Co 38/2021-480, potvrdil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2021, č. j. 25 Co 92/2016-470, kterým Krajský soud v Hradci Králové odmítl žalobu pro zmatečnost podanou povinnými proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2020, č. j. 4 Co 318/2019-441. Proti tomuto usnesení (v pořadí prvnímu ze shora uvedených) podali povinní dne 13. 7. 2021 žalobu pro zmatečnost. Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 12. 2023, č. j. 16 C 34/2023-8, odmítl žalobu pro zmatečnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č. j. 3 Co 38/2021-480 (výrok I) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání povinných Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 5 Co 10/2024-15, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II jej změnil tak, že o náhradě nákladů řízení se nerozhoduje.
Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní včasné dovolání (spolu s námitkou podjatosti členů senátu odvolacího soudu, který ve věci rozhodoval) s návrhem na zrušení napadeného usnesení a na odklad jeho vykonatelnosti. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podáním dovolání vznikla povinným povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] a tímto okamžikem byl soudní poplatek též splatný (srov. § 7 odst. 1 větu první zákona o soudních poplatcích).
Podle § 9 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží (odstavec 1). Zjistí-li odvolací soud poté, co mu byla věc předložena k rozhodnutí o odvolání, že nebyl zaplacen poplatek splatný podáním odvolání, vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může odvolací soud určit lhůtu kratší.
Po marném uplynutí této lhůty odvolací soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Obdobně se postupuje při řízení před dovolacím soudem (odstavec 2). Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (odstavec 3). Jelikož při podání dovolání nebyl zaplacen soudní poplatek ve výši 4 000 Kč každým z povinných, jež neměli postavení nerozlučných společníků (podle položky 23 bodu 2 Sazebníku poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích), vyzval Nejvyšší soud povinné usneseními ze dne 10.
5. 2024, č. j. 23 Cdo 1304/2024-28 [doručeným povinnému 1) dne 23. 5. 2024] a ze dne 10. 5. 2024, č. j. 23 Cdo 1304/2024-29 [doručeným povinné 2) dne 20. 5. 2024] podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích k jeho zaplacení ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení a poučil je o následcích včasného nezaplacení soudního poplatku. Povinní ve stanovené lhůtě (ani doposud) soudní poplatek za dovolání neuhradili, nýbrž reagovali podáním ze dne 30. 5. 2024, v němž vznesli námitku podjatosti vůči soudcům soudního oddělení 23 Nejvyššího soudu JUDr.
Bohumilu Dvořákovi, Ph.D., JUDr. Pavlu Horákovi, Ph.D. a Mgr. Jiřímu Němcovi. Podáními ze dne 4. 6. 2024 a ze dne 7. 6. 2024 (co do obsahu totožnými) pak povinní namítli taktéž podjatost asistenta soudce soudního oddělení 23 Nejvyššího soudu Mgr. Šimona Podrazila.
Vznesené námitky podjatosti povinní odůvodnili pouze tím, že „se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům a jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti, když bylo/je objektivně a nevyvratitelně prokazatelné, že nejen v této věci byly/jsou vědomě páchány a kryty velmi závažné zločiny, proto objektivně důvodné bylo a je i řádné vyvození kárné/trestní/hmotněprávní odpovědnosti, k jejímuž konečně řádnému vyvození i tímto podáváme objektivně důvodný podnět.“ Nejvyšší soud nepřihlížel k vzneseným námitkám podjatosti vůči členům senátu odvolacího soudu, kteří rozhodovali napadeným rozhodnutím, jakož ani vůči shora uvedeným soudcům Nejvyššího soudu, resp. asistentovi soudce Nejvyššího soudu.
Povinnými takto vznesené námitky podjatosti neobsahují žádná konkrétní tvrzení o okolnostech, z nichž by bylo možno seznat, že je dán důvod pochybovat o nepodjatosti dotčených osob, tj. konkrétní tvrzení o jejich poměru k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, nýbrž předestírají pouze zcela vágní formulace o „vědomém páchání a krytí velmi závažných zločinů“. Ostatně z obsahu spisu i z úřední činnosti soudu je známé, že povinní ve věci reagují obdobně neodůvodněnými námitkami podjatosti v podstatě na jakékoliv vydané rozhodnutí všech stupňů soudů.
Námitka podjatosti odůvodněná pouze těmi okolnostmi, které nejsou způsobilé být důvodem k vyloučení soudce (resp. asistenta soudce), popřípadě neodůvodněná vůbec, není řádnou námitkou podjatosti, a je-li takto (přesto) vznesena, lze ji již proto hodnotit jako obstrukční postup (jako procesní obstrukci), která s přihlédnutím k § 2 o. s. ř. nepožívá právní ochrany [srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008, uveřejněné pod číslem 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27.
10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 510/2021, ze dne 23. 12. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3516/2022, ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3182/2022, a ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3739/2022, nebo ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 4/2024]. Shora uvedené platí i s přihlédnutím k § 6 o. s. ř. a ke způsobu, jakým povinní přistupují k využívání svých procesních práv, jak je zjevné z obsahu spisu i z úřední činnosti soudu (zneužívají práva na soudní ochranu opakovaným podáváním velkého množství vesměs neodůvodněných či zjevně bezúspěšných procesních podání, jakož i opravných prostředků včetně opravných prostředků mimořádných).
Nejvyšší soud nepřihlížel ani k opakovaným žádostem povinných o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, neboť má za nepochybné, že záměrem jejich počínání při podání těchto žádostí je nikoliv sledování ochrany jimi tvrzeného subjektivního práva (§ 1 o. s. ř.), nýbrž vyvolání procesních obtíží na straně soudu. Takový zneužívající procesní postup povinných nemůže ve smyslu § 2 a 6 o. s. ř. požívat právní ochrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2.
2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III.
ÚS 2791/08, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016). Ke zneužívajícímu procesnímu úkonu se proto podle § 41a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží [srov. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 9– 10, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016]. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že shora uvedené závěry učinil již v dříve proběhlém řízení o takřka identickém dovolání povinného 1), jež bylo rovněž zastaveno s odkazem na shora citovanou judikaturu, přičemž v následném řízení o ústavní stížnosti povinných byly tyto závěry aprobovány i Ústavním soudem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 4/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 1496/24). Jelikož povinní ani ve stanovené lhůtě soudní poplatek za dovolání neuhradili, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil, čímž se stal bezpředmětným i akcesorický návrh povinných na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, o němž již proto nebylo samostatně rozhodováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť se v projednávané věci jednalo o dovolání podané v řízení o žalobě pro zmatečnost coby prostředku nápravy směřujícímu proti rozhodnutí vydanému v exekučním řízení, v němž v zásadě o náhradě nákladů nerozhoduje soud, nýbrž pověřený soudní exekutor [srov. § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.