23 Cdo 1766/2024-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně TP Insolvence, v.o.s., se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 281/7, Strašnice, identifikační číslo osoby 03296636, insolvenční správkyně dlužníka GROWING WAY s.r.o., se sídlem v Praze 8, Boudníkova 2514/7, Libeň, identifikační číslo osoby 06585761, zastoupené Mgr. Piotrem Adamczykem, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Svobody 527, proti žalované Martině Lamprechtové, se sídlem v Ostravě, Zeyerova 2572/1, Moravská Ostrava, identifikační číslo osoby 68944748, zastoupené Mgr. Andreou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Na Popí 1302/45, o zaplacení 18 189 579,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 126 C 1/2023, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2024, č. j. 15 Co 10/2024-69, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 11. 2023, č. j. 126 C 1/2023-58, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného Policií ČR, Národní centrálou proti organizovanému zločinu, Službou kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava, č. j. NCOZ-9068-294/TČ-2020-417705-F. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o.
s. ř.), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o.
s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka dovolatelky, zda jedním z kritérií přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jež je možné nebo potřebné hodnotit s poukazem na zásadu hospodárnosti, je to, že je dána odůvodněná obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takto formulované otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Vyřešení této otázky totiž předpokládá zjištění odůvodněné obavy, že by dovolatelka byla nepřerušením řízení vystavena mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům.
Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí takový závěr neučinil. Naopak uzavřel, že všechny otázky významné pro projednávanou věc si jsou soudy oprávněny posoudit a vyřešit samy a přerušení řízení do skončení trestního stíhání zcela jiných osob by tak bylo nehospodárné. Nadto dle odvolacího soudu trpí žaloba vadou, která ji činí neprojednatelnou. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit otázka, která nevychází ze závěrů, které odvolací soud ve svém rozhodnutí učinil, nýbrž z těch, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 18. 7.
2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3492/2021, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Pro úplnost pak lze poznamenat, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl k ustálenému závěru, podle kterého k důvodům, pro které dovolací soud může úvahu soudu o (ne)přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. revidovat, dovolací soud vyjadřuje ve svém rozhodování zdrženlivost s tím, že toto ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2007/2021, a rozhodnutí tam citovaná). Jinými slovy postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o.
s. ř. záleží vždy na individuálních okolnostech a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená, zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně nevýznamné. Není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5930/2017, a rozhodnutí tam citovaná). Proto dospěl-li odvolací soud ze shora uvedených důvodů k závěru, že není namístě řízení přerušovat, pak nelze úvahu odvolacího soudu považovat za zjevně nepřiměřenou a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.