USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Jany Sitařové, se sídlem v Rýmařově, Bednářská 150/10, identifikační číslo osoby 73178187, zastoupené JUDr. Adamem Bartoškem, advokátem se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 221/28, proti žalované Euro Group Moravia s.r.o., se sídlem v Tučapech 444, identifikační číslo osoby 26810794, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cm 16/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2024, č. j. 4 Cmo 211/2023-157, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Stručné odůvodnění:
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 8. 2023, č. j. 12 Cm 16/2023-135, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod sp. zn. Rsp 334/22 ze dne 20. 3. 2023 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2024, č. j. 4 Cmo 211/2023-157, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny.
4. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popř. aby zrušil též rozsudek soudu prvního stupně.
5. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
10. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dále též jen R 4/2014).
11. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016).
12. Tomuto zákonnému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála v té části svého dovolání, v níž namítá, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odklonil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 4220/2019, „při hodnocení zavinění či vyvolání domněnky zastoupení žalobkyní“. Touto námitkou dovolatelka neformuluje žádnou konkrétní právní otázku, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, nýbrž pokračuje v polemice se závěry odvolacího soudu o tom, zda dovolatelka vlastní vinou vyvolala či nevyvolala u žalované domněnku existence zmocnění. Přitom pouhá polemika dovotelky s tím, že tyto závěry mají být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. R 4/2014).
13. Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud v citovaném rozsudku sp. zn. 27 Cdo 4220/2019 uvedl, že domněnka zmocnění může být vyvolána nejen výslovným konkrétním prohlášením zmocnitele, že určitá osoba je oprávněna za něj jednat, ale i jiným jednáním zmocnitele, z něhož (i ve spojitosti s dalšími okolnostmi) může adresát právního úkonu v dobré víře dovozovat, že určitá osoba je oprávněna za zmocnitele jednat. Odvolací soud přitom v napadeném rozhodnutí zdůvodnil, z jakých konkrétních jednání dovolatelky mohla žalovaná (v dobré víře) dovozovat existenci zastoupení dovolatelky při uzavření předmětné rozhodčí smlouvy.
14. Samotné skutkové závěry odvolacího soudu o okolnostech zakládajících vznik domněnky (dobré víry) žalované o zastoupení dovolatelky pak dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. R 4/2014).
15. Dovolací soud dále posoudil, zda je dovolání ve zbývajícím rozsahu přípustné.
16. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
18. Dovolání není přípustné.
19. Otázka dovolatelky, zda pro uzavření rozhodčí smlouvy jménem žalobkyně v jejím zastoupení bylo třeba vystavení plné moci v písemné formě podle § 441 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“), přípustnost dovolání nezakládá, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
20. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že by žalobkyně udělila V. S., který jménem žalobkyně rozhodčí smlouvu se žalovanou uzavřel, řádnou plnou moc splňující formální náležitosti podle § 441 odst. 2 o. z. Odvolací soud naopak uzavřel, že žalobkyně vzhledem ke konkrétním zjištěným skutečnostem (jež přezkumu dovolacího soudu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) vyvolala u žalované dojem, že V. S. k zastupování při uzavření rozhodčí smlouvy zmocnila, v důsledku čehož byla žalovaná při uzavření rozhodčí smlouvy v dobré víře, že za žalobkyni jedná osoba oprávněná, a žalobkyně se tudíž nemůže podle § 444 odst. 1 o. z. dovolávat nedostatku zmocnění na straně V. S.
21. Nejvyšší soud přitom ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
22. Svými námitkami, že soud prvního stupně neposkytl dovolatelce dodatečnou lhůtu k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc a k podání návrhů na provedení důkazů podle § 118b odst. 1 o. s. ř. a že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neformuluje dovolatelka žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž namítá vady řízení. Námitka vady řízení ovšem sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť vadami řízení se dovolací soud zabývá podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017), což není případ projednávané věci.
23. Pro úplnost lze doplnit, že dovolatelka svojí argumentací nevymezuje ani tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající za následek zásah do ústavního práva dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2189/2019, v němž Nejvyšší soud shledal v tamním řízení s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, zásah do ústavního práva účastnice na spravedlivý proces, se týkal situace, kdy žádost účastnice o prodloužení lhůty § 118b odst. 1 o. s. ř. nebyla zařazena do procesního spisu, zůstala soudy zcela opomenuta, nebylo jí ani fakticky vyhověno ani o ní jakkoliv rozhodnuto, přičemž vyjádření účastnice, podané v rámci jí navrženého prodloužení lhůty, bylo posouzeno jako podání učiněné po koncentraci soudního řízení. O takovou situaci se však v projednávané věci nejednalo.
24. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. částečně pro vady a částečně pro nepřípustnost.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu