23 Cdo 1853/2024-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Lenkou Suchánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Perlová 371/5, proti žalovanému Olomouckému kraji, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 1191/40a, identifikační číslo osoby 60609460, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, o ochranu autorského práva, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 82 C 1/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 2. 2024, č. j. 4 Co 62/2023-152, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Stručné odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2023, č. j. 82 C 1/2022-87, zamítl žalobu na určení, že žalobce je spoluautorem architektonického díla zachyceného v příloze č. 5 zadávací dokumentace veřejné zakázky vedené pod názvem „Rozvoj služeb e-Governmentu v Olomouckém kraji“ ze dne 26. 3. 2012 (reg. číslo: CZ 1.06/2.100/08.07240) (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 4 Co 62/2023-152, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“, v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení dvou právních otázek, z nichž u první se odvolací soud dle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a druhá otázka dle jeho názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
4. První otázka se týkala toho, zda dílo vyjádřené ve formě projektové dokumentace naplňuje znaky autorského díla ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Dovolatel odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3055/2018, podle něhož se za dílo chráněné autorským zákonem může považovat i projektová dokumentace. Dovolatel namítal, že v projednávané věci dílo obsahovalo i prvky tvůrčí činnosti a že pro vytvoření projektové dokumentace musel mimo jiné vytvořit jedinečné estetické prvky, které nejsou determinovány technickou funkcí, a jejich účelem bylo dodat technologickému centru jedinečný dojem připomínající akvárium. Dovolatel rovněž namítal, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcovo dílo nenaplňuje znaky jedinečného autorského díla, přestože neprovedl všechny navržené důkazy umožňující srovnání díla s jinými datovými centry, a ačkoli odvolací soud důkazy dodatečně provedl, materiálně se jimi dle názoru dovolatele nezabýval. Soudy se tak odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4924/2007, neboť otázku, zda je projektová dokumentace v řešené věci dílem dle autorského zákona, neřešily důsledně a současně přezkoumatelně. Dovolatel zároveň namítal, že pokud soudy měly pochybnosti, zda lze z předložených důkazů dovodit, že dílo obsahuje prvky tvůrčí činnosti, měly si k posouzení takové otázky vyžádat odborné posouzení, např. znalecký posudek.
5. Druhá otázka se vztahovala k tomu, zda funkční determinovanost, tj. účel díla, vylučuje jedinečnost díla a aplikaci ochrany podle autorského zákona. Podle dovolatele odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně, když podmínku neexistence funkčního účelu stanovil jako podmínku pro klasifikování díla jako díla autorského. Poukázal na to, že i judikatura, z níž odvolací soud vycházel, uvádí, že jedinečnost autorského díla nelze chápat absolutně. I přesto, že v projednávané věci je dílo do jisté míry determinováno funkčním účelem, měl dovolatel za to, že předložil dostatečné důkazy o tom, že dílo obsahuje prvky tvůrčí činnosti. Druhou otázku pak považoval dovolatel za v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou.
6. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nelze považovat za rozporné s judikaturou dovolacího soudu, a na druhé v dovolání formulované otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Dovolání není přípustné.
13. První otázka dovolatele týkající se toho, zda lze výsledek činnosti vyjádřený v předmětné projektové dokumentaci považovat v projednávaném případě za autorské dílo ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona, nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Nejvyšší soud ve svém rozhodování vychází z toho, že předmětem práva autorského podle § 2 odst. 1 autorského zákona je pouze dílo, jako jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora v oblasti literární, jiné umělecké nebo vědecké, vyjádřený ve vnímatelné podobě. Podmínka jedinečnosti autorského díla přitom odpovídá i pojmu neopakovatelnosti díla a tvůrčí činnost nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, nebo ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015).
15. Jinak řečeno, předmětem autorského práva je jednotlivě určený ideální statek (literární, jiné umělecké či vědecké dílo), který je nehmotný, nicméně musí být vždy hmotně vyjádřen (materializován) v jakékoli lidskými smysly vnímatelné (seznatelné), tj. jinému člověku sdělitelné, podobě (formě). Povahově nemůže jít o pouhé druhové určení díla, protože tento ideální předmět je vždy individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí činnosti konkrétní fyzické osoby (autora), směřující různými tvůrčími cestami (literárními a jinými uměleckými styly a vědeckými metodami apod.) k jedinečně osobitému nehmotnému projevu (výtvoru a jeho ztvárnění), v němž se, ontologicky vzato, zračí i sama osobnost původce (autora). Připomíná se, že se jedná o výron či pečeť jeho osobnosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015, či jeho usnesení ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 733/2016).
16. Předmětem autorského práva proto nemůže být to, co existuje bez ohledu na tvůrčí činnost autora (např. fakta), nebo to, co je předem do té míry objektivně determinováno, že pro autorskou tvůrčí činnost nezbývá již dostatečný prostor, takže při splnění určitých podmínek by mohly nezávisle na sobě k témuž výsledku dospět různé osoby. Předmětem autorskoprávní ochrany není myšlenkový obsah sám o sobě (např. vyřešení určitého problému, jako tomu je u ochrany vynálezu nebo průmyslového vzoru), nýbrž výlučně jeho tvůrčí ztvárnění v autorskoprávním smyslu. Rovněž není možné přiznat samostatnou autorskoprávní ochranu volným prvkům, které spadají do „obecného fondu“ (též jako „domaine public“ či v systému angloamerického práva jako „public domain“). Mezi „obecný fond“ patří vše, co je obecně užíváno z hlediska obsahu, formy i vyjadřovacích prostředků, jakož i vše, co je již objektivně předurčeno (např. přírodními zákony). Není přitom významné, zda si autor plně uvědomuje, že čerpá z „obecného fondu“, anebo zde působí kolektivní nevědomí, různá informační pole apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 397/2023).
17. Vždy však záleží na konkrétních okolnostech té které věci, jež budou pro soud individuálním a do jiných věcí těžko přenositelným východiskem pro posouzení, zda se bude v dané věci jednat o dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona či nikoli (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1260/2022).
18. Proto dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) o podobě výsledku činnosti žalobce vyjádřeného v předmětné projektové dokumentaci, jehož ochrany jakožto autorského díla se žalobce domáhal, po individuálním posouzení konkrétních okolností projednávané věci k závěru, že tento výsledek byl natolik determinován objektivně předurčenými technickými a užitnými vlastnostmi projektované stavby, stejně jako zadáním ze strany žalovaného, že tento výsledek představuje v zásadě pouze (technické, užitné apod.) řešení provedení stavby s minimem estetických prvků, u něhož tak nebyl dán dostatečný prostor pro tvůrčí (uměleckou) činnost (invenci) autora, tj. činnost žalobce nespočívala v dosažení jedinečného uměleckého výtvoru založeného na specifických (jedinečných) vlastnostech autora, a tudíž tento výsledek postrádá znak individuálního (jedinečně osobitého) uměleckého ztvárnění, pročež ho nelze považovat za autorské dílo ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona, pak se od výše citované judikatury neodchýlil.
19. Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že by se odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4924/2007, z něhož vyplývá, že otázku, zda by konkrétní výsledek činnosti vyjádřený v projektové dokumentaci mohl být hodnocen jako autorské dílo, je třeba řešit důsledně a přezkoumatelně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud se argumentací žalobce, že výsledek vyjádřený v předmětné projektové dokumentaci splňuje znaky autorského díla, důsledně zabýval a posuzoval, zda byly naplněny jednotlivé znaky autorského díla požadované zákonem, a náležitě vyložil své úvahy. Jeho závěr tak nelze považovat za nedůsledný či nepřezkoumatelný, jak namítal dovolatel.
20. S první otázkou a výše uvedenými závěry úzce souvisí rovněž druhá dovolatelem formulovaná otázka, prostřednictvím které se tázal, zda funkční determinovanost díla vylučuje jedinečnost díla, a tedy i jeho ochranu podle autorského zákona. Dovolateli nelze přisvědčit, že by se jednalo o otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou, neboť její řešení se podává přímo ze shora citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jak je již uvedeno výše, Nejvyšší soud ve svém rozhodování vychází z toho, že předmětem autorského práva nemůže být to, co je předem do takové míry objektivně determinováno, že pro autorskou tvůrčí činnost nezbývá již dostatečný prostor (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2023/2019, uveřejněný pod č. 5/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 397/2023).
21. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci výsledek činnosti vyjádřený v předmětné projektové dokumentaci nenaplňuje znaky autorského díla, neboť jeho dosažení bylo natolik (technicky) determinováno, že zde nebyl již dostatečný prostor pro jedinečnou tvůrčí činnost autora, neodchýlil se od shora citované rozhodovací praxe vztahující se k tomu, jaké výtvory jsou chráněny jako díla ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona.
22. K dovolatelově námitce neprovedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že se jedná o námitku vad řízení, která sama o sobě nezakládá přípustnost dovolání. Vadami řízení se dovolací soud v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. zabývá pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nadto nelze odhlédnout od toho, že odvolací soud k námitce žalobce důkazy neprovedené v řízení před soudem prvního stupně dodatečně provedl, na což ostatně poukázal i sám dovolatel v dovolání, když odvolacímu soudu nadále vytýkal, že z provedených důkazů neučinil dle jeho názoru relevantní závěry. K tomu Nejvyšší soud připomíná ustálenou judikaturu, podle které skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) jakožto činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1840/2021, uveřejněný pod č. 78/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. V případě argumentace žalobce o neprovedení důkazu odborným posouzením, resp. znaleckým posudkem, ke zjištění, zda předmětný výsledek činnosti žalobce obsahuje prvky tvůrčí činnosti, se navíc nejedná ani o tzv. opomenutý důkaz, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Žalobce přitom v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím návrh na provedení důkazu odborným posouzením, resp. znaleckým posudkem, neučinil.
24. Nepřiléhavý pak je odkaz žalobce na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015, neboť toto rozhodnutí je založeno na odlišných skutkových východiscích. Jak uvedeno již shora, posouzení, zda určitý výtvor představuje jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora ve smyslu § 2 odst. 1 autorského zákona, je třeba učinit vzhledem ke konkrétním okolnostem té které věci, jež budou pro soud individuálním a do jiných věcí těžko přenositelným východiskem.
25. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu