23 Cdo 1988/2024-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. S., zastoupené Mgr. Renatou Michálkovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti žalovaným 1) T. V., a 2) L. V., oběma zastoupeným Mgr. Evženem Sedleckým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, J. Š. Baara 1625/11, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 113/2022, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2024, č. j. 7 Co 1356/2023-224, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že je vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. ev. XY (objekt rodinné rekreace) – část obce XY, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je rozestavěná stavba, parc. č. st. XY a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY(dále jen „předmětné nemovitosti“). Tvrdila, že darovací smlouvou ze dne 20. 5. 2021 darovala žalovaným do jejich podílového spoluvlastnictví předmětné nemovitosti a žalovaní se v darovací smlouvě zavázali poskytovat jí pomoc ve stáří a nemoci, zajišťovat pravidelný měsíční nákup potravin, pomoc při údržbě a běžných opravách chaty a pozemků a pravidelnou údržbu hrobu. Žalovaní tuto pomoc žalobkyni neposkytovali. Jejich chování žalobkyně s ohledem na svůj zdravotní stav považovala za zjevné porušení dobrých mravů, které jim neprominula, a proto dopisem ze dne 20. 1. 2022 odstoupila od darovací smlouvy pro nevděk a požádala žalované o vrácení daru.
2. Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu rozsudkem ze dne 13. 6. 2023, č. j. 27 C 113/2022-192 (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným 1) a 2) náhradu nákladů řízení (výroky II a III).
3. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok I), rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, a to každému jednou polovinou (výrok II), a uložil každému z žalovaných povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 4 000 Kč (výrok III).
4. Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu včasně podaným dovoláním.
Namítli nesprávné právní posouzení věci a navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a žalobkyně je povinna žalovaným nahradit náklady odvolacího a dovolacího řízení, případně, aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovali v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023, ze dne 29.
9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2716/2021, ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 335/2023-II, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1984/2014, či od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, a ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) při řešení otázky výkladu podmínek odvolání daru pro nevděk. Odvolacímu soudu vytýkali, že pojem nevděk vyložil nepřiměřeně extenzivně ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu a konkrétní situaci, nepřihlédl ke všem skutečnostem nutným pro posouzení věci, tj. k chování obdarovaných před a po darování věci, nezohlednil podíl žalobkyně na závadném chování obdarovaných a přiřkl nedůvodně dárkyni postavení slabší strany.
K přípustnosti dovolání též uvedli, že „…má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka vyřešena jinak“, resp. že „vyřešená právní otázka odvolacího soudu má být dovolacím soudem vyřešena jinak.“
5. Žalovaní poté podáním ze dne 10. 6. 2024 navrhli, aby Nejvyšší soud odložil právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť rozsudkem odvolacího soudu mohou být závažně ohroženi ve svých právech. V důsledku napadeného rozhodnutí je totiž žalobkyně oprávněna s nemovitostmi volně disponovat, převést je na třetí osoby či je zatížit právy třetích osob, přičemž podle tvrzení žalovaných sama žalobkyně uvedla, že jejím úmyslem je nemovitosti prodat. Pokud by tak žalobkyně v době do rozhodnutí o dovolání učinila, a následně by bylo podanému dovolání vyhověno, zhoršilo by se výrazně právní postavení žalovaných.
6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných zamítl. Ztotožnila se se závěry odvolacího soudu, který se podle ní od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a rozhodl věcně správně.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalovaných rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalovaných s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Žalovaní se domáhají jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Nadto by proti těmto výrokům napadeného rozsudku nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Otázka výkladu podmínek odvolání daru pro nevděk nezaloží přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
11. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadového chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém nastupuje úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce.
Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů.
Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 707/2023, či ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024).
12. Odvolací soud se v daném případě, oproti přesvědčení žalovaných, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu včetně chování dárkyně a obdarovaných, tj. i tím, jaký byl vztah dárkyně a obdarovaných před darováním a po něm a jak se podílela žalobkyně na závadném chování žalovaných. Vyšel při tom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ze kterých vyplynulo, že k darování došlo po smrti syna žalobkyně, který byl se žalobkyní v kontaktu a jehož prostřednictvím byly udržovány i určité vztahy žalovaných k žalobkyni, a že při uzavření darovací smlouvy vyslovila žalobkyně vůči žalovaným požadavek na poskytování pomoci ve stáří a nemoci a při zajišťování prací souvisejících s předmětnými nemovitostmi, které hodlala nadále (celoročně) užívat, a žalovaní tento její požadavek akceptovali. Žalobkyně tak oprávněně při uzavření darovací smlouvy vycházela z toho, že se jí (po uzavření smlouvy) od žalovaných jako rodinných příslušníků dostane pomoci a zájmu a nebude nucena obracet se (soustavně) na třetí osoby. Krátce po darování, po neshodě související s „trháním třešní“, kterou odvolací soud hodnotil jako běžnou rodinnou neshodu, tj. od července 2021, oba žalovaní veškeré kontakty se žalobkyní přerušili, ani jeden ze žalovaných žalobkyni žádným způsobem nekontaktoval, ačkoliv jim bylo známo, že je osobou vyššího věku (přes 80 let), zemřel jí syn, který se o ni zajímal, v minulosti prodělala mozkovou příhodu a covid, má pohybové obtíže (pohybuje se s chodítkem) a nezvládne veškeré úkony při zajišťování potřeb jak v běžném životě (větší nákup či úklid), tak v souvislosti s provozem a užíváním darovaných nemovitostí, a přestože s poskytováním pomoci při uzavření darovací smlouvy souhlasili. Nelze považovat za nepřiměřené úvahy odvolacího soudu, který takové chování žalovaných považoval (i s výslovným přihlédnutím k úrovni vztahů mezi účastníky před uzavřením darovací smlouvy a k absenci snahy žalobkyně o jejich zlepšení odůvodněné danými okolnostmi) za zjevné porušení dobrých mravů ve vztahu k žalobkyni, kterého se žalovaní dopustili úmyslně a které žalobkyni ublížilo.
13. Namítají-li žalovaní v dovolání, že neodpovídá skutkovým zjištěním závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní přerušili veškeré kontakty se žalobkyní po neshodě v červenci 2021, pak tím fakticky zpochybňují skutkový stav věci, z nějž odvolací soud vycházel. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Námitka takové povahy nemůže tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.).
14. K poukazu žalovaných na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2716/2021, v němž bylo odkazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod číslem 104/2020 Sb. rozh. obč., lze dodat, že odvolací soud se neodchýlil ani od tam uvedených judikaturních závěrů, pokud při hodnocení „zjevnosti“ porušení dobrých mravů neposuzoval míru intenzity jednání žalovaných, nýbrž takto posuzoval jednání žalovaných jako jednání, které nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy.
15. Označili-li žalovaní jako předpoklad přípustnosti dovolání též, že „vyřešená právní otázka odvolacího soudu má být dovolacím soudem vyřešena jinak“, patrně přehlédli, že takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. nestanoví. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž míří pouze na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl Nejvyšší soud v projednávané věci odklonit (posoudit tuto již vyřešenou otázku nyní jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívají žalovaní, že má dovolací soud posoudit jinak otázku řešenou odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.). O způsobilé vymezení přípustnosti dovolání však nejde, i kdyby žalovaní takto skutečně uplatňovali čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř, neboť z dovolání není zřejmé, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva by se měl (podle mínění žalovaných) dovolací soud nyní odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
16. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaných odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
17. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz), Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalovaných na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 10. 2024 Mgr. Jiří Němec předseda senátu