33 Cdo 2718/2019-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci
žalobce J. U., bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Klimo, advokátem se sídlem
v Brně, Sukova 49/4, proti žalované G. U., bytem v XY, zastoupené Mgr. Ivou
Podskalskou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 12, o určení vlastnického
práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 35/2017,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2019,
č. j. 70 Co 110/2018-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 39 C 35/2017-63, zamítl
žalobu na určení, že „jediným a výlučným vlastníkem pozemku p. č. XY, jehož
součástí je budova s č. p. XY, pozemku p. č. XY, pozemku p. č. XY, jehož
součástí je budova č. p. XY a pozemku p. č. XY, které se nacházejí v k. ú. XY,
obec XY, okres XY, je žalobce“, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, č. j. 70 Co 110/2018-102,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 30. 5. 2016 uzavřel žalobce s
žalovanou darovací smlouvu, podle které jí daroval specifikované nemovitosti v
katastrálním území XY, obci XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY; právní
účinky vkladu nastaly 2. 6. 2016. Žalobce je otcem žalované. Od darovací
smlouvy žalobce odstoupil proto, že po sepisu darovací smlouvy žalovaná
nedodržela slib (ústní dohodu), že za něho doplatí zbytek úvěru ve výši cca 13
mil. Kč, a to za pomoci vlastního úvěru, který měl být zajištěn darovanými
nemovitostmi. Dne 8. 12. 2016 žalobce rozšířil důvody, které ho vedly k
odvolání daru, a žalované vytkl, že v září, v říjnu a v listopadu 2016, se v
e-mailech zasílaných Š., o něm vyjadřovala neuctivě, urážlivě a lživě. Dne 17.
2. 2017 podal žalobu na určení vlastnického práva k nemovitým věcem. V žádném
ze žalobcem namítaných a v řízení prokázaných jednání žalované soudy neshledaly
naplnění skutkové podstaty § 2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); akcentovaly, že s
darováním nemovitostí nebyla spojena žádná podmínka, žalovaná neporušila žádné
smluvní ujednání a její vyjadřování o žalobci v e-mailové komunikaci nedosáhlo
takové intenzity, která by byla způsobilá žalobci jako dárci objektivně
ublížit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost
usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného
práva i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu“. Odvolacímu soudu vytýká, že
se „nevypořádal s navrženými důkazy (výpověďmi J. T. a S. T. a s e-mailovými
zprávami z 26. 9. 2016), kterými mínil prokázat, že dar žalované poskytl toliko
z účelových a předem dohodnutých důvodů, s nimiž byla od začátku seznámena,
avšak dohodu nerespektovala a darem se bezdůvodně na jeho úkor obohatila“.
Opomenutí důkazního návrhu mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
představuje odchýlení se od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1236/2017 a sp. zn. 28 Cdo 5100/2009, a od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 359/05 a sp. zn. III. ÚS 569/03. Nesprávné právní posouzení věci má
podle dovolatele příčinu v „reálně existujícím extrémním rozporu mezi
provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními, kterými bylo
porušeno jeho právo na spravedlivý proces“. Při vědomí limitované možnosti
namítat v rámci dovolání nedostatky ve skutkových zjištěních, s odkazem na
judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 376/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. III. ÚS 501/04 a sp. zn. II. ÚS 418/03) dovolatel
prosazuje, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů
je extrémní nesoulad, což považuje rovněž za odklon od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu, že se žalovaná vůči němu
nedopustila jednání, které by z hlediska subjektivního a objektivního kritéria
mohlo naplňovat důvody pro odvolání daru, považuje za nesprávný. V této
souvislosti připomíná, že žalovanou jako dceru dlouhodobě finančně dotoval a
majetkově nadstandardně vybavil tak, že žije výhradně z majetku, který od něho
dostala darem. Očekával proto její vděčnost a hluboce se ho dotklo, jak se o
něm v korespondenci Š. vyjadřovala. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výtkou, že odvolací soud se nevypořádal s navrženými důkazy, konkrétně s
výpověďmi svědků J. T. a S. T. a e-mailovými zprávami ze dne 26. 9. 2016,
kterými mínil prokázat, že dar žalované poskytl z účelových a předem
dohodnutých důvodů, resp. že tyto důkazy neprovedl, dovolatel neuplatnil
způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž namítá vady
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pomíjí
přitom, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlíží jen,
je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady nejsou způsobilé přípustnost
dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního
posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení
napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence
vady řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn.
30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze
dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5066/17, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo
4024/2018, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Jelikož uvedenou výtkou žalobce nevystihl způsobilý dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci, jsou jeho odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/1994, sp. zn. III. ÚS 95/1997, sp. zn. III. ÚS 173/2002, sp. zn. III. ÚS 569/2003, sp. zn. III. ÚS 139/2005, a sp. zn. III. ÚS 359/2005,
bezpředmětné. Nad rámec toho se sluší uvést, že výtka opomenutí důkazního
návrhu v dané věci nemůže obstát již proto, že žalobce před soudy obou stupňů
provedení důkazu výpověďmi svědků J. T. a S. T. řádně nenavrhl (obě osoby pouze
zmínil ve svém „Návrhu dohody o smírném řešení sporu“ z 9. 4. 2019, který byl
odvolacímu soudu zaslán v průběhu odvolacího řízení). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž
odvolací soud založil právní posouzení, přezkumu nepodléhá, je pro dovolací
soud závazný. Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze
regulérně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.). Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v
řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, že dar žalované podle
jejich dohody poskytl pouze účelově pod podmínkou, že za něho doplatí zbytek
neuhrazeného úvěru ve výši cca 13 mil. Kč, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů
odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015,
sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon
nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet
jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož
podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti
zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom,
které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří
zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě
lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční
logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada
volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému
důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost.
Důkazům,
které byly v řízení provedeny, odpovídají žalobcem zpochybňované skutkové
závěry odvolacího soudu, že darovací smlouva neobsahuje žádné podmínky, které
by nasvědčovaly tomu, že důvodem darování bylo pouze refinancování úvěru, a že
žalovaná žalobci sice neformálně jako člen rodiny nabídla, že mu pomůže se
zajištěním úvěru na refinancování, avšak nebyla prokázána existence smlouvy, v
níž by se zavázala doplatit jeho úvěr a jejíž ujednání by porušila; není zde
rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není
založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní
(subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených
důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do
základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v
posuzovaném případě nejedná. Dárce může od darovací smlouvy odstoupit pro nevděk obdarovaného, ublížil-li
obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré
mravy (§ 2072 o. z.). V ustanovení § 2072 o. z. je definován pojem „nevděk“ tak, že jde o chování,
jímž obdarovaný dárci ublížil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti způsobem zjevně
porušujícím dobré mravy. Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že odstupuje-li
dárce od darovací smlouvy pro nevděk, musí konkretizovat, v čem shledává
chování obdarovaného nevděčným, resp. musí artikulovat, jak a čím mu obdarovaný
„ublížil“, aby bylo možno posoudit, zda šlo o zjevné porušení dobrých mravů. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k
aplikovatelnosti § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ (k
tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2016, nebo ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 5141/2016);
tento výklad je použitelný i v případě aplikovatelnosti § 2072 o. z. Přijal a
odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze
takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které
se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a
intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu
nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle
subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé (podle současné právní úpravy
„zjevné“) kolizi s dobrými mravy. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630
obč. zák., stejně jako z ustanovení § 2072 o. z. právní normu s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace.
Úvaha
soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedených ustanovení, se proto vždy
odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně. Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu důsledně
zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, zkoumal všechny
předpoklady pro vrácení daru a rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud
v celé řadě svých rozhodnutích k aplikaci § 630 obč. zák., příp. § 2072 o. z. obecně přijal. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné chování žalované jako
obdarované vůči žalobci (dárci) z hlediska subjektivního a objektivního
kritéria nemůže naplňovat důvody pro odvolání daru ve smyslu ustanovení § 2072
o. z., není zjevně nepřiměřená. Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu