23 Cdo 20/2023-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce T. Ř., narozeného dne XY, bytem v X, zastoupeného Mgr. Petrem Kolářským, advokátem se sídlem v Brně, Sukova 49/4, proti žalované Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, identifikační číslo osoby 47115971, o plnění závazků z pojistné smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 251/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 20 Co 243/2022-50, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 30. 12. 2021 po žalované domáhal „plnění závazků“ vzniklých na základě pojistné smlouvy č. 058327286 (jejímž obsahem bylo hlavní pojištění pro případ smrti a připojištění pro případ smrti následkem úrazu při dopravní nehodě, trvalé následky úrazu od 0,1 %, denní odškodné 29+, denní odškodné 28-, hospitalizace 5+) v důsledku pojistné události (úrazu žalobce dne 11. 6. 2021 spočívajícího v utržené šlaše v bicepsu s nutností operačního zákroku).
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 5. 2022, č. j. 24 C 251/2021-41, odmítl podání žalobce doručené soudu dne 30. 12. 2021
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů (výrok IÍ). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu). Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl.
II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce v dovolání předkládá Nejvyššímu soudu otázku, zda „je soud povinen ve věci žaloby na plnění ze smlouvy sám hledat a zvolit takovou interpretaci žaloby, jakož i smlouvy samotné, která umožnuje meritorní projednání věci“, přičemž z obsahu dovolání vyplývá, že při posouzení uvedené otázky se odvolací soud podle žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované usneseními Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3215/2014, ze dne 9.
10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015). Nejvyšší soud se otázkou interpretace podání účastníka v minulosti již zabýval opakovaně, když například v žalobcem citovaném usnesení ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, uvedl, že ze zásady bezformálnosti vyplývá, že soud posuzuje procesní úkony podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná.
Uvedeným způsobem soud ovšem postupuje jen tehdy, je-li úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř.); teprve poté lze úkon posoudit podle jeho obsahu. Posouzení procesního úkonu podle obsahu (na druhé straně) soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl.
V ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.
se soudu ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje mu však, aby „domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Ve vztahu k požadavkům na žalobní petit pak Nejvyšší soud vyložil, že musí být úplný, určitý a srozumitelný. Soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, jelikož podle § 153 odst. 2 o. s. ř. nesmí, s výjimkou případů zde uvedených, účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než je navrhováno.
Vymezení obsahu práv a jim odpovídajících povinností, jejichž splnění se žalobce domáhá (včetně předmětu plnění), musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí. Rozhodnutí, které by převzalo do výroku nepřesný, neurčitý nebo nesrozumitelný žalobní petit, by vzhledem k § 261a o. s. ř. nebylo po materiální stránce vykonatelné a právní následky, jež žalobce zahájením řízení sledoval, by tak nenastaly (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 352/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 38/2002). Ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. vymezuje obsahové, nikoli formální náležitosti žaloby. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrné, čeho se žalobce domáhá, tudíž neznamená, že žalobce je povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku (usnesení).
Zákonem požadované náležitosti je ovšem třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možno bez jakýchkoli pochybností z textu žaloby dovodit. Požadavku zákona je učiněno zadost, označí-li žalobce v žalobě (a to v kterékoli části jejího textu, popřípadě i výslovným odkazem na její přílohu) přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalované uložena. To ovšem neznamená, že soud může za procesní stranu provádět věcnou formulaci žalobního petitu; tím by byla nepřípustně dotčena rovnost stran sporu a nestrannost soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 10/1995). V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se podáním ze dne 30. 12. 2021 po žalované v důsledku utrpěného úrazu domáhal „plnění závazku plynoucího z pojistné smlouvy č. 058327286 dle sjednaného rozsahu pojištění, a to Denní odškodné 29+ (tarif DOU8) a denní odškodné 28- (DOU10), tedy hradit žalobci částku vypočtenou dle Oceňovací tabulky denního odškodného po dobu trvání léčení, vše uvedeno v Nabídce Pojistitele na uzavření pojistné smlouvy č. 058327286 – ALLIANZ ŽIVOT“.
Pokud uvedený žalobní petit odvolací soud posoudil s ohledem na obsah podání žalobce, přičemž uvážil a vyložil projevenou vůli účastníka, a dospěl k závěru, že žalobce po žalované požadoval peněžité plnění, postupoval v souladu se závěry žalobcem citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a uvedená námitka žalobce přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Od řešení přijatého v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu se pak odvolací soud neodchýlil ani tím, že shledal naplnění podmínek pro odmítnutí podání žalobce, jímž bylo posuzované řízení zahájeno, neboť žalobní petit (interpretovaný podle obsahu žaloby a podání žalobce na č. l.
37) neformuluje povinnost, jež měla být žalované uložena, přesně, určitě a srozumitelně, ačkoli soud prvního stupně žalobce na tuto vadu jeho podání usnesením ze dne 30. 3. 2022, č. j. 24 C 251/2021-36, upozornil, stanovil mu lhůtu k jejímu odstranění a poučil ho o následcích nesplnění této výzvy. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak v uvedené souvislosti nemůže založit ani odkaz žalobce na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 475/13, ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I.
ÚS 3106/13, a ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3564/15. V uvedených rozhodnutích Ústavní soud připomněl, že soudy jsou povinny hledat a zvolit takovou interpretaci žaloby, která umožňuje její meritorní projednání. Ani z žalobcem navrhovaného výkladu žaloby, podle nějž měla být žalované uložena primárně povinnost „plnit závazky“ z předmětné smlouvy a až následně povinnost zaplatit žalobci pojistné plnění, však nevyplývá přesně, určitě a srozumitelně formulovaná povinnost, jejíhož splnění se žalobce na žalované domáhal.
Z obsahu spisu tak je patrné, že v projednávané věci žádná interpretace žaloby umožňující její meritorní projednání v projednávané věci nebyla možná, a to navzdory snaze soudu prvního stupně o nápravu této vady (srov. již zmiňovanou výzvu na č. l. 36). Za daných podmínek nebylo možno, aby soud prvního stupně postupoval jinak, než aby žalobu odmítl; opačným postupem by totiž bylo nepřípustně dotčena rovnost stran sporu a nestrannost soudu (srov. již zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 909/2003 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 153/94). K namítané vadě řízení, podle níž odvolací soud nepřihlédl k řadě argumentů žalobce, případně se s nimi v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevypořádal, může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výroku I napadeného usnesení podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu