23 Cdo 206/2024-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Miloslavem Jančíkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, B. Němcové 432, proti žalovanému Jaromíru Hánovi, se sídlem v Otrokovicích, Prostřední 1969, identifikační číslo osoby 04406940, zastoupenému JUDr. Janem Vylegalou, Ph.D., advokátem se sídlem v Olomouci, 1. máje 869/27, o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 35/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 10. 2023, č. j. 59 Co 165/2023-132, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 954 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
1. Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal zaplacení částky v celkové výši 150 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal na úkor F. S., dále jen „objednatel díla“, neboť mu nevrátil zálohu poskytnutou na rekonstrukci střechy, která podle tvrzení žalobce nebyla zrealizována. Uvedená pohledávka byla postupní smlouvou ze dne 19. 2. 2021 postoupena žalobci. Žalovaný existenci pohledávky popřel a bránil se tím, že s objednatelem díla nebyl ve smluvním vztahu.
2. Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 28. 6. 2023, č. j. 36 C 35/2023-104, zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení za dobu od 27. 11. 2019 do 30. 1. 2020 (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím
3. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II a III (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Ve vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že žalobce pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, což činí jeho dovolání nepřípustným. Žalovaný rovněž považuje rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalobce předně namítal, že soudy nižších stupňů se při řešení otázky rozdělení důkazního břemena a jeho důsledků odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudkem ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 861/2001, neboť domáhá-li se žalobce vrácení určité částky s tvrzením, že ji žalovanému předal, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení, a je naopak na žalovaném, který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání, aby prokázal existenci a obsah tvrzené dohody, podle níž byl oprávněn plnění přijmout, popř. podle níž není k vrácení plnění povinen. Žalobce má za to, že v projednávané věci soudy nižších stupňů „nepřenesly“ na žalovaného důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že peníze převzal na základě právního důvodu, nýbrž ponechaly povinnost tvrzení a důkazní na žalobci.
10. Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, že se důkazním břemenem rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení (resp. tvrzení odpovídající skutkové podstatě jemu příznivé právní normy); důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního institutu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala. Například v rozsudku ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že o takovou situaci nejde, bylo-li o žalobě rozhodnuto na základě učiněného skutkového zjištění, tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1211/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1964/2021).
11. V projednávané věci bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že právní důvod pro přijetí žalované částky ve výši 150 000 Kč žalovaným existoval, neboť se jednalo o úhradu zálohy na zaplacení ceny díla. Tento závěr není v otázce právního důvodu platby skutkovým závěrem o tom, že se tuto skutečnost nezdařilo prokázat či vyvrátit (tedy závěrem o neunesení důkazního břemena tou ze stran sporu, která jím byla zatížena), nýbrž závěrem o tom, co bylo na základě dokazování zjištěno. Odvolací soud proto správně vypořádal námitku žalobce, že v situaci, kdy byl prokázán konkrétní skutkový děj, nemají úvahy o neunesení důkazního břemena místo (srov. bod 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Rozhodnutí odvolacího soudu tak na závěru o neunesení důkazního břemena ohledně toho, zda žalovaný měl právní důvod k převzetí žalované částky, založeno není. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je však jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, a ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). Uvedená námitka proto přípustnost dle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
12. Žalobce rovněž namítal, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyplývající z rozsudku dovolacího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 32 Cdo 781/2009, protože neuplatnil nevyvratitelnou právní domněnku, že žalovaný jednal svým jménem a na svůj účet.
13. Ani tato dovolací námitka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť závěr, na němž žalobce staví svoji dovolací argumentaci (a na němž vymezuje předloženou právní otázku), že žalovaný jednal svým jménem a na svůj účet, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá. Dospěly-li totiž soudy nižších stupňů ke skutkovému závěru, že žalovaný převzal žalovanou částku jménem zastoupeného M. Š. (srov. bod 43 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 24 a 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí), pak žalobce ve skutečnosti svou kritiku právního závěru odvolacího soudu zakládá na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů,
na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v souladu s rozhodovací praxi dovolacího soudu, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). 14. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 15. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu