23 Cdo 2083/2025-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Magdaleny Bradáčové Kořínkové, se sídlem v Praze, Na Lysinách 438/33, identifikační číslo osoby 04749553, zastoupené Mgr. Davidem Junkem, advokátem se sídlem v Praze, Cukrovarnická 649/39, proti žalované HOLANDSKÉ KVĚTINY spol. s r. o., se sídlem v Praze, Náchodská 469/137, identifikační číslo osoby 27111555, zastoupené Mgr. Petrem Pulcerem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, o zaplacení částky 139.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 192/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2025, č. j. 16 Co 8/2025-79,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.651,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. 10. 2024, č. j. 7 C 192/2023-54, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2024, č. j. 7 C 192/2023-62, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 139.500 Kč s příslušenstvím (výrok I), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení blíže specifikované smluvní pokuty a blíže specifikovaného úroku z prodlení,
2. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (první výrok), ve výroku III jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech výroků, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jelikož odvolací soud se při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje, aby bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.
5. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
9. Dovolání není přípustné.
10. Dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že jsou naplněny podmínky aplikace § 444 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dle dovolatelky se měl odvolací soud zaměřit na to, jestli při vzniku pochybností o zástupčím oprávnění měla žalobkyně povinnost si toto zástupčí oprávnění ověřit u žalované. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. III. ÚS 510/25, z nichž dle jejího názoru vyplývá, že jednání třetích osob musí být v dobré víře a v domněnce v existenci zastoupení. Tato argumentace přípustnost dovolání nezakládá.
11. Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 510/25 shledal výklad Nejvyššího soudu ohledně naplnění podmínky vyvolání domněnky zastoupení vlastní vinou domněle zastoupeného a příčinné souvislosti s jednáním stěžovatelky za nepřiměřeně zužující a uložil dovolacímu soudu, aby se v dalším řízení znovu zabýval tím, zda vedlejší účastnice svým omisivním jednáním vlastní vinou vyvolala u stěžovatelky domněnku zastoupení. V nyní projednávané věci se však o takovou situaci „nepřiměřeně zužujícího výkladu“, jíž se v uvedeném rozhodnutí zabýval Ústavní soud, nejednalo.
12. Dovolatelka na dané rozhodnutí Ústavního soudu odkazuje s tím, že „jednání třetích osob musí být v dobré víře a v domněnce v existenci zastoupení“. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) přitom vzhledem ke konkrétním zjištěným skutečnostem dospěl k závěru, že žalovaná vyvolala vůči třetím osobám přesvědčivou domněnku, že ji A. C. zastupuje, a v řízení vyplynulo, že žalobkyně byla v dobré víře, že jedná se žalovanou. Žalobkyně mohla rozumně předpokládat, že bylo A. C. zmocnění uděleno a že jedná jejím prostřednictvím přímo se žalovanou, a neměla důvod o tom pochybovat. Odvolací soud se tak od dovolatelkou odkazovaného rozhodnutí v tomto směru nikterak neodchýlil.
13. Jestliže dovolatelka argumentuje ve prospěch závěru, že u žalobkyně vznikla pochybnost o její dobré víře (z důvodu způsobu hrazení předcházejících faktur) a žalobkyně dobrou víru ztratila, a to přinejmenším v době, kdy navštívila sídlo žalované, pak pomíjí, že odvolací soud zdůvodnil (s odkazem na závěry soudu prvního stupně), z jakých konkrétních jednání žalované mohla žalobkyně v dobré víře dovozovat existenci zastoupení žalované. Samotné skutkové závěry o okolnostech zakládajících vznik domněnky (dobré víry) žalobkyně o zastoupení dovolatelky pak dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1846/2024). Jak Nejvyšší soud již mnohokrát vyložil, skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný
skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). 14. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ohledně povinnosti zhotovitele předat dílo, aby vzniklo právo na úhradu ceny díla. Dle dovolatelky měly soudy trvat na tom, aby žalobkyně konkrétně prokázala jednotlivé souhlasy se zveřejněním jednotlivých příspěvků. Ani tato argumentace však přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje toliko na rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 8. 2021, sp. zn. 109 C 23/2018. Nejvyšší soud již vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nadto i v této části dovolání vychází dovolatelka z vlastních skutkových tvrzení, když v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně si souhlasy opatřovala. 15. K obecné námitce dovolatelky, že „právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, dovolací soud uvádí, že spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Požadavek, že věc má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud, přípustnost dovolání nezakládá. Takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. nezná (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3098/2024). 16. Dovolatelka rozporuje též rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. V této části však dovolání není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 17. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu