23 Cdo 2251/2024-566
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně RymSan s.r.o., se sídlem v Brně, Veveří, Lidická 700/19, identifikační číslo osoby 05372054, zastoupené Mgr. Jiřím Halaburtem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, proti žalované INTERIORS manufacture&design a.s., se sídlem v Kasejovicích č. p. 337, identifikační číslo osoby 29096227, zastoupené Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Hálkova 1229/44, o zaplacení částky 145 104 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 176/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2024, č. j. 25 Co 224/2023-519, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 28 120 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 145 104 EUR s příslušenstvím jako sjednané odměny za plnění objednávek montážních a sádrokartonářských prací v období od 21. 9. 2020 do 30. 11. 2020, které prováděla pro žalovanou na základě rámcové smlouvy o dílo ze dne 21. 9. 2020 a jejichž cenu žalovaná dosud nezaplatila. Žalovaná se v řízení bránila tvrzením, že dílo žalobkyně nebylo dosud dokončeno a předáno, a dále vznesením kompenzační námitky, jíž proti pohledávce žalobkyně započetla svou pohledávku na náhradu škody, která jí měla vzniknout v důsledku neodborné činnosti pracovníků žalobkyně.
2. Okresní soud Plzeň-jih jako soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 31. 8. 2023, č. j. 11 C 176/2021-492, uložil žalované
3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou jeho výroků) podala žalovaná dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání popřela dovolací argumentaci žalované a zpochybnila důvodnost požadavku žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, označila její dovolání za nepřípustné a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně aby je zamítl.
6. Dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalovaná v dovolání nejprve napadá závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), podle kterého předmětnou smlouvu nebylo možno považovat za smlouvu o dílo, neboť v ní nebyl specifikován předmět díla, a jednalo se proto o smlouvu nepojmenovanou. Žalovaná tak ve skutečnosti v dovolání zpochybňuje způsob, jakým odvolací soud vyložil právní jednání účastníků, a závěr, k němuž výkladem právního jednání dospěl. Nejvyšší soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28.
4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014 (a v na ně navazující judikatuře) vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice.
O takový případ se v projednávané věci nejedná a ani z dovolání nevyplývá, že by žalovaná takové pochybení odvolacímu soudu vytýkala.
10. Žalovaná dovoláním dále zpochybňuje právní posouzení soudů nižších stupňů, podle nichž nebylo možno vyhovět její kompenzační námitce, neboť jí aktivně započítávané pohledávky nebyly k započtení způsobilé s ohledem na to, že se jednalo o pohledávky dosud nesplatné a neurčité. Žalovaná namítá, že splatnost pohledávek vyvolala v průběhu řízení opakovaně, a proto jejich splatnost musela nastat nejpozději na základě jejího podání ze dne 20. 12. 2023, v němž podle svého názoru zcela řádně a naprosto pregnantně (tedy dostatečně určitě) specifikovala škody, které jí byly způsobeny pracovníky žalobkyně, i jednotlivé položky, z nichž toto vyčíslení škod vyplývá. 11. Žalovaná však patrně přehlíží, že odvolací soud napadený rozsudek na posouzení uvedené otázky (výlučně) nezaložil. Odvolací soud totiž svůj závěr o nemožnosti vyhovět kompenzační námitce žalované založil rovněž na neurčitosti samotného kompenzačního jednání, neboť žalovaná (v rozporu např. se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2901/2021) v rámci kompenzační námitky neuvedla, které ze svých konkrétních pohledávek používá k započtení proti pohledávkám žalobkyně (jež výši pohledávek žalované ve svém souhrnu převyšovaly), tedy v jaké části měly pohledávky žalobkyně tímto zápočtem zaniknout (srov. body 8 a 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Uvedený závěr se však žalované nepodařilo v dovolání přípustným způsobem zpochybnit. 12. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). 13. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 14. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. Žalovaná spolu s dovoláním podala rovněž návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalované nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021). 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu