23 Cdo 2901/2021-393
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně CZECH
MASTERS s. r. o., se sídlem v Plzni, Chotíkovská 119/12, identifikační číslo
osoby 02323397, zastoupené Mgr. Martinem Seberou, advokátem se sídlem v Plzni,
Bezručova 153/9, proti žalované J. L., narozené XY, se sídlem XY, identifikační
číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem se sídlem
v Praze 1, V Jámě 699/1, o 229 944 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 27/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2021, č. j. 25 Co 384/2020-360, takto:
I. Dovolání proti výroku prvnímu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 28. 4. 2021, č. j. 25 Co 384/2020-360, v části, v níž byla potvrzena část
výroku I rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 29. 9. 2020, č. j. 11 C
27/2018-313, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2021, č. j. 25 Co
384/2020-360, se ve výroku prvním v části, v níž byla změněna část výroku I
rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 29. 9. 2020, č. j. 11 C 27/2018-313,
a ve výrocích druhém a třetím ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Plzni k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 229 994 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 8,5 % ročně od 30. 12. 2017 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že
metaxo s. r. o. pro žalovanou provedla dílo „Stájová technologie – boxy pro
koně“ za cenu 594 830 Kč, z níž žalovaná zaplatila 364 836 Kč. Žalovaná částka
představuje doplatek ceny díla. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 3.
2020 metaxo s. r. o. postoupila žalovanou pohledávku na žalobkyni.
2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítla, že právní předchůdkyně
žalobkyně byla v prodlení s dokončením díla. V důsledku prodlení vznikla
žalované škoda ve výši 232 000 Kč tvořená ušlým ziskem za ustájení koní za
období od 11. 10. 2017 do 15. 12. 2017 ve výši 168 000 Kč, ušlým ziskem za
využití služeb haly ve výši 14 000 Kč a částkou 50 000 Kč za újmu spočívající v
poškození dobrého jména žalované. Žalovaná dne 6. 2. 2018 započetla svoji
pohledávku vůči pohledávce právní předchůdkyně žalobkyně.
3. Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 11 C
27/2018-313, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 128 939 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 12. 2017 do zaplacení (výrok I), žalobu co
do částky 101 055 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 30. 12. 2017 do
zaplacení zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni
náhradu nákladů řízení (výrok III).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi právní předchůdkyní
žalobkyně metaxo s. r. o. jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou
byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla dodávka boxů pro koně. Dílo
mělo být dokončeno do 11. 10. 2017, předáno však bylo až dne 15. 12. 2017 a
metaxo s. r. o. byla v prodlení. Prohlášením o jednostranném zápočtu pohledávek
ze dne 6. 2. 2018 žalovaná započetla svoji pohledávku ve výši 232 000 Kč
vzniklou z titulu náhrady škody za prodlení s dokončením díla proti pohledávce
žalobkyně ve výši 229 994 Kč vzniklé z titulu ceny díla. Soud prvního stupně
shledal pohledávku žalobkyně na doplacení ceny díla určitou a mezi účastnicemi
nespornou. Pohledávka žalované na náhradu vzniklé škody byla sice mezi
účastnicemi sporná, nicméně i ji považoval za určitou, když žalovaná nárokovala
ušlý zisk za prodlení s předáním stájové technologie ve výši 168 000 Kč a 14
000 Kč a dále náhradu za poškození dobrého jména ve výši 50 000 Kč, jejíž
existenci bylo možno jednoznačně potvrdit či vyvrátit soudním rozhodnutím. Soud
prvního stupně proto považoval za způsobilou k započtení jak pohledávku
žalobkyně, tak žalované. Zápočet ze dne 6. 2. 2018 shledal určitým. K poukazu
žalobkyně, že dopisem ze dne 8. 1. 2018 žalovaná vyzvala metaxo s. r. o. k
náhradě škody sestávající se ze tří samostatných pohledávek, a to škody z
titulu ušlého zisku z důvodu neustájení 14 koní v souhrnné výši 168 000 Kč,
škody z titulu ušlého zisku z důvodu zpoždění s dokončením haly ve výši 14 000
Kč a škody v podobě poškození dobrého jména žalované ve výši 50 000 Kč, soud
prvního stupně uvedl, že uvedené částky v součtu činily 232 000 Kč, které
žalovaná dopisem ze dne 6. 2. 2018 započetla jako jednu částku proti nároku
původní žalobkyně na doplatek ceny díla. Žalovaná podle soudu prvního stupně
uplatnila svůj nárok jako jednu pohledávku na náhradu škody v celkové výši 232
000 Kč. Započtení nebylo zdánlivým, pohledávka žalované v rozsahu, v němž se
kryla s pohledávkou žalobkyně, zanikla a ve zbytku zůstala neuhrazena. Výše
ušlého zisku žalované za ustájení koní, včetně využití jízdárny, činila dle
soudu prvního stupně 101 055 Kč. Důkaz účetní evidencí žalované a smlouvami s
klienty stájí soud prvního stupně neprovedl, neboť jejich provedení žalobkyně
navrhla poté, co bylo řízení koncentrováno. Žalovaná neprokázala, že by došlo k
poškození její dobré pověsti a ke vzniku nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč.
Vzhledem k tomu soud prvního stupně žalobě vyhověl co do částky 128 939 Kč a ve
zbývající části žalobu zamítl.
5. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil v části výroku I, v níž bylo žalované uloženo zaplatit
žalobkyni 122 920 Kč s úrokem z prodlení od 30. 12. 2017 do zaplacení, a v
části výroku I, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 6 019 Kč s
úrokem z prodlení od 30. 12. 2017 do zaplacení, jej změnil tak, že žalobu v
této části zamítl (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II (druhý výrok) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
6. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že mezi
metaxo s. r. o. a žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo a dílo bylo zhotoveno
namísto 11. 10. 2017 až 15. 12. 2017. Ztotožnil se i s tím, že žalovaná se v
rámci procesní obrany domáhala náhrady škody z titulu ušlého zisku a požadovala
i náhradu nemajetkové újmy spočívající v poškození její dobré pověsti. Vznik
nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč neprokázala, pohledávka odpovídající tvrzené
újmě byla neexistující a nebyla způsobilá k započtení. Výhrady neměl odvolací
soud ani ke způsobu výpočtu výše škody ve formě ušlého zisku soudem prvního
stupně. Výši ušlého zisku stanovenou soudem prvního stupně odvolací soud
navýšil o částku 18 094 Kč, neboť z provedených důkazů bylo zřejmé, že za
měsíce listopad a prosinec 2017 bylo sjednáno ustájení o 2 více koní, než
zohlednil soud prvního stupně, a snížil o částku 12 075 Kč představující ušlý
zisk za leden 2018, který nebyl předmětem zápočtu ze dne 6. 2. 2018. Ušlý zisk
žalované tak podle odvolacího soudu činil 107 074 Kč.
7. Pohledávku žalované z titulu náhrady škody odvolací soud shledal
způsobilou k započtení, neboť se jednalo o pohledávku z jednoho vztahu,
existence této pohledávky byla zcela logická v situaci, kdy bylo prokázáno
prodlení věřitele, pohledávka byla splatná, proto ji nebylo lze hodnotit jako
nejistou co do jejího právního základu. Nesprávnosti výše pohledávky se
žalobkyně dovolala až po rozsáhlém dokazování učiněném soudem prvního stupně,
poté, co soud prvního stupně rozhodl a námitka neplatnosti započtení pro
nejistotu a neurčitost byla vznesena až v odvolání. V rozsahu, v němž byla
prokázána, šlo podle odvolacího soudu o pohledávku započitatelnou. Žalovaná
svoji pohledávku započetla dne 6. 2. 2018 a v rozsahu, v němž se pohledávky
kryly, zanikla pohledávka žalobkyně na zaplacení ceny díla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla v plném rozsahu žalobkyně včasným
dovoláním. Podle žalobkyně napadený rozsudek závisel na vyřešení otázky
hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a
dále se právní názor odvolacího soudu odchýlil od ustálené praxe dovolacího
soudu. Měla za to, že odvolací soud se dopustil pochybení, která představují
zásadní zásah do práva žalobkyně na spravedlivý proces, a dále pochybení,
9. Žalobkyně namítla s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 8.
2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06 a ze dne
23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního
soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz), že odvolací soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý
proces tím, že ignoroval dva podstatné argumenty uplatněné v odvolání.
Příslušné pasáže odvolání citovala, včetně odkazu na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018 (uvedené rozhodnutí, stejně jako
všechna dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) ve vztahu k argumentu
prvnímu, který spočíval v tom, že zápočet žalované ze dne 6. 2. 2018 byl
absolutně neplatným právním úkonem z důvodu jeho neurčitosti. Žalovaná tímto
úkonem započítávala vícero svých pohledávek za žalobkyní, aniž by určila, která
z těchto pohledávek zanikla zcela a která pouze částečně. Druhý argument
spočíval v tom, že soud prvního stupně nejprve zcela ignoroval návrh žalobkyně
na provedení důkazu účetnictvím žalované a nakonec jej zamítl s odůvodněním, že
tento důkazní návrh byl žalobkyní vznesen až po koncentraci řízení.
10. Žalobkyně dále vytkla odvolacímu soudu, že a) nesprávně posoudil
příčinnou souvislost mezi prodlením společnosti metaxo s. r. o. a vznikem škody
ve formě ušlého zisku, b) učinil nesprávné zjištění výše škody způsobené
údajným prodlením strany žalující a c) nesprávně posoudil způsobilost
pohledávek žalované k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V rámci
námitky c) uvedla, že odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního stupně s tím,
že pohledávka žalované za žalobkyní z titulu ušlého zisku postupně
„konvalidovala“ a stala se „dodatečně započitatelnou“. Otázku konvalidace
považovala žalobkyně za nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu.
11. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadený rozsudek je
správný a zákonný. Podle žalované žalobkyně nevyhověla formálním požadavkům na
vymezení důvodů dovolání. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony),
dále jen „o. s. ř.“.
14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3.
16. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Proti rozsudku odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byl
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrzen v části, v níž
bylo žalobě co do částky 122 920 Kč s úrokem z prodlení od 30. 12. 2017 do
zaplacení vyhověno, je dovolání žalobkyně subjektivně nepřípustné, neboť tímto
výrokem jí nebyla způsobena újma odstranitelná změnou či zrušením této části
napadeného rozsudku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.
2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015). Dovolací soud proto dovolání v této části
odmítl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.
18. Dovolání není přípustné ani v části, v níž směřovalo proti třetímu
výroku odvolacího soudu, neboť přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části
týkající se výroků o nákladech řízení je ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. výslovně vyloučena.
19. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že má-
li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje, a má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolatel
musí s dostatečnou určitostí a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou
má za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené
věci (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné
pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp.
zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne
16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi
shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. zejména Stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod
číslem 460/2017 Sbírky zákonů, zejména body 38 a 53).
20. Žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil příčinnou
souvislost mezi prodlením společnosti metaxo s. r. o. a vznikem škody ve formě
ušlého zisku. Odůvodnila, v čem spatřuje nesprávnost závěrů odvolacího soudu,
čímž vymezila dovolací důvod. Požadavek vymezit dovolací důvod je odlišným od
požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo
3829/2018, nebo ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3470/2020). Žádnou konkrétní
právní otázku, na jejímž řešení by spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu,
neformulovala, její vztah k judikatuře dovolacího soudu nevymezila a uvedené
nelze dovodit ani z obsahu dovolání. Protože žalobkyně neuvedla, v čem spatřuje
naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, je dovolání v této části vadné.
21. Obdobně žalobkyně k námitce nesprávného zjištění výše škody
způsobené údajným prodlením strany žalující vymezila toliko dovolací důvod,
aniž uvedla, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, a
dovolání je vadné i v této části.
22. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil
způsobilost pohledávek žalované k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. V
rámci této námitky uvedla, že odvolací soud potvrdil závěry soudu prvního
stupně s tím, že pohledávka žalované za žalobkyní z titulu ušlého zisku
postupně „konvalidovala“ a stala se „dodatečně započitatelnou“. Otázku
konvalidace považuje žalobkyně za nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu.
Na řešení otázky, zda se pohledávka žalované stala způsobilou k započtení
dodatečně, však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť odvolací soud
pohledávku žalované shledal způsobilou k započtení, aniž by učinil závěr, že se
tak stalo dodatečně. Není tak naplněn jeden z předpokladů přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř., že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že
jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014). Tato otázka proto
přípustnost dovolání nezakládá.
23. Z podrobné argumentace žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu, že
ignoroval její odvolací námitky o neplatnosti zápočtu žalované ze dne 6. 2.
2018, je zřejmé, že žalobkyně namítá, že se odvolací soud řádně nevypořádal s
otázkou určitosti právního jednání – jednostranného započtení více (aktivně
započítávaných) pohledávek, jejichž souhrnná hodnota převyšuje hodnotu (pasivně
započítávané) pohledávky, bez uvedení, která z více pohledávek zaniká úplně a
která pouze částečně, a že se tím fakticky odchýlil od judikatury Nejvyššího
soudu (reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28
Cdo 2128/2018). Ve vztahu k této otázce shledal dovolací soud dovoláním
přípustným, neboť odvolací soud se vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu, která se i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1.
2014 hlásí k závěrům uvedeným v žalobkyní citovaném rozhodnutí.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro
neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.
26. Podle § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.
27. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění
stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji
pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze
přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní
pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.
28. Podle § 1982 odst. 2 o. z. započtením se obě pohledávky ruší v
rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka
obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě
pohledávky staly způsobilými k započtení.
29. Judikatura dovolacího soudu v poměrech právní úpravy účinné do 31.
12. 2013 dovodila, že při započtení více vzájemných pohledávek musel ten, kdo
činil kompenzační úkon, určit, které pohledávky měly provedeným započtením
zaniknout. Projev vůle směřující k započtení tedy musel být určitý do té míry,
aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši
započtením zanikaly, s tím, že v opačném případě byl daný právní úkon neplatný
pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 19. 12.
2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1774/2015, a
ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 322/2016).
30. Tato ustálená rozhodovací praxe je v tomto rozsahu využitelná i na
právní vztahy, jež se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014. I nadále je
jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením (srov.
ustanovení § 1982 o. z.) kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní
jednání podle ustanovení § 551 až § 553 o. z. U aktivně započítávaných
pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž
součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení
uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje
prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané
pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy
započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy
zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu
ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo
1303/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo
565/2019).
31. Žalovaná namítala, že vůči pohledávce metaxo s. r. o. ve výši 229
994 Kč dne 6. 2. 2018 jednostranně započetla svoji pohledávku ve výši 232 000
Kč. Podle odvolacího soudu žalovaná uplatnila jednak pohledávku na náhradu
škody v podobě ušlého zisku (ve výši 182 000 Kč) a jednak pohledávku na náhradu
nemajetkové újmy spočívající v poškození její dobré pověsti (ve výši 50 000
Kč). Jedná se tak o situaci, kdy je aktivně započítáváno více pohledávek,
jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku. Odvolací soud proto
byl povinen reflektovat odvolací námitku žalobkyně a v souladu se shora
uvedenými judikaturními závěry se zabývat tím, zda bylo určitě a srozumitelně
žalovanou určeno, které aktivně započítávané pohledávky, případně která jejich
část, se uplatňuje k započtení. Neučinil-li tak, je jeho právní posouzení věci
neúplné a v důsledku toho nesprávné.
32. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se dovolací soud
ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda ve věci existují zmatečnostní
vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci.
33. Žalobkyně namítala, že odvolací soud ignoroval jí v odvolání
uplatněný argument, že soud prvního stupně nejprve pominul její návrh na
provedení důkazu účetnictvím žalované (k prokázání jiné výše nákladů žalované a
tedy jiné výše jejího ušlého zisku) a nakonec jej zamítl s tím, že byl
žalobkyní vznesen až po koncentraci řízení. Tato námitka je důvodná. Z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze seznat, z jakých důvodů neshledal
shora uvedený argument žalobkyně opodstatněným, a odvolací soud jej proto
nevypořádal řádně (srov. žalobkyní citované nálezy Ústavního soudu ze dne 29.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06 a ze
dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). Tím zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
34. S ohledem na shora uvedené dovolací soud napadený rozsudek ve výroku
prvním v části, v níž byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně, a v
závislých výrocích druhém a třetím zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu