32 Cdo 565/2019-635
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
Veolia Energie ČR, a. s., se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, 28. října
3337/7, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 45193410, zastoupené Mgr. Jakubem
Vyroubalem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, proti žalované
U.-I., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem
Brožem MJur, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o zaplacení
částky 725 451,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 40 C 143/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 5. 3. 2018, č. j. 15 Co 158/2017-422, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2018, č. j. 15 Co
158/2017-422, v té části prvního výroku pod písmenem a), jíž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 725 451,32 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 18,25
% ročně za dobu od 7. 12. 2006 do zaplacení, dále ve druhém, třetím, čtvrtém a
pátém výroku, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2016,
č. j. 40 C 143/2009-287, v té části výroků po body I a II, jíž bylo rozhodnuto
o nároku na zaplacení částky 725 451,32 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve
výši 18,25 % ročně za dobu od 7. 12. 2006 do zaplacení, dále ve výrocích pod
body III, IV a V, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2017, č.
j. 40 C 143/2009-313, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu
v Ostravě k dalšímu řízení.
II. V části, v níž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 5. 3. 2018, č. j. 15 Co 158/2017-422, v té části prvního výroku pod
písmenem a), jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak že jím byla
zamítnuta žaloba ohledně úroku z prodlení ve výši 18,25 % ročně z částky 188
396,31 Kč za dobu od 7. 3. 2006 do 6. 12. 2006, z částky 157 529,28 Kč za dobu
od 4. 4. 2006 do 6. 12. 2006, z částky 160 273,99 Kč za dobu od 3. 5. 2006 do
6. 12. 2006, z částky 98 292,78 Kč za dobu od 2. 6. 2006 do 6. 12. 2006, z
částky 58 492,03 Kč za dobu od 4. 7. 2006 do 6. 12. 2006, z částky 34 866,98 Kč
za dobu od 1. 8. 2006 do 6. 12. 2006 a z částky 27 599,95 Kč za dobu od 1. 9.
2006 do 6. 12. 2006, a v části prvního výroku pod písm. b), jíž byl zrušen
rozsudek soudu prvního stupně v části přisuzující žalobkyni úrok z prodlení z
částky 300 Kč za dobu od 4. 7. 2006 do zaplacení a řízení bylo v tomto rozsahu
zastaveno, se dovolání odmítá.
V souzené věci se žalobkyně domáhá zaplacení sjednané ceny za dodávky tepelné
energie do nebytových prostor v objektech vlastněných žalovanou, uskutečněné na
základě smlouvy ze dne 4. 6. 2002 v období od ledna do července 2006 v celkové
výši 725 451,32 Kč, se smluvním úrokem ve výši 18,25 % p. a. za prodlení s
úhradou faktur za dodávky realizované v jednotlivých kalendářních měsících, a
to z částky 188 396,31 Kč od 7. 3. 2006 do zaplacení, z částky 157 529,28 Kč od
4. 4. 2006 do zaplacení, z částky 160 273,99 Kč od 3. 5. 2006 do zaplacení, z
částky 98 292,78 Kč od 2. 6. 2006 do zaplacení, z částky 58 492,03 Kč od 4. 7. 2006 do zaplacení, z částky 34 866,98 Kč od 1. 8. 2006 do zaplacení a z částky
27 599,95 Kč od 1. 9. 2006 do zaplacení. Žalovaná v rámci své procesní obrany namítala, že smlouva na dodávku a odběr
elektrické energie mezi účastníky uzavřena nebyla, a pokud žalobkyně přesto
dodávala do objektu tepelnou energii, nemohla se tímto bezdůvodně obohatit ona,
nýbrž její nájemci a podnájemci, kteří byli koncovými odběrateli. Tepelná
energie nebyla dodána v tvrzeném množství. Z procesní opatrnosti podáním ze dne
2. 2. 2010 započetla proti žalobou uplatněné pohledávce vzájemnou pohledávku na
vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého umístěním výměníkové stanice žalobkyně
v části objektu ve vlastnictví žalované za dobu od 18. 4. 2006 do 27. 1. 2010
ve výši 1 072 639 Kč. V průběhu odvolacího řízení pak podáním ze dne 22. 1. 2018 započetla pohledávku vzniklou z téhož důvodu za období od 4. 5. 2014 do 3. 1. 2018 ve výši 1 039 500 Kč s tím, že bezdůvodné obohacení odpovídá částce 1
350 Kč za 1 m2 užívaného nebytového prostoru a rok, jež představuje nájemné
obvyklé. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 11. 2016, č. j. 40 C 143/2009-287,
ve výroku pod bodem I uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 381 620,72 Kč
se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 094,99 Kč za dobu od 4. 2. 2010 do
zaplacení, z částky 160 273,99 Kč od 3. 5. 2006 do zaplacení, z částky 98
292,78 Kč od 2. 6. 2006 do zaplacení, z částky 58 792,03 Kč od 4. 7. 2006 do
zaplacení, z částky 34 866,98 Kč od 1. 8. 2006 do zaplacení a z částky 27
599,95 Kč od 1. 9. 2006 do zaplacení, ve výroku pod bodem II žalobu co do
částky 343 830,60 Kč a úroků z prodlení z částky 188 396,31 Kč za dobu od 7. 3. 2006 do zaplacení ve výši 18,25 % ročně, z částky 157 529,28 za dobu od 4. 4. 2006 do 3. 2. 2010 ve výši 18,25 % ročně a z částek 2 094,99 Kč za dobu od 4. 2. 2010 do zaplacení, 160 273,99 Kč od 3. 5. 2006 do zaplacení, 98 292,78 Kč od
2. 6. 2006 do zaplacení, 58 792,03 Kč za dobu od 4. 7. 2006 do zaplacení, 34
866,98 Kč za dobu od 1. 8. 2006 do zaplacení a 27 599,95 Kč za dobu od 1. 9.
2006 do zaplacení ve výši rozdílu mezi sazbou 18,25 % ročně a sazbou ve výši,
která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v
procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace
České národní banky, vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k
prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí trvání prodlení, zamítl a ve
výrocích pod body III, IV a V rozhodl o nákladech řízení, jež byly zčásti
vyčísleny v usnesení ze dne 21. 2. 2017, č. j. 40 C 143/2009-313. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla s účinností od 30. 9. 2002
uzavřena smlouva na odběr tepla a teplé užitkové vody (dále jen „teplo“) pro
patní měřidlo č. 6388 na adrese Ostrava, Msgr. Šrámka 7/885 a Tyršova 24/885
pro bytové jednotky a nebytový prostor tam se nacházející, která byla podepsána
jednatelem žalované P. N., přihlášky k odběru tepla za rok 2002 i 2005 za
žalovanou podala správcovská společnost S. H. S. Consult, s. r. o., která k
tomu byla žalovanou zmocněna. Ve smlouvě bylo ujednáno, že žalovaná zaplatí za
dodávku tepla cenu dvousložkovou sestávající z ceny za GJ tepelné energie za m2
přihlášené podlahové plochy a rok a z ceny za tepelný výkon za kW a rok s tím,
že složka ceny odvíjející se od ceny za m2 přihlášené plochy předpokládala
dohodu smluvních stran pro každý kalendářní rok, a to při současné limitaci
jakožto ceny regulované ve smyslu zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Pro případ
neuzavření cenového dodatku bylo ujednáno, že odběr tepelné energie bude
považován za neoprávněný. Žalobkyně dodala žalované za rozhodné období v
žalobě uvedené množství tepelné energie, k výši ceny dodaného tepla byl
zpracován znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že cena za dodávku tepla v
rozhodném období byla žalobkyní účtována správně, v souladu se závěry
Energetického regulačního úřadu č. 5/2003. Faktury za dodávky tepla byly
žalované doručeny do její dispoziční sféry, neboť byly odeslány na adresu
společnosti S. H. S. Consult, s. r. o. K pohledávce, kterou žalovaná uplatnila
k započtení, soud zjistil, že žalovaná je vlastníkem nemovitosti, v níž se
nachází výměníková stanice, a žalobkyně tuto výměníkovou stanici v období od
18. 4. 2006 do 27. 1. 2010 užívala, přičemž plocha nebytového prostoru
užívaného žalobkyní činila 147,2 m2. Cena obvyklá za nájem výměníkové stanice
byla stanovena znaleckým posudkem pro roky 2006 – 2007 částkou 800 Kč/m2/rok,
pro rok 2008 částkou 850 Kč/m2/rok a pro rok 2009 částkou 900 Kč/m2/rok. Zápočet žalované se dostal do dispozice žalobkyně dne 3. 2. 2010. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalovanou a právním předchůdcem
žalobkyně byla platně uzavřena smlouva o dodávce tepelné energie. Protože
žalobkyně dodala žalované za rozhodné období teplo, aniž by byl pro toto
období uzavřen cenový dodatek, je žalovaná povinna za tento neoprávněný odběr
zaplatit cenu, kterou žalobkyně po žalované vystavenými fakturami ve správné
výši požadovala.
Úrok z prodlení byl mezi stranami sjednán pouze pro případ
nezaplacení dohodnuté ceny, na případ nezaplacení neoprávněného odběru se proto
nevztahuje a žalovaná je tak povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení pouze v
zákonné výši. V otázce účinků provedeného započtení dovodil, že žalobkyni
nevzniklo právo odpovídající věcnému břemeni užívání výměníkové stanice,
žalobkyně proto užívá nebytové prostory ve vlastnictví žalované bez právního
důvodu, čímž jí vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 471 756 Kč, které je
povinna vydat. Pohledávka žalované se stala splatnou a žalovaná ji v souladu s
§ 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen
„obč. zák.“), platně započetla proti žalobou uplatněné pohledávce žalobkyně. Ke dni 3. 2. 2010, kdy se vzájemné pohledávky setkaly, došlo k zániku části
pohledávky žalobkyně, přičemž vzhledem k § 330 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), zanikly
pohledávky včetně úroku z prodlení u dvou nejstarších faktur zcela a z částky
vyúčtované ve třetí faktuře zůstalo neuhrazeno 2 094,99 Kč. Krajský soud v Ostravě k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích pod body I a II změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni
částku 725 451,32 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 18,25 % ročně za
dobu od 7. 12. 2006 do zaplacení, žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 18,25
% ročně z částky 188 396,31 Kč za dobu od 7. 3. 2006 do 6. 12. 2006, z částky
157 529,28 Kč za dobu od 4. 4. 2006 do 6. 12. 2006, z částky 160 273,99 Kč za
dobu od 3. 5. 2006 do 6. 12. 2006, z částky 98 292,78 Kč za dobu od 2. 6. 2006
do 6. 12. 2006, z částky 58 492,03 Kč za dobu od 4. 7. 2006 do 6. 12. 2006, z
částky 34 866,98 Kč za dobu od 1. 8. 2006 do 6. 12. 2006 a z částky 27 599,95
Kč za dobu od 1. 9. 2006 do 6. 12. 2006 zamítl [první výrok, písm. a)] a co do
úroku z prodlení z částky 300 Kč za dobu od 4. 7. 2006 do zaplacení rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil [první výrok,
písm. b)], uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně v rozsahu 92,8 % částku 93 453 Kč [druhý výrok], rozhodl
o povinnosti žalobkyně a žalované zaplatit náklady řízení České republice
[třetí a čtvrtý výrok] a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů odvolacího
řízení v rozsahu 92,8 % částkou 43 240 Kč [pátý výrok]. Odvolací soud konstatoval, že odvolací řízení proběhlo v systému úplné apelace,
neboť účastníkům, se nedostalo řádného poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř., a
účastníci proto byli oprávněni uvádět v průběhu odvolacího řízení nové
skutečnosti a navrhovat důkazy. V tom, že žalovaná poté, co se její bývalý
jednatel P. N. dne 4. 2. 2016 své funkce vzdal s účinky zániku funkce ke dni 4. 3. 2016, nemá jednatele, neshledal překážku v postupu odvolacího řízení. Argumentoval, že žalovaná je v řízení zastoupena advokátem na základě plné moci
udělené žalovanou v osobě jejího jednatele dne 27. 11. 2008, kdy P. N.
byl
statutárním orgánem žalované, neboť tato plná moc zánikem funkce jednatele
nezanikla. Žalovaná je tak v řízení zastoupena zástupcem s procesní plnou mocí,
aniž by skutečnost, že žalovaná nemá v současné době statutární orgán, mohla
vést k újmě na jejích procesních právech. Výrok, jímž stran úroku z prodlení z částky 300 Kč za dobu od 4. 7. 2006 do
zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu
zastavil, odvolací soud odůvodnil tím, že soud prvního stupně žalobkyni přiznal
úrok z prodlení z částky 58 792,03 Kč od 4. 7. 2006 do zaplacení, ačkoliv jej
požadovala pouze z částky 54 492,03 Kč, a překročil tak žalobní petit. Poté, co odvolací soud zčásti zopakoval a doplnil dokazování, vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil o zjištění, že
společnost S. H. S. Consult, s. r. o., vypověděla žalované mandátní smlouvu, a
to snad ke dni 1. 1. 2005. Smlouva na dodávku tepelné energie obsahuje
ujednání, podle něhož do zániku účinnosti smlouvy byl odběratel povinen uhradit
dodavateli pevnou sazbu za m2 přihlášené plochy a sazbu za tepelný výkon u
nebytových prostor i v případě, že nebude v konkrétním měsíci vykázána žádná
spotřeba tepelné energie, a dále o zjištění o velikosti přihlášených ploch. Dopisem ze dne 2. 2. 2010 žalovaná započetla svou pohledávku za bezesmluvní
užívání nebytových prostor v celkové výši 1 072 639 Kč proti pohledávkám
žalobkyně vyúčtovaným šesti fakturami v celkové výši 725 451,32 Kč, a to včetně
účtovaného smluvního úroku z prodlení, a vůči pohledávce žalobkyně z náhrady
nákladů tohoto řízení ve výši 91 387,90 Kč. Žalovaná zastoupená jednatelem P. N. zmocnila plnou mocí ze dne 5. 5. 2014 P. Z., aby ji zastupoval ve věci
vymáhání pohledávek žalované za třetími osobami, Z. pak za žalovanou podepsal
dne 18. 1. 2018 výzvu žalobkyni k uhrazení ceny za bezesmluvní užívání
nebytových prostor, v nichž se nachází výměníková stanice, za dobu od 4. 5. 2014 do 3. 1. 2018, a výzva byla doručena do datové schránky žalobkyně dne 18. 1. 2018. S odkazem na tuto výzvu žalovaná svou pohledávku v ní vyčíslenou na
částku 1 039 500 Kč zápočtem ze dne 22. 1. 2018, doručeným do datové schránky
žalobkyně dne 23. 1. 2018, započetla proti pohledávkám žalobkyně z faktur
uplatněných v tomto řízení, a to shodným způsobem jako v zápočtu ze dne 2. 2. 2010. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi právním
předchůdcem žalobkyně a žalovanou jako podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti byla platně uzavřena smlouva o dodávce tepelné energie a teplé
užitkové vody odpovídající ustanovení § 76 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb., o
podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o
změně některých zákonů (energetický zákon), a to svou povahou smlouva kupní dle
§ 409 a násl. obch. zák., již za žalovanou podepsal její jednatel P. N. jako
osoba k tomu oprávněná ve smyslu § 13 odst. 1 obch. zák. Přihlášky k odběru
tepelné energie za žalovanou jako vlastníka vyplnila na základě uzavřené
mandátní smlouvy jednatelka společnosti S.H.S. Consult, s. r. o.
V době od
ledna do července 2006 bylo na základě uzavřené smlouvy teplo do nemovitostí
žalované dodáváno, po celé toto období byla smlouva platná a účinná, na patní
měřidlo č. 6388 byly připojeny pouze nemovitosti žalované a správnost
naměřených hodnot byla soudním znalcem z oboru energetika, speciální tepelná
technika, shledána odpovídající. Rovněž výši vyúčtované ceny dodaného tepla do
nemovitostí žalované v rozhodném období shledal s odkazem na znalecký posudek
oprávněnou. Uzavřel, že žalované vznikla smluvní povinnost uhradit žalobkyni
částku 725 651,32 Kč, splatnost vyúčtované ceny tepla nastala nejpozději ke
dni doručení žaloby v této věci žalované, tj. ke dni 5. 12. 2006, a
nesplnila-li žalovaná svůj dluh následujícího dne, dostala se dnem 7. 12. 2006
do prodlení a vznikla jí povinnost zaplatit žalobkyni též sjednaný úrok z
prodlení ve výši 18,25 % z dlužné částky ročně, neboť ujednání o výši smluvního
úroku z prodlení se vztahuje na prodlení s úhradou vyúčtované ceny dodaného
tepla při jakémkoli smlouvou předpokládaném způsobu vyúčtování této úhrady. Odvolací soud dospěl k závěru, že k zániku pohledávky uplatněné žalobou
započtením nedošlo. Oba kompenzační úkony žalované s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu posoudil jako neplatné pro neurčitost, neboť z nich není
patrno, které konkrétní pohledávky a do jaké výše se vzájemně setkaly a v
důsledku provedeného zápočtu zanikly. Zdůraznil, že žalovaná proti součtu
pohledávek žalobkyně provedla zápočet vlastní pohledávky, která (bez
příslušenství) převyšovala pohledávku žalobkyně (bez příslušenství), a zápočet
byl navíc proveden také ve vztahu k žalobkyní požadovanému příslušenství. Neurčitost projevu vůle žalované je pak dále umocňována tím, že také v případě
žalované se nejedná o homogenní pohledávku, neboť dluh z bezdůvodného obohacení
za užívání nebytových prostor bez právního důvodu je úhrnem jednotlivých
pohledávek vzniklých za každý jednotlivý měsíc užívání. Odvolací soud vyjádřil
názor, že tuto neurčitost nebylo možno odstranit výkladem, vysvětlil, že
vzhledem k závěru o neplatnosti se již nezabýval „důvodností“ ani výší
pohledávek uplatněných k započtení, a „z hlediska současné právní úpravy“
poukázal na ustanovení § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále jen „o. z.“), podle něhož k zápočtu není způsobilá pohledávka nejistá. Závěrem odvolací soud dodal s odkazem na zásadu předvídatelnosti soudních
rozhodnutí, že ve sporech vedených mezi týmiž účastníky pod sp. zn. 15 Co
12/2016 a sp. zn. 15 Co 282/2016 uzavřel, že v důsledku provedeného zápočtu
zanikla pohledávka žalobkyně, v případě řízení vedeného pod sp. zn. 15 Co
282/2016 však zápočet směřoval vůči jedné z faktur žalobkyně, a dále je třeba
připustit změnu rozhodovací praxe a zohlednit názorový vývoj judikatury
Nejvyššího soudu. Rozsudek odvolacího soudu napadla jménem žalované podáním označeným jako
dovolání (a spojeným s žalobou pro zmatečnost), datovaným dnem 16. 4. 2018 a
doručeným soudu prvního stupně dne 17. 4. 2018, nejprve V. N., společník
žalované. V podání se poukazuje na skutečnost, že P. N.
není jednatelem
žalované již od 25. 4. 2008, žalovaná tak není od tohoto data řádně zastoupena
a měl jí být ustanoven opatrovník. Současně se namítá neúčinnost doručení
rozsudků odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Poté, co soud prvního stupně
usnesením ze dne 29. 5. 2018, č. j. 40 C 143/2009-442, ustanovil V. N. opatrovnicí žalované, žalovaná zastoupená advokátem JUDr. Jaroslavem Brožem,
jenž doložil plné moci k podání dovolání v této věci a k zastupování žalované v
řízení u Nejvyššího soudu, udělené mu za žalovanou dne 8. 6. 2018 opatrovnicí
V. N. a P. Z. jako jednatelem žalované (podle údajů obchodního rejstříku zapsán
jako jednatel žalované dne 23. 6. 2018 s datem vzniku funkce dnem 4. 6. 2018),
podala nové dovolání, datované dnem 8. 6. 2018 a doručené do datové schránky
soudu prvního stupně téhož dne (dále jen „druhé dovolání“). Následně byl
napadený rozsudek odvolacího soudu dne 22. 11. 2018 a znovu dne 14. 1. 2019
doručen do datové schránky žalované. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 11. 2018, č. j. 40 C 143/2009-569, které nabylo právní moci dne 11. 12. 2018,
byla V. N. zproštěna funkce opatrovnice žalované. Dne 16. 1. 2019 pak podala
žalovaná, zastoupená advokátem J. B. na základě plné moci udělené dne 8. 6. 2018 za žalovanou. P. Z. další dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (dále
jen „třetí dovolání“). Ve druhém dovolání dovolatelka sděluje, že rozsudek odvolacího soudu napadá v
celém rozsahu. Přípustnost dovolání dovozuje především z porušení práva na
spravedlivý proces, k němuž mělo dojít vydáním tzv. překvapivého rozhodnutí,
definovaného např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 22
Cdo 4646/2008 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde
citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), a v nálezu Ústavního soudu ze
dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15 (uveřejněném pod číslem 70/2016 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Vytýká odvolacímu soudu, že oproti svým
předchozím rozhodnutím a především oproti soudu prvního stupně vyhodnotil
zápočty provedené žalovanou jako neplatné, aniž účastníky se svým odlišným
právním názorem seznámil a dal jim možnost se k němu vyjádřit. Dle jejího
mínění jsou zde následky překvapivého rozhodnutí umocněny tím, že při včasném
vyjevení odlišného právního názoru odvolacího soudu mohla zápočet učinit znovu
(platně) a předejít tak zbytečnému množení soudních sporů. Dovolatelka má dovolání za přípustné též pro řešení otázky platnosti procesní
plné moci udělené za žalovanou Mgr. Tomáši Gureckému a schopnosti žalované před
soudem jednat v situaci, kdy neměla žádný statutární orgán, při němž se měl
odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2190/2011,
sp. zn. 21 Cdo 1388/2007 a sp. zn. 21 Cdo 2646/2016, přičemž v posledním z nich
se Nejvyšší soud zabýval přímo otázkou „jednatelství žalované“ v dané situaci. Prosazuje názor, že s ohledem na zásadu právní jistoty nelze otázku oprávnění
P. N. za ni jednat posoudit v tomto řízení jinak, než jak to učinil Nejvyšší
soud ve věci sp. zn. 21 Cdo 2646/2016, P. N. tedy nemohl jako jednatel udělit
dne 27.
11. 2008 plnou moc advokátovi a soud prvního stupně tedy měl řízení
přerušit, neshledal-li důvody pro ustanovení procesního opatrovníka; ve věci
nemohlo být jednáno. Jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou dovolatelka předkládá otázku, zda
osoba, která započítává toliko jednu svou pohledávku, která navíc dle jejího
názoru převyšuje pohledávky, vůči kterým zápočet směřuje, musí počítat se všemi
eventualitami, tj. domýšlet, zda započítávaná pohledávka je skutečně tak
velká, jak se domnívá, a pokud snad není, tak v jakém pořadí zanikají
pohledávky, vůči nimž zápočet směřuje, nebo zda v popisovaném případě platí
zásada priority, tj. že zápočtem zaniknou pohledávky v pořadí dle svého
vzniku. Dovolatelka argumentuje, že měla k započtení toliko jednu pohledávku,
odkaz odvolacího soudu na judikaturu je tedy nepřípadný, navíc její pohledávka
vzájemné pohledávky převyšovala, neměla tedy důvod vypočítávat, které
pohledávky žalobkyně zanikly zcela a které zčásti. Nelze po ní spravedlivě
požadovat, aby při zápočtu pamatovala na možnost, že její pohledávka je nižší,
než se domnívá. Soud by měl vyšetřit skutečný úmysl jednající osoby v přirozené
logice věcí směřující k zániku pohledávek, a pokud by dospěl k závěru, že
pohledávka uplatněná k započtení je nižší, měl být zánik započítávaných
pohledávek vyhodnocen dle zásady priority.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Ve třetím dovolání dovolatelka předeslala, že je podáváno z procesní opatrnosti
v reakci na opětovné doručení napadeného rozhodnutí a je textově shodné s
druhým dovoláním, s výjimkou rozšíření v článku VII. V něm dovolatelka
doplnila, že neplatnost plné moci udělené P. N. dne 27. 11. 2008 vyplývá i z
postupu soudu prvního stupně, který jí napadené rozhodnutí doručil dne 22. 11. 2018 do datové schránky a zdůvodnil tento svůj postup odkazem na pokyn
Nejvyššího soudu, dle něhož žalovaná nebyla v řízení zastoupena Mgr. Gureckým a
rozhodnutí tedy nebylo doručeno řádně a není v právní moci. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku
II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále
též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že třetí dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho
přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v prvním výroku pod
písm. b) a v části prvního výroku pod písm. a), jíž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně a zamítnuta žaloba ohledně úroku z prodlení ve výši 18,25 %
ročně z částky 188 396,31 Kč za dobu od 7. 3. 2006 do 6. 12. 2006, z částky 157
529,28 Kč za dobu od 4. 4. 2006 do 6. 12. 2006, z částky 160 273,99 Kč za dobu
od 3. 5. 2006 do 6. 12. 2006, z částky 98 292,78 Kč za dobu od 2. 6. 2006 do 6. 12. 2006, z částky 58 492,03 Kč za dobu od 4. 7. 2006 do 6. 12. 2006, z částky
34 866,98 Kč za dobu od 1. 8. 2006 do 6. 12. 2006 a z částky 27 599,95 Kč za
dobu od 1. 9. 2006 do 6. 12. 2006, není dovolání přípustné, neboť není splněna
podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání [§ 243c odst. 3 věta první a §
218 písm. b) o. s. ř.].
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne,
že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v
jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen
tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (z rozhodnutí
Nejvyššího soudu k tomu srov. např. již usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2
Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998,
pod číslem 28, a z pozdější doby např. usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29
Cdo 3041/2015). V situaci, kdy označenými výroky napadeného rozsudku bylo
řízení zčásti zastaveno a žaloba částečně zamítnuta, nelze dospět k závěru, že
jí těmito rozhodnutími byla způsobena újma na jejích právech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4326/2015), která
by zrušením či změnou napadeného rozhodnutí mohla být odstraněna. V té části, v níž dovolání směřuje proti napadenému rozhodnutí ve výrocích
druhém až pátém, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Prostřednictvím argumentu, že odvolací soud řešil otázku, zda mohla v řízení
před soudy nižších stupňů vystupovat (zda tu byla osoba oprávněná za ni
jednat), v rozporu s judikaturou, dovolatelka namítá zmatečnostní vadu podle §
229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spočívající v tom, že účastník nemohl před
soudem vystupovat (§ 29 odst. 2 o. s. ř.) a nebyl řádně zastoupen. K nápravě
takovéto vady řízení je určena žaloba pro zmatečnost. Dovolací soud může sice
přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je
dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou, o. s. ř.). Přípustnost
dovolání zmatečnostní vada podle procesních pravidel účinných od 1. 1. 2001
založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 6,
ročník 2006, pod číslem 82, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR
84/2013, ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013, či ze dne 13. 5. 2020,
sp. zn. 32 Cdo 1066/2020). Otázka, kterou má dovolatelka za dosud judikatorně nevyřešenou, závěr o
přípustnosti dovolání nezakládá. Je tomu již z toho důvodu, že odvolací soud
takovou otázku neřešil, ani neměl důvod řešit, a napadené rozhodnutí na jejím
řešení nezávisí. Dovolatelkou předložená otázka je založena na předpokladu, že
byla započtena toliko jedna pohledávka, odvolací soud však vyšel ze závěru, že
předmětem zápočtu dovolatelky nebyla homogenní (tedy jedna jediná) pohledávku,
nýbrž úhrn jednotlivých pohledávek z titulu bezdůvodného obohacení vzniklých za
každý jednotlivý měsíc užívání nebytových prostor bez právního důvodu. Tento
závěr dovolatelka způsobem odpovídajícím ustanovením § 241a odst. 1 a § 237 o. s. ř. nezpochybnila. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013,
sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu
soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí
odvolacího soudu nezávisí. Jak správně konstatoval odvolací soud, judikatura Nejvyššího soudu je ustálena
v závěru, že při započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí
kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení tedy musí být určitý do té míry, aby z něj
bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a do jaké jejich výše
započtením zanikají, v opačném případě je daný právní úkon neplatný pro
neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. rozsudky ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, a ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo
932/2006, nebo usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne
19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo
1774/2015, ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 322/2016, či ze dne 18. 7.
2019,
sp. zn. 23 Cdo 4306/2017). Citovaná ustálená rozhodovací praxe je v tomto
rozsahu využitelná i na právní vztahy, jež se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014. I nadále je jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným
započtením (srov. § 1982 o. z.) kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na
právní jednání podle § 551 až § 553 o. z. U aktivně započítávaných pohledávek
(těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet
převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení
uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje
prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané
pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy
započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy
zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu
ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4358/2016, a ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo
1303/2018). Jestliže byl proto předmětem zápočtu provedeného dovolatelkou
soubor pohledávek, neobstála by její argumentace ani v tom případě, že by výše
těchto pohledávek převyšovala výši vzájemných pohledávek žalobkyně. Nejvyšší soud se ostatně výslovně vyjádřil též k otázce, zda se v takových
případech uplatní zásada priority, tj. zda zápočtem zaniknou pohledávky v
pořadí dle svého vzniku. Vyložil již v rozsudku ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23
Odo 932/2006, že na daný případ nelze aplikovat § 330 odst. 3 obch. zák., neboť
toto ustanovení obsahuje zápočet platby za situace, kdy dlužník má vůči
věřiteli více peněžitých závazků a při placení neurčí, který závazek plní, a
nikoliv v situaci, v níž k zániku nesplněného závazku dochází započtením
pohledávky, resp. několika pohledávek. V rozsudku ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, pak uzavřel, že započtení pohledávek nelze považovat za jiný
způsob či formu splnění dluhu, nýbrž za způsob zániku nesplněného závazku, při
němž dvojí plnění odpadá, a proto právní úpravu splnění dluhu nelze ani
analogicky použít na započtení pohledávek (srov. též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4320/2017, a ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. 23
Cdo 4306/2017). Odvolací soud tedy postupoval zcela v souladu s citovanou judikaturou
dovolacího soudu. Ústavní soud ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, dospěl mimo jiné k závěru,
že ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy
vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené
rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k
ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené judikatury Ústavního soudu.
Nejvyšší soud, jsa tímto právním
názorem vázán, se tedy při zkoumání přípustnosti dovolání zabýval též námitkou
dovolatelky, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť
jeho rozhodnutí bylo - v rozporu s judikaturou Ústavního soudu – překvapivé, a
dospěl k závěru, že pro řešení této otázky dovolání přípustné je a je též
důvodné. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí otázkou předvídatelnosti svého
rozhodnutí výslovně zabýval (řešil ji), opomenul však závěry vyjádřené v
dovolatelkou odkazovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3317/15, podle
nichž dospěje-li odvolací soud k závěru o věcné nesprávnosti výroku rozhodnutí
soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení věci, aniž by s
ním v rozporu se zásadou zákazu překvapivých rozhodnutí účastníky seznámil a
dal jim příležitost se k němu vyjádřit, jde o postup, jímž došlo k porušení
práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod a práva být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod. Dovolatelka přiléhavě argumentuje, že za překvapivé (nepředvídatelné) je v
ustálené rozhodovací praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu
předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož
přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat
(srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS
729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, oba in www.usoud.cz,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006,
uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise
Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010). Právě taková procesní situace nastala též
ve zde souzené věci. Odvolací soud posoudil obě započtení provedená
dovolatelkou jako neplatná pro neurčitost, aniž byla otázka jejich neplatnosti
z tohoto důvodu v předchozím řízení jakkoliv otevřena. Z pohledu
předcházejícího řízení tudíž posoudil věc originálním způsobem, aniž
dovolatelku seznámil se svým odlišným právním názorem, popř. s možností
odlišného právního posouzení, a zbavil ji tak možnosti příslušné skutkové a
právní argumentace. Tím nejen zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí o věci, nýbrž porušil zároveň právo dovolatelky na
spravedlivý proces. Protože je dovolání přípustné, Nejvyšší soud může (a musí) přihlédnout též k
vytýkané zmatečnostní vadě řízení, kterou je třeba podřadit pod ustanovení §
229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se podává, že za právnickou osobu
jedná člen statutárního orgánu; tvoří-li statutární orgán více osob, jedná za
právnickou osobu předseda statutárního orgánu, popřípadě jeho člen, který tím
byl pověřen; je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická osoba, jedná vždy
fyzická osoba, která je k tomu touto právnickou osobou zmocněna nebo jinak
oprávněna. Podle § 29 odst. 2 o. s. ř.
ustanoví předseda senátu právnické osobě, která
jako účastník řízení nemůže před soudem vystupovat proto, že tu není osoba
oprávněná za ni jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni
jednat, opatrovníka, je-li tu nebezpečí z prodlení. Ustanovení § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. stanoví, že žalobou pro zmatečnost
účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo
odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník řízení neměl
procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§ 29 odst. 2 o. s. ř.)
a nebyl řádně zastoupen. Smyslem a účelem ustanovení procesního opatrovníka podle § 29 odst. 2 o. s. ř. je řádné hájení zájmů právnické osoby, k ochraně jejíchž práv byl opatrovník
ustanoven, v občanském soudním řízení. Není-li právnické osobě, která před
soudem jako účastník nemůže vystupovat, opatrovník ustanoven, je zasaženo její
právo na spravedlivý proces a řízení trpí zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012,
sp. zn. 21 Cdo 2190/2011, ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2646/2016, a ze
dne 24. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 616/2019, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 741/16, a mutatis mutandis nálezy Ústavního soudu ze
dne 25. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3206/16, a ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS
3039/16). Jestliže právnická osoba nemůže před soudem vystupovat jako účastník řízení
(proto, že tu není osoba oprávněná za ni jednat nebo že je sporné, kdo je
osobou oprávněnou za ni jednat), vyplývá z toho mimo jiné, že taková právnická
osoba nemůže za řízení činit procesní úkony (podle § 41 a násl. o. s. ř.) a že
jí nemohou být (účinně) doručovány písemnosti, neboť tu není nikdo, kdo by za
ni mohl provádět procesní úkony nebo přijímat doručované písemnosti. Jakmile to
vyjde najevo, soud ustanoví této právnické osobě opatrovníka podle § 29 odst. 2
o. s. ř. Nepřistoupí-li soud k ustanovení opatrovníka (což je možné pouze
tehdy, není-li tu nebezpečí z prodlení), řízení přeruší až do té doby, dokud
právnická osoba (opět) nebude schopna v řízení vystupovat před soudem jako
účastník řízení (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2190/2011). Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů
(§ 133 odst. 1 věta první obch. zák.); jednatele jmenuje valná hromada z řad
společníků nebo jiných fyzických osob (§ 133 odst. 3 obch. zák.). Jmenování
jednatele do funkce, jakož i ukončení výkonu jeho funkce se zapisují do
obchodního rejstříku [srov. § 35 písm. f) obch. zák.]; zápis má jen
deklaratorní povahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008,
sp. zn. 21 Cdo 1388/2007). Ve věci žaloby pro zmatečnost vedené před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 21 Cdo
2646/2016, v němž byla společnost U. – I., v postavení strany žalované,
Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2646/2016. Zjistil z výpisu z obchodního rejstříku žalované, že její statutární orgán P. N. byl zapsán jako jednatel ke dni vzniku společnosti 8. 1. 2001, jeho funkce
zanikla dnem 25. 4.
2008, z obchodního rejstříku byl vymazán dne 28. 5. 2010 a
opětovně byl jako jednatel zapsán dne 3. 5. 2013, a to se dnem vzniku funkce 8. 1. 2001. P. N. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 24. 9. 2007, č. j. 1 T 158/2006-657, který nabyl právní moci dne 25. 4. 2008, uznán
vinným ze spáchání trestného činu vydírání a rozsudkem téhož soudu č. j. 1 T
158/2006-1004, který nabyl právní moci dne 21. 2. 2012, byl obžaloby zproštěn. Nejvyšší soud dovodil, že v době od 25. 4. 2008 do 21. 12. 2012 nesplňoval
jednatel žalovaného P. N. podmínky pro výkon své funkce (podmínku bezúhonnosti)
a že tu nebyl ani nikdo jiný, kdo by za něj mohl jednat v řízení před soudem. Jestli tu nebyla osoba oprávněná jednat za žalovanou, která je právnickou
osobou, bylo povinností soudu v původním řízení - bez ohledu na to, zda za
právnickou osobu případně učinil někdo procesní úkon neoprávněně - ustanovit
účastníku řízení opatrovníka podle § 29 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud uzavřel,
že P. N. nebyl v původním řízení oprávněn za žalovanou udělit plnou moc
advokátce k zastupování v řízení před soudem, a to ani dne 13. 7. 2008 (pro
řízení před soudem prvního stupně a pro odvolací řízení), ani dne 2. 4. 2010
(pro dovolací řízení). Vzhledem k tomu, že žalovaná v době původního řízení
nemohla vystupovat před soudem proto, že tu nebyla osoba oprávněná za něj
jednat (jednatel), a že soudy neustanovily žalované opatrovníka podle § 29
odst. 2 o. s. ř. (žalovaná nebyla řádně zastoupena), bylo řízení před soudy
postiženo zmatečností podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tyto závěry se v plné míře prosadí též ve zde souzené věci. Ze spisu vyplývá,
že v řízení, které bylo zahájeno dne 11. 10. 2006, dovolatelku před soudem
prvního stupně i v odvolacím řízení zastupoval advokát Mgr. Tomáš Gurecký na
základě plné moci, kterou mu dne 27. 11. 2008 udělil jménem žalované P. N. jako její jednatel. Protože však P. N. v době od 25. 4. 2008 do 21. 12. 2012
nesplňoval podmínky pro výkon funkce jednatele žalované, nebyl oprávněn udělit
dne 27. 11. 2008 za žalovanou plnou moc jmenovanému advokátovi k zastupování v
řízení před soudem. Jestliže P. N. nesplňoval v uvedené době podmínky pro výkon
funkce jednatele žalované a nebyl-li tu ani nikdo jiný, kdo by za žalovanou
mohl jednat v řízení před soudem, bylo povinností prvního stupně ustanovit
žalované opatrovníka podle § 29 odst. 2 o. s. ř. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě,
oddíl C, vložka 23764, je patrno, že P. N. poté, co byl jako jednatel do
obchodního rejstříku opětovně zapsán dne 3. 5. 2013 se dnem vzniku funkce k 8. 1. 2001, byl následně vymazán dne 15. 3. 2018 s datem zániku funkce ke dni 4. 3. 2016. P. Z. byl jako jednatel žalované do obchodního rejstříku zapsán dne
23. 6. 2018 s datem vzniku funkce dnem 4. 6. 2018; v době od 5. 3. 2016 do 4. 6. 2018 žalovaná neměla statutární orgán. Odvolací soud, který chybně posoudil
plnou moc udělenou P. N. advokátovi Mgr. Tomáši Gureckému dne 27. 11.
2008 jako
účinnou, žalované procesního opatrovníka neustanovil ani nepřerušil řízení a
odvolací řízení tak proběhlo, ačkoliv tu nebyl nikdo, kdo by v něm mohl za
žalovanou jednat. Procesní opatrovník jí byl ustanoven až usnesením soudu
prvního stupně ze dne 29. 5. 2018, č. j. 40 C 143/2009-442. Jak řízení před soudem prvního stupně, tak i odvolací řízení bylo tedy zatíženo
zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v té části měnícího výroku o věci samé,
proti níž Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, není z uvedených důvodů
správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v tomto rozsahu zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2
věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí zčásti (co do zmatečnosti) také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, Nejvyšší soud je proto v příslušné části zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). První dovolání obsahovalo mj. návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že tento návrh podala osoba, která nebyla
oprávněna za dovolatelku jednat, Nejvyšší soud k němu nepřihlédl. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.