23 Cdo 4306/2017-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve
věci žalobkyně Auböck s.r.o., se sídlem v Boršově nad Vltavou, Poříčí 247, PSČ
373 82, IČO 26089785, zastoupené JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem, se sídlem
v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, PSČ 370 01, proti žalované AUTOSKLO K +
M spol. s r.o., se sídlem v Českých Budějovicích 3, Prostřední 2792/1, PSČ 370
04, IČO 46683950, zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, se sídlem v
Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1321/1, PSČ 370 01, o zaplacení částky 1 829
862,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod
sp. zn. 13 Cm 862/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 8. 2. 2017, č. j. 4 Cmo 97/2016-226, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 1. 2016, č. j. 13 Cm
862/2014-183, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 8. 2016, č. j.
13 Cm 862/2014-212, řízení zastavil co do částky 216 072,60 Kč s příslušenstvím
(výrok pod bodem I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 613
790 Kč se 7,05% úrokem z prodlení z částky 1 080 363 Kč od 10. 5. 2013 do
zaplacení a z částky 48 427 Kč od 22. 5. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem II)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 4 Cmo 97/2016-226,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem II, ve výroku pod
bodem III změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu
nákladů řízení částku 179 470,60 Kč (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, když měla za to, že
postupem obou soudů, tj. soudu prvoinstančního i odvolacího, byl porušen zákon,
a to jak v otázce hmotného, tak i v otázce procesního práva, přičemž obě otázky
nebyly dosud dovolacím soudem uspokojivě, resp. komplexně vyřešeny, čímž je
podle žalované dána přípustnost jejího dovolání a současně nastolen dovolací
důvod. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se
podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem, posuzoval, zda jsou splněny náležitosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá
(dovolací návrh).
Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém
rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatelka spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu
trvání lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání postrádá náležitosti uvedené v §
241a odst. 2 o. s. ř., protože dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sen. zn.
29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto
usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS
383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR
114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSCR
104/2015). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá
být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015
(obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15).
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.
ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní
soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku
přípustnosti dovolání.
Dovolatelka předně nikde v dovolání nevymezila konkrétní právní otázku, na
jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo záviset a která by splňovala některé
z kritérií přípustnosti dovolání uvedené v § 237 o. s. ř. Žalovaná v dovolání
polemizovala s právním posouzením věci odvolacím soudem a nastiňovala své úvahy
týkající se uznání závazku a zápočtu pohledávky, načež uvedla, že má za to, že
poukázala na řadu otázek spojených s aplikací procesního institutu uznání
nároku podle § 153a o. s. ř. v sepjetí s jeho hmotněprávním ekvivalentem uznání
dluhu, resp. že významně rozvinula problematiku posuzování platnosti zápočtů, v
nichž se uplatňuje více pohledávek k započtení. V obou případech pak měla za
to, že řada těchto otázek nebyla dovolacím soudem dosud uspokojivě vyřešena,
resp. že byla tímto soudem rozhodována rozdílně od závěrů předchozích
procesních soudů, přičemž v úvahu připadá i alternativa, že některá z
nastolených právních otázek by měla být vyřešena jinak, než v dosavadní
rozhodovací praxi dovolacího soudu. Dovolatelka tedy ani neuvedla, v čem
konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., pouze dala dovolacímu soudu na výběr, který ze tří podle dovolatelky v
úvahu přicházejících předpokladů přípustnosti dovolání shledává za naplněný.
Výše uvedeným postupem žalovaná nedostála požadavkům na přípustnost jejího
dovolání. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové
náležitosti dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již
několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30
Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která
je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že argument, podle kterého byla
řada otázek „rozhodována rozdílně od závěrů předchozích procesních soudů“
významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) předpokladu, podle nějž je
právní otázka „dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ (srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li
být dovolání přípustné proto, že právní otázka „je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a
odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní
otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají. Má-li být dovolání přípustné
proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde
o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř.,
jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo
procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov.
usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a sp. zn. 29 Cdo 2394/2013
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí
být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Žádnému z těchto požadavků dovolatelka nedostála.
Pro úplnost lze doplnit, že námitky žalované týkající se nedodržení požadavku
na písemnou formu úkonu, jímž mělo dojít k uznání závazku, a (ne)určitosti
obsahu takového úkonu, by nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání ani v
případě, že by žalovaná uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. považuje za naplněný, neboť na těchto otázkách napadené
rozhodnutí nezávisí. Soudy v první řadě v řízení nerozhodovaly rozsudkem pro
uznání podle § 153a o. s. ř., odvolací soud navíc napadené rozhodnutí nezaložil
ani na posouzení právní otázky uznání závazku ve smyslu § 323 zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, (dále jen „obch. zák.“) Odvolací soud „pouze“
při svém rozhodování vycházel při zjišťování skutkového stavu ze shodných
tvrzení účastníků o existenci předmětné pohledávky.
Námitky žalované směřující proti závěru odvolacího soudu o neplatném započtení
pohledávek žalované z důvodu absence konkretizace pohledávek, které započtením
měly zaniknout a které naopak započítávány nebyly, by nemohly založit
přípustnost dovolání, neboť odvolací soud otázku (ne)platnosti započtení
posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší
soud např. v rozsudku ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, vyložil, že
„není-li ze zápočtu zřejmé, která pohledávka proti které je započítávána, a v
důsledku toho ani to, které vzájemně se kryjící pohledávky započtením zanikly,
je nutno uzavřít, že takový úkon započtení je neplatný podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v Soudní judikatuře seš. č. 2/2004,
pod označením SJ 20/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, v němž bylo judikováno, že podmínkou, aby závazek mohl
být posuzován jako určitý, musí být jednoznačně identifikován.)“. V rozsudku ze
dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, Nejvyšší soud uzavřel, že „[v] dané
věci dopis žalovaného ze dne 19. 7. 2002, kterým bylo započtení provedeno,
specifikuje celkový dluh žalovaného ve výši 1 220 058,90 Kč tak, že vypisuje
jednotlivé faktury (uvádí jejich označení, datum vystavení a fakturovanou
částku), aniž by určitě stanovoval, které z dílčích pohledávek vyúčtovaných
těmito fakturami mají provedeným zápočtem zaniknout. Jednotlivé faktury jsou
sice v dopise ze dne 19. 7. 2002 seřazeny, z tohoto seřazení ovšem nelze s
určitostí dovodit, jestli žalovaný měl v úmyslu započíst pohledávky v pořadí od
nejdříve vypsaných po nejníže vypsané či provedené seřazení bylo náhodné. Nelze-li tedy z projevu vůle žalovaného určit, které pohledávky zápočtem
zanikly, pak nezbývá než uzavřít, že provedené započtení je neurčité, a tedy
podle § 37 odst. 1 ObčZ absolutně neplatné.“ V posledně jmenovaném rozsudku
Nejvyšší soud rovněž vyložil, že „na daný případ nelze aplikovat ustanovení §
330 odst. 3 ObchZ, neboť toto ustanovení upravuje zápočet platby za situace,
kdy dlužník má vůči věřiteli více peněžitých závazků a při placení neurčí,
který závazek plní. Toto ustanovení však neupravuje situaci, kdy k zániku
nesplněného závazku dochází započtením pohledávky, resp. několika pohledávek. V
případě započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační
úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle
směřující k započtení musí být tedy určitý do té míry, aby z něj bylo možné
jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají. Takový závěr učinil již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, publikovaném v časopise Soudní judikatura, svazek 2, rok
2004 na str. 69. Obdobně judikoval i Nejvyšší soud například v usnesení ze dne
23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, v rozsudku ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32
Cdo 3082/2007, a v usnesení ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1021/2006.
Účastnice navíc byly již v rozhodnutích ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo
3059/2017, a ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4726/2015, ze strany Nejvyššího
soudu informovány o tom, že jelikož souhrn započítávaných smluvních pokut
převyšuje celkovou výši pohledávek, proti kterým je započítáváno, je nezbytné
trvat na tom, aby bylo jasné, které konkrétní částky byly, resp. nebyly
předmětem zápočtu, popřípadě které byly předmětem zápočtu jen z části, a které
tudíž v důsledku zápočtu (ne)zanikly a jejichž zaplacení se tedy žalobkyně (v
nyní souzené věci žalovaná) vůči žalované (v nyní souzené věci žalobkyni) mohla
v daných řízeních důvodně domáhat.
Z výše uvedeného se podává, že dovolání žalované není přípustné, resp.
vykazuje vady, které žalovaná včas (po dobu trvání lhůty k dovolání)
neodstranila (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu
pokračovat. Dovolací soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu