23 Cdo 2385/2025-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně P
Automobil Import s.r.o., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 2006/9, Krč,
identifikační číslo osoby 25080229, zastoupené Mgr. Radovanem Hrubým, advokátem
se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalované V-group s.r.o., se sídlem
v Kladně, Ke Stadionu 3228, identifikační číslo osoby 47541598, zastoupené Mgr.
Jakubem Řehořem, advokátem se sídlem v Kladně, Dělnická 3328, o zaplacení 1 000
000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 22 C 34/2020, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2025, č. j. 21
Co 77/2025-474, takto:
Dovolání se zamítá.
2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
dovoláním napadeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc
postoupil Městskému soudu v Praze jakožto soudu věcně příslušnému.
3. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty,
kterou si strany sjednaly v koncesionářské smlouvě uzavřené dne 27. 5. 2011,
kterou žalobkyně jakožto dodavatelka udělila žalované nevýhradní právo, aby ve
vztahu ke koncovým zákazníkům prováděla propagaci, distribuci a prodej nových
vozidel tovární značky Peugeot a poskytovala související služby. V souvislosti
s tím smlouva umožňovala (resp. zavazovala žalovanou), aby nabízené služby
propagovala také prostřednictvím log a označení výrobce vozidel chráněných jako
ochranné známky. Dle tvrzení žalobkyně si účastnice pro případ skončení smlouvy
ujednaly povinnost žalované neprodleně odstranit a neužívat veškeré poutače,
plakáty, označení, signalizaci, značky, loga a ostatní rozlišovací znaky, které
patří žalobkyni nebo výrobci (tím je společnost AUTOMOBILES PEUGEOT). Za
porušení této povinnosti byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 25 000
Kč za každý den trvání porušení tohoto závazku. Žalovaná přesto i po skončení
smlouvy nadále na svých poutačích a webových stránkách uváděla logo PEUGEOT,
čímž se vůči veřejnosti prezentovala jako autorizovaný prodejce nových vozů
této značky. Prodlení žalované s odstraněním předmětných hmotných nosičů, které
i nadále obsahovaly rozlišovací znaky patřící výrobci, trvalo dle žalobkyně od
8. 9. 2018 po dobu minimálně 647 dní.
4. Soud prvního stupně rozhodl o nároku žalobkyně na zaplacení smluvní
pokuty rozsudkem ve věci samé. Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že z
rozhodujících skutečností vylíčených žalobkyní v žalobě, které jsou určující
pro posouzení procesní otázky věcné příslušnosti soudu, se podává, že žalobkyně
uplatňuje nárok na smluvní pokutu za porušení smluvní povinnosti zdržet se
užívání specifikované ochranné známky, tedy nároku vycházejícího z průmyslového
vlastnictví, a vzhledem k tomu je podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2006
Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, (dále také jen „ZVPPV“) a
podle § 39 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, (dále jen „zákon
o soudech a soudcích“) výlučně příslušným k projednání a rozhodnutí věci v
prvním stupni Městský soud v Praze. Odvolací soud proto zrušil rozsudek soudu
prvního stupně a věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu věcně
příslušnému.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost spatřovala v tom, že usnesení odvolacího soudu závisí ve smyslu §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) na řešení otázky procesního práva týkající se
toho, zda nárok na zaplacení smluvní pokuty, která utvrzuje smluvní povinnost
odstranit a nepoužívat jakékoliv poutače, plakáty, označení, signalizaci,
značky, loga a ostatní rozlišovací znaky ve smlouvě blíže specifikované, je
nárokem vycházejícím z průmyslového vlastnictví ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a)
ZVPPV, případně věcí ve smyslu § 39 odst. 2 zákona o soudech a soudcích.
6. Dovolatelka namítala, že odvolací soud se v rozhodnutí týkajícím se
příslušnosti soudu v obdobné věci, z něhož v projednávané věci vycházel
(usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. Ncp 82/2022),
nedostatečně argumentačně vypořádal s otázkou, zda a proč by měl být nárok na
zaplacení smluvní pokuty natolik úzce spjat s právy průmyslového vlastnictví,
aby založil výlučnou věcnou příslušnost Městského soudu v Praze. Namítala
nesprávnost právního posouzení věci, neboť dle jejího názoru se v projednávané
věci nejedná o nárok vycházející z průmyslového vlastnictví ve smyslu § 6 odst.
1 písm. a) ZVPPV. Vymáhání nároku na zaplacení smluvní pokuty dle dovolatelky
nespadá pod citované ustanovení, neboť zákon o vymáhání práv z průmyslového
vlastnictví navazuje na jednotlivé zákony upravující práva průmyslového
vlastnictví, upravuje právní prostředky vymáhání práv upravených těmito zákony,
muselo by se tedy jednat o práva z průmyslového vlastnictví, nikoli o práva
plynoucí z toliko smlouvou ujednané povinnosti hradit smluvní pokutu. Poukázala
na to, že z obsahu žaloby plyne, že jde o uplatnění nároku vyplývajícího z
porušení smluvní povinnosti, a nejde tedy o nárok, jehož základ by byl
záležitostí práva průmyslového vlastnictví, nýbrž jde o toliko jednoduchý nárok
plynoucí z porušení smluvního ujednání.
7. Dovolatelka také odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2016, sp. zn. 31 Cdo 4848/2014, podle něhož je při výkladu ustanovení
určujících věcnou příslušnost třeba vycházet z toho, že vymezení věcné
příslušnosti odráží zejména složitost věcí a zvláštnosti právní úpravy a že
krajským soudům jsou v prvním stupni svěřeny věci skutkově či právně složité. V
nyní projednávané věci ovšem nešlo o věc skutkově či právně složitou, nýbrž jde
o běžně se v praxi vyskytující nárok na zaplacení smluvní pokuty. Dovolatelka v
nesprávnosti závěru odvolacího soudu ohledně věcné příslušnosti soudu v prvním
stupni spatřovala i zásah do svého práva na zákonného soudce garantovaného čl.
38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Závěrem proto navrhla, aby
dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem,
posuzoval, zda je dovolání přípustné.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně přípustným podle § 237 o.
s. ř. pro řešení otázky, zda spor o zaplacení smluvní pokuty, kterou byl
utvrzen závazek odstranit a dále neužívat po skončení smlouvy označení
náležející druhé smluvní straně, popř. třetí osobě, přičemž tato označení jsou
chráněna jako zapsané ochranné známky, je sporem o nároku vycházejícím z
průmyslového vlastnictví, pro jehož projednání a rozhodnutí je v prvním stupni
příslušný Městský soud v Praze podle § 6 odst. 1 písm. a) ZVPPV.
13. Tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání není důvodné.
15. Podle § 1 ZVPPV tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské
unie a upravuje právní prostředky sloužící k vymáhání práv z průmyslového
vlastnictví a k ochraně obchodního tajemství.
16. Podle § 6 odst. 1 písm. a) ZVPPV Městský soud v Praze rozhoduje jako
soud prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového
vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a
o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí
práva z průmyslového vlastnictví, a o nárocích podle části první tohoto zákona.
17. Podle § 39 odst. 2 zákona o soudech a soudcích ve věcech
průmyslového vlastnictví a ochrany práv k odrůdám je příslušný věcně a místně
jako soud prvního stupně Městský soud v Praze.
18. Podle článku 1 odst. 2 Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového
vlastnictví ze dne 20. března 1883, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 64/1975
Sb., (dále jen „Pařížská úmluva“) předmětem ochrany průmyslového vlastnictví
jsou patenty na vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory nebo modely, tovární
nebo obchodní známky, známky služeb, obchodní jméno a údaje o provenienci zboží
nebo označení jeho původu.
19. Z výše uvedeného vyplývá, že vnitrostátní i mezinárodní právní
úprava řadí mezi práva průmyslového vlastnictví právní úpravu ochranných známek
jakožto zapsaných předmětů průmyslového vlastnictví; činí tak výslovně Pařížská
úmluva a rovněž na právní úpravu ochranných známek jakožto předmětu
průmyslového vlastnictví odkazuje v poznámce výše citované ustanovení § 1
ZVPPV. Rovněž není pochyb, že u nároků vycházejících ze zákonné absolutní
ochrany práv průmyslového vlastnictví (tedy i práv k ochranné známce) bude
výlučně věcně a místně příslušným soudem v prvním stupni v souladu s § 6 odst.
1 pím. a) ZVPPV Městský soud v Praze [srov. například (ve vztahu k ochranným
známkám) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo
3459/2015, dále (ve vztahu k obchodní firmě jako k právu na označení) jeho
rozsudek ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem
78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či (ve vztahu k užitným
vzorům) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1355/2019].
20. Není pak rozumného důvodu, aby nyní projednávaný spor týkající se
utvrzení povinnosti nezasahovat do práv k ochranné známce, byť bylo utvrzení
sjednáno smluvně ve formě smluvní pokuty, podléhal jinému režimu věcné a místní
příslušnosti soudu než spory o nárocích vycházejících z průmyslového
vlastnictví, které mají základ v zákonné absolutní ochraně práv průmyslového
vlastnictví. Smluvní povaha utvrzení povinnosti zdržet se užívání ochranné
známky ničeho nemění na tom, že se jedná o spor o nároku, který vychází z
průmyslového vlastnictví, tj. o spor ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) ZVPPV. Jak
v případě sporu o nároku vycházejícím ze zákonné absolutní ochrany práv k
ochranné známce, tak i v případě sporu o nároku na zaplacení smluvní pokuty,
kterou strany smluvně utvrdily povinnost z této zákonné absolutní ochrany
(povinnost neužívat ochrannou známku bez souhlasu jejího vlastníka), je třeba
posoudit prejudiciální otázku, zda k porušení této povinnosti (tj. k zásahu do
práv k ochranné známce) došlo. Jinými slovy v obou případech by bylo třeba
vyřešit otázku, která vychází ze specifické právní úpravy práv průmyslového
vlastnictví a kterou kvůli její složitosti a specifikům zákonodárce svěřil do
výlučné působnosti Městského soudu v Praze (k východiskům při výkladu norem o
věcné příslušnosti soudu viz dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4848/2014, uveřejněný pod č. 78/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Opačný závěr by v praxi ostatně mohl vést ke značně nepraktickému
procesnímu důsledku, kdy pro rozhodování například o povinnosti zdržet se
zásahu do práv k ochranné známce by byl výlučně příslušný Městský soud v Praze,
ovšem pro rozhodování o nároku na zaplacení smluvní pokuty vyplývajícím z
porušení totožné povinnosti, by byly v prvním stupni věcně příslušné okresní
soudy.
22. Přitom sama skutečnost, že žalobní nárok má svůj základ ve smluvním
ujednání účastníků, sama o sobě nevylučuje, že se jedná o spor o nároku
vycházejícím z průmyslového vlastnictví ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) ZVPPV
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012;
v tomto smyslu srov. rovněž rozhodování Vrchního soudu v Praze podle § 104a
odst. 2 o. s. ř. v jeho usnesení ze dne 5. 6. 2020, sp. zn. Ncp 393/2020).
23. Kromě toho lze podpůrně odkázat i na judikatorní východiska
vztahující se k výkladu ustanovení o věcné příslušnosti krajských soudů jako
soudů prvního stupně ve sporech vyplývajících z (jiného) práva duševního
vlastnictví [§ 9 odst. 2 písm. g) o. s. ř.], podle nichž je věcná příslušnost
krajských soudů dána ve sporech o nárocích, které mají svůj původ v některém
zákoně na ochranu duševního vlastnictví, a nikoli ve sporech, které se odvíjí,
byť z takového zákona odvozeně, od jiných skutečností, pokud se týkají jiných
právních poměrů. Nejvyšší soud tedy v tomto směru v judikatuře rozlišuje, zda
se jedná o nárok vycházející z „obecné“ obligace (např. nárok na zaplacení ceny
díla) či zda půjde o nárok, který má původ v některém ze zákonů na ochranu
duševního vlastnictví (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.
2025, sp. zn. 23 Cdo 1268/2024, či usnesení ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo
4367/2015).
24. I z těchto judikatorních východisek tak lze dovodit obdobný – již
shora uvedený – závěr rovněž v rovině posuzování věcné a místní příslušnosti
Městského soudu v Praze u sporů o nárocích vycházejících z průmyslového
vlastnictví podle § 6 odst. 1 písm. a) ZVPPV, tedy že rozhodujícím kritériem je
to, zda půjde o nárok vyplývající z „obecné“ obligace, který vychází z právní
skutečnosti navázané nikoli na právní úpravu některého z práv průmyslového
vlastnictví, či zda půjde o nárok mající původ v právní úpravě některého z práv
průmyslového vlastnictví. Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci se jedná
o nárok na zaplacení smluvní pokuty, tedy sice o nárok obligační, jehož vznik
byl ovšem stranami smlouvy navázán na porušení práv průmyslového vlastnictví,
je v souladu i s těmito kritérii, aby v prvním stupni věc projednal a rozhodl
jako výlučně věcně a místně příslušný Městský soud v Praze.
25. K argumentaci dovolatelky lze v poměrech projednávané věci doplnit,
že z obsahu žalobních tvrzení neplyne, že by účastnice ve smlouvě utvrdily
smluvní pokutou toliko smlouvou (zvlášť) sjednanou povinnost zdržet se určitého
jednání, a tudíž že by ujednání o smluvní pokutě utvrzovalo právě takto
sjednanou smluvní povinnost, resp. že by vznik práva na zaplacení smluvní
pokuty vyplýval (přímo) z porušení takto (zvlášť) sjednané smluvní povinnosti.
Naopak dle tvrzení žalobkyně byla smluvní pokuta sjednána pro porušení
povinnosti žalované nepoužívat po skončení smlouvy označení, která patří
žalobkyni nebo výrobci (konkrétně šlo o logo PEUGEOT). Podstatou posouzení v
projednávané věci tudíž je především okolnost, zda žalovanou užívaná označení
skutečně v době tvrzeného porušení utvrzené povinnosti „patřila“ žalobkyni nebo
vymezené třetí osobě, tedy zda tato označení byla či nebyla předměty jejich
práva průmyslového vlastnictví a zda do tohoto vlastnictví žalovaná (právě)
činnostmi vymezenými ve smlouvě zasáhla.
26. Jedná se tedy o odlišnou situaci, než kdyby strany ve smlouvě
(zvlášť) sjednaly povinnost některé smluvní strany zdržet se určitého jednání,
a to případně i v podobě smluvního zákazu užívání určitého smlouvou
specifikovaného nehmotného předmětu, jenž by strany sjednaly nezávisle na tom,
zda se jedná o předmět průmyslového vlastnictví smluvní strany či třetí osoby
(tedy nezávisle na tom, zda určité osobě tento předmět „patří“) a zda vymezeným
jednáním smluvní strany dochází k zásahu do tohoto vlastnictví. V takovém
případě by vskutku nebylo pro posouzení věci významné, zda takový nehmotný
předmět, k němuž se smluvní zákaz vztahuje, je či není předmětem průmyslového
vlastnictví a komu toto průmyslové vlastnictví patří (tedy zda se jedná právě o
průmyslové vlastnictví některé konkrétní osoby a nikoli již třeba osoby jiné),
a zda tomu tak bylo či nebylo (ještě) v době porušení utvrzené smluvní
povinnosti. V takovém případě by totiž pro posouzení věci nebylo rozhodné, zda
se případně obsah této smluvní povinnosti (v některém okamžiku) více či méně
překrývá s (něčím) absolutním právem průmyslového vlastnictví a zda k porušení
tohoto práva (zároveň) dochází či nikoli. Proto by ani spor o zaplacení smluvní
pokuty za porušení takto sjednané povinnosti nebyl sporem o nároku vycházejícím
z průmyslového vlastnictví.
27. O takovou situaci, kdy by ujednáním o smluvní pokutě byla
účastnicemi utvrzena (pouze) jimi (zvlášť) sjednaná „obecná“ obligace (tedy kdy
by plnění této povinnosti bylo nezávislé na existenci něčího práva duševního
vlastnictví, resp. na tom, zda dotčený nehmotný předmět někomu „patří“), se
však dle žalobních tvrzení v projednávané věci nejedná.
V. Závěr
28. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení předložené otázky
procesního práva, pro níž je dovolání přípustné, ze shora uvedených důvodů
správné a dovolání tedy není důvodné. Nejvyšší soud je proto v souladu s § 243d
odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
29. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o
věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném
rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu