ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobců a) PETR FRANTA architekti & asoc., spol. s.r.o., se sídlem v Praze 2,
Londýnská 596/28, Vinohrady, identifikační číslo osoby 43870295, b) P. F., obou
zastoupených JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1,
Voršilská 10, proti žalované TECHNICO Opava s.r.o., se sídlem v Opavě, Hradecká
1576/51, Předměstí, identifikační číslo osoby 25849204, zastoupené JUDr. Irenou
Hučkovou, advokátkou se sídlem v Petřvaldu, Ostravská 555, o cenu díla a o
ochranu autorského práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C
37/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11.
2023, č. j. 2 Co 49/2022-413, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) se zamítá.
II. Dovolání žalobce b) se odmítá.
III. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení 6 353 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
právní zástupkyně žalované.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 32 C
37/2016-353, zastavil řízení co do částky 42 350 Kč s příslušenstvím (výrok I),
zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) částku 726
000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně a) jako zhotovitelka
domáhala po žalované jako objednatelce zaplacení ceny díla spočívajícího (mimo
jiné) ve zhotovení projektové dokumentace stavby „ČVUT – Český institut
informatiky, robotiky a kybernetiky“ v Praze a licenční odměny za užití tohoto
díla podle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi dne 15. 5. 2013. Žalobce b)
se žalobou domáhal odčinění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout tím, že
po ukončení uvedené smlouvy o dílo dne 1. 4. 2014 žalovaná s autorským dílem,
jež žalobce b) vytvořil pro žalobkyni a) za účelem splnění jejího závazku podle
této smlouvy, nakládala způsobem, kterým toto dílo zkomolila zanesením úprav do
dokumentace a nerespektováním pokynů žalobce b), čímž došlo k zásahu do jeho
osobnostních autorských práv a snížení celkové architektonické hodnoty jeho
díla.
3. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, IV a VI v části, která se
týkala žalobkyně a), a v tomto rozsahu postoupil věc k projednání a rozhodnutí
věcně příslušnému Okresnímu soudu v Opavě (první výrok), rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku III potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů ve vztahu k žalobci b) (třetí až pátý výrok).
4. Odvolací soud nejprve zkoumal podmínky řízení a dospěl k závěru, že
soud prvního stupně nebyl věcně příslušný k projednání nároku žalobkyně a) a
rozhodnutí o něm. Uvedl, že žalobkyně a) se svojí žalobou domáhá zaplacení
peněžitého plnění za zhotovení (autorského) díla a jedná se tak o spor ze
smlouvy o dílo, na jejímž podkladě bylo (autorské) dílo vytvořeno. Z pohledu
vzniku povinnosti zaplatit cenu díla je totiž bezvýznamné, zda sjednané dílo
vykazuje znaky díla autorského či nikoli. Nejedná se tak o spor vyplývající z
práva duševního vlastnictví podle § 9 odst. 2 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1.
2014. Proto odvolací soud v rozsahu týkajícím se žalobkyně a) rozsudek soudu
prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a podle § 221
odst. 1 písm. b) o. s. ř. věc v tomto rozsahu postoupil věcně a místně
příslušnému soudu.
5. Ve vztahu k nároku uplatněnému žalobcem b) odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že změny učiněné
žalovanou při pořizování dalších fází projektové dokumentace na
architektonickém díle vytvořeném žalobcem b), pokud by byly neoprávněným
zásahem do osobnostních autorských práv žalobce b), nedosahovaly takové
intenzity, aby v jejich důsledku nepostačovalo odčinění způsobené újmy omluvou,
a vznikla tak žalované povinnost zaplatit žalobci b) požadované zadostiučinění
podle § 40 odst. 1 písm. e) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o
právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský
zákon). I vzhledem k finální podobě stavby předmětného architektonického díla,
při jejíž realizaci se i sám žalobce b) přičinil, aby nedošlo nevratným a
poškozujícím zásahům do díla, nemohla mít činnost žalované vliv na snížení
pověsti žalobce b) nebo jeho díla na veřejnosti či v odborných kruzích.
II. Dovolání a vyjádření k nim
6. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci výslovně v celém rozsahu
společným dovoláním, jehož přípustnost spatřují podle § 237 o. s. ř. v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, a to
konkrétně otázek, (i) zda spor o zaplacení ceny díla, které je autorským dílem
a cena v sobě tudíž zahrnuje jak cenu za vlastní práci, tak licenční odměnu za
poskytnutá oprávnění k užití, je sporem vyplývajícím z práva duševního
vlastnictví podle § 9 odst. 2 písm. g) o. s. ř., u níž mají žalobci za to, že
se jedná o otázku, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a
(ii) zda a nakolik jsou žalobci specifikované okolnosti významné pro posouzení
přiměřenosti požadovaného peněžitého zadostiučinění při zásahu do osobnostních
práv autora podle § 11 odst. 3 ve spojení s § 40 odst. 1 písm. e) autorského
zákona, u níž mají žalobci za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006, ze dne 7. 10.
2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 149/2020, ze
dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4842/2010, stejně jako od nálezů Ústavního
soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. IV.
ÚS 581/99.
7. K otázce (i) žalobci uvedli, že spor o zaplacení části ceny díla,
které je architektonickým řešením a řešením architektonických detailů
projektové dokumentace, je dle jejich názoru sporem vyplývajícím (přinejmenším
z části) z práva duševního vlastnictví, neboť tato cena v sobě zahrnuje i nárok
na zaplacení licenční odměny za poskytnuté oprávnění k užití autorského díla,
což je typické pro všechny umělecké tvůrčí obory, včetně například filmových
režisérů či scénáristů. Rozhodování Vrchního soudu v Praze je navíc v této
otázce nejednotné a zdůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je ve smyslu § 13
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“)
nedostatečné. Mělo by být rovněž zohledněno, že v projednávané věci jde o spor,
který kombinuje nárok žalobkyně a) na zaplacení ceny a žalobce b), který se
domáhá ochrany svého autorského práva. Rozdělení sporu na „dvě větve“ se proto
jeví jako nepraktické a nehospodárné.
8. K otázce (ii) žalobci uvedli, že dle jejich názoru vznikla žalobci b)
v důsledku jednání žalované nemajetková újma v takovém rozsahu, že ji lze
odčinit pouze peněžitým zadostiučiněním. Dle žalobců na odpovědnosti žalované
nic nemění skutečnost, že žalobce b) sám vynaložil úsilí k částečné nápravě
důsledků jednání žalované. Odvolací soud měl naopak ve svých úvahách zohlednit,
že újma byla způsobena úmyslným jednáním žalované, že satisfakce má plnit
rovněž preventivně sankční funkci, stejně jako vzít v úvahu hodnotu stavební
zakázky a délku řízení o projednávané věci.
9. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu změnil tak, že žalobě žalobců vyhoví.
10. Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila tak, že považuje napadené
rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, a navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání žalobců zamítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem
(§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.) a že obsahuje zákonem stanovené
náležitosti, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
12. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
13. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným
vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3
o. s. ř.).
15. Dovolací soud předně uvádí, že posoudil dovolání podle jeho obsahu
(§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že oba žalobci ve skutečnosti
nenapadají rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, nýbrž každý z nich
pouze v té části, v jaké bylo rozhodnuto ve věci samé o jejich vlastním nároku,
tedy v případě žalobkyně a) v rozsahu prvního výroku, v případě žalobce b) v
rozsahu druhého výroku. Ostatně nad tento rámec by dovolání žalobců nebylo
přípustné [srov. § 243c odst. 3 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. a rovněž §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
16. Dovolání žalobce b) není přípustné.
17. Dovolací soud ve svém rozhodování k otázce formy a výše přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práv duševního
vlastnictví uvedl, že výše peněžitého přiměřeného zadostiučinění sleduje
vyrovnání porušené rovnováhy v postavení rušitele a postižené osoby. Zaplacení
zadostiučinění by mělo pro rušitele představovat určitou finanční újmu (a nejen
újmu morální), která má vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele a
dotčené osoby. Přiměřené zadostiučinění plní dvojí funkci, a to jednak sankční,
kdy sankce postihuje toho, kdo závadně jednal, a odrazuje jej od opakování
závadného jednání, rovněž i preventivní, kdy přiznáním zadostiučinění je dáno
najevo, že se závadné jednání nevyplácí (srov. obdobně například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3704/2011, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3964/2011).
18. Proto pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích musí být v
řízení prokázáno, že poškozený utrpěl nemajetkovou újmu, a to v takovém rozsahu
nebo takového druhu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v
nepeněžité formě. Teprve poté lze posuzovat, jaká částka, požadovaná k
zaplacení jako zadostiučinění, je přiměřená k vyrovnání vzniklé nemajetkové
újmy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32
Odo 1318/2004).
19. Dovolací soud ve svém rozhodování dále dovodil, že právo na
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu je z hlediska výše
takového zadostiučinění právem, které podléhá volné úvaze soudu, což platí i v
případě porušení práva duševního vlastnictví. Právě z pohledu zákonem stanovené
volné úvahy soudu o přiměřenosti či nepřiměřenosti přiměřeného zadostiučinění
je třeba, aby poškozený vymezil okolnosti, které budou podkladem pro
odpovídající úvahu soudu. Povinností poškozeného tak je tvrdit, proč právě
forma peněžité satisfakce je s ohledem na tvrzené a prokázané jednání škůdce na
místě, a proč, pakliže nárok na peněžitou formu zadostiučinění bude prokázán,
je přiměřenou právě požadovaná částka (srov. obdobně například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006).
20. Shora uvedené závěry jsou použitelné i podle právní úpravy účinné od
1. 1. 2014, neboť právo na odčinění nemajetkové újmy ve smyslu § 2894 odst. 2
věty první o. z. je v případě zásahu do autorského práva stanoveno v § 40 odst.
1 písm. e) autorského zákona, přičemž samotný způsob odčinění nemajetkové újmy
se posoudí rovněž podle § 2951 odst. 2 o. z., jinak ve smyslu § 2894 odst. 2
věty druhé o. z. obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu (srov.
obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo
4263/2019).
21. Dovolací soud ve svém rozhodování dále formuloval závěr, podle
kterého při zohlednění, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je
nárokem, jenž podléhá volné úvaze soudu, nemůže přípustnost dovolání založit
pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od
individuálních okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě
představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jejíž řešení by
bylo dovolacím soudem zobecnitelné. Dovolací soud při přezkumu formy a výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem v zákoně
stanovených podmínek a kritérií, přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k jejich aplikaci na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení,
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo
665/2016, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4685/2018, ze dne 29. 11. 2022,
sp. zn. 23 Cdo 27/2022, nebo ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3936/2023).
22. V poměrech projednávané věci tak lze uzavřít, že z hlediska
posouzení případné zjevné nepřiměřenosti úvahy odvolacího soudu o formě
případně přiznaného zadostiučinění vzhledem k aplikaci zákonem stanovených
podmínek a kritérií pro vznik a výši tohoto práva se odvolací soud od závěrů
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Odvolací soud vycházel
z konkrétních skutkových zjištění o okolnostech dané věci (jež sama dovolacímu
přezkumu dle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. nepodléhají) a
v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu zohlednil, že
právo na přiměřené zadostiučinění nevzniká (bez dalšího) samotným zásahem do
(absolutního) autorského práva, nýbrž jako důsledek konkrétní (skutečně)
vzniklé nemajetkové újmy autora v příčinné souvislosti se (zaviněným) zásahem
do autorského práva, která musí být v řízení zjištěna. Odvolací soud přihlédl
ke zjištěním o konkrétní podobě nemajetkové újmy na straně žalobce b) vzniklé
případně v příčinné souvislosti s jednáním žalované, a to s ohledem na jeho
intenzitu a skutečné dopady do nemajetkových poměrů žalobce b) [a to i s
přihlédnutím k zakročení žalobce b) proti vzniku závažnějších dopadů], přičemž
zohlednil i funkce přiměřeného zadostiučinění vzhledem ke zjištěným okolnostem
projednávané věci. Odvolací soud se proto při svých úvahách relevantních pro
určení formy přiměřeného zadostiučinění nijak od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil, a to ani od rozhodnutí citovaných žalobcem b) v
dovolání, a jeho otázka přípustnost dovolání nezakládá.
23. Pro úplnost pak lze dodat, že k tvrzení žalobce b) o vzniku jeho
nemajetkové újmy v podobě dlouhotrvajících duševních útrap nebylo možno v
dovolacím řízení přihlédnout, neboť v dovolacím řízení nelze uplatnit nové
skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
24. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud
nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí ve smyslu § 13 o. z., neboť tím ve
skutečnosti namítá vadu řízení spočívající v nedostatečném odůvodnění
napadeného rozhodnutí (k tomu podrobněji viz níže). Námitkou nedostatečnosti
odůvodnění dovolatel nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení
napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací
soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen
skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke
konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost
dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.
2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014,
sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, či ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
25. Dovolání žalobkyně a) je přípustné pro řešení otázky procesního
práva, zda spor o zaplacení ceny díla, které je autorským dílem, a cena v sobě
zahrnuje jak cenu za vlastní práci, tak licenční odměnu za poskytnuté oprávnění
k užití díla, je sporem vyplývajícím z práva duševního vlastnictví, o němž
rozhodují v prvním stupni krajské soudy podle § 9 odst. 2 písm. g) o. s. ř. (ve
znění účinném od 1. 1. 2014), neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Dovolání žalobkyně a) není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu při vyřešení této otázky nespočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
27. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či
nikoliv.
28. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
29. Podle § 9 odst. 2 písm. g) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2014)
krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve sporech vyplývajících z
práva duševního vlastnictví.
30. Dovolací soud ve svém dosavadním rozhodování o věcné příslušnosti
soudů ve věcech duševního vlastnictví především poukázal na závěry uvedené v
usneseních Ústavního soudu ze dne 13. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 211/99, a ze dne
26. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 1055/15 [při aplikaci § 9 odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
ve znění účinném do 31. 12. 2013], podle nichž nároky vyplývající z autorského
zákona nejsou takové nároky, které nemají svůj původ v autorském zákoně, ale
odvíjejí se, byť z autorského zákona odvozeně, od jiných skutečností, pokud se
týkají jiných právních vztahů. Tak tomu bylo konkrétně i ve sporu, v němž nešlo
ani o výši autorského honoráře od uživatelů stěžovatelových děl, ani o otázky
původcovství k nim apod., ale šlo - v podstatě o právně jednoduché - posouzení
řádného a včasného výběru honorářů od subjektů, které povinnost úhrady
autorského honoráře ve prospěch stěžovatele stíhá (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4367/2015).
31. Dovolací soud ve svém rozhodování rovněž dospěl k závěru, že v
případě sporu o nárok na penále uživatele výkonu výkonného umělce, pokud
výkonný umělec umělecký výkon neprovede, nejde o nárok vycházející z autorského
zákona, když tento zákon takový nárok neupravuje (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2409/2005).
32. Ve shora citovaném usnesení sp. zn. 30 Cdo 4367/2015 se dovolací
soud rovněž přihlásil k závěrům usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3.
1993, sp. zn. 7 Co 21/92, podle nichž za nárok vycházející z autorského zákona
nelze považovat nárok na náhradu škody způsobené zničením modelu vytvořeného
autorem, ani nárok na přiměřené zadostiučinění autorovi vzniklé závažné újmy,
jestliže je požadováno jeho poskytnutí v penězích, bez ohledu, zda model je či
není autorským dílem. Stejně tak se dovolací soud přihlásil k názoru
vyjádřenému v odborné literatuře, podle kterého spory o nároky, které by podle
právní teorie nebo soudní praxe bylo sice možné označit jako nároky vzešlé z
autorského práva, které však nevycházejí z autorského zákona, ke sporům podle §
9 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), přiřadit nelze.
33. Tamtéž dovolací soud zároveň uzavřel, že vzhledem k tomu, že s
účinností od 1. 1. 2014 je pravidlo pro určení věcné příslušnosti v tomto směru
formulováno obecným, širším způsobem, je nutno dovodit, že se jedná o všechny
nároky vyplývající z autorského zákona. Proto je i v současnosti při posouzení
věcné příslušnosti soudů zapotřebí použít stejná kritéria jako podle
předchozího znění, jak je vymezil Ústavní soud, tedy zda konkrétní nárok má
svůj původ v autorském zákoně, nebo se odvíjí, byť z autorského zákona
odvozeně, od jiných skutečností, pokud se týká jiných právních vztahů.
34. Na základě výše naznačených východisek lze dovodit, že spor o
zaplacení ceny za provedení (zhotovení) díla podle uzavřené smlouvy o dílo,
stejně jako v případě jiných sporů o splnění povinností stran ze závazku díla
(včetně kupříkladu povinnosti zhotovitele provést dílo řádně a včas), nepatří
mezi spory o nároky vyplývající z autorského zákona, nýbrž se jedná o nárok
vyplývající z „obecné“ smluvní obligace.
35. Na této „obecné“ povaze smluvní obligace díla nic nemění ani
skutečnost, zda dle ujednání stran mělo či nemělo být dílo zhotovitelem
provedeno v takové kvalitě, aby naplnilo znaky autorského díla podle § 2 odst.
1 (resp. odst. 2) autorského zákona či jiného předmětu práva duševního
vlastnictví. Významné v tomto směru rovněž není, zda strany pro případ
vytvoření autorského díla zhotovitelem sjednaly též poskytnutí (licenčního)
oprávnění objednateli k užití takto vytvořeného autorského díla ani jaký je
obsah takového ujednání (včetně ujednání o jeho úplatnosti) či do jaké míry
(zejména z hlediska sjednané výše úplaty pro zhotovitele) je takové ujednání
rozlišitelné od samotného závazku díla.
36. Je tomu tak proto, že nárok uplatněný žalobcem jako objednatelem
díla proti žalovanému jako zhotoviteli díla se odvíjí od plnění uzavřené
smlouvy o dílo, jehož podstatou je provedení sjednaného díla zhotovitelem, tedy
zhotovení určité věci (nespadá-li pod kupní smlouvu), její údržba, oprava nebo
úprava nebo činnost s jiným výsledkem, a zaplacení ceny takového díla
objednatelem (§ 2586 odst. 1 a § 2587 o. z.).
37. Je to tedy až samotné splnění tohoto závazku ze strany zhotovitele
(tedy v zásadě až zánik jeho smluvní povinnosti jejím splněním), jež podle
okolností může (posléze) založit některé autorskoprávní důsledky. Pakliže si
strany smlouvy o dílo pro takový případ (tedy pro případ splnění smluvní
povinnosti zhotovitelem) sjednaly některá (další) práva a povinnosti, a to i s
ohledem na možný vznik autorskoprávní ochrany k provedenému dílu, pak to ve
sporu založeném právě na tvrzení o provedení (a nikoli až o následném užívání)
sjednaného díla nic nemění na závěru, že takto uplatněný nárok se týká jiného
poměru, než poměru z ochrany (užití) předmětu duševního vlastnictví.
38. Jak uvedeno již shora, podle východisek formulovaných v dosavadní
rozhodovací praxi dovolacího soudu je věcná příslušnost krajských soudů dána ve
sporech o nárocích, které mají svůj původ v některém zákoně na ochranu
duševního vlastnictví, a nikoli ve sporech, které se odvíjí, byť z takového
zákona odvozeně, od jiných skutečností, pokud se týkají jiných právních poměrů.
Spor v projednávané věci je přitom právě takovým sporem, který se odvíjí od
jiné (obecné) právní skutečnosti a týká se jiného poměru než poměru z ochrany
práva duševního vlastnictví.
39. Lze tak uzavřít, že spor o zaplacení ceny za provedení díla není
sporem vyplývajícím z práva duševního vlastnictví podle § 9 odst. 2 písm. g) o.
s. ř. ani tehdy, pokud se zhotovitel ve smlouvě o dílo zavázal provést činnost,
jejímž výsledkem je předmět práva duševního vlastnictví, nebo pokud pro takový
případ strany sjednaly poskytnutí (licenčního) oprávnění objednateli k užití
takového předmětu.
40. Důvodná není ani námitka, že v projednávané věci je rozdělení sporu
„na dvě větve“ nepraktické a nehospodárné. Dle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu platí, že uplatnil-li žalobce několik nároků se samostatným
skutkovým základem, pak je nezbytné zkoumat podmínku věcné příslušnosti u
každého takto uplatněného nároku zvlášť. Přitom tam, kde je třeba vyslovit
nedostatek věcné nebo místní příslušnosti soudu a věc postoupit jinému soudu,
nelze věci spojit ke společnému řízení; jestliže byly uvedeny v jednom návrhu,
je třeba je vyloučit k samostatnému řízení (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 138/2005, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn.
32 Cdo 589/2018, nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2010,
sp. zn. Ncp 2505/2010, uveřejněné pod číslem 66/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
41. Vzhledem k tomu, že žalobci v řízení uplatnili v projednávané věci
vícero nároků se samostatným skutkovým základem (resp. každý ze žalobců vlastní
nárok se samostatným skutkovým základem), postupoval odvolací soud v souladu se
shora uvedenými judikatorními závěry, pokud zkoumal u každého takového nároku
podmínku věcné příslušnosti soudů samostatně.
42. Na soudu prvního stupně následně bude, aby řízení ve věci nároku
žalobkyně a) na zaplacení 726 000 Kč s příslušenstvím vyloučil postupem podle §
112 odst. 2 o. s. ř. k samostatnému řízení.
43. Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal dovolání přípustným,
posoudil rovněž, zda řízení trpí vadami podle § 242 odst. 3 o. s. ř., a
shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami netrpí.
44. A to ani namítanou vadou nedostatku odůvodnění ve smyslu § 13 o. z.
Toto ustanovení totiž nezapovídá (absolutně) změnu v rozhodování soudů. Soud se
může odchýlit od předchozího rozhodnutí, je však jeho povinností toto své
odchýlení náležitě vysvětlit. Jinak řečeno, rozhodnutí není nesprávné pouze
proto, že se odchyluje od některého dřívějšího rozhodnutí v obdobné věci.
Byl-li však takový právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá
právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky (srov.
například nález Ústavního soudu ze 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2571/16).
45. Této procesní povinnosti odvolací soud dostál, když náležitě shrnul
své dosavadní (rozkolísané) rozhodování o otázce věcné příslušnosti soudů v
obdobných věcech (jak v postavení soudu odvolacího, tak soudu nadřízeného při
rozhodování podle § 104a o. s. ř.) a řádně a přesvědčivě odůvodnil, proč se ve
svém rozhodování nyní přiklonil k řešení obsaženému v napadeném rozhodnutí.
Napadené rozhodnutí proto namítanou vadou nedostatku důvodů netrpí.
V. Závěr
46. Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce b) není přípustné, Nejvyšší
soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
47. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení
předložené otázky procesního práva, pro něž je dovolání žalobkyně a) přípustné,
ze shora uvedených důvodů správné a dovolání žalobkyně a) tedy není důvodné,
Nejvyšší soud je v souladu s § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
48. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou není řízení dosud skončeno,
proto o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto soudem v
rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 243b a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
49. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a
žalovanou rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaná byla v dovolacím
řízení zcela úspěšná.
50. Předmětem dovolacího řízení byly ve vztahu ke každému z dovolatelů
nároky se samostatným skutkovým základem. S touto jejich samostatností je třeba
počítat i při rozhodování o nákladech řízení (srov. např. rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněné pod
číslem 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 962/2016).
51. Žalovaná tak má právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v
odměně za zastupování advokátem, jejíž výši dovolací soud odvodil ze sazby
mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši
podle § 7 a § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do
31. 12. 2024. Tarifní hodnota věci činí vzhledem k požadované výši peněžitého
plnění částku 100 000 Kč. Žalobci tak náleží náhrada odměny za zastupování
advokátem ve výši 5 100 Kč, dále polovina paušální náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 1 x 150 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a rovněž
náhrada DPH 21 % z odměny a náhrad advokáta ve výši 1 103 Kč, celkem 6 353 Kč.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 2. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu