23 Cdo 27/2022-857
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobce M. Š., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Janem Šarmanem,
advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, proti žalovaným 1) DOMESTAV
s.r.o., se sídlem v Brně, Špitálka 91/23, identifikační číslo osoby 63479711,
zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně,
Bolzanova 461/5, a 2) DOMESTAV PLUS s.r.o., se sídlem v Brně, Špitálka 91/23,
identifikační číslo osoby 25343050, za účasti vedlejší účastnice na straně
žalobce F., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr.
Danielem Burgetem, advokátem se sídlem v Brně, Bartošova 1830/3, o ochranu
autorských a průmyslových práv a ochranu před nekalou soutěží, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 29/2011, o dovolání žalované 1) proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2021, č. j. 3 Cmo 79/2019-810,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 13 068 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám právního zástupce žalobce.
III. Ve vztahu mezi vedlejší účastnicí na straně žalobce a žalovanou 1)
nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 31. 10. 2018, č. j. 21
Cm 29/2011-700, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. 12. 2018, č. j. 21 Cm
29/2011-710, uložil žalovaným povinnost zdržet se šíření a propagace mobilních
domků vzhledů ve výroku vyobrazených (bod I výroku), a zdržet se šíření a
propagace mobilních domků půdorysu ve výroku vyobrazeného (bod II výroku),
zamítl žalobu v té části, v níž se žalobce domáhal, aby se žalovaní zdrželi
šíření a propagace mobilních domků půdorysu ve výroku vyobrazeného (bod III
výroku), uložil žalované 1) a žalované 2) povinnost zaslat žalobci písemnou
omluvu ve znění ve výroku uvedeném (bod IV a V výroku), uložil žalovaným
povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 500 000 Kč jako přiměřené
zadostiučinění (bod VI výroku), uložil žalovaným povinnost zveřejnit na vlastní
náklady záhlaví a výroky I, II, IV, V a VI tohoto rozsudku a výrok IV rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. 21 Cm 29/2011-376, v
celostátním vydání deníku MLADÁ FRONTA DNES v uvedeném rozsahu (bod VII
výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod
VIII až X výroku). K odvolání žalobce i žalované 1) [když ve vztahu k odvolání žalované 2) bylo
řízení přerušeno prohlášením konkursu dle ustanovení § 263 zákona č. 182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a nebyly splněny
podmínky pro pokračování v tomto přerušeném řízení ve smyslu ustanovení § 265
tohoto zákona] odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I, II, VI a VII ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou
1) a ve výroku IV. potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že žalovaná 1) je
povinna zdržet se šíření a propagace mobilních domků půdorysu ve výroku
vyobrazeného (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (druhý a třetí výrok). Vzhledem k tomu, jak žalobce vymezil a zdůvodnil své žalobou uplatněné nároky,
posuzoval tyto odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) podle
příslušných ustanovení zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o
vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších
předpisů, zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obch. zák.“), zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o
právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský
zákon), zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a
ochraně obchodního tajemství, a podle § 2976 a § 2988 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně,
že žalobce je výlučným autorem architektonického díla s názvem XY a projektové
dokumentace k němu a že mu svědčí domněnka autorství ve smyslu § 6 autorského
zákona. Uvedl, že žalovaná 1) domněnku autorství svědčící žalobci nevyvrátila.
Pokud jde o posouzení zaměnitelnosti mobilních domků žalovaných a jejich
půdorysů s XY a jeho půdorysy (a průmyslovými vzory žalobce), měl odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně za to, že ani informovaný uživatel nerozliší
půdorys domku, který žalovaná 1) ve svém letáku označuje Klasik (model 3D), od
půdorysu domku chráněného průmyslovým vzorem žalobce č. XY, varianta 1.1. Na
rozdíl od soudu prvního stupně však totéž dovodil i ve vztahu k namítanému
půdorysu uvedenému ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně v porovnání s
variantou 5.1 citovaného průmyslového vzoru. Uvedl, že i v tomto případě
rozdíly (ve znacích, které nejsou technicky předurčeny) nejsou takové, aby
namítaný půdorys a průmyslový vzor žalobce nepůsobily shodným celkovým dojmem
na informovaného uživatele. Uzavřel tedy, že bylo-li v řízení prokázáno, že
žalovaná 1) se propagovala a prezentovala jako výrobce mobilního domku pod
označením XY vnějšího vzhledu vyobrazeného ve výroku I. rozsudku soudu prvního
stupně a používala přitom půdorysy shodné s žalobcovými průmyslovými vzory, pak
je takové jednání projevem zásahu do autorských a průmyslových práv žalobce, a
vzhledem k porušení těchto práv v hospodářské soutěži i projevem zakázané
nekalé soutěže. Co se týče žalobcem uplatněných zdržovacích nároků, přitakal
soudu prvního stupně, který s ohledem na postoj žalované 1) dovodil jejich
důvodnost, když shledal hrozbu opakování vytýkaného jednání ze strany žalované
1). Pokud jde o uplatněné nároky na poskytnutí zadostiučinění, pak opět ve
shodě se soudem prvního stupně posoudil žalobcem požadované zadostiučinění
(kombinace morálního a peněžitého zadostiučinění, včetně povinnosti uveřejnit
rozsudek) pro porušení autorských a průmyslových práv a nekalosoutěžní jednání
v dané věci jako přiměřené. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadla dovoláním
(doplněným včasným podáním ze dne 11. 10. 2021) žalovaná 1) s tím, že je
považuje za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť míní, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo právních otázek, jež nebyly v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Namítá, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalované 1) se žalobce vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné a
navrhuje jeho odmítnutí. Vedlejší účastnice na straně žalobce se k dovolání žalované 1) nevyjádřila. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám
dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení,
zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury
Ústavního soudu se podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních
náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý
formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 4. 2015 ve věci sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Proto pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím
soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné
vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve
spojení s § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018). Svými otázkami napadajícími závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žalovanou 1)
vznesené námitky promlčení žalobcem uplatněných nároků, u nichž žalovaná uvádí,
že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nevymezuje žalovaná 1) shora uvedeným způsobem předpoklady
přípustnosti dovolání, neboť neuvedla, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu se odvolací soud měl svým rozhodnutím odchýlit. Svými
námitkami tak žalovaná 1) ve skutečnosti předkládá dovolacímu soudu pouhou
polemiku s právním závěrem odvolacího soudu, podle kterého námitka promlčení
není důvodná, neboť žalobce požadoval stejné nároky od počátku řízení. Pro úplnost lze poukázat v tomto směru na závěry ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, podle kterých návrh na změnu žaloby je podáním ve věci samé,
s nímž jsou proto spojeny hmotněprávní a procesněprávní účinky. V případě nově
uplatněné části nároku nastávají hmotněprávní účinky mj. dnem, kdy soudu došla
změna žaloby, nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu. S tímto
okamžikem je pak spojen důsledek pro běh promlčecí doby, neboť tímto dnem se
běh promlčecí doby staví, a tento okamžik je též rozhodný pro posuzování, zda
promlčecí doba marně uplynula (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 664/2002, ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo
3200/2011, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3902/2019). O změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) se jedná tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho
jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového
základu více, než požadoval v původní žalobě, anebo požaduje-li žalobce sice
stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného
skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo
382/2005, a ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 466/2008). Tímto způsobem zákon žalobci umožňuje, aby odvrátil zamítnutí žaloby, má-li
sice nárok na požadované plnění, avšak z jiného skutkového děje, než který
použil k označení předmětu řízení po skutkové stránce (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2879/2007). Skutek, jenž tvoří předmět řízení, je dán vylíčením rozhodujících skutečností
žalobcem v jeho žalobě ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. Tím dochází k vymezení
skutkového děje, z něhož dle žaloby uplatněné právo vzniklo, způsobem, který
umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci a nemožnost záměny s jiným skutkem
(srov. např. rozsudek ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1186/2005).
Tentýž předmět řízení je přitom dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav
vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom
spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v
následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný
proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří
skutek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20
Cdo 463/99, uveřejněné pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo
2481/99, uveřejněný pod číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014). Od změny žaloby je však třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady
žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z
hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc. Stejně tak
žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a pokud tak učiní, není soud jeho
právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku či právní
charakteristice vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) proto
není změnou žaloby (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne
22. 12. 1972, sp. zn. 5 Cz 30/72, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003,
sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný po číslem 78/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33
Cdo 3162/2011, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3681/2017). Z obsahu spisu se přitom podává, že žalobce se od zahájení řízení domáhá týchž
nároků na odčinění nemajetkové újmy (žalobcem uplatněné tzv. zápůrčí nároky se
nepromlčují), přičemž tato újma byla dle jeho tvrzení způsobena neoprávněným
užíváním jím vytvořených a v žalobě označených výtvorů jednáním žalované 1). Ke
změně žaloby uplatněním jiného (odlišného) skutku (skutkového děje) v průběhu
řízení o projednávané věci tedy nedošlo a o těchto nárocích také odvolací soud
rozhodl. Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou namítané nesprávné právní
posouzení jí vymezené otázky týkající se posouzení postavení ostatních osob,
jejichž jméno je uvedeno na díle vedle žalobcova, o níž dovolatelka uvádí, že
dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, neboť odvolací soud se
takto formulovanou otázkou nezabýval a napadené rozhodnutí na této otázce
nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013, nebo ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Stejně tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení otázky porušení
zákazu konkurence ze strany žalobce, jejíž právní posouzení odvolacím soudem
dovolatelka považuje rovněž za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Ani tuto právní otázku odvolací soud neřešil (řešit nemusel).
Nelze proto podrobit dovolacímu přezkumu správnost (neexistujícího) právního
názoru odvolacího soudu, na němž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, a není
tak splněna jedna ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v §
237 o. s. ř. Tvrzený rozpor právního posouzení této otázky odvolacím soudem se
závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25
Cdo 1702/2002, tak není relevantní a přípustnost dovolání nezakládá. Dovolání přípustným nečiní ani otázky, při jejichž formulaci dovolatelka
konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než
učinily soudy nižšího stupně (tvrdí-li, že žalobce je jedním ze spoluautorů,
nikoli výlučným autorem XY, ačkoliv soudy uzavřely opak, že tvůrčí činnost jiné
osoby ve smyslu § 8 odst. 1 autorského zákona nebyla prokázána). Uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem
zjištěného skutkového stavu. Správnost, popř. úplnost skutkových zjištění nelze
v dovolacím řízení regulérně napadnout; dovolací soud je vázán skutkovým stavem
zjištěným odvolacím soudem. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani dovolatelkou
namítaný rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23
Cdo 2887/2013, pokud jde o závěr (ve vztahu k posouzení, zda došlo k porušování
práv z průmyslového vzoru žalobce), že posuzované průmyslové vzory žalobce a
půdorysy přičítané žalované 1) vyvolávají u informovaného uživatele shodný
celkový dojem. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(včetně poukazovaného rozhodnutí) neodchýlil, když objektivně očima
informovaného uživatele posuzoval celkový dojem namítaných propagovaných
půdorysů mobilních domků žalovanou a průmyslového vzoru žalobce a uzavřel, že
ani informovaný uživatel nerozliší porovnávané půdorysy domků žalovaných
označených v propagačním letáku od půdorysu domků chráněných průmyslovým vzorem
žalobce č. 35080 (Plán dispozice mobilních domků), varianta 1.1 a varianta 5.1,
když tyto jsou téměř totožné, pouze zrcadlově obrácené (při porovnávání
varianty 1.1 průmyslového vzoru s půdorysem domku uvedeným ve výroku II
rozsudku soudu prvního stupně), případně rozdíly (ve znacích, které nejsou
technicky předurčeny) nejsou takové, aby namítaný kolidující půdorys a
průmyslový vzor žalobce nepůsobily shodným celkovým dojmem na informovaného
uživatele (u srovnávání varianty 5.1 průmyslového vzoru s půdorysem domku
uvedeným ve výroku III rozsudku soudu prvního stupně) [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 441/2011, ze dne
26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1054/2011, nebo ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo
116/2017]. Nepřípadné jsou výtky dovolatelky, že se odvolací soud „zaměřil jen
na prvky, které považoval za shodné (rozdílné prvky zcela ignoroval)“, když z
odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá opak.
Odvolací soud popsal rozdíly
(jiné uspořádání zařizovacích předmětů v koupelně, jiné umístění sedací
soupravy a jídelního stolu, pracovní stůl v ložnici), které na rozdíl od soudu
prvního stupně nepovažoval za takové prvky, které by měly podstatný význam z
hlediska celkového dojmu. Přípustným nečiní dovolání ani otázky dovolatelky, jimiž zpochybňuje
přiměřenost žalobci přiznaného zadostiučinění. Dovolací soud ve svém
rozhodování dospěl k závěru, podle kterého nárok na přiměřené zadostiučinění je
nárokem, který podléhá volné úvaze soudu na základě zjištěných rozhodujících
skutečností, jež jsou podkladem pro odpovídající úvahu soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006). Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší
zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od individuálních okolností každého
konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve
smyslu § 237 o. s. ř., jejíž řešení by bylo dovolacím soudem zobecnitelné. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky
spojené s výkladem v zákoně stanovených podmínek a kritérií, přičemž výsledným
zadostiučiněním se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k jejich aplikaci na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje
v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, nebo ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo
4685/2018). Z hlediska samotného posouzení případné zjevné nepřiměřenosti přiznaného
zadostiučinění vzhledem k aplikaci zákonem stanovených podmínek a kritérií pro
vznik a výši tohoto práva se odvolací soud od závěrů ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu neodchýlil. Odvolací soud vycházel z konkrétních skutkových
zjištění o okolnostech dané věci (jež sama dovolacímu přezkumu dle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. nepodléhají), ve shodě se soudem prvního
stupně přihlédl k závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, jejímu charakteru,
intenzitě a rozsahu, zohlednil okolnosti zásahu (porušení práv), jeho délku a
dopad (včetně nežádoucích důsledků, které žalobce utrpěl, a porušení rovnováhy
v postavení rušitele a dotčené osoby), přičemž připomněl i výchovnou a
preventivní funkci přiměřeného zadostiučinění, a poté dospěl k závěru, že
přiměřeným zadostiučiněním v dané věci je kombinace morálního a peněžního
zadostiučinění (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004, ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006, ze
dne 27. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3704/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3964/2011, nebo ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo
4263/2019). Namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně v rozporu se zákonem vyzval
žalobce k předložení nových tvrzení a důkazů podle ustanovení § 118a o. s.
ř.,
že soudy nižších stupňů nevymezily koncentrační okamžik, že zcela ignorovaly
zásadu koncentrace řízení, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal (případně
se vůbec nezabýval) s jejími námitkami a řádně neodůvodnil své rozhodnutí, že
jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, vytýká tím ve skutečnosti vady řízení. Nutno však konstatovat, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou
založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající
se vad řízení. Takovými námitkami není uplatněn jediný možný dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015,
nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není. Stejně tak tvrzení dovolatelky o procesním pochybení soudů spočívajícím v
chybějícím poučení (o tom, že dospěly k závěru, že se žalobci podařilo naplnit
domněnku autorství) a tím způsobené překvapivosti jejich rozhodnutí nezahrnuje
žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala
předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.; přípustnost dovolání tudíž
založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení
dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014,
sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo
1145/2015). Ani námitky, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním,
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Dovolací přezkum je
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění
skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici
způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014, nebo z novější judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 847/2020). Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke znaleckému posudku
akad. arch. Sapáka, fakticky se domáhá, aby byl skutkový stav věci zjištěn
jinak, než jak vyplynul z hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak již
uvedeno shora, nesprávná (neúplná) skutková zjištění nejsou způsobilým
dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), proti ani hodnocení důkazů
odvolacím soudem nelze úspěšně dovoláním napadnout (k tomu srov. např. důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn.
29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované 1) podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud přihlédl k celkovému obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům
napadeného rozsudku dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům
postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný
prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.