USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce: D. R., narozen
XY, bytem XY, proti žalovanému: M. P., advokát se sídlem XY, zastoupený JUDr.
Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, o
ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C
28/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.
6. 2018, č. j. 22 Co 38/2018-306, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. 11 C 28/2016-233,
výrokem I uložil žalovanému povinnost na své náklady zveřejnit na hlavní
stránce zpravodajského serveru XY po dobu třiceti dnů omluvu provedenou ohledně
nadpisu velkými tiskacími písmeny v černé barvě, tučným řezem písma typu Times
New Roman o velikosti nejméně 16 bodů, a následujícím textem v černé barvě typu
písma Times New Roman o velikosti nejméně 9 bodů, řádkování nejméně 12 bodů,
následujícího znění: „Omluva D. R. Omlouvám se tímto panu D. R., že jsem ve
svém vyjádření pro Krajský soud v Praze v řízení vedeném pod sp.zn. 4 T 5/2015
nepravdivě uvedl, že by mohla být plná moc podvodně založena do spisu. Omlouvám
se dále, že jsem ve svém vyjádření pro server aktualne.cz uvedl, že jsem to D.
R. a jeho právníkům sežral i s navijákem a že jsem dostal plnou moc jen k
nahlížení do spisu. Žádné z těchto tvrzení se nezakládá na pravdě. Za způsobené
nepříjemnosti se tímto D. R. omlouvám. M. P.“, a to do 15 dnů od právní moci
rozsudku; výrokem II zamítl žalobu v části, ve které žalobce požadoval
zveřejnění omluvy na hlavní stránce zpravodajského serveru XY, po dobu a v
provedení dle výroku I tohoto rozsudku, za to, že žalovaný o žalobci ve svém
vyjádření pro Krajský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 5/2015
nepravdivě uvedl, že převzal mylně plnou moc (obhajobu v trestním řízení), za
to, že žalovaný ve svém vyjádření pro server aktualne.cz uvedl, že byl ze
strany D. R. a jeho právníků oklamán ohledně předmětu obhajoby, že byl blbec,
že se s ním / D. R./ sešel, že byl R. oklamán a že měl plnou moc jen k
nahlížení do spisu, a za způsobené nepříjemnosti všem, koho žalovaný uvedl v
omyl; výrokem III zamítl žalobu v části, ve které žalobce požadoval zveřejnění
omluvy dle výroků I a II tohoto rozsudku, po dobu a v provedení dle výroku č.
I. tohoto rozsudku, na hlavní stránce zpravodajského serveru XY; výrokem IV
zamítl žalobu v části, ve které žalobce požadoval, aby byla žalovanému uložena
povinnost zdržet se dalšího šíření nepravdivých informací, že byl žalobcem
oklamán ohledně předmětu obhajoby ve věci vedené před Krajským soudem v Praze
pod sp. zn. 4 T 5/2015 a že mylně převzal plnou moc k obhajobě v tomto řízení,
která následně mohla být žalobcem podvodně použita; výrokem V zamítl žalobu v
části, ve které žalobce požadoval zaplacení částky 100.000 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 100.000 Kč od právní moci tohoto
rozsudku, a výrokem VI rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce
obvodní soud vzal za prokázané, že s nabídkou převzetí obhajoby se obrátil
žalovaný na žalobce, a tedy že žalovaný uváděl o těchto okolnostech nepravdivé
informace, a to jak ve vztahu ke Krajskému soudu v Praze, tak ve vztahu k
médiím, čímž zasáhl do osobnostní sféry žalobce a vyvolal na jeho straně
nemajetkovou újmu. Na základě zjištěných skutečností posoudil věc podle § 81, §
82, § 2956, § 2951 a § 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále
jen „o. z.“). Zvážil intenzitu újmy i následné chování žalobce i žalovaného.
Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by žalovaný jednal v úmyslu žalobce
poškodit, že žalobce nebyl za osobu, která zdržuje trestní řízení, označen až
na základě vyjádření žalovaného, že žalobce sám přispěl k medializaci celého
incidentu a celou záležitost posunul do útočné roviny a využíval ji i v
trestním řízení. Proto dospěl k závěru, že postačí odčinění újmy způsobené
žalobci ve formě morální satisfakce, tj. omluvy v rozsahu, v němž ji shledal
přiléhavou co do obsahu a formy, ve spojení s částečnou omluvou, kterou
žalovaný žalobci již dříve poskytl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2018, č. j. 22 Co 38/2018-306,
změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně jen tak, že ohledně doby
zveřejnění omluvy v rozsahu 28 dnů se žaloba zamítá, tedy doba zveřejnění
omluvy činí 2 dny, jinak jej potvrdil, a to i ve výroku V, a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně. Vzhledem k intenzitě porušení práv rovněž shledal
dostatečnou toliko morální satisfakci ve formě omluvy a zkrátil dobu, po níž má
omluva být zveřejněna na uvedených adresách, neboť délka 30 dnů je nepřiměřená
ve vztahu k době zobrazení textu s nepravdivými informacemi na těchto
stránkách. Ztotožnil se také se závěrem, že požadavek na poskytnutí peněžitého
zadostiučinění vedle omluvy není přiměřený, a k okolnostem uvedeným obvodním
soudem doplnil kárné potrestání žalovaného za stejné jednání v řízení před
Českou advokátní komorou, a to, že úmysly žalobce na začátku spolupráce mezi
ním a žalovaným nebyly ryzí a nevinné, když sám uznal, že jej nabídka
žalovaného zaujala proto, že synovec žalovaného působil jako soudce v žalobcově
trestní věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má být přípustné
pro řešení otázek přiměřeného zadostiučinění a jeho formy, jež dosud v části
nebyly po rekodifikaci hmotného práva vyřešeny, a v části se odvolací soud v
jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel má za to, že nebylo dostatečně zohledněno, že žalovaný je
profesionálem a užil expresivní a vědomě nepravdivá slova, že byl v návaznosti
na incident se žalovaným označen předsedou trestního senátu za osobu jednající
obstrukčně, že žalovaný zneužil důvěry žalobce, že žalovaný učinil své výroky v
době, kdy na něm byl žalobce závislý se svou obhajobou, že žalobce měl omezené
možnosti, jak újmu limitovat a že žalovaný se nesnažil újmu napravit smírnou
cestou. Dovolatel cituje rozhodnutí dovolacího soudu ve věci ochrany osobnosti,
v nichž bylo přiznáno kromě morální satisfakce rovněž finanční zadostiučinění,
a tvrdí nepřiměřenost úvahy odvolacího soudu. Má za to, že judikatura
pokládající peněžité zadostiučinění za výjimečné, je překonána. Okolnosti,
které odvolací soud posoudil jako snižující újmu dovolatele, dle něj újmu spíše
zvyšují a odůvodňují také přiznání přiměřeného finančního odškodnění. Za
podstatná hlediska považuje rovněž delší časový odstup od způsobení újmy,
výjimečnost vztahu advokát – klient, délku doby zveřejnění hanlivé informace na
webových stránkách zpravodajských serverů a související hodnocení doby
zveřejnění omluvy, jež pokládá za otázku dosud neřešenou dovolacím soudem. Byť
nebylo žalobci přiznáno peněžité zadostiučinění, měl být pro účely rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení považován za plně úspěšného. Ze všech uvedených důvodů
proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný uvedl ve svém vyjádření k dovolání, že odvolací soud v otázce
přiměřenosti zadostiučinění vyšel ze zákonné úpravy i ustálené rozhodovací
praxe dovolacího i ústavního soudu. Zohlednil veškeré okolnosti na straně
poškozeného i škůdce a intenzitu způsobené újmy, přičemž závěr o dostačující
omluvě je v souladu s praxí dovolacího soudu. Žalovaný proto navrhuje, aby
dovolací soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobce bylo podáno včas, oprávněnou osobou
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního
zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), není však přípustné podle § 237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry soudu prvního stupně
konstatovalo neoprávněný zásah do žalobcových osobnostních práv a po zhodnocení
všech zjištěných skutečností posoudilo intenzitu tohoto zásahu. Kritéria
dovolatelem předestřená odvolací soud hodnotil, a to ve vztahu k prohloubení
intenzity zásahu, ale i k jejímu snížení, což dovolatel opomíjí. Ve vztahu k
tvrzením, že se žalovaný nesnažil újmu napravit smírnou cestou, že se neomluvil
a že zmařil jednání o soudním smíru, vychází dovolatel z odlišných skutkových
zjištění, nežli učinil odvolací soud. Skutková tvrzení ani proces hodnocení
důkazů však nelze dovoláním účinně zpochybnit.
Obsahem dovolání jsou především výtky dovolatele upínající se k otázce
přiměřenosti přiznaného zadostiučinění ve formě morální satisfakce a zamítnutí
požadavku na peněžité zadostiučinění. Nejvyšší soud však opakovaně uvádí, že
stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění,
neboť ta se odvíjí od individuálních okolností každého konkrétního případu a
nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř.,
jejíž řešení by bylo dovolacím soudem zobecnitelné. Dovolací soud při přezkumu
výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem v zákoně
stanovených podmínek a kritérií (dříve § 13 obč. zák., nyní § 2951 o. z.),
přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy,
byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela
zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího
řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30
Cdo 665/2016, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu –
dále jen Soubor“ – pod C 15681, jakož i dovolatelem citované usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016). Obdobné platí i
pro otázku doby zveřejnění omluvy ve vztahu k době zveřejnění nepravdivé
informace. Úvaha odvolacího soudu, který považoval za přiměřenou dobu
zveřejnění omluvy v rozsahu dvou dnů, neboť ani text s nepravdivými informacemi
o žalobci se po zobrazení hlavní (internetové) stránky na ní nenacházel po dobu
jednoho měsíce a každá zpráva u internetového zpravodajství podléhá časovému
omezení a po několika hodinách následně mizí do archivů, není zcela zjevně
nepřiměřená. V případě nároku na náhradu při újmě na přirozených právech člověka ve smyslu §
2956 o. z. navazuje občanský zákoník č. 89/2012 Sb. na úpravu obsaženou v
zákoně č. 40/1964 Sb. vycházející z toho, že při úvaze o přiměřenosti
požadovaného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti
musí soud vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního
případu, musí zejména přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu
neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k
trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a
uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2062/2015, uveřejněné v Souboru pod C
15002). Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (posuzovaného v souvislosti
s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud v
zásadě ztotožnil) vyplývá, že odvolací soud uvedené judikaturní závěry
respektoval, a pouhá okolnost, že žalobce má jiný názor, přípustnost dovolání
nezakládá. Poukazuje-li dovolatel na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
18.
12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2042/2013, že o snížení důstojnosti fyzické osoby
či její vážnosti ve společnosti ve značné míře jde, pokud újmu vzniklou v
osobnostní sféře fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání
a šíři okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou,
nelze tento závěr chápat tak, že rozhodující je subjektivní vnímání újmy
poškozeným, neboť na jiném místě téhož rozhodnutí je vysvětleno, že o snížení
důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné
míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu
do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické
osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k
intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její
důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla
každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické
osoby (shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo
4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Z dovolatelem citované judikatury (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 581/99,
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 4669/2010, 23 Cdo 3893/2010 a 32 Cdo
1380/2006) nevyplývá, že by delší časový odstup mezi zveřejněním nepravdivých
či difamujících sdělení a rozhodováním soudu o náhradě tím způsobené
nemajetkové újmy měl být přičítán k tíži žalovanému a znemožňoval přiznání
morálního zadostiučinění bez přiznání peněžité náhrady. Citovaný nález pouze
konstatuje, že pokud primární způsob zadostiučinění (omluva) byl v době
rozhodování soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce (a
to nejen v důsledku plynutí času), je povinností soudu tím pečlivěji zvažovat
přiznání zadostiučinění finančního. V dané věci soud odvolací i soud prvního
stupně peněžité zadostiučinění náležitě zvážily a specifické skutkové
okolnosti, na nichž je založen citovaný nález, v daném případě nejsou dány. Dovolací soud již opakovaně konstatoval, že soud může podle okolností
konkrétního případu žalobu na ochranu osobnosti zamítnout, ačkoli práva žalobce
na ochranu osobnosti žalovaný porušil, a to z důvodu, že žalovaný byl v jiném
řízení (např. v přestupkovém) za své chování vůči žalobci postižen sankcí
veřejného práva. Přitom je nerozhodné, že v přestupkovém řízení žalobci nelze
přiznat náhradu za nemajetkovou újmu. Žalobci se také dostává určité satisfakce
již samotným řízením o ochranu osobnosti a zejména konstatováním protiprávnosti
zásahu žalovaného do jeho osobnostního práva v odůvodnění rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4003/2011,
uveřejněné v časopise Soudní rozhledy
č. 11-12/2013 s. 410). Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je tedy z hlediska dovolatelem
vznesených právních námitek v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Směřuje-li dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení, není v tomto
rozsahu přípustné podle § 238 odst. 1 písm.
h) o. s. ř. (ve znění účinném od
30. 9. 2017). Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován podle § 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.