23 Cdo 3936/2023-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a
soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně CZ autosklo expert s.r.o., se sídlem v Praze 10, Hostivař, Chudenická
1059/30, identifikační číslo osoby 06620787, zastoupené JUDr. Františkem
Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Černíkova 2986/14, proti žalovanému
Miloslavu Krpálkovi, se sídlem v Třešti, Čenkovská 1431/8d, identifikační číslo
osoby 15264165, zastoupenému Mgr. Karlem Belatkou, advokátem se sídlem v
Jihlavě, Žižkova 1934/12, o ochraně před nekalou soutěží, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 174/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2023, č. j. 4 Cmo 37/2023-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení 7 018 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jeho právního zástupce.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 17 Cm
174/2021-122, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost
zdržet se užívání domény www.czautosklo.cz k propagaci svých výrobků a služeb v
oblasti servisu a výměny autoskel (výrok I), uložil žalovanému povinnost
odstranit z webových stránek www.czautosklo.cz označení „CZ autosklo“ a logo
vyobrazené v rozsudku soudu prvního stupně (výrok II), zamítl žalobu s žádostí,
aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění částku
100 000 Kč (výrok III), uložil žalovanému povinnost zveřejnit na úvodní straně
webových stránek www.czautosklo.cz na první pohled viditelném místě omluvu
specifikovanou v rozsudku soudu prvního stupně (výrok IV) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok V).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany proti
nekalosoutěžnímu jednání žalovaného. Žalovaný je bývalým zaměstnancem žalobkyně
a po skončení svého pracovního poměru znemožnil žalobkyni přístup k webovým
stránkám www.czautosklo.cz, které pro žalobkyni žalovaný založil, přičemž poté
na těchto webových stránkách začal propagovat svou vlastní podnikatelskou
činnost shodnou s podnikatelskou činností žalobkyně, čímž se měl dopustit
parazitování na pověsti žalobkyně a vyvolání nebezpečí záměny.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 7.
2023, č. j. 4 Cmo 37/2023-163, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části,
tj. ve výrocích I, III a V potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením soudu
prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný se dopustil nekalosoutěžního
jednání a způsobil žalobkyni nemajetkovou újmu. Shodně jako soud prvního stupně
dospěl k závěru, že zveřejnění omluvy představuje v této souvislosti dostatečné
zadostiučinění, a neshledal důvody pro přiznání zadostiučinění v peněžité
formě. Dále odvolací soud uzavřel, že užívání domény www.czautosklo.cz
žalovaným již není způsobilé vyvolat nebezpečí záměny, neboť žalobkyně již
používá doménu jinou a průměrný uživatel internetu již nemůže být maten zněním
doménových jmen webových stránek, a proto bylo třeba žalobu zamítnout i ve
vztahu k uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání této domény.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolací soudu, a to konkrétně, zda omluva sama o sobě, tj.
bez přiznání také peněžité satisfakce, je dostatečně účinným a přiměřeným
zadostiučiněným za situace, kdy žalovaný si byl od počátku vědom svého
závadného jednání vůči žalobkyni i zákazníkům, kteří poptávají služby
žalobkyně, a zda v takovém případě plní i funkci preventivní, tj. aby žalovaný
své závadné jednání neopakoval. Žalobkyně dále namítá nesprávnost právního
posouzení věci učiněného odvolacím soudem ohledně nedůvodnosti návrhu žalobkyně
na uložení povinnosti žalovanému zdržet se specifikované podnikatelské činnosti
na doméně www.czautosklo.cz.
6. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu v celém rozsahu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v
rozsahu výroků I, III a V, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
7. Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že je navrhuje
odmítnout, popřípadě zamítnout.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§
240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem
stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Svojí námitkou, jejímž prostřednictvím žalobkyně vytýká soudům
nesprávnost právního posouzení nedůvodnosti návrhu žalobkyně na uložení
povinnosti žalovanému zdržet se specifikované podnikatelské činnosti na doméně
www.czautosklo.cz, žalobkyně nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného či
procesního práva, když pouze konstatuje, že se odvolací soud při posouzení
důvodnosti uložení takové povinnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Konkrétně však již nevymezuje, od které rozhodovací praxe a
jakým způsobem se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil, a
dovolacímu soudu tak předkládá pouze nesouhlasnou argumentaci s posouzením věci
odvolacím soudem a tvrdí, že uložení takové povinnosti nepřiměřené není.
13. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že
náležitost dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti splní
dovolatel tehdy, je-li z obsahu dovolání zřejmé, kterou otázku hmotného nebo
procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně
anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se
řešení této právní otázky odvolacím soudem (podle mínění dovolatele) odchyluje
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
14. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným
odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje
řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s.
ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
15. S ohledem na výše uvedené tak dovolání žalobkyně trpí v této části
vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat.
16. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání ve zbylém
rozsahu.
17. Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda omluva sama o sobě, tj.
bez přiznání také peněžité satisfakce, je dostatečně účinným a přiměřeným
zadostiučiněným za situace, kdy žalovaný si byl od počátku vědom svého
závadného jednání vůči žalobkyni i zákazníkům, kteří poptávají služby
žalobkyně, a zda v takovém případě plní i funkci preventivní, tj. aby žalovaný
své závadné jednání neopakoval, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího
soud ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2097/2011, ze dne 3. 5. 2006, sp. zn.
32 Odo 447/2007, ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1351/2017, ze dne 28. 4.
2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, či ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo
3704/2011), neboť položenou otázkou dovolatelka pouze zpochybňuje přiměřenost
přiznaného zadostiučinění.
18. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl (a to již podle právní
úpravy účinné do 31. 12. 2013) k závěru, že zákon upřednostňuje nepeněžitou
satisfakci nemajetkové újmy, avšak pro zcela specifické a výjimečné případy
umožňuje zadostiučinění i ve formě peněžní. Zákon tudíž nevylučuje ani jednu
ani druhou formu zadostiučinění a nevylučuje ani jejich souběh, tj. případné
přiznání obou forem zadostiučinění vedle sebe. Nárok na přiměřené
zadostiučinění je nárokem, který podléhá volné úvaze soudu na základě
zjištěných rozhodujících skutečností, jež jsou podkladem pro odpovídající úvahu
soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo
511/2006).
19. Přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu má v zásadě
objektivní charakter. Materiální a subjektivní hlediska mají při poskytování
zadostiučinění pouze podružný, popřípadě zanedbatelný význam. Z hlediska výše
přiměřeného zadostiučinění má peněžní satisfakce vyrovnat porušenou rovnováhu v
postavení rušitele a postižené osoby. Zaplacení zadostiučinění by mělo pro
rušitele představovat určitou finanční újmu (a nejen újmu morální), která má
vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele a dotčené osoby. Přiměřené
zadostiučinění plní dvojí funkci, a to jednak sankční, kdy sankce postihuje
toho, kdo závadně jednal, a odrazuje jej od opakování závadného jednání, rovněž
i preventivní, kdy přiznáním zadostiučinění je dáno najevo, že se závadné
jednání nevyplácí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2012,
sp. zn. 23 Cdo 3704/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp.
zn. 23 Cdo 3964/2011).
20. Proto pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích musí být v
řízení prokázáno, že poškozený utrpěl nemajetkovou újmu, a to v takovém rozsahu
nebo takového druhu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v
nepeněžité formě. Teprve poté lze posuzovat, jaká částka, požadovaná k
zaplacení jako zadostiučinění, je přiměřená k vyrovnání vzniklé nemajetkové
újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo
1318/2004).
21. Shora uvedené závěry jsou použitelné i podle právní úpravy účinné od
1. 1. 2014, neboť právo na odčinění nemajetkové újmy ve smyslu § 2894 odst. 2
věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“),
je v případě jednání v nekalé soutěži stanoveno v § 2988 o. z., přičemž samotný
způsob odčinění nemajetkové újmy se posoudí podle § 2951 odst. 2 o. z., jinak
ve smyslu § 2894 odst. 2 věty druhé o. z. obdobně podle ustanovení o povinnosti
nahradit škodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp.
zn. 23 Cdo 4263/2019).
22. Kromě toho dovolací soud ve svém rozhodování formuloval závěr, podle
kterého při zohlednění, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je
nárokem, jenž podléhá volné úvaze soudu, nemůže přípustnost dovolání založit
pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od
individuálních okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě
představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jejíž řešení by
bylo dovolacím soudem zobecnitelné. Dovolací soud při přezkumu formy a výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem v zákoně
stanovených podmínek a kritérií, přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až
tehdy, byla-li by vzhledem k jejich aplikaci na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení,
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, ze
dne 27. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4685/2018, nebo ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23
Cdo 27/2022).
23. V poměrech projednávané věci tak lze uzavřít, že dospěl-li odvolací
soud ve své volné úvaze na základě konkrétních skutkových zjištění o
okolnostech věci (jež sama dovolacímu přezkumu dle § 241a odst. 1 a § 242 odst.
3 věty první o. s. ř. nepodléhají), a to včetně zjištění o závažnosti vzniklé
nemajetkové újmy, jakož i jejího dopadu do sféry žalobkyně, a o spíše
drobnějším rozsahu podnikatelských aktivit obou účastníků či o omezeném
teritoriu působení žalovaného, k závěru, že vzhledem k rozsahu a povaze vzniklé
nemajetkové újmy na straně dovolatelky není poskytnutí požadovaného
zadostiučinění v peněžité podobě, jež má z hlediska formy odčinění nemajetkové
újmy povahu spíše výjimečnou, odůvodněné, nelze úvahu odvolacího soudu v tomto
směru hodnotit jako zcela zjevně nepřiměřenou a odvolací soud se tak od shora
uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (k tomu srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004,
ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006, ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo
3704/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo
3964/2011, nebo ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019).
24. K námitce dovolatelky o opomenutí preventivní funkce přimeřeného
zadostiučinění odvolacím soudem lze doplnit, že dle rozhodovací praxe
dovolacího soudu může podle konkrétních okolností věci tuto funkci plnit
vzhledem ke své povaze i omluva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2017, sp. zn. 23 Cdo 2941/2015).
25. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného
rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je dovolání objektivně
nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
26. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně jako zčásti vadné a zčásti
nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu