23 Cdo 3936/2023-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CZ autosklo expert s.r.o., se sídlem v Praze 10, Hostivař, Chudenická 1059/30, identifikační číslo osoby 06620787, zastoupené JUDr. Františkem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Černíkova 2986/14, proti žalovanému Miloslavu Krpálkovi, se sídlem v Třešti, Čenkovská 1431/8d, identifikační číslo osoby 15264165, zastoupenému Mgr. Karlem Belatkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1934/12, o ochraně před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 174/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2023, č. j. 4 Cmo 37/2023-163, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 7 018 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 12. 2022, č. j. 17 Cm 174/2021-122, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se užívání domény www.czautosklo.cz k propagaci svých výrobků a služeb v oblasti servisu a výměny autoskel (výrok I), uložil žalovanému povinnost odstranit z webových stránek www.czautosklo.cz označení „CZ autosklo“ a logo vyobrazené v rozsudku soudu prvního stupně (výrok II), zamítl žalobu s žádostí, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění částku 100 000 Kč (výrok III), uložil žalovanému povinnost zveřejnit na úvodní straně webových stránek www.czautosklo.cz na první pohled viditelném místě omluvu specifikovanou v rozsudku soudu prvního stupně (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání žalovaného. Žalovaný je bývalým zaměstnancem žalobkyně a po skončení svého pracovního poměru znemožnil žalobkyni přístup k webovým stránkám www.czautosklo.cz, které pro žalobkyni žalovaný založil, přičemž poté na těchto webových stránkách začal propagovat svou vlastní podnikatelskou činnost shodnou s podnikatelskou činností žalobkyně, čímž se měl dopustit parazitování na pověsti žalobkyně a vyvolání nebezpečí záměny.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 7. 2023, č. j. 4 Cmo 37/2023-163, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích I, III a V potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením soudu prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný se dopustil nekalosoutěžního jednání a způsobil žalobkyni nemajetkovou újmu. Shodně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že zveřejnění omluvy představuje v této souvislosti dostatečné zadostiučinění, a neshledal důvody pro přiznání zadostiučinění v peněžité formě. Dále odvolací soud uzavřel, že užívání domény www.czautosklo.cz žalovaným již není způsobilé vyvolat nebezpečí záměny, neboť žalobkyně již používá doménu jinou a průměrný uživatel internetu již nemůže být maten zněním doménových jmen webových stránek, a proto bylo třeba žalobu zamítnout i ve vztahu k uložení povinnosti žalovanému zdržet se užívání této domény.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu, a to konkrétně, zda omluva sama o sobě, tj. bez přiznání také peněžité satisfakce, je dostatečně účinným a přiměřeným zadostiučiněným za situace, kdy žalovaný si byl od počátku vědom svého závadného jednání vůči žalobkyni i zákazníkům, kteří poptávají služby žalobkyně, a zda v takovém případě plní i funkci preventivní, tj. aby žalovaný své závadné jednání neopakoval. Žalobkyně dále namítá nesprávnost právního posouzení věci učiněného odvolacím soudem ohledně nedůvodnosti návrhu žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zdržet se specifikované podnikatelské činnosti na doméně www.czautosklo.cz.
6. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroků I, III a V, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout, popřípadě zamítnout.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Svojí námitkou, jejímž prostřednictvím žalobkyně vytýká soudům nesprávnost právního posouzení nedůvodnosti návrhu žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zdržet se specifikované podnikatelské činnosti na doméně www.czautosklo.cz, žalobkyně nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, když pouze konstatuje, že se odvolací soud při posouzení důvodnosti uložení takové povinnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně však již nevymezuje, od které rozhodovací praxe a jakým způsobem se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil, a dovolacímu soudu tak předkládá pouze nesouhlasnou argumentaci s posouzením věci odvolacím soudem a tvrdí, že uložení takové povinnosti nepřiměřené není.
13. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že náležitost dovolání spočívající ve vymezení předpokladů jeho přípustnosti splní dovolatel tehdy, je-li z obsahu dovolání zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem (podle mínění dovolatele) odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
15. S ohledem na výše uvedené tak dovolání žalobkyně trpí v této části vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat.
16. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání ve zbylém rozsahu.
17. Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda omluva sama o sobě, tj. bez přiznání také peněžité satisfakce, je dostatečně účinným a přiměřeným zadostiučiněným za situace, kdy žalovaný si byl od počátku vědom svého závadného jednání vůči žalobkyni i zákazníkům, kteří poptávají služby žalobkyně, a zda v takovém případě plní i funkci preventivní, tj. aby žalovaný své závadné jednání neopakoval, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soud ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2097/2011, ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 447/2007, ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1351/2017, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, či ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3704/2011), neboť položenou otázkou dovolatelka pouze zpochybňuje přiměřenost přiznaného zadostiučinění.
18. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl (a to již podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) k závěru, že zákon upřednostňuje nepeněžitou satisfakci nemajetkové újmy, avšak pro zcela specifické a výjimečné případy umožňuje zadostiučinění i ve formě peněžní. Zákon tudíž nevylučuje ani jednu ani druhou formu zadostiučinění a nevylučuje ani jejich souběh, tj. případné přiznání obou forem zadostiučinění vedle sebe. Nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, který podléhá volné úvaze soudu na základě zjištěných rozhodujících skutečností, jež jsou podkladem pro odpovídající úvahu soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006).
19. Přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu má v zásadě objektivní charakter. Materiální a subjektivní hlediska mají při poskytování zadostiučinění pouze podružný, popřípadě zanedbatelný význam. Z hlediska výše přiměřeného zadostiučinění má peněžní satisfakce vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele a postižené osoby. Zaplacení zadostiučinění by mělo pro rušitele představovat určitou finanční újmu (a nejen újmu morální), která má vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele a dotčené osoby. Přiměřené zadostiučinění plní dvojí funkci, a to jednak sankční, kdy sankce postihuje toho, kdo závadně jednal, a odrazuje jej od opakování závadného jednání, rovněž i preventivní, kdy přiznáním zadostiučinění je dáno najevo, že se závadné jednání nevyplácí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3704/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3964/2011).
20. Proto pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích musí být v řízení prokázáno, že poškozený utrpěl nemajetkovou újmu, a to v takovém rozsahu nebo takového druhu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v nepeněžité formě. Teprve poté lze posuzovat, jaká částka, požadovaná k zaplacení jako zadostiučinění, je přiměřená k vyrovnání vzniklé nemajetkové újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004).
21. Shora uvedené závěry jsou použitelné i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, neboť právo na odčinění nemajetkové újmy ve smyslu § 2894 odst. 2 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), je v případě jednání v nekalé soutěži stanoveno v § 2988 o. z., přičemž samotný způsob odčinění nemajetkové újmy se posoudí podle § 2951 odst. 2 o. z., jinak ve smyslu § 2894 odst. 2 věty druhé o. z. obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019).
22. Kromě toho dovolací soud ve svém rozhodování formuloval závěr, podle kterého při zohlednění, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je nárokem, jenž podléhá volné úvaze soudu, nemůže přípustnost dovolání založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od individuálních okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jejíž řešení by bylo dovolacím soudem zobecnitelné. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem v zákoně stanovených podmínek a kritérií, přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k jejich aplikaci na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4685/2018, nebo ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 27/2022).
23. V poměrech projednávané věci tak lze uzavřít, že dospěl-li odvolací soud ve své volné úvaze na základě konkrétních skutkových zjištění o okolnostech věci (jež sama dovolacímu přezkumu dle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. nepodléhají), a to včetně zjištění o závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, jakož i jejího dopadu do sféry žalobkyně, a o spíše drobnějším rozsahu podnikatelských aktivit obou účastníků či o omezeném teritoriu působení žalovaného, k závěru, že vzhledem k rozsahu a povaze vzniklé nemajetkové újmy na straně dovolatelky není poskytnutí požadovaného zadostiučinění v peněžité podobě, jež má z hlediska formy odčinění nemajetkové újmy povahu spíše výjimečnou, odůvodněné, nelze úvahu odvolacího soudu v tomto směru hodnotit jako zcela zjevně nepřiměřenou a odvolací soud se tak od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004, ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006, ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3704/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3964/2011, nebo ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019).
24. K námitce dovolatelky o opomenutí preventivní funkce přimeřeného zadostiučinění odvolacím soudem lze doplnit, že dle rozhodovací praxe dovolacího soudu může podle konkrétních okolností věci tuto funkci plnit vzhledem ke své povaze i omluva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2941/2015).
25. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému výroku napadeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
26. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně jako zčásti vadné a zčásti nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu