23 Cdo 2420/2025-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Věry Adámkové, se sídlem v Praze 10, Vršovice, Na Spojce 511/9, identifikační číslo osoby 04956001, zastoupené Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalované Mototechna Group s.r.o., se sídlem v Praze 8, Čimice, Dopraváků 874/15, identifikační číslo osoby 26194716, zastoupené Mgr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 8, Dopraváků 723/1, o zaplacení 949 999 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 169/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2025, č. j. 69 Co 161/2025-150,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala vrácení částky 949 999 Kč s příslušenstvím jako kupní ceny automobilu, který žalobkyně od žalované koupila na základě kupní smlouvy ze dne 20. 5. 2024, od níž následně odstoupila, neboť byla žalovanou údajně uvedena v omyl ohledně technického stavu vozidla.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 27 C 169/2024-121, žalobu o zaplacení částky 949 999 Kč s
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. V něm předně namítla, že odvolací soud pochybil, nepovažoval-li klamavá a nepravdivá tvrzení žalované za podstatné porušení kupní smlouvy, jež zakládá právo žalobkyně od smlouvy odstoupit. Odvolací soud se tím měl odchýlit například od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1869/2024, a dále od závěrů rozhodnutí „sp. zn. 33 Cdo 195/2014“ a „25 Cdo 3527/2017“, podle kterých se v inzerci učiněné tvrzení stává součástí kupní smlouvy a prodávající za ně odpovídá. Žalobkyně dále uvedla, že odvolací soud se podle jejího názoru rovněž odchýlil zejména od závěrů „usnesení“ Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, jestliže uzavřel, že žalobkyně neměla právo odstoupit od smlouvy, neboť jí svědčilo pouze právo namítat relativní neplatnost.
5. Žalobkyně dále vytkla soudu prvního stupně, že porušil zásadu koncentrace řízení (v rozporu se závěry například rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020), přihlédl-li k opožděným skutkovým tvrzením žalované. Soudy nižších stupňů také podle žalobkyně opomněly provést žalobkyní navrhované důkazy, v důsledku čehož byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci.
6. Vzhledem k shora uvedenému žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a zabýval se tak jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Žalobkyně v dovolání v prvé řadě zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož jí nesvědčilo právo odstoupit od smlouvy z důvodu obecných (a podle žalobkyně lživých) prohlášení uvedených na internetových stránkách, podle kterých jsou vozidla kupovaná od žalované jako nová a kterými žalovaná uvedla žalobkyni v omyl.
13. Nejvyšší soud v žalobkyní citovaném rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2022, uveřejněném pod číslem 98/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, mimo jiné uvedl, že kupující, který byl při uzavření kupní smlouvy uveden prodávajícím v omyl o rozhodující okolnosti spočívající ve sjednaných vlastnostech předmětu koupě a jemuž bylo následně poskytnuto vadné plnění (předmět koupě), může úspěšně namítat relativní neplatnost kupní smlouvy ve smyslu § 583 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, bez ohledu na to, zda mu vznikla i práva z vadného plnění.
14. V projednávané věci odvolací soud vyšel z toho, že případný (dovolatelkou pouze tvrzený) omyl žalobkyně vyvolaný nepravdivými tvrzeními žalované by žalobkyni neopravňoval k odstoupení od smlouvy, nýbrž k tomu, aby se případně dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy; to však žalobkyně před zahájením posuzovaného řízení ani v jeho průběhu neučinila (srov. bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku). Uvedená úvaha se přitom v ničem neodchyluje od závěrů žalobkyní citované judikatury, a proto uvedená námitka přípustnost jejího dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
15. Jestliže dovolatelka uvedenou námitkou současně napadá závěr odvolacího soudu, podle kterého se předmětná sdělení žalované (že kontroluje 260 konkrétních technických parametrů, vůz je jako nový a má nekompromisní kvalitu) nestala obsahem samotné kupní smlouvy (srov. bod 21 odůvodnění napadeného rozsudku), zpochybňuje tím ve skutečnosti závěr odvolacího soudu, ke kterému dospěl při výkladu právního jednání. Nejvyšší soud však již v usneseních ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vysvětlil, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice. O takový případ se v projednávané věci nejedná a ani z dovolání nevyplývá, že by žalobkyně takové pochybení odvolacímu soudu vytýkala.
16. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že v dovolání zmiňovaný názor žalobkyně, podle níž se tvrzení obsažené v inzerci stává (automaticky) součástí kupní smlouvy, z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neplyne. Jestliže pak dovolatelka v dané souvislosti odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3527/2017“ či na „rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 195/2014“, žádné z těchto rozhodnutí ve skutečnosti neexistuje. Žalobkyní proponovaný závěr dále neplyne ani z žalobkyní citovaného usnesení ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1869/2024, jelikož v dané věci podané dovolání Nejvyšší soud odmítl pro vady a žádný závěr vztahující se k věcnému posouzení dovolacích námitek v něm neformuloval. Navíc skutečnost, že tvrzení obsažená v inzerci se vztahovala i k předmětnému vozidlu, ze skutkových zjištění soudů nevyplývá.
17. Namítá-li dále žalobkyně, že jí odvolací soud odepřel právo odstoupit od smlouvy s odkazem na možnost namítat relativní neplatnost právního jednání, ani tato námitka nezakládá přípustnost jejího dovolání, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž neuzavřel, že by žalobkyně neměla právo odstoupit od smlouvy, neboť jí svědčí právo namítat relativní neplatnost, nýbrž měl za to, že žalobkyni nevzniklo právo na odstoupení od smlouvy podle § 2002 odst. 1 o. z. jako právo z vadného plnění. Žalobkyní tvrzené vady totiž podle hodnocení odvolacího soudu nepředstavovaly podstatné porušení kupní smlouvy.
18. Nezávisle na uvedeném (a tedy v souladu se shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2042/2022) pak odvolací soud posoudil, zda žalobkyni vzniklo právo namítnout relativní neplatnost právního jednání pro omyl (podle § 583 o. z.), přičemž přihlédl k tomu, že žalobkyně takovou námitku vůbec neuplatnila a neplatnost kupní smlouvy nenamítala (srov. body 19-23 odůvodnění napadeného rozsudku).
19. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. konečně nezakládají ani námitky žalobkyně, že soudy nižších stupňů nerespektovaly zásadu koncentrace řízení a neprovedly všechny jí navrhované důkazy. Dovolatelka těmito námitkami nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž poukazuje na možné vady řízení, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalobkyně proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
20. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
21. Pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům se odvolací soud v poměrech projednávané věci nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené například v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, a ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, v nichž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud v občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést.
Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Uvedeným judikaturním požadavkům soudy nižších stupňů dostály, jestliže soud prvního stupně zdůvodnil, proč jednotlivé důkazy neprovedl (tedy že jimi měly být prokazovány žalovanou nerozporované skutečnosti, jejich provedení nebylo pro rozhodnutí věci potřebné či bylo nadbytečné; srov. body 31 a 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
22. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu