23 Cdo 1869/2024-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 185/6, proti žalovanému D. H., zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, o zaplacení 390 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 C 238/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2024, č. j. 71 Co 273/2023-197, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 294 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
1. Žalobce se v řízení domáhal na žalovaném zaplacení částky 390 000 Kč s příslušenstvím jako vrácení kupní ceny motorového vozidla Toyota Corolla, VIN XY (dále též jen „předmětné vozidlo“), kterou žalovanému zaplatil na základě kupní smlouvy ze dne 7. 5. 2022, s tvrzením, že od kupní smlouvy odstoupil dne 19. 5. 2022 pro skryté vady na základě zjištění, že předmětné vozidlo, které bylo inzerováno jako vozidlo „v top stavu a vzhledu“, bylo dříve havarováno a tato havárie byla pojišťovnou řešena jako tzv. totální škoda a následně byla provedena neprofesionální oprava vozidla. Žalobce současně tvrdil, že byl žalovaným uveden v omyl při uzavírání kupní smlouvy a že kupní smlouva je z tohoto důvodu neplatná.
2. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 29. 6. 2023, č. j. 26 C 238/2022-169, kterým Okresní soud v Karviné uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 390 000 Kč spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení oproti vydání předmětného vozidla a povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 190 480,78 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 33 955 Kč (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné vozidlo bylo po rozsáhlé havárii a následné opravě (žalovaný ho koupil v poškozeném stavu a následně sám opravil). Tuto skutečnost žalovaný žalobci při prodeji žádným způsobem nesdělil, naopak vozidlo prezentoval, že je v top stavu a vzhledu, a na tomto setrval i v průběhu uzavírání kupní smlouvy. Podle závěrů odvolacího soudu bylo předmětem koupě ojeté vozidlo, tj. vozidlo s běžným opotřebením odpovídajícím jeho stáří, přičemž pod běžné opotřebení nelze podřadit rozsáhlou havárii, která musela mít vliv i na funkční vlastnosti vozidla a následnou opravu vozidla. Za obecně známou skutečnost odvolací soud považoval, že vozidla po havárii jsou hůře prodejná, popř. jsou na trhu nabízena za nižší cenu, a to právě z důvodu možnosti vlivu na jejich funkční vlastnosti. Šlo přitom o vadu vozidla, o které žalovaný věděl, na kterou měl a mohl žalobce upozornit a neučinil tak. Tato vada nebyla zjištěna při běžné prohlídce v autoservisu před prodejem. Ztotožnil se též s právním posouzením soudu prvního stupně, podle kterého šlo o skrytou vadu podstatnou, pro kterou mohl žalobce od kupní smlouvy odstoupit.
4. Rozsudek odvolacího soudu (v rozsahu části jeho výroku I, kterou bylo rozhodnuto ve věci samé) napadl žalovaný včasným dovoláním, v němž namítl
nesprávné právní posouzení věci, a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval a v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž hodnocení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena.“ Konkrétně formuloval tyto právní otázky:
1) Může podstatná vada ve smyslu § 2106 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), spočívat u ojetého motorového vozidla také v něčem jiném než v technickém stavu vozidla (ve skutečnosti, že vozidlo bylo havarováno cca 3 roky před uzavřením kupní smlouvy)?
2) Je podstatnou vadou prodávaného ojetého vozidla samotná skutečnost, že bylo v minulosti havarováno, aniž by byl zjišťován jeho technický stav ke dni uzavření kupní smlouvy?
3) Lze považovat za skrytou vadu prodávaného ojetého vozidla skutečnost, že bylo v minulosti havarováno, i za situace, kdy kupující má předem informace o VIN vozidla a daná nehoda je vyznačena v historii vozidla, z níž kupující může zjistit, že vozidlo bylo havarováno, a v jakém rozsahu? 4) Může kupující od kupní smlouvy odstoupit z důvodu nesouladu stavu vozidla s vlastností, která nebyla sjednána ve smlouvě ani kupujícím vymíněna (s tím, že vozidlo bylo v minulosti havarováno, byť bylo poškození způsobené havárií zcela opraveno a v době uzavření kupní smlouvy bylo v dobrém technickém stavu)? 5) Může důvod pro odstoupení od kupní smlouvy ojetého vozidla spočívat v tom, že stav vozidla neodpovídá v inzerátu uváděnému sousloví „top stav a vzhled“, za situace, kdy kupující vozidlo před koupí viděl a otestoval a v kupní smlouvě bylo uvedeno, že jde o vozidlo ojeté a kupující je kupuje ve stavu, v jakém se při prohlídce nachází (tedy ve stavu „jak stojí a leží“)?
5. Žalovaný soudům nižších stupňů dále vytýkal, že se nezabývaly technickým stavem předmětného vozidla ke dni uzavření kupní smlouvy, jež byl podle něj jediný rozhodný z hlediska vad, a že k otázce technického stavu vozidla a jeho vlastností v době prodeje neprovedly žádné dokazování a nezaujaly žádnou „přezkoumatelnou právně kvalifikační úvahu“. Absenci takové úvahy považoval (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) za nesprávné právní posouzení věci a za podstatnou vadu řízení.
6. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť žalovaný neuvedl, s jakými konkrétními rozhodnutími Nejvyššího soudu by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují. Má-li být dovolání přípustné pro posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní otázky, na jejímž řešení záviselo napadené rozhodnutí. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
11. Požadavek konkrétně uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (pro každou z uplatněných otázek), je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. Tento závěr platil od počátku přijetí účinné právní úpravy a platí tím spíše nyní, kdy Nejvyšší soud v nespočtu rozhodnutí na povinnosti dovolatelů upozorňoval. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019).
12. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti požadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm žalovaný ve vztahu k jím formulovaným pěti otázkám hmotného práva řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolání ve vztahu k jeho přípustnosti toliko parafrázoval část ustanovení § 237 o. s. ř. (avizoval současně dva různé vzájemně se vylučující předpoklady přípustnosti dovolání, které vedle sebe současně nemohou obstát – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019 sp. zn 26 Cdo 1590/2014), aniž by přitom bylo zřejmé z obsahu dovolání, který z dvou jím výslovně současně vymezených předpokladů přípustnosti dovolání má za splněný pro každou z jím formulovaných pěti právních otázek. Jinak řečeno z dovolání (posuzovaného podle celého jeho obsahu) není patrné, při řešení které (či kterých) z celkem pěti otázek hmotného práva vymezených žalovaným se podle něj měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a též o jakou konkrétní rozhodovací praxi mělo jít - ať již určenou uvedením spisové značky konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe) a které (či kterou) z uvedených pěti právních otázek považuje žalovaný za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Žalovaný v dovolací argumentaci pouze prezentoval svůj právní názor na řešení jím uváděných otázek, tj. vymezoval dovolací důvod tím, že uvedl, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem, aniž ve vztahu ke kterékoliv z jím vymezených pěti otázek dal zřetelně najevo, jak se k jejich řešení staví judikatura Nejvyššího soudu. Nešlo přitom o situaci, v níž by z obsahu dovolání bylo patrné, že žalovaný využil při vymezení předpokladu přípustnosti jeho dovolání vícero možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, IV. ÚS 2659/20).
13. Tyto nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, které brání pokračování dovolacího řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání ve vztahu k jednotlivým uvedeným právním otázkám.
14. Namítal-li dále žalovaný v dovolání (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5243/2014) nesprávnost právního posouzení a současně vadu řízení spočívající v absenci „přezkoumatelné právně kvalifikační úvahy“ odvolacího soudu ohledně posouzení technického stavu vozidla v době prodeje, tj. nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu, pak toto jeho tvrzení o procesním pochybení odvolacího soudu (o vadách řízení) v sobě nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, či ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Žalovaný přehlíží, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil (srov. odstavce 10 a 11 napadeného rozhodnutí), z jakého důvodu považoval za nadbytečné zkoumání technického stavu vozidla a způsobu provedení jeho opravy žalovaným před prodejem žalobci (od rozhodnutí citovaného žalovaným se tedy neodchýlil). Podle odvolacího soudu totiž vadnost plnění spočívala v tom, že vozidlo bylo žalovaným prodáno žalobci jako ojeté – běžně opotřebené odpovídající jeho stáří, ačkoliv šlo o vozidlo rozsáhle havarované a opravované, což za ojeté vozidlo s běžným opotřebením odpovídajícím jeho stáří považovat nelze, a že na tuto vadu (rozdíl mezi deklarovanou vlastností a touto skutečnou vlastností) žalovaný žalobce neupozornil (k vadnosti plnění srov. též § 1916 odst. 1 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2042/2020).
15. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady a zčásti též pro nepřípustnost.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není potřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 3. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu