23 Cdo 2559/2022

23 Cdo 2559/2022-356

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., žalobkyně E. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Helenou Nutilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Vodní 231/5, proti žalovaným 1) J. J., narozenému XY , 2) V. J., narozené XY, oběma bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, a 3) E. T., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Denisem Karbusem, advokátem se sídlem v Praze 13, Kovářova 1081/3, o zaplacení částky 293 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 125/2019, o dovoláních žalovaných 1), 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2022, č. j. 30 Co 132/2021-292, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítají. II. Žalovaní 1), 2) a 3) jsou povinni rovným dílem zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 28. 7. 2021, č. j. 3 C 125/2019-148, zamítl žalobu o zaplacení 293 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 109 900 Kč (druhý výrok). Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 293 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 160 696 Kč (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroků I a II, podali všichni žalovaní včasná dovolání. Jejich přípustnost shodně spatřovali v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího

soudu. Namítli nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhli napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně považovala dovolání žalovaných za nepřípustná a navrhla jejich odmítnutí. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o.

s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalovaní shodně spatřovali naplnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. primárně v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz) při řešení otázky „zda je předmět převodu v rámci kupní smlouvy ze dne 21. 2. 2018 vymezen dostatečně určitě tak, aby bylo možno identifikovat nezaměnitelně předmět převodu a tedy, zda je smlouva ze dne 21.

8. 2018 (správně 21. 2. 2018 – poznámka Nejvyššího soudu) platným právním jednáním“. Žalovaní v dovolání vyjádřili své přesvědčení o neplatnosti kupní smlouvy pro neurčitost s tím, že odvolací soud vyložil otázku její platnosti v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že považuje předmět převodu za dostatečně určitý. Dovolávali se přitom závěru, podle kterého „jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je tento projev zaznamenán.

Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není- li to seznatelné z jejího textu.“

Námitka nesprávnosti posouzení otázky (ne)platnosti kupní smlouvy pro její neurčitost odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Odkaz žalovaných na shora označené rozhodnutí je pro poměry posuzované věci nepřípadný, neboť v něm vyslovené závěry přijal Nejvyšší soud v poměrech (odlišné) úpravy soukromého práva účinné do 31. 12. 2013, zatímco odvolací soud posuzoval určitost právního jednání (určitost předmětu převodu v kupní smlouvě) podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Zjevně přitom vycházel z toho, že případná vada neurčitosti právního jednání (tj.

situace, kdy z důvodu neurčitosti nelze zjistit obsah právního jednání ani výkladem) vede k jeho zdánlivosti (§ 553 odst. 1 o. z.) a nepředstavuje důvod jeho neplatnosti, jak tomu bylo podle dřívější právní úpravy, k níž se vztahují závěry žalovanými zmíněného rozhodnutí (k odlišnosti zdánlivosti a neplatnosti právního jednání srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2021, sen. zn. 21 ICdo 95/2019). Žalovanými předestřenou otázku neplatnosti kupní smlouvy pro její neurčitost tedy odvolací soud neřešil, posuzoval pouze případnou zdánlivost (nicotnost) tohoto právního jednání, příp. jeho neplatnost pro počáteční nemožnost plnění - ­srov. body 25 a 26 napadeného rozhodnutí.

Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Bylo-li v dovolání prostřednictvím uvedené námitky zpochybňováno též samotné posouzení neurčitosti kupní smlouvy (neurčitosti předmětu převodu) odvolacím soudem, pak v tomto ohledu se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru o její určitosti poté, kdy se mu podařilo zjistit obsah tohoto písemného právního jednání na základě jeho výkladu tak, že předmětem převodu byla bytová jednotka označovaná jako 3.8, která měla být vybudována a vymezena v budově ve vlastnictví žalovaných, přičemž šlo o byt o výměře 36,86 m2 ve 3.

nadzemním podlaží budovy o dispozici 1+kk, současně bylo zřejmé, v jaké budově má být jednotka vymezena, součástí jakého pozemku je tato budova (že jde o budovu č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY), že součástí jednotky je spoluvlastnický podíl na společných částech této budovy a na pozemku o velikosti 369/6743 a že předmětem převodu byl dále podíl o stejné velikosti na pozemcích parc. č. XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY s právem výlučného užívání parkovacího stání č. XY na pozemku parc.

č. XY (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1858/2022, nebo zedne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018). Odvolací soud přitom ani při samotném výkladu kupní smlouvy (výkladu předmětu převodu, jak byl vymezen v písemné kupní smlouvě) nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se výkladu právních jednání podle § 555 a násl. o. z. (srov. například závěry zrekapitulované v bodě 43 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod č. 37/2021 Sb. rozh.

obč., či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh.

obč.), pokud posuzoval, jaká byla shodná vůle (úmysl) účastníků smlouvy, a pokud přihlížel při výkladu obsahu smlouvy též k tomu, co jejímu uzavření předcházelo (shodné označení předmětné jednotky v rozhodnutí o umístění stavby a stavebním povolení), i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam tomuto právnímu jednání přikládají (následná korespondence, odstoupení od smlouvy, prohlášení o vzniku bytového spoluvlastnictví s připojeným schématem). Přípustnost dovolání podle § 237 o.

s. ř. nezakládá ani žalovanými formulovaná otázka, „zda je kupní smlouva ze dne 21. 2. 2018 platná, není-li určena kupní cena jednotlivých předmětů prodeje a koupě, tedy zda je neplatná pro neurčitost výše kupní ceny“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1625/2002, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněného pod č. 67/2004 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 67/2004“), neboť ani na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezáviselo.

I v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud posuzoval otázku neplatnosti kupní smlouvy pro neurčitosti v poměrech nyní již neúčinné právní úpravy. Odvolací soud, který posuzoval určitost právního jednání (kupní smlouvy) uzavřené po 1. 1. 2014, tedy neřešil (neměl důvod řešit) ani žalovanými formulovanou otázku neplatnosti kupní smlouvy pro neurčitost kupní ceny jednotlivých předmětů prodeje, která za účinnosti nové právní úpravy nepřipadá do úvahy, jak bylo uvedeno již výše. Pro úplnost lze dodat, že bylo-li v dovoláních žalovaných prostřednictvím takto formulované právní otázky zpochybňováno též samotné posouzení otázky neurčitosti kupní ceny sjednané v kupní smlouvě, pak ani tyto námitky nemohou vést k závěru o přípustnosti dovolání.

Odvolací soud se totiž neodchýlil od závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1625/2002, podle nichž musí být kupní cena stanovena ve smlouvě tak, aby ji bylo možné nepochybně určit již v době uzavření smlouvy, pokud (na podkladě zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná) vyšel z toho, že ve smlouvě byla sjednána celková kupní cena konkrétní částkou ve výši 1 590 000 Kč (s upřesněním, že kupní cena za bytovou jednotku činila 1 476 500 Kč a kupní cena za spoluvlastnický podíl na pozemku, resp. pozemcích 113 500 Kč).

Odkazovali-li žalovaní na R 67/2004, v němž byla posuzována otázka oddělitelnosti neplatné části kupní smlouvy (převodu domu z důvodu absence vlastnického práva prodávajícího ve vztahu k němu) od zbylé části kupní smlouvy (převodu pozemků), pak pouze v situaci, kdy je neplatnou část kupní smlouvy z jiného důvodu, byla konstatována i neplatnost zbylé části smlouvy pro neurčitost kupní ceny sjednané úhrnem za více předmětů převodu (bez možnosti rozlišení, jakou kupní cenu měl dům a jakou pozemky).

Z těchto závěrů přitom vychází Nejvyšší soud i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 při posuzování zdánlivosti právního jednání pro neurčitost a nesrozumitelnost (srov. rozsudek ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4452/2018, uveřejněný pod č.

124/2019 Sb. rozh. obč.). V nyní posuzované věci ovšem odvolací soud nedospěl k závěru o byť jen částečné neplatnosti kupní smlouvy z jiného důvodu (o nemožnosti převést některý z předmětů převodu) a tedy neměl důvod považovat kupní cenu sjednanou úhrnem za neurčitou. Žalovaní navíc zakládají nesprávnost právního posouzení určitosti kupní ceny odvolacím soudem na vlastním výkladu obsahu kupní smlouvy (předmětu převodu), pokud tvrdí, že byl vedle jednotky samostatně převáděn (jako nezpůsobilý předmět převodu) spoluvlastnický podíl k pozemku a k samostatně neexistující stavbě č. p.

18, ve které měla být jednotka vymezena. Odvolací soud přitom na základě výkladu smlouvy dospěl k jiným závěrům o jejím obsahu, pokud uzavřel, že předmětem převodu byla bytová jednotka, jejíž součástí byl též spoluvlastnický podíl na společných částech budovy a pozemku, na němž budova stojí, a že předmětem převodu byl i spoluvlastnický podíl na dalších čtyřech samostatných pozemcích. Jak bylo uvedeno již výše, při takovém výkladu smlouvy přitom odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.

s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, či ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh.

obč.). Spatřuje-li dovolatel naplnění předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí pro splnění požadavku na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013). Učinit tak lze buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.

11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 652/2022, či nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz).

Pokud žalovaná 3) v odvolání dále namítala, že se odvolací soud při řešení otázky „zda došlo k zániku smlouvy odstoupením od smlouvy ze dne 4. 1. 2019“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, aniž by však současně uvedla, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil, shora uvedeným požadavkům na řádné vymezení předpokladu přípustnosti nedostála. Totéž platí i pro námitku všech žalovaných, že se odvolací soud odchýlil od (blíže nespecifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, „zda pro případ, kdy v rámci výstavby jednotek dojde ke kolaudaci bytového domu s jednotkami a k vymezení jednotek v souladu s kolaudačním rozhodnutím, stává se nemožným plnění spočívající v prodeji jednotky v bytovém domě, která svou ve smlouvě popsanou dispozicí a vlastnostmi neodpovídá kolaudačnímu rozhodnutí a ani prohlášení ve smyslu § 1166 občanského zákoníku“.

Dovolání žalovaných proto v těchto částech trpí vadami. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v těchto částech posoudit přípustnost podaných dovolání. Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku II, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení.

Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaných odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. 6. 2023

Mgr. Jiří Němec předseda senátu