23 Cdo 2651/2025-461
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
Nocarová Partners Advokáti s. r. o., se sídlem v Praze, V Jirchářích 148/4,
identifikační číslo osoby 04797469, proti žalované J. B., zastoupené Mgr.
Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem v Praze, Velehradská 88/1, o zaplacení
částky 464.337,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod
sp. zn. 224 C 59/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 1. 4. 2025, č. j. 23 Co 195/2024-432, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 24. 5. 2024, č. j. 224 C 59/2022-354, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po
žalované domáhala zaplacení částky 464.337,48 Kč s příslušenstvím (výrok I), a
uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované (výrok II).
2. K odvolání obou účastnic Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2025, č. j. 23 Co 195/2024-432, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I a změnil ve výroku II co do výše přiznané
náhrady nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení mezi účastníky (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
4. V konkrétnosti dovolatelka předkládá otázky, (a) zda je zachována
reciprocita poskytování služeb, nejsou-li takové služby poskytovány vzájemně,
ale jedna ze stran poskytuje služby třetí osobě, a (b) zda je možné poskytovat
právní služby ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii,
recipročně za jiné služby namísto úplaty ve smyslu § 22 odst. 1 zákona o
advokacii.
5. Dovolatelka odvolacímu soudu též vytýká zásah do práva na spravedlivý
proces, neboť odvolací soud rozhodl bez její účasti, a tím byla připravena o
možnost osobní obrany na jednání v odvolacím řízení a byl jí odepřen přístup k
soudu.
6. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
7. Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda
je přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
12. Dovolání není přípustné.
13. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že ze strany
žalované byla prokázána dohoda o bezúplatné činnosti obou účastnic. Dovolací
námitky, které vychází z konstrukce, že za poskytování právních služeb náležela
žalobkyni odměna spočívající v poskytnutí služeb, proto nemohou zakládat
přípustnost dovolání, neboť na jejich posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.
Namítá-li tak dovolatelka, že odvolací soud nesprávně hodnotil skutečnost, že
služby měly být poskytovány jinému subjektu [dovolací námitka shora označená
písm. a)], respektive že vymezení těchto služeb je neurčité a jejich hodnota je
v jasném nepoměru na obecně přijímanou hodnotu právních služeb [dovolací
námitka shora označená písm. b)], pak závěr odvolacího soudu o bezúplatné
činnosti obou účastnic zjevně přehlíží. Vzhledem k tomu, že dovolatelka
formulovala otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní, nemohla ani
tato otázka založit přípustnost dovolání. (K nutnosti vymezení relevantní
právní otázky v dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp.
zn. 30 Cdo 1853/2013).
14. Právní posouzení věci soudy nižších stupňů se tak neodchyluje od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které si advokát s klientem
může sjednat odměnu v minimální výši, popř. se může odměny zříct (tedy může být
dohodnuto, že advokát poskytne klientovi právní službu bezúplatně). V advokacii
není výjimečné, že advokát ojediněle poskytne právní službu beúplatně či za
sníženou odměnu tzv. pro bono osobě potřebné, nemajetné, v tíživé sociální,
zdravotní či jiné těžké osobní situaci, ale rovněž například svému rodinnému
příslušníku či v zájmu šíření svého „dobrého jména“ za účelem získání další
klientely apod. Podstatné je, že vzájemný vztah mezi advokátem a jeho klientem
je ovládán zásadou smluvní volnosti, která umožňuje dohodu, že v konkrétním
případě budou právní služby poskytovány bezúplatně (srov. například závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4495/2014, či ze
dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4009/2014, uveřejněného pod č. 56/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
15. Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud posoudil otázku
přítomnosti její jednatelky na jednání v rozporu s judikaturou dovolacího
soudu, pokud projednal a rozhodl věc v její nepřítomnosti, pak ve skutečnosti
uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.
s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 větu druhou
o. s. ř. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2019, sen. zn. 29 NSCR
181/2018); k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení
proto není podle § 237 o. s. ř. dovolání přípustné (srov. shodně například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSCR 84/2013, nebo
ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSCR 112/2013). K této vadě jakož i k jiným
vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, může dovolací soud
přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.
s. ř.). Dovolatelka vedle této námitky vůči postupu odvolacího soudu žádnou
otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené
rozhodnutí odvolacího soudu záviset (dovolací důvod), ovšem nevymezuje (srov. §
241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
16. Pro úplnost lze k samotnému výkladu § 101 odst. 3 o. s. ř. poukázat
na to, že dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko,
dle kterého důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení
jednání, nelze posuzovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního
případu. I když účastník řízení uvádí – obecně vzato – důvod jinak způsobilý
vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen
takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se
smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním
obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního
řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1226/2012, ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo
3358/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS
2778/08).
17. Vytýká-li v této souvislosti dovolatelka odvolacímu soudu, že
pochybil, když nepřistoupil k odročení jednání pro důležitý objektivní důvod,
pak nepostihuje pravou podstatu důvodů, pro které odvolací soud rozhodl dle §
101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalobkyně, když neshledal žádný závažný
zákonný důvod, aby jednání odročil. Z obsahu spisu, stejně jako z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud rozhodoval v její nepřítomnosti
nikoliv proto, že nebral v úvahu sdělení o zdravotní indispozici jednatelky
žalobkyně, ale z toho důvodu, že procesní postup zástupkyně žalobkyně vykazoval
znaky obstrukce ve snaze, aby ve stanoveném termínu nebylo konečné meritorní
rozhodnutí vydáno. Odvolací soud v tomto svém procesním postupu správně odkázal
na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21
Cdo 3358/2007, a podrobně zdůvodnil, jaké konkrétní kroky žalobkyně ho k této
úvaze vedou. Za této situace nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, jestliže
žádost o odročení neakceptoval a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti
dovolatelky (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).
18. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti
dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f
odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu