USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Dagmar Kořínkové, se sídlem v Kamenici nad Lipou, Jírova 724, identifikační číslo osoby 43817751, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Klapálkova 3132/4, proti žalovaným 1) Jindřichohradecké televizní s.r.o., se sídlem v Jindřichově Hradci, sídliště Vajgar 532, identifikační číslo osoby 28109503, a 2) Jihočeské telekomunikační s.r.o., se sídlem v Jindřichově Hradci, sídliště Vajgar 585, identifikační číslo osoby 24311243, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Štítného 126, o zaplacení 32 117 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 32 571 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 12/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2024, č. j. 7 Co 295/2024-370, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 28. 11. 2018 domáhala na žalované 1) zaplacení částky 37 117 Kč s příslušenstvím, kterou jí vyúčtovala fakturou č. 46 ze dne 17. 4. 2018, a dále žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne 28. 11. 2018 na žalované 2) částky 37 571 Kč s příslušenstvím, kterou jí vyúčtovala fakturou č. 45 ze dne 17. 4. 2018, přičemž v obou případech uplatňovala nárok na odměnu za provedené práce nad rámec běžného účetnictví, které žalobkyni žalované hradí na základě ústně uzavřené dohody o pravidelných paušálních měsíčních platbách. Žalované žalobkyní uplatněné nároky neuznaly a na svou obranu uvedly, že výše odměny žalobkyně za vedení účetnictví pro obě žalované byla dohodnuta paušální měsíční částkou. Žalobkyně následně vzala obě žaloby zpět co do částky 5 000 Kč a předmětem řízení nadále zůstaly částky ve výši 32 117 Kč s příslušenstvím a 32 571 Kč s příslušenstvím. Jelikož se obě řízení týkala věcí, které spolu skutkově souvisejí, spojil je soud prvního stupně usnesením ke společnému projednání podle § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
2. Okresní soud v Jindřichově Hradci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 10. 2023, č. j. 2 C 12/2019-314, zamítl žalobu o zaplacení částky 32 117 Kč s příslušenstvím vůči žalované 1) (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 32 571 Kč s příslušenstvím vůči žalované 2) (výrok II) a uložil žalobkyni zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výroky III a IV).
3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II (výrok I napadeného rozhodnutí), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III tak, že snížil výši náhrady nákladů mezi účastníky řízení (výrok II napadeného rozhodnutí), a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit každé z žalovaných náklady odvolacího řízení ve výši 5 270,50 Kč.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, v němž předně namítla, že byla odvolacím soudem nesprávně poučena o přípustnosti dovolání, neboť bylo-li ve společném řízení podle § 112 odst. 1 o. s. ř. projednáváno více samostatných nároků na peněžitá plnění, které spolu skutkově souvisí, je nutné za účelem posouzení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vycházet z celkové výše těchto nároků. Dále žalobkyně namítla, že soudy nižších stupňů nesprávně a neúplně posoudily skutkový stav věci a na jeho základě vyvodily nesprávné právní závěry, že odměna za vypracování ročních účetních výstupů byla zahrnuta do původní dohody o pravidelných měsíčních paušálních platbách, a tudíž žalovanými uhrazena, a že žalované úhradou částky 10 000 Kč dne 18. 12. 2018 uznaly zbytek dluhu. Žalobkyně proto s ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žádná z žalovaných se k podanému dovolání nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
7. Dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
11. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11).
12. Tak je tomu i v posuzované věci, v níž soudy nižších stupňů v řízení spojeném z důvodu jeho hospodárnosti dle § 112 odst. 1 o. s. ř. rozhodovaly o dvou samostatných nárocích žalobkyně vůči dvěma žalovaným (tzv. subjektivní kumulace), tj. peněžitých plněních ve výši 32 117 Kč s příslušenstvím a 32 571 Kč s příslušenstvím. Jelikož nebylo napadenými výroky rozhodnuto o peněžitých plněních převyšujících 50 000 Kč (aniž by přitom šlo o vztah ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztah), je dovolání nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
13. Výše uvedený závěr není v rozporu ani s rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněným pod číslem 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se týká skutkově odlišných případů, kdy v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč skládající se z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč. V takovém případě se omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). V projednávaném případě však není předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč skládající se z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, ale dva samostatné nároky uplatněné žalobkyní vůči dvěma odlišným žalovaným jako samostatným společníkům, přičemž každý z nich je s žalobkyní v (tvrzeném) samostatném smluvním vztahu, o němž je ve společném řízení jednáno.
14. Aniž bylo nutné se s ohledem na objektivní nepřípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat dalšími námitkami žalobkyně, dovolací soud jen pro úplnost dodává, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. by nezaložila ani námitka, že odměna, kterou si žalobkyně vyfakturovala nad rámec smluvené paušální měsíční odměny, byla plněním samostatným, na které se původní dohoda o pravidelných paušálních měsíčních platbách nevztahuje. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1658/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3525/2021, ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1364/2022, ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021). O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť odvolací soud postupoval v souladu s pravidly výkladu právních jednání, jelikož z napadeného rozsudku je zřejmé, že se všemi relevantními skutečnostmi, včetně toho, co právnímu jednání předcházelo a následovalo, podrobně zabýval (srov. body 10 a 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
15. Obdobně by přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezaložila ani námitka, že odvolací soud měl úhradu celkové částky 10 000 Kč žalovanými posuzovat jako uznání zbytku dluhu. Soudy nižších stupňů mají totiž v posuzovaném případě za prokázané, že při úhradě uvedené částky si žalované dne 18. 12. 2018 výslovně vymínily, že se nejedná o uznání zbytku dluhu (srov. bod 31 odůvodnění rozsudku prvního stupně a bod 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Polemikou se závěry nižších soudů tak žalobkyně ani v tomto případě nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17).
16. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
17. Nejvyšší soud proto dovolání v plném rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu