9. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázek procesního práva, a to: 1) stanovení okamžiku, kdy je splněna
povinnost složit jistotu dle § 11 odst. 1 ZMPS, jde-li o platbu uskutečněnou
prostřednictvím banky bezhotovostním převodem; 2) „zda je řádným poučením o
následcích nedodržení lhůty ke složení jistoty dle § 11 odst. 1 ZMPS citace
právního předpisu v odůvodnění rozhodnutí“; 3) „zda může žalovaný požadovat
zastavení řízení (navrhnout zastavení řízení, souhlasit s podnětem soudu k
zastavení řízení) z důvodu nedodržení lhůty ke složení jistoty dle § 11 odst. 1
ZMPS v situaci, kdy jistota již byla na účet soudu složena, resp. zda soud může
za těchto okolností řízení zastavit“; a 4) „…porušení práva na spravedlivý
proces, která dle jeho názoru zakládají přípustnost dovolání ve smyslu
odkazované judikaturu Ústavního soudu“, které má za doposud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu neřešené.
10. V případě první otázky žalobkyně argumentuje ve prospěch názoru, že
z hlediska včasnosti plnění je rozhodující okamžik, kdy bylo složení jistoty
připsáno na účet České národní banky, a nikoliv okamžik, kdy byla příchozí
platba zaúčtována na výpisu z bankovního účtu soudu. Dosavadní judikaturu
(usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 29 ICdo 13/2019; všechna zde označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího
soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti
přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz)
podle ní nelze v poměrech posuzované věci aplikovat. Jistotu určenou soudem na
náklady řízení podle § 11 odst. 1 ZMPS nelze podřadit pod pojem daně, což
vylučuje aplikaci daňového řádu na její správu. Rozdíl dále spatřuje ve způsobu
rozhodnutí o procesním následku, není-li povinnost splněna (zastavení řízení),
a v soudcovské lhůtě.
11. V případě třetí otázky se dovolací argumentace opírá o smysl a účel
jistoty určené soudem na náklady řízení; poté, kdy došlo ke složení jistoty,
byť po uplynutí stanovené lhůty, přestává být jakkoliv racionální, aby řízení
nepokračovalo. Podle žalobkyně právní úprava § 11 odst. 1 ZMPS, že k pozdní
úhradě jistoty se nepřihlíží, dokonce ani samotný fakt nesložení jistoty ve
stanovené lhůtě nemá za následek zastavení řízení z úřední povinnosti. Rozhodná
je vůle žalovaného v řízení nepokračovat, která může být relevantně projevena
jen do doby složení jistoty, poté jeho „právo“ projevit nesouhlas s
pokračováním v řízení zaniká.
12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto. Přípustnost dovolání první otázka nezakládá, protože v dovolání
nelze uplatnit nové skutečnosti. Kromě toho poukázala na soudní praxi ohledně
obdobných institutů a nemožnost aplikace § 1957 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, zdůvodnila tak, že nejde o peněžitý dluh dle občanského
zákoníku („účastník a soud nejsou ve vzájemném postavení dlužníka a věřitele“,
další odlišnosti pak spočívají v možnosti vymáhání a následcích nesplnění).
Třetí otázku považovala za zjevně bezdůvodnou.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
14. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem a
ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda
splňuje náležitosti dovolání a je přípustné.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně
zaručených základních práv a svobod (srov. například usnesení Ústavního soudu
ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavněprávního pohledu
vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
18. Nicméně k věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem
na ústavněprávní argumentaci) je zapotřebí též právně relevantním způsobem
vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy
věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní
právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu,
nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována
předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové)
judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil.
Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že odvolací soud
porušil právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“), nýbrž je zapotřebí k takovému
tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu
přípustnosti dovolání z ústavněprávní oblasti) označit předmětnou (nálezovou)
judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např.
tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je
rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou).
19. Žalobkyní zformulovaná čtvrtá otázka „porušení práva na spravedlivý
proces“ přípustnost dovolání založit nemůže. Ve skutečnosti jde pouze o
formulační zmínku o tom, že (snad) v důsledku stanovení 3 denní lhůty ke
složení jistoty odvolací soud porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V dovolání není vymezena argumentace ve směru
odkazu na příslušný nález Ústavního soudu. Přístup k Nejvyššímu soudu je přitom
z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se dovolací soud mohl
podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí
dosud neřešenými případy (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 20.
10. 2020, sp. zn. I. ÚS 2835/20).
20. Dovolání žalobkyně nesplňuje Ústavním soudem vyjádřené limity pro
dovolání, které je způsobilé k tomu, aby jej mohl Nejvyšší soud
(kvazi)meritorně posuzovat z pohledu jeho přípustnosti, a v tomto rozsahu
podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a
jež nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě.
21. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 45/16, zdůraznil, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný,
legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání, přičemž pro poměry
posuzované věci je z citovaného stanoviska klíčové, že odmítnutí dovolání pro
nenaplnění zákonem stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatě
formalistické.
22. Kromě toho žalobkyně zcela přehlíží, že usnesení soudu prvního
stupně ze dne 9. 6. 2017, č. j. 52 Cm 160/2006-369, jí bylo doručeno 12. 6.
2017, zatímco právní moci (v důsledku uplatnění opravného prostředku) nabylo až
16. 11. 2018. Časový prostor zhruba 19 měsíců je nutno považovat za víc než
dostatečný na to, aby se připravila na splnění povinnosti složit jistotu včas,
přestože jde o zahraniční právnickou osobu.
23. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2012, sen. zn. 29 NSČR
39/2012, vysvětlil, že v případech, kdy soud neposkytuje účastníku poučení o
jeho procesních právech při jednání, při jiném soudním roku nebo do protokolu,
nýbrž jako součást písemného vyhotovení soudního rozhodnutí, účastník zpravidla
očekává, že se mu poučení o jeho procesních právech dostane v závěrečné části
tohoto rozhodnutí, označené jako poučení, což je dáno obecně nastavenou
strukturou soudních rozhodnutí (srov. § 157 odst. 1 o. s. ř. a § 169 odst. 1 o.
s. ř.). U těch soudních rozhodnutí (usnesení), jejichž prostřednictvím soud
plní právě svou poučovací povinnost (výzev) a mezi něž se řadí i usnesení o
výzvě k složení jistoty určené soudem na náklady řízení, je pak povahou věci
dáno, že příslušné poučení (výzva) je obsaženo ve výrokové části usnesení. To
však ještě neznamená, že požadavku na řádné poučení nedostojí usnesení, které
obsahuje příslušné procesní poučení v jiné své části (v odůvodnění).
24. Jakkoli je žádoucí, aby soud dbal i na předepsanou formu poučení,
podstatné je, zda se v dané procesní situaci, v době, kdy je toho podle stavu
řízení pro účastníka zapotřebí, účastníku dostalo náležitě konkrétního poučení
o jeho procesních právech nebo povinnostech (podstatný je obsah poučení).
25. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění usnesení ze dne 9. 6. 2017,
č. j. 52 Cm 160/2006-369, citoval § 11 odst. 1 ZMPS a uvedl: „…a zahraniční
právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud
uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady
řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli
žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví.“, dostalo se žalobkyni řádného
poučení, neboť bylo náležitě konkrétní a žalobkyně obdržela relevantní
informace o následcích pozdního složení jistoty. Protože odvolací soud se při
řešení druhé otázky od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, přípustnost
dovolání tato otázka nezakládá.
26. Přípustným dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud shledává pro
řešení první a třetí otázky, neboť tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud vyřešeny.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání není důvodné.
28. Podle § 11 odst. 1 ZMPS cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a
zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu,
může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na
náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli
žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit.
29. V této podobě, pro věc rozhodné, platí výše citované ustanovení
zákona o mezinárodním právu soukromém od 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti.
30. Účel právní úpravy jistoty na náklady řízení (cautio judicatum
solvi) je v rozhodovací praxi dovolacího soudu vymezen zabezpečením
vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve
sporu, a to v situaci, kdy žalobce je cizincem a vymožení náhrady nákladů
řízení by mohlo být pro žalovaného spojeno s nemalými obtížemi (k tomu srov.
například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo
1088/2010, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo
3681/2014, uveřejněném pod č. 14/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1289/2018, ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 23
Cdo 2092/2018, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 269/2020; a komentářovou
literaturu – Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L.,
Svoboda, J.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2014, str. 85).
31. K účelu právní úpravy jistoty na náklady řízení incidenčního sporu
[§ 202 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon)] se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 24. 7. 2014,
sp. zn. 29 ICdo 26/2014, uveřejněném pod č. 8/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo v usnesení ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 141/2018,
uveřejněném pod č. 28/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti
kterému byla ústavní stížnost odmítnuta (usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
12. 2019, sp. zn. III. ÚS 2758/19), tak, že jistota slouží k zajištění
finančních prostředků ke krytí nákladů incidenčního řízení ještě před věcným
posouzením žaloby a zamezuje účelovému popírání pohledávek. Ústavní soud k tomu
v již zmíněném usnesení ze dne 27. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 2758/19, uvedl, že
nemá „žádné výhrady proti závěru Nejvyššího soudu, který jistotu (s ohledem na
její preventivní funkci) připodobnil soudnímu poplatku. Institut jistoty totiž
přináší přihlášenému věřiteli, jehož pohledávka byla popřena jiným věřitelem,
pojistku, že tento věřitel je ochoten a schopen nést tíži nákladů sporu
vzniklých věřiteli popřené pohledávky a má bránit (podobně jako soudní
poplatek) účelovým podáním. Logickým vyústěním tohoto názoru (že institut
jistoty v insolvenčním řízení odpovídá institutu soudního poplatku) je pak
závěr o nutnosti použití příslušných ustanovení daňového řádu [viz § 166 odst.
1 písm. a) daňového řádu] na určení rozhodného dne platby v případě
bezhotovostního převodu.“
32. Ze srovnání uvedeného vymezení je zřejmé, že účel jak jistoty
skládané podle § 11 odst. 1 ZMPS, tak podle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona
je svou podstatou shodný.
33. Nestanoví-li zákon o mezinárodním právu soukromém okamžik složení
jistoty, pak vzhledem k principu rovnosti a hodnotové bezrozpornosti právního
řádu, je možno vyjít z argumentace, kterou dovolací soud předestřel k okamžiku
složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu. Shodný účel eliminuje
odůvodněnou diferenciaci. Také v tomto případě otevřené teleologické (nepravé)
mezery v zákoně je namístě ji uzavřít analogickou aplikací § 166 odst. 1 písm.
a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
34. Dovolací argumentace žalobkyně shodný účel jistoty přehlíží, což ve
svém důsledku vede k bezdůvodné diferenciaci, které je zapotřebí se při
nalézání práva vyvarovat. Odlišnost ve způsobu rozhodnutí, jako procesním
následku nesplnění povinnosti složit, jakož i v povaze lhůty, je z hlediska
nezbytnosti shodného posouzení hodnotově (účelem) shodných případů nevýznamná.
35. Lze tedy shrnout, že lhůta ke složení jistoty na náklady řízení
určená podle § 11 odst. 1 ZMPS je při platbě jistoty prováděné na základě
bezhotovostního příkazu k úhradě prostřednictvím banky (poskytovatele
platebních služeb) zachována, jen je-li stanovená částka (jistota) nejpozději
posledního dne lhůty připsána na účet příslušného soudu.
36. Pokud v posuzované věci usnesení soudu prvního stupně, kterým byla
žalobkyni uložena povinnost k složení jistoty do tří dnů od právní moci, nabylo
právní moci dne 16. 11. 2018, a žalobkyně jistotu složila až 20. 11. 2018, je
závěr odvolacího soudu, že se tak stalo opožděně, správný.
37. Následek zmeškání lhůty určené soudem pro složení jistoty na náklady
řízení vyplývá přímo z § 11 odst. 1 ZMPS, a to tak, že uplyne-li tato lhůta
aniž dojde ke složení jistoty, soud nebude proti vůli žalovaného v řízení
pokračovat a řízení zastaví.
38. Smyslem právního institutu lhůty je snížení neurčitosti při
uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních
vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených
cílů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3214/2017,
uveřejněné pod č. 45/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nálezy
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99, a ze dne 11. 9.
2001, sp. zn. II. ÚS 738/2000).
39. Žalobkyně odpovídá za náležitou míru procesní diligence a pokud včas
nesplnila svou povinnost složit jistotu, nemůže tento nedostatek v její
procesní bdělosti jít k tíži žalované, na úkor její právní jistoty. Pominout
nelze také zájem na rychlosti řízení. Má-li se žalovaný ještě dodatečně
vyjádřit, zda hodlá pokračovat v řízení i přes nesplnění lhůty složitelem,
nelze stanovit jiný okamžik, kdy by ještě zaplacení bylo akceptovatelné, než
jaký určuje zákon, tj. lhůtu určenou soudem. Jinak by byl žalovaný při podání
vyjádření v nejistotě o tom, zda jím učiněné vyjádření skutečně může založit
procesně předpokládané účinky. Taková nejistota žalovaného je přitom v rozporu
se smyslem lhůt.
40. Opožděné plnění nelze akceptovat též vzhledem k absenci zákonné
úpravy určující případnou mezní lhůtu, do níž by pochybení spočívající v
neuhrazení jistoty v soudem určené lhůtě mohlo být napraveno (jak tomu bylo
například podle § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve
znění účinném do 29. 9. 2017).
41. Lze tedy uzavřít, že k opožděnému složení jistoty na náklady řízení
(§ 11 odst. 1 ZMPS) se nepřihlíží.
42. Odvolací soud správně nepřihlédl k opožděně složené jistotě a v
tomto směru provedený výklad, že k opožděně složené jistotě se nepřihlíží, byť
by byla složena předtím, než žalovaná strana soudu sdělí svůj nesouhlas v
řízení pokračovat, souzní s výkladem obdobných (svým účelem shodných)
procesněprávních institutů (§ 202 odst. 3 insolvenčního zákona; srov. například
již zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 29 ICdo
26/2014, uveřejněné pod č. 8/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze
dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 141/2018, uveřejněné pod č. 28/2020 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
43. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení právních
otázek, pro něž bylo dovolání shledáno přípustným, správné a vady řízení, k
nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
44. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243b a § 142
odst. 1 o. s. ř. Žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, byla přiznána
náhrada účelně vynaložených nákladů, které se sestávají z odměny za zastupování
žalované advokátem a paušální částky jako náhrady jeho hotových výdajů.
Zástupce žalované vykonal ve věci úkon právní služby spočívající ve vyjádření k
dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Odměna za zastupování žalované advokátem podle § 7 bod 7 advokátního tarifu
činí za jeden úkon právní služby 59 660 Kč a paušální částka jako náhrada
hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu činí 300 Kč. Protože
zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem DPH, byla částka 59 960 Kč navýšena
o částku odpovídající příslušné sazbě DPH, tj. o částku 12 592 Kč. Souhrnná
výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 72 557 Kč.
45. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit
náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované.
46. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před
středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla
pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve
splátkách.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. 3. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu