Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech obchodní společnosti STUDIO - D Opava, s. r. o., sídlem Holasovice 171, zastoupené Mgr. Tomášem Palou, advokátem, sídlem Veleslavínova 240/8, Opava, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2019 č. j. 29 ICdo 162/2018-46, ze dne 30. května 2019 č. j. 29 ICdo 141/2018-42 a ze dne 30. května 2019 č. j. 29 ICdo 13/2019-44, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti DMAMD, s. r. o., sídlem Bílovecká 315/111, Opava, Ing. Zdeňka Navrátila a Ivana Pinka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se samostatnými ústavními stížnostmi domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2019 č. j.
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, jimiž byla její dovolání zamítnuta. Zpochybňuje přitom závěry ohledně rozhodného okamžiku pro přijetí platby jistoty v incidenčních sporech na příslušný účet insolvenčního soudu. Ačkoliv se stěžovatelka snaží poukazovat na ústavněprávní rovinu celé věci, jde z její strany především o polemiku s použitím a výkladem podústavního práva, jak jej učinil Nejvyšší soud. Ústavní soud do řešení těchto otázek v zásadě neingeruje, neboť by zpravidla šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů soudů. V této souvislosti platí, že posuzování přípustnosti a následně i důvodnosti dovolání je zásadně věcí Nejvyššího soudu jako vrcholného orgánu soudní moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z metod právního výkladu, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Taková pochybení však v nyní posuzované věci nenastala.
10. Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud vykročil z ústavního rámce rozhodovací činnosti. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, a to nikoli pouze citací příslušných ustanovení právních předpisů či jejich prostou parafrází, nýbrž i srozumitelným předestřením právního názoru uplatněného při rozhodování ve věci. Jeho rozhodnutí nevykazuje prvky svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, ani ve smyslu nerespektování kogentní normy či jejího výkladu, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), výkladu ocitajícího se v extrémním nesouladu s uznávanými výkladovými metodami, výkladu a použití zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu či ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií nebo alespoň zásad odvozených z právní normy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007
sp. zn. III. ÚS 677/07
(N 179/47 SbNU 371), nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014
sp. zn. IV. ÚS 919/14
(všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
11. Co se týče stěžovatelkou vznesených námitek k povaze institutu jistoty, nemá Ústavní soud žádné výhrady proti závěru Nejvyššího soudu, který jistotu (s ohledem na její preventivní funkci) připodobnil soudnímu poplatku. Institut jistoty totiž přináší přihlášenému věřiteli, jehož pohledávka byla popřena jiným věřitelem, pojistku, že tento věřitel je ochoten a schopen nést tíži nákladů sporu vzniklých věřiteli popřené pohledávky a má bránit (podobně jako soudní poplatek) účelovým podáním. Logickým vyústěním tohoto názoru (že institut jistoty v insolvenčním řízení odpovídá institutu soudního poplatku) je pak závěr o nutnosti použití příslušných ustanovení daňového řádu [viz § 166 odst. 1 písm. a) daňového řádu] na určení rozhodného dne platby v případě bezhotovostního převodu.
12. Určením rozhodného okamžiku pro zaplacení soudního poplatku, jejíž řešení je s ohledem na výše uvedené použitelné i pro potřeby nyní posuzované věci, se Ústavní soud ve své dosavadní praxi již zabýval. Potvrdil jako ústavně souladný názor obecných soudů, že relevantní je výlučně okamžik, kdy byl soudní poplatek v dispozici příslušného soudu [srov. nález ze dne 7. 10. 2010
sp. zn. II. ÚS 3170/09
(N 208/59 SbNU 57)] a opakovaně dal najevo, že k naplnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení podle § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je zapotřebí, aby nejpozději v poslední den lhůty byl poplatek v dispozici příslušného soudu, ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně či na bankovním účtu (srov. usnesení ze dne 7. 12. 2006
sp. zn. III. ÚS 689/06
, ze dne 25. 9. 2008
sp. zn. III. ÚS 1730/08
, ze dne 12. 2. 2009
sp. zn. II. ÚS 26/09
, ze dne 9. 6. 2009
sp. zn. IV. ÚS 1156/09
, ze dne 27. 3. 2013
sp. zn. I. ÚS 1831/12
, ze dne 18. 3. 2014
sp. zn. I. ÚS 2509/13
a další).
13. Závěrem Ústavní soud poukazuje na své usnesení ze dne 11. 8. 2015
sp. zn. I. ÚS 3727/14
, ve němž byl aprobován výklad zastávaný Nejvyšším soudem (srov. usnesení ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 29 ICdo 2/2014, které navázalo na Nejvyšším soudem odkazované usnesení sp. zn. 29 ICdo 26/2014), z něhož se podává, že "úprava popěrného práva věřitelů, vtělená do insolvenčního zákona novelou č. 69/2011 Sb., vychází z koncepce, že zákon sice přiznává věřitelům právo popírat pohledávky jiných věřitelů, avšak - s ohledem na zkušenosti z aplikace dřívější úpravy úpadkového práva v zákoně o konkursu a vyrovnání - účinky těchto popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení pohledávek jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním striktně nastavených podmínek, přičemž jednou z nich (bez níž není možné věcně projednat žalobu na popření pohledávky, v níž se transformoval popěrný úkon věřitele), je i to, že popírající věřitel ve stanovené lhůtě složí jistotu na náklady řízení incidenčního sporu."
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu