23 Cdo 2937/2025-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce L. Š., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, proti žalované M. K., o zaplacení částky 1.760.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 19 C 211/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2025, č. j. 25 Co 109/2025-216, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1.760.000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, č. j. 25 Co 109/2025-216, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
4. V konkrétnosti předkládá dovolatel k posouzení tyto právní otázky: a) Zda je pohledávka žalobce na zaplacení částky 1.760.000 Kč, která mu vznikla na základě rozhodných skutečností zjištěných v rámci soudního řízení, (i) pohledávkou z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalované tím, že za ni žalobce splnil bez právního důvodu její závazek vůči jejímu věřiteli, anebo zda je (ii) pohledávkou z titulu povinnosti vrácení si vzájemně poskytnutých plnění z absolutně neplatné kupní smlouvy. b) Zda je odpovídajícím způsobem posouzena námitka rozporu právního jednání žalované (spočívajícího ve vznesení námitky promlčení) s dobrými mravy.
5. Dovolatel uvádí, že zásadní spornou právní otázkou je tak vyhodnocení, kdy žalobci počala běžet promlčecí lhůta pro uplatnění pohledávky. Zda již okamžikem, kdy žalobce uhradil zástavnímu věřiteli na jeho pohledávku vůči žalované, jak byla zajištěna zástavním právem, částku 1.760.000 Kč jako obvyklou cenu zástavy, anebo zda začala běžet až okamžikem právní moci rozhodnutí soudu ze dne 20. 1. 2021, kterým žalobce pozbyl svého vlastnického práva k nemovitostem (tj. smluvního plnění žalované ve prospěch žalobce poskytnutého z titulu uzavřené kupní smlouvy).
6. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nedůvodné, a proto navrhuje jeho odmítnutí, příp. zamítnutí.
8. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
12. Dovolání není přípustné.
13. Přípustnost dovolání nezakládá právní otázka určení počátku běhu promlčecí lhůty [dovolací námitka shora označená písm. a)]. Dovolatel předkládá vlastní právní hodnocení, dle kterého se jedná o vzájemné plnění dle § 107 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), kdy žalobci vznikl nárok požadovat vůči žalované (teprve) až poté, co žalobce (nabytím právní moci donucujícího rozsudku soudu) vydal žalované její plnění (vlastnické právo); a tedy nárok žalobce nemohl být (v době podání žaloby) promlčen. Nejedná se o nárok dle § 454 obč. zák. (jak nesprávně tvrdí soudy), který by žalobce mohl uplatnit již okamžitě po učinění platby, ale o nárok dle § 457 obč. zák., který byl žalobce oprávněn po žalované požadovat teprve až poté, co jí sám vrátil jím přijaté plnění dle (neplatné) kupní smlouvy.
14. Dovolací soud se již totožnou námitkou ve vztahu mezi týmiž účastníky zabýval. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2025, sp. zn. 20 Cdo 626/2025, k tomu pak uvedl, že úhrada pohledávky zajištěné zástavním právem, které vázlo na převáděné nemovitosti, nepředstavuje protiplnění z kupní smlouvy ve smyslu vzájemného plnění podle §?588 a násl. obč. zák. Zástavní právo (jako tzv. právní vada na nemovitosti) tvořilo součást právního stavu věci, který byl kupujícímu znám a byl při uzavření smlouvy akceptován (bylo vymezeno v kupní smlouvě; srov. odstavec 23 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2021, č. j. 21 Co 100/2020-457). Povinnost dovolatele uhradit dluh věřiteli (České spořitelně, a. s.), jehož zajištění vázlo na převáděné nemovitosti, odpovídala jen tomu, co plyne z podstaty zástavního práva, tj. strpět jeho zajišťovací a uhrazovací funkci ve vztahu k zástavě tehdy, kdy dlužník svůj závazek vůči zástavnímu věřiteli nesplní. Nejde tedy o vzájemné plnění ve smyslu výše citovaných ustanovení a nelze na něj uplatnit ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák., ale jde o plnění dovolatele bez právního důvodu vůči třetí osobě, které zakládá nárok z bezdůvodného obohacení podle §?2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nikoli z titulu neplatné kupní smlouvy.
15. Právní posouzení věci učiněné soudy nižších stupňů tomuto závěru odpovídá a dovolací soud nemá důvod se od něj odchylovat ani v poměrech tohoto dovolacího řízení. 16. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, dle které právní jednání žalované spočívající ve vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy [dovolací námitka shora označená písm. b)]. 17. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (dále srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/2019). 18. Odepřít účinky námitce promlčení pro rozpor s dobrými mravy lze přitom toliko na základě skutečností, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání. Relevantní jsou tedy v naznačeném směru okolnosti, za kterých byla uplatněna námitka promlčení, nikoli fakta, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4821/2017, ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 444/2018, a ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3175/2018). 19. Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy pak v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího. Nejvyšší soud posuzuje pouze to, zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího zatížené zjevnou nepřiměřeností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3392/2014, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1384/2017, či ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018). 20. V poměrech věci zde vedené odvolací soud z těchto závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází, zevrubně na judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu odkazuje a její závěry v poměrech individuálních okolností případu věci aplikuje. Odvolací soud pak přijal závěr, že nelze dovodit, že by vznesení námitky promlčení bylo ze strany žalované výrazem zneužití tohoto práva na úkor žalobce, žalovaná marné uplynutí promlčecí doby nezavinila. 21. Uzavřel-li tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností projednávané věci, které dovolacímu přezkumu nepodléhají, že uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy nebylo, neshledávaje okolnosti dané kauzy tak specifickými, že by opodstatňovaly aplikaci zmiňovaného korektivu, neshledal dovolací soud jím učiněný závěr nepřiměřeným a nesouladným se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí. 22. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaná, jež nebyla v dovolacím řízení zastoupena zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř., k tomuto dovolání podala vyjádření. Té je za vyjádření k dovolání podané po 1. 1. 2025 nutno přiznat na základě § 151 odst. 3 o. s. ř. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu