23 Cdo 325/2022-88 USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobců a) D. L., narozeného XY, a b) S. L., narozené XY, obou bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Kateřinou Verostovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Olomouci, Rokycanova 809/1c, proti žalované Smartwings, a. s., se sídlem v Praze 6, K Letišti 1068/30, PSČ 160 08, identifikační číslo osoby 25663135, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na slupi 134/15, o zaplacení částky 800 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 124/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 19 Co 211/2021-57, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) a žalobkyni b) na náhradu nákladů dovolacího řízení každému z nich částku 1 634 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobců.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 5. 2021, č. j. 28 C 124/2021-31, v zamítavém výroku o věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobci a) částku 400 EUR s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 29. 6. 2019 do zaplacení a žalobkyni b) částku 400 EUR s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 29. 6. 2019 do zaplacení, oběma do 3 dnů od právní moci rozsudku, a ve zbytku (co do zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení z částky 400 EUR od 15.
6. 2019 do 28. 6. 2019 každému z žalovaných) tento rozsudek potvrdil. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, napadla žalovaná včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení jí specifikovaných právních otázek, z nichž jedna dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a ostatní řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
V rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku napadeného rozhodnutí, jíž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně zčásti potvrzen (ohledně úroku z prodlení za období od 15. 6. 2019 do 28. 6. 2019), není dovolání přípustné, neboť není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání [§ 243c odst. 3 věta první a § 218 písm. b) o. s. ř.]. Rozhodnutím, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, kterým byla žaloba proti ní zamítnuta, nebyla dovolatelce způsobena újma na jejích právech odstranitelná v dovolacím řízení (z judikatury Nejvyššího soudu k tomu srov. například usnesení ze dne 30.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a z pozdější doby usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, či ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2829/2020, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné.
Ve zbývající části dovolání subjektivně přípustné je, přípustným podle § 237 o. s. ř. jej však Nejvyšší soud neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit otázka „určení rozhodného práva pro posouzení právních účinků výzvy k úhradě dluhu, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet domnělý nabyvatel pohledávek, pro dlužníka a skutečného věřitele, jestliže se následně ukáže, že z důvodu neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek se postupník (tj. domnělý nabyvatel) nestal věřitelem pohledávky“, kterou měla žalovaná za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a otázka, „zda výzvu k úhradě postoupené pohledávky, kterou učinil vlastním jménem a na svůj účet postupník, lze – poté, co smlouva o postoupení pohledávky byla shledána soudy neplatnou – považovat za jednatelství bez příkazu na účet postupitele,“ při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaná při formulaci těchto otázek vychází z předpokladu, že výzvu k úhradě učinil vlastním jménem a na svůj účet postupník, tj. společnost AirHelp Limited jako domnělý nabyvatel pohledávek, odvolací soud však na základě zopakovaného dokazování vyšel ze skutkového zjištění, že tato společnost uplatňovala předmětný nárok za žalobce, jako za své klienty, a že tato skutečnost vyplývala přímo z výzvy adresované žalované (srov. bod 24 jeho rozhodnutí).
Žalovaná tak ve skutečnosti prostřednictvím uvedených otázek nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových závěrů, ze kterých odvolací
soud při právním posouzení věci vycházel. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje odlišně dovolatel [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh.
obč.“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014]. Odvolací soud ostatně založil napadené rozhodnutí podpůrně též na závěru, že jestli spotřebitel, byť neplatně, postoupil jinému subjektu svou pohledávku, a jestli proto oprávněně vycházel z toho, že tato pohledávka je vůči jeho dlužníku postupníkem řádně uplatněna (přičemž reálně se tak skutečně stalo), pak takové uplatnění pohledávky je nutno přičítat samotnému spotřebiteli, pokud ten jej dodatečně sám navíc i výslovně schválil (srov. bod 25 odůvodnění).
Tento závěr dovolatelka nikterak nezpochybnila, natož aby ve vztahu k němu vymezila předpoklad přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o.
s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh.
obč., a dále např. usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda dodatečné schválení výzvy AirHelp učinili žalobci bez zbytečného odkladu, když k němu došlo bezmála 2 roky po výzvě AirHelp,“ neboť při řešení otázky včasnosti ratihabice výzvy společnosti AirHelp Limited žalobci se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud se (ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013) opakovaně vyjadřoval k výkladu pojmu „bez zbytečného odkladu“, přičemž uzavřel, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (srov. například rozsudky ze dne 12.
6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, a ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, či dovolatelkou citovaný rozsudek ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, a usnesení ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013). Též Ústavní soud vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily (srov. nález ze dne 15.
8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, uveřejněný pod č. 159/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 [srov. například dovolatelkou odkazovaný rozsudek ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněný pod č. 37/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 37/2020“), a rozsudky ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3607/2019, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2488/2020, a ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 163/2022].
Při výkladu ustanovení § 440 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že k dodatečnému schválení právního jednání neoprávněného zástupce musí dojít ve lhůtě bez zbytečného odkladu běžící od okamžiku, kdy se zastoupený dozví o jednání, jakož i o tom, že je za něj učinil neoprávněný zástupce (srov. R 37/2020 a dále např. rozsudek ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022).
Odvolací soud nepostupoval v rozporu s citovanými závěry, jestliže na základě posouzení konkrétních okolností případu dovodil, že došlo-li k ratihabici, aniž by případný nedostatek zmocnění kdokoli namítal, a sami žalobci přitom mohli po celou dobu oprávněně vycházet z toho, že pokud byl nárok uplatněn prostřednictvím společnosti AirHelp, stalo se tak řádně, stalo se tak bez zbytečného odkladu.
Vytýká-li dovolatelka napadenému rozhodnutí nepředvídatelnost, aniž vymezuje otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil a na jejímž řešení jeho rozhodnutí záviselo, uplatňuje námitku vady řízení, k jejíž případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže by shledal dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i ve výroku, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však proti výrokům o nákladech řízení dovolání přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání též ve zbývající části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 146 odst. 3 o. s. ř. za použití § 243c odst. 3 věty první a § 224 odst. 1 o. s. ř. Jelikož bylo dovolání žalované odmítnuto, je povinna nahradit každému ze žalobců, kteří měli v dovolacím řízení postavení samostatných společníků podle § 91 odst. 1 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1648/2007), náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložili (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2145/2018) ve výši 1 634 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 1 200 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bod 4, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů vypočtené z tarifní hodnoty 9 746 Kč (400 EUR při kurzu 24,365 Kč/1 EUR ke dni podání vyjádření k dovolání – 31. 1. 2022), přičemž jde o společné úkony při zastupování více osob a advokátovi náleží za každou zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20%, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 150 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (? z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč, neboť šlo o společný úkon – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sen. zn. 29 ICdo 39/2019), při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tj. 284 Kč, neboť advokátka žalobců je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit každému z žalobců ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokátky (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 5. 4. 2023
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu